Potomci popravených, věřící, baráčníci, zástupci skautů a vojenských veteránů, političtí představitelé a další lidé si připomněli výročí popravy představitelů povstání protestantských stavů, které skončilo ostudnou porážkou na Bílé hoře a následnou krutu exekucí na Staroměstském náměstí.
„Už téměř čtyři staletí uplynula od jednoho z nejosudovějších okamžiků českých dějin, který měl nejen významný dopad na českou národní povahu, český jazyk a vývoj v našich zemích v následujících třech stech letech, ale jehož otisky zaznamenáváme i dnes,“ uvedl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, který se vzpomínkové akce v chrámu sv. Mikuláše a u Staroměstské radnice tradičně zúčastnil.
„Na nedalekém popravišti skončily životy sedmadvaceti představitelů stavovského protihabsburského povstání. Symbolicky a násilně se tak uzavřelo období na tehdejší dobu výjimečné náboženské tolerance a svobody české reformace,“ dodal Oldřich Lomecký a pokračoval: „A stejně jako na popravišti neskončili jen příslušníci šlechty, ale hlavně měšťané, a ne pouze Češi, ale také pražští Němci a jeden učený Slovák, tak i stoupenci české reformace nebyli pouze šlechtici a Češi, ale lidé všech stavů a z řady míst Evropy. Ti všichni toužili po svobodě, míru a prosperitě a ty všechny v sobě spojila Praha. Praha učená a Praha tolerantní. A nebýt selhání politických elit, mohla takovou Prahou zůstat i nadále.“
Hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře u Prahy.
Exekuce byla šokujícím a hrozivým představením, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové se nenechají zastrašit stavovským povstáním a že žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje.
Označovat ale krvavé představení na Staroměstském náměstí za popravu českých pánů je nepřesné, neboť mezi popravenými byli tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů a kromě Čechů i Němci či Slovák Ján Jesenský.
Jeho osud byl obzvlášť krutý, neboť byl obviněn z urážky majestátu, za což mu
kat Jan Mydlář nejprve vyříznul jazyk a poté ho sťal. Jeho tělo bylo po exekuci odvezeno k Horské bráně (do dnešní Hybernské ulice), zde bylo rozčtvrceno a vpleteno do kola. Jeho hlava s kusem jazyka byla spolu s hlavami dalších jedenácti popravených vystavena pro výstrahu na tribuně Staroměstské věže po dobu deseti let. Poté byla potají sejmuta a pohřbena neznámo kde. Zbylé ostatky Jesenského těla nebyly nikdy nalezeny.
Tragickou postavou byl také Jáchym Ondřej Šlik (Joachim Andreas von Schlick), který byl popraven jako první. Po Bílé hoře sice uprchl, ale tajně se vrátil a byl zadržen. Nepomohlo mu, že se po Bílé hoře kál a zřekl se svých dřívějších postojů. Možná jen v tom, že byl sťat a poté mu byla useknuta ruka, zatímco původně měl být rozčtvrcen zaživa.
Kostel sv. Mikuláše, kde se pietní shromáždění každoročně koná, byl postaven na sklonku 12. století, a to měšťany jako výraz vlastní nezávislosti, samostatnosti a duchovní svobody. Nesloužil jen k bohoslužbám, ale i jako místo, kde se scházela městská rada a kde se projednávala důležitá rozhodnutí. Byl místem, kde se rozumnost ve správě věcí obecných poměřovala odpovědností a vztahem k nejvyšším duchovním hodnotám.
Kostel v minulosti několikrát změnil svého majitele i svůj účel a poslání. Sloužil jako kostel pro obyvatele Starého Města, v čase husitského hnutí a české reformace se stal oporou strany podobojí, v době protireformace byl klášterním kostelem benediktinských mnichů, sloužil jako archiv městské správy, sklad nábytku, obilná sýpka, koncertní síň, stal se dočasným útočištěm pravoslavných křesťanů a za první světové války také kostelem pro vojáky pražské posádky. V roce 1920 zde byla vyhlášena Církev československá husitská, která kostel spravuje dodnes.
