Dlouhých 48 let uplynulo od smrti studenta Jana Palacha, který se v lednu roku 1969 upálil na protest proti okupaci Československa vojsky komunistického Varšavského paktu a proti vzrůstající rezignaci obyvatel. Představitelé Městské části Praha 1 tradičně připomněli památku tohoto mladého člověka 19. ledna – tedy v den, kdy podlehl svým velmi vážným zraněním. Jana Palacha následovali Josef Hlavatý, Jan Zajíc a Evžen Plocek.
„Čin Jana Palacha a dalších mladých lidí byl projevem obrovského hrdinství a sebeobětování, který nesmí zůstat zapomenut a který musí být zejména dnešním mladým lidem připomínán – jako varování před křehkostí demokracie i před lehkostí, s jakou se tehdejší společnost podvolila diktatuře,“ vyzdvihl starosta Městské části Praha 1 Oldřich Lomecký při vzpomínkovém slavnostním aktu u Národního muzea, v místě, kde se statečný student Filosofické fakulty UK upálil.
Spolu se starostou uctili památku Jana Palacha jeho první zástupce a radní hlavního města Daniel Hodek a radní Prahy 1 pro školství a občanskou společnost Eva Špačková.
„Mějme stále na paměti, že je třeba dělat vše pro to, aby už nikdy nikdo takový čin necítil potřebu spáchat. Aby už nikdy takovým způsobem nezhasl další mladý život,“ apeloval Daniel Hodek.
Představitelé Prahy 1 zdůraznili, že je třeba mít na paměti, že svoboda není něco daného a neměnného a že je třeba ji chránit a nepodceňovat její omezování – i zdánlivě drobnými kroky a činy. „Pokaždé, když se blíží lednový týden, kdy si připomínáme dny mezi činem Jana Palacha a jeho smrtí, se mi v hlavě odvíjejí vzpomínky na tu dobu jako film. Nejprve jsme byli my, jeho vrstevníci – vysokoškolští studenti, ohromeni. Pak nastala naše horečná aktivita: okupační stávky fakult, podpora hladovkářů na Václavském náměstí až po dlouhé hodiny příprav jeho pohřbu, kterých se ujal Svaz studenstva Čech a Moravy. A nakonec ten dlouhý zástup lidí, kteří se přišli s tím mírným a tichým studentem rozloučit. Pak se ale dostavil smutek nad tím, že se vše vrátilo do starých kolejí a Svaz studenstva – a nejen on – byl zakázán a zrušen,“ zavzpomínala Eva Špačková, která s manželem dlouhá léta vlastnila jako památku jednu z mála kopií posmrtné masky Jana Palacha od Olbrama Zoubka. Po Sametové revoluci ji pak darovali ostravské pedagogické fakultě. Jak Eva Špačková zdůraznila, velmi by ji potěšilo, kdyby si dnešní mladí lidé vážili Jana Palacha a jeho následovníků jako hrdinů a kdyby o jejich odkazu přemýšleli.
„Bezpříkladná statečnost Jana Palacha, Josefa Hlavatého, Jana Zajíce a Evžena Plocka bude navždy volajícím apelem, jehož význam nikdy nepoklesne a který, byť ho zpočátku zlomený národ nevyslyšel, nakonec o dvacet let později významně přispěl k pádu komunismu,“ shrnul starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.
Probudit lidi
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze v rodině živnostníka – cukráře ze Všetat, který se však po komunistickém puči v roce 1948 musel až do své smrti živit jako dělník.
Po studiu na mělnickém gymnáziu se Jan Palach přihlásil na Filosofickou fakultu UK, na niž ale nebyl přijat. Od roku 1966 proto začal studovat na Vysoké škole ekonomické, obor politická ekonomie. Přesto se dál zajímal o svůj hlavní koníček, kterým byla historie, a sen studovat na filosofické fakultě ho neopustil. Podařilo se mu to v roce 1968, kdy byl přijat do druhého ročníku FF UK, obor dějepis – politická ekonomie.
Okupace Československa armádami Varšavského paktu 21. srpna 1968 Palacha velmi zasáhla. Značně ho ale také zklamal posrpnový vývoj. Přes počáteční masové protesty si totiž lidé na přítomnost okupačních vojsk začali v následujících měsících zvykat a upadali do letargie. Jan Palach chtěl lidi probudit, aby se neuzavírali a aby zápasili o svůj osud.
Proto se odhodlal ke svému statečnému činu. V dopise, který zanechal, naléhal na společnost, aby se probrala z letargie a zachránila poslední zbytky demokracie. „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku,“ napsal Jan Palach.
Jeho pohřeb 25. ledna 1969 se pak stal manifestací proti okupantům. Smutečního průvodu se tehdy zúčastnilo na 200 tisíc lidí. To bylo ale na dlouhá léta bohužel vše.
Zajímavé dokumenty o reakcích na čin Jana Palacha naleznete >> ZDE << 
Pro totalitní režim představoval Jan Palach trvalou výčitku. Jeho ostatky byly pochovány na Olšanských hřbitovech, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem pak byla uložena na hřbitově ve Všetatech. Po pádu komunismu byla přenesena do původního hrobu na Olšanech.
28. října 1991 byl Janu Palachovi propůjčen in memoriam Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Stateční následovníci
Jana Palacha následovali i další lidé.
Josef Hlavatý (* 4. prosinec 1943, Křimice – † 25. leden 1969, Plzeň), pětadvacetiletý dělník, který se 20. ledna v Plzni polil petrolejem a zapálil. O pět dnů později v nemocnici zemřel.
„Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“ stálo v prohlášení Jana Zajíce (* 3. červenec 1950, Vítkov – † 25. únor 1969, Praha), který zemřel ve vchodu domu č. p. 39 na Václavském náměstí.
Na Velký pátek, 4. dubna 1969, se na jihlavském náměstí Míru polil dvěma lahvemi ředidla a zapálil devětatřicetiletý tovární pracovník Evžen Plocek. Zemřel 9. dubna.
Vzpomínka na Jana Palacha předznamenala pád komunismu
„Umřel, protože chtěl vykřiknout co nejhlasitěji. Chtěl, abychom si uvědomili, co se to s námi děje, abychom viděli, co to vskutku děláme, a uslyšeli, co to vskutku říkáme v tom čase ústupků, o kterých se říkalo, že jsou nezbytné, kompromisů, které byly vydávány za rozumné, a taktizování, o kterém se leckomu chtělo věřit, že je chytré. Vytrácelo se tehdy vědomí, že i pod největším tlakem musí při tom všem cosi zůstat, cosi základního, s čím na trh už nelze a bez čeho lidský život ztrácí svou nezadatelnou důstojnost,“ napsala k 20. výročí Palachova činu Charta 77.
Ta spolu s dalšími opozičními skupinami (České děti, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA) svolala na neděli 15. ledna 1989 vzpomínkové shromáždění k soše svatého Václava. To přerostlo v sérii protestních akcí, kterým se pak říkalo Palachův týden.
Většinou byly razantně rozehnány za pomoci vodních děl a pohotovostních jednotek. Zadrženo bylo více než 1 400 osob. Václav Havel byl pak odsouzen k nepodmíněnému trestu devíti měsíců odnětí svobody. Společně s ním byli souzeni také další opoziční aktivisté, kteří byli zadrženi na Václavském náměstí.
Na tehdejší tendenční televizní zpravodajství i na to, jak to doopravdy probíhalo, se můžete podívat >> ZDE <<
V rámci kampaně za propuštění Václava Havla a dalších vězněných se opozici podařilo prolomit určitou izolaci od většinové společnosti, což se projevilo peticí Několik vět. Lednové demonstrace tak předznamenaly pád komunistického režimu.
Další informace: www.janpalach.cz , www.totalita.cz