V průběhu druhé světové války zahynuly tisíce židovských rodin. O některých podávají svědectví přeživší příbuzní, řada z nich však zmizela beze stopy ve vyhlazovacích táborech, a to spolu se všemi příbuznými, popř. nikdo z potomků a dalších příbuzných dnes už nežije. To platí i pro Emilii Weissbergerovou, jejíž osud připomíná nový stolperstein před domem v Soukenické 9.
Emilie Mautnerová (provdaná Weissbergerová) se narodila v roce 1913 v Praze, spolu s rodiči ale žila na velkostatku v Bolechovicích. Když jí bylo šest let, maminka jí zemřela na španělskou chřipku. Otec se rok po smrti první ženy znovu oženil. Emilie se v sedmnácti letech odstěhovala do Prahy a stala se žákyní Anglického ústavu (pozdější Jazyková škola). V roce 1939 si vzala o 16 let staršího úředníka banky Union Ottu Weissbergera, který se k ní přistěhoval do Soukenické ulice.
Doba však byla pro Židy velmi zlá a manželé Weissbergerovi marně hledali cestu, jak se zachránit před deportací. Prvním pokusem byla změna víry. V dokumentech policejního ředitelství v Praze se našly Emiliiny i Ottovy žádosti o vystavení vysvědčení zachovalosti. Vysvědčení potřebovali k žádosti o přijetí do římskokatolické církve.
V březnu roku 1940 si manželé podávají další žádost – tentokrát o souhlas s vystěhováním do Španělska. Ale bez úspěchu. Hranice už byly dávno zavřené. Pak již známe jen číslo a datum transportu, kterým oba manželé odjeli v červnu 1942 daleko na východ do dnes málo známého koncentračního tábora Ujazdów kousek od Lublinu. Naděje na přežití byla minimální. Z transportu, kterým tehdy směřovala do Ujazdówa tisícovka lidí, přežily jen tři osoby. Otto zahynul o tři měsíce později v nedalekém koncentračním táboře Majdanek. Místo a datum smrti Emilie, které nebylo ještě ani 30 let, neznáme.
„Holocaust je smutnou součástí i historie Prahy 1 a je velmi dobře – nejen pro nás, ale i pro budoucí generace, že toto temné období připomínáme. Stolpersteiny jsou kostky malé velikostí, ale velké významem a symbolizují pro nás tragické osudy našich předků,“ vyzdvihl starosta Prahy 1 Petr Hejma, který se pietního setkání před domem v Soukenické 9 zúčastnil.
Ty, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech, připomínají kameny uložené do chodníku. Stolpersteiny, doslova kameny, o které se zakopává či má zakopnout, si jako značku patentoval německý umělec Gunter Demnig v roce 2006. První kameny vsadil do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně už na začátku 90. let. Nyní jsou jich v Evropě položeny desítky tisíc. Jedná se o dlažební kostku, do které je zasazena mosazná destička se jménem, datem narození a datem a místem úmrtí.
Emilii nezůstali v Čechách žádní příbuzní a její příběh tak může být odvyprávěn až po 80 letech, a to díky daru, který obdrželo oddělení vzácných tisků Městské knihovny v Praze. Jednalo se o tři knížky z konce 30. let minulého století – jednu dobrodružnou a dvě s fotografiemi tehdy velmi populární dětské filmové hvězdy Shirley Temple. Dárkyně knih, paní Eva, s nimi knihovně předala i příběh.
Knížky dostala na začátku války od židovské dívky, kterou si pamatovala jako Milenku Mautnerovou z Bolechovic. Rodiče paní Evy se s Mautnerovými velmi přátelili. Ona sama byla tenkrát ještě dítě a události staré bezmála 80 let si již nevybavovala zcela jasně. Bohužel, nikdo z Mautnerových se po válce do své rodné obce Bolechovice nevrátil a paní Eva se nedozvěděla, co se s její přítelkyní stalo.
Jana Kozáková, vedoucí oddělení vzácných tisků, se proto pustila do pátrání, které nakonec objasnilo osud čtenářky Mileny. „Začala jsem se po holčičce pídit, ale bez úspěchu. Jediní Mautnerovi z Bolechovic byli Oskar a jeho žena Helena, kteří byli deportováni v listopadu 1942 do Terezína, ale odcházeli bez dítěte. O několik měsíců později oba zemřeli v Osvětimi.“
Pátrání po Mileně, ve skutečnosti Emilii, což v tu chvíli ještě nikdo nevěděl, tedy svitla naděje, že se holčička za války někde ukrývala. Jana Kozáková proto prověřila databázi Hidden Child i seznam dětí, které zachránil Nicholas Winton. Bohužel bezúspěšně. Hledání ztěžoval nejen fakt, že Jana neznala datum narození, ale také nepříliš systematické vedení židovských matrik v třicátých letech. „Napadlo mě zkusit objevit školu, do které holčička chodila, proto jsem se obrátila na okresní archivy v Benešově a v Příbrami. A objevila se první stopa. Pracovníci okresního archivu v Příbrami našli konkrétní informaci o dítěti Oskara Mautnera – Emilii, která se narodila v březnu roku 1913 v Praze.“
Poslední otázky pak pomohli zodpovědět pracovníci Národního archivu. Emilie uzavřela na jaře 1939 sňatek s Ottou Weissbergerem, ale manželství bylo bezdětné.
„Osud Emilie Weissbergerová je strašně smutný. Celá rodina zahynula ve vyhlazovacích táborech a není nikdo, kdo by ji připomněl. Emilie byla jediným dítětem svých rodičů, když její bratr zemřel na španělskou chřipku. V 29 letech se vdala a chtěla začít nový život, spolu s manželem ale skončili ve vyhlazovacím táboře,“ popsala Jana Kozáková
A právě díky paní Kozákové nyní příběh Emilie Weissbergerové známe a můžeme ho připomínat i dalším generacím.
