Je tomu již 55 let, kdy naše země zažila záchvěv svobody v podobě Pražského jara, který byl následně potlačen vpádem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Tato událost během následujících dvacet let výrazně ovlivnila životy milionů lidí. Ačkoliv se samotná invaze nepřeměnila v ozbrojený konflikt, v následujících týdnech přímo zmařila životy téměř 150 lidem. Jednalo se o oběti dopravních nehod, drobných střetů či usmrcení z nedbalosti. Tyto tragédie postihly Prahu 1.
První civilní obětí se stala pětadvacetiletá Marie Charousková (roz. Srbová). Studentka ČVUT a matka dvouletého syna Jiřího přišla o život na Klárově. Tuto mladou ženu zasáhla nesmyslná střelba sovětského vojáka 26. srpna 1968. Následky průstřelů důležitých orgánů byly fatální a Marie Charousková vážným zraněním následně v nemocnici podlehla. Na Klárově na její počest byla umístěna pamětní deska, kterou ovšem úřady nechaly odstranit po údajném poničení v roce 1970. Desku se podařilo obnovit až po revoluci zásluhou studentů fakulty ČVUT.
Tři týdny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy došlo k dalšímu incidentu v Praze 1, který tentokrát ukončil život teprve šestnáctiletému Miroslavu Beránkovi. Ten se dostal do slovní rozepře s opilým sovětským vojákem Rudněvem, když ho označil za okupanta. Po ostré výměně názorů vytáhl Rudněv zbraň a střelil chlapce do hrudi. Beránek zemřel ještě při převozu do nemocnice. Ačkoliv tehdejší prokuratura odsoudila vraha ke třem letům vězení a pozůstalým kondoloval i prezident Ludvík Svoboda s nejvyšším vedením KSČ, nesměly se o příčině smrti Miroslava Beránka šířit žádné informace, protože by se jednalo o protisovětskou propagandu.
To jsou příběhy dvou zmařených životů srpnové invaze. Kromě dalších přímých obětí. Nezapomínejme ani na ty, které fyzicky i psychicky zničilo následné období normalizace. Srpen 1968, budiž mementem toho, že svoboda není samozřejmost ani v dnešní době. Podobné příběhy musí prožívat lidé jen pár set kilometrů od našich hranic.
Moje vzpomínky na 21. srpen 1968 – svědectví obyvatelky Prahy 1
Ariana Krejčíková
V roce 1968 jsme bydleli na Václavském náměstí, v zadním traktu obchodního domu Darex (číslo 11). Prázdniny jsem s dvěma malými dětmi trávila v Krušných horách nedaleko městečka Nejdek. Můj manžel, režisér Krátkého filmu Praha, byl v srpnu povolán na vojenské cvičení, které trávil v Armádním filmu. Krátce před invazí si vzal volno a jel se za námi podívat. Již v noci z 20. na 21. srpna jsme slyšeli zdálky rachocení motorů, ale nepřikládali jsme tomu nějakou váhu – bylo krásné léto a my si užívali s dětmi. V půl šesté ráno nás vzbudila moje sestra, kterou vzbudilo její malé miminko. Ty zprávy byly strašné. Stáli jsme u rádia a plakali.
Manžel sedl do auta a okolo kolon tanků jel do Prahy, kde s kolegy z Krátkého filmu natáčeli, co mohli. Později natočený materiál propašoval do Kanady, kde v té době dokončoval ve spolupráci s National Film Board Canada práce na celovečerním dokumentu o Kanadě – Indiánské léto ( https://www.csfd.cz/film/223187-indianske-leto/recenze/). Z natočeného materiálu sestříhal o okupaci film Seven Days to Remember (Sedm dní k zapamatování), komentář k němu namluvil Jiří Voskovec (https://www.csfd.cz/film/258605-seven-days-to-remember/filmoteka/). K jeho autorství se manžel přihlásil až po revoluci, kanadští přátelé se postarali o to, aby se ani sovětští ani českoslovenští komunisté nedozvěděli, kdo byli autor a jeho spolupracovníci (na výročí invaze, 21. 8. 1969 film dávali v kanadské televizi a ze sovětské ambasády volali, že zmeškali titulky, jestli by jim mohli říci, kdo film dělal).
Jednu historku z toho osudného dne a Václavského náměstí ale mám. Moje přítelkyně Eliška, jejíž smíšená česko-německá rodina pocházela z pohraničí, měla bratrance, který se po odsunu do Německa angažoval v politice a byl poslancem. Po válce měl strach přijet se do Čech podívat, odhodlal se k tomu až v uvolněných šedesátých letech – bohužel asi tři dny před okupací. Bydleli tehdy v našem bytě a jeden z našich příbuzných je brzy ráno 21. srpna vzbudil, že jsme okupováni. Bratranec se sbalil a běžel na vlak do Německa tak rychle, že si u nás nechal polovinu věcí, které jsme mu pak složitě vraceli.
Po návratu z prázdnin, nás čekaly tanky před domem (za zmínku stojí, že před hotelem Jalta dostávaly parkovací lístky od místního hlídače parkoviště), rozstřílená fasáda Národního muzea a pomalu se utahující šrouby normalizace.
