19.ledna 1969 podlehl svým zraněním vysokoškolský student Jan Palach, který se o tři dny dříve zapálil na protest proti okupaci Československa armádami Varšavského paktu a proti pasivitě, s níž veřejnost přijímala potírání svobod. Představitelé Městské části Praha 1 tradičně uctili památku tohoto statečného mladého člověka.
„Jan Palach byl hrdina, jehož statečnost a odkaz bychom si měli připomínat my starší, ale i mladší generace. Svým velkým činem se snažil vyburcovat národ upadající do strachu a letargie, který opět začal jinak mluvit na veřejnosti a jinak doma,“ prohlásil při pietním aktu u Národního muzea starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.
Okupace Československa armádami Varšavského paktu z 21. srpna 1968 Jana Palacha velmi zasáhla. Značně ho ale také zklamal posrpnový vývoj. Přes počáteční masové protesty si totiž lidé na přítomnost okupačních vojsk začali v následujících měsících zvykat a upadali do pasivity. Jan Palach chtěl lidi probudit, aby se neuzavírali a aby zápasili o svůj osud.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku,“ napsal Jan Palach v dopise na rozloučenou.
Jeho pohřeb 25. ledna 1969 se pak stal manifestací proti okupantům. Smutečního průvodu se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. To bylo ale na dlouhá léta bohužel vše.
„Snažím se na odkaz Jana Palacha dívat v kontextu toho, co dnes prožíváme, a vidím, že nás burcuje i dnes, že i dnes je jeho poselství velmi důležité,“ vyzdvihl 1. zástupce starosty Prahy 1 a pražský radní Daniel Hodek, jenž se pietního aktu u Národního muzea rovněž zúčastnil.
Květiny k pomníku Jana Palacha položili i legenda českého modelingu Milada Karasová a zpěvák a účastník letošní pěvecké soutěže Eurovize Mikolas Josef. „Lidé by měli při vzpomínkách na Jana Palacha přemýšlet o svých životech a o tom, kam jejich životy směřují,“ poznamenala Milada Karasová.
Stateční následovníci
Jana Palacha následovali i další lidé.
Josef Hlavatý (* 4. prosinec 1943, Křimice – † 25. leden 1969, Plzeň), pětadvacetiletý dělník, který se 20. ledna v Plzni polil petrolejem a zapálil. O pět dnů později v nemocnici zemřel.
„Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ stálo v prohlášení Jana Zajíce (* 3. červenec 1950, Vítkov – † 25. únor 1969, Praha), který zemřel ve vchodu domu č. p. 39 na Václavském náměstí.
Na Velký pátek, 4. dubna 1969, se na jihlavském náměstí Míru polil dvěma lahvemi ředidla a zapálil devětatřicetiletý tovární pracovník Evžen Plocek. Zemřel 9. dubna.
Oprávněné obavy komunistů
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze v rodině živnostníka – cukráře ze Všetat, který se však po komunistickém puči v roce 1948 musel až do své smrti živit jako dělník. Po studiu na mělnickém gymnáziu se Jan Palach přihlásil na Filosofickou fakultu UK, na niž ale nebyl přijat. Od roku 1966 proto začal studovat na Vysoké škole ekonomické, obor politická ekonomie. Přesto se dál zajímal o svůj hlavní koníček, kterým byla historie, a sen studovat na filosofické fakultě ho neopustil. Podařilo se mu to v roce 1968, kdy byl přijat do druhého ročníku FF UK, obor dějepis – politická ekonomie.
Pro totalitní režim představoval Jan Palach po své smrti trvalou výčitku a neustále v komunistech vyvolával obavy. Jeho ostatky byly pochovány na Olšanských hřbitovech, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem pak byla uložena na hřbitově ve Všetatech. Po pádu komunismu byla přenesena do původního hrobu na Olšanech.
„Umřel, protože chtěl vykřiknout co nejhlasitěji. Chtěl, abychom si uvědomili, co se to s námi děje, abychom viděli, co to vskutku děláme, a uslyšeli, co to vskutku říkáme v tom čase ústupků, o kterých se říkalo, že jsou nezbytné, kompromisů, které byly vydávány za rozumné, a taktizování, o kterém se leckomu chtělo věřit, že je chytré. Vytrácelo se tehdy vědomí, že i pod největším tlakem musí při tom všem cosi zůstat, cosi základního, s čím na trh už nelze a bez čeho lidský život ztrácí svou nezadatelnou důstojnost,“ napsala k 20. výročí Palachova činu Charta 77.
Ta spolu s dalšími opozičními skupinami (České děti, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA) svolala na neděli 15. ledna 1989 vzpomínkové shromáždění k soše svatého Václava. To přerostlo v sérii protestních akcí, kterým se pak říkalo Palachův týden.
Většinou byly razantně rozehnány za pomoci vodních děl a pohotovostních jednotek. Zadrženo bylo více než 1 400 osob. Václav Havel byl pak odsouzen k nepodmíněnému trestu devíti měsíců odnětí svobody. Společně s ním byli souzeni také další opoziční aktivisté, kteří byli zadrženi na Václavském náměstí.
Na tehdejší tendenční televizní zpravodajství i na to, jak to doopravdy probíhalo, se můžete podívat ZDE.
V rámci kampaně za propuštění Václava Havla a dalších vězněných se opozici podařilo prolomit určitou izolaci od většinové společnosti, což se projevilo peticí Několik vět. Lednové demonstrace tak předznamenaly pád komunistického režimu.
28.října 1991 byl Janu Palachovi propůjčen in memoriam Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Další informace: www.janpalach.cz, http://www.totalita.cz/norm/norm.php.
