Letošní letní tábor seniorů v krásném prostředí řeky Lužnice a zříceniny dobronického hradu přenesl jeho účastníky do dob, kdy sever Ameriky ovládala zlatá horečka a kdy se rozpory často řešily kolty zavěšenými proklatě nízko.
Ne snad že by byl pobyt na táboře pro naše seniory nebezpečný, to zase ne, ale alespoň symbolicky tak pach střelného prachu byl cítit na každém kroku. Jednotlivé družiny v kostýmech nových osadníků se poté, kdy se dostaly na zaoceánské parníky a úspěšně dopluly do Nového světa, musely potýkat s řadou úkolů a výzev, které čekaly i na ty, kteří obdobnou cestu absolvovali před několika staletími.
Zdolávaly na lodích divoké peřeje, snily o bohatství při hledání zlata, za pomoci indiánských technik si vyráběly misky na polévku, luštily obrázkové šifry, poznávaly život v krásném indiánském týpí i u táborového ohně z dálky pozorovaného vlčí smečkou.
K životu na Divokém západě samozřejmě patřila i muzika, kterou si osadníci pamatovali ze svých původních vlastí, i ta, jež už vznikala za velkou louží, a tak i naši seniorští dobyvatelé prožili krásné večery plné skvělé muziky. Během jednoho z nich měli mnozí dokonce pocit, že jim muzikanti připomínají známé muzicírující městské strážníky z Prahy 1. Ale kde by se vzali na Divokém západě?
A protože každý nový příchozí se obyčejně snaží udržovat tradice předků i přijímat ty nové, přijali naši osadníci – a s chutí – zasvé i oslavy Dne díkůvzdání, a to včetně skvělé pečené krůty s pravou americkou nádivkou.
„Naši senioři si ale nepochutnávali jen při Dni díkůvzdání, ale po celý pobyt, protože skvělá kuchyně je zase dobrou tradicí tohoto tábora, ať už je jeho program zavede kamkoliv,“ ocenil radní Prahy 1 Petr Burgr, který se přijel na tábor podívat a popovídat si s jeho účastníky. Přesvědčil se u toho také, že další táborovou tradicí je výborné ubytování v chatkách po dvou osobách a s vlastním sociálním zařízením.
Osadníci na Divokém západě by záviděli. Tak za rok na shledanou!
