Nad střechami starodávných domů Uhelného trhu vystupuje věž s dlouhou historií. Posledních téměř sto let je útočištěm umělců. Teď tady v ateliéru po malíři Otovi Janečkovi tvoří výtvarník a spisovatel Jan Brabenec. Český malíř žijící ve Vídni, ale tvořící v Praze zde maluje obrazy na netradiční materiál – hovězí kůže.
Návštěva autorova ateliéru je sama o sobě věc velkolepá. K tomu netradiční prostor v historické budově, který skýtá variabilní otevřený prostor, a tak i jeho dispoziční řešení je velmi netypické, plné tajemných pohledů a průhledů. Najednou se ocitnete mezi stěnami zaplněnými nádhernými obrazy a maskami…
Brabenec používá kůže jako výchozího materiálu k tvorbě obrazů a různých užitých objektů – hodin, zrcadel, desek, dóz, podložek, ale také šperků. Ty autorovy jsou nejen krásné a mají ušlechtilou strukturu a povrch. Časem se stávají po delším nošení i fetišem, bez kterého se cítí člověk špatně. Takový šperk je příjemný na nošení, nevyvolává alergické reakce jako mnohé kovy a je cenný nikoli tak svým výchozím materiálem, ale výtvarným dotvořením, lehkostí a půvabem své výtvarné linie.
„Když člověk kůži tvrdou, poddajnou, smyslnou a dobře tvarovatelnou dostane ,pod kůži‘, tak vás tohle tetování zevnitř úplně pohltí. Byl to živý organismus, kterého se dotýkalo slunce, hladil ho vítr, déšť smáčel, a já ho mohu svýma rukama znovu oživit. Když vás obraz z kůže dostane, už vás nepustí. Do živého díla musíte vstoupit a zabydlet se tam. A to je teprve začátek,“ vyznává se Brabenec z toho, co ho fascinuje na tvorbě z kůže.
S Brabencovými díly a šperkařskou tvorbou jeho ženy Tamary se můžeme setkat především v jejich galerii ve Vídni, v malebné uličce v centru města, která se jmenuje Spittelberggasse. Vystavují a prodávají také v Praze ve vybraných galeriích a výstavních síních.
Unikátní díla vyvedená originální technikou lákají ke koupi návštěvníky z celé Evropy. Běžnými zákazníky galerie na Spittelberggasse 7 jsou nejen Rakušané, ale například i Holanďané, Rusové, Italové a Moravané či Slováci, kteří to sem mají blíž než do Prahy.
„Spittelberg je de facto jediná zachovaná ulička staré Vídně, která byla revitalizovaná z podnětu tehdejšího starosty Helmutha Zilke. Cílem bylo, aby se tu usadili umělci a umělečtí řemeslníci. Už se to bohužel trošku změnilo, jak to tak bývá. Ne všichni pokračují dál, takže už je nás tu méně. Ale Češi zůstali,“ popisuje Brabenec a rozhovoří se o tom, jak se vlastně v rakouské metropoli ocitl: „Z Československa jsme se ženou a malým synkem emigrovali v roce 1980 a naše vídeňské začátky nebyly právě lehké. Měli jsme dvě stě šilinků v kapse a měl jsem tady kontakt na své francouzské zákazníky, kteří pracovali v OSN a kteří mi vlastně umožnili moji první výstavu v této organizaci. Veškeré další vazby byly ale nulové, takže jsme si tu zdejší existenci budovali z ničeho.“
Během let se však jemu a Tamaře podařilo vytvořit známou a navštěvovanou galerii. A nejen to, soustředí kolem sebe i další umělce: „My máme ve Vídni spolek, který se jmenuje Kunst Collegium. A ten existuje už asi patnáct let, ne-li déle. Držíme spolu basu a snažíme se dělat různé aktivity, nejen výstavy, ale i různé jiné věci. Proběhla zde řada divadelních představení, koncertů, na kterých vystupovali známí čeští umělci, jako byl třeba Miroslav Horníček, jako je stále ještě zaplaťpánbůh Jiří Suchý, Hana Hegerová, Jaroslav Krček, Hana Maciuchová, teď bych těžko všechny vyjmenoval…“
Podobné akce, na které zavítá nejen české, ale i rakouské publikum, probíhají na Spittelbergu i dvakrát za měsíc. Galerie Jana a Tamary je ale především centrem české výtvarné komunity ve Vídni. Umělci se zde představují na výstavách, pořádají se tu výtvarná sympozia, zájemci si tu mohou vybrat obraz, grafiku nebo kožený šperk. „Celkem se nám daří – hlavně před Vánocemi, protože to tu probíhá umělecký trh. Ten je velice známý, a dokonce tu prodáváme i pravé české bramboráky. Začali jsme s nimi, když jsem jednou ze suti, kterou jsem pomáhal odvážet, zachránil polní výheň s grilem. Nejprve je pekla Tamara a teď to dělá syn. Stále na ně stojí fronta deset metrů.“
Jak takový obraz malovaný na kůži vlastně vzniká? „Představte si, že člověk vezme kus kůže a použije ji místo papíru. Přišel jsem na to, že když kůži narovnám, je to pro mě vlastně malířské plátno. Nakreslím si, co bych tam chtěl mít, a pak postupuji podle principů, které jsem si za léta tvorby osvojil. Kombinuji techniky dřevorytu, batiky a normální malby. Pak s tím dělám různé fígle. Nakonec přidávám barvy a mnohdy se stává, že se obraz i podaří… Nyní maluji na polské hovězí kůže, protože české koželuhny jsou zlikvidované, aby se sem mohlo zboží dodávat právě ze zahraničí. Potřebuji kůži co nejsvětlejší, skoro až bílou, abych s ní mohl pracovat jako s plátnem,“ líčí Brabenec tajemství svých děl, z nichž je patrný nádech realismu, i přestože sám autor tíhne spíše k abstrakci.
Brabenec si vytvořil v okolí svého pražského bydliště, jak sám říká, takovou náves. „Ateliér mám v domě, kde je hostinec U dvou koček. Na dalším místě kupuji šunku pro kamaráda, je tu také galerie, kde mám své obrazy, a v Platýzu je obchod s výtvarnými potřebami. Takže mám tady tu svou ,náves‘, kde je vše v okolí, a hlavně jsou tady lidé, kteří ke mně přicházejí. Ateliér je přitahuje jako magnet, to dřevo a kůže – lidé to nečekají. Chodí se sem třeba nabíjet kamarád, který je plastický chirurg. Posedíme, povídáme si a on zase může do své náročné práce.“
Někdy přicházejí i děti. Bylo jich v ateliéru až čtyřicet najednou. Tiskly si tu knihařskými raznicemi, stály na ně frontu, ukazovaly si výrobky a dohadovaly se. „Určitě to pro ně bylo něco výjimečné a možná na to budou dlouho vzpomínat. Nebo má neteř, která pracuje s duševně handicapovanými, tak je sem také přivede. Přišlo takových patnáct ,velkých dětí‘, každému jsem něco dal, dárky si potom vyměňovaly a vznikla při tom úžasná atmosféra.“
Nejen výtvarná díla, ale i texty Brabencových knih (Cesta na východ, Napsáno křídou, Ostrovní příběh, Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo ono a další) jsou spojovány především s historickými reáliemi: „Ve svých pracích se snažím vycházet z historie. Osobně mě inspiroval např. osud Jana Václava Radeckého z Radče. Je to velice zajímavá postava českého vojáka, který je ve světe daleko známější než třeba Jan Žižka. Přál bych mu, aby byl in memoriam více doceněn a nevzpomínalo se na něj pouze jako na potlačovatele národnostního hnutí. Velice vítám záměr Prahy 1 obnovit mu pomník na Malostranském náměstí.“
Tamara a Jan Brabencovi vystavovali více než stokrát na různých místech a v různých zemích. Jejich tvorba byla prezentována například v Praze, Karlových Varech, Mariánských Lázních, Františkových Lázních a v Brně. Mimo Českou republiku samozřejmě ve Vídni, Salzburgu, Linzi, Hallstattu, Grazu, v Římě, Berlíně atd. Díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách na celém světě. Letos v září se připravuje výstavu v Karlových Varech v Galerii Vlk, průvodcem po ní bude v den vernisáže Ivo Šmoldas.
Jan Brabenec je také činný v Životě 90, kde spolupracuje s Janem Lormanem. Rád glosuje rakouskou politiku v tamních novinách. Kromě výtvarného umění a literatury se zajímá o architekturu a divadlo.
Zdroj: irozhlas.cz, novinky.cz
