Uličník

Připomíná perzekuci českých studentů za okupace v letech 1939 – 1945. 17. listopadu 1939 byly uzavřeny vysoké školy.

Dlouho neměla ulice jméno, od 16. st. nesla název Sanytrová ( sanytr, jinak ledek, sloužil k výrobě střelného prachu). V 16. – 18. st. dařilo se zde tomuto řemeslu. Pobřeží řeky bylo zbrázděno jámami, bazény a krechty, proto se zde říkalo od l. pol. 19. st. do r. 1870 také V krechtách nebo Na krechtách. Od r. 1945 došlo k rozdělení ulice: od Pařížské k Dušní Sanytrová, druhá část ulice od Pařížské k náměstí Jana Palacha nesla název 17. listopadu. Sanytrovou ulici a kdysi Jánské náměstí, které se rozkládalo mezi ulicemi Břehovou a Dušní (podle legendy bylo v těchto místech vyneseno na břeh Vltavou umučené tělo Jana Nepomuckého, jenž byl svržen z Karlova mostu v roce 1393, odtud Jánské náměstí), přejmenoval úřad v roce 1960 na náměstí Curieových. Plocha náměstí zabrala i část Pařížské ulice. Ulice je rovnoběžná s Alšovým a Dvořákovým nábřežím a její terén se od nábřeží v minulosti asi příliš nelišil. Podle Josefa Svátka i podle Jiřího Čarka byl v místech Uměleckoprůmyslového muzea dům kata Jana Mydláře. Spisovatel Géza Včelička však tvrdí, že mistr Mydlář bydlil v domě U Sobotků, jenž stával ještě v roce 1946 na Františku. Až když byly břehy Vltavy i zde zpevněny kamenným nábřežím, začaly se od Uměleckoprůmyslové školy až k Pařížské třídě řadit významné školy a instituce: filozofická fakulta UK (čp. 1/2), konzervatoř ČVUT, Uměleckoprůmyslové muzeum a právnická fakulta UK. Uměleckoprůmyslové muzeum (čp. 2/4) bylo založeno v roce 1885 a postupně zřizováno v samostatné budově, kterou navrhl architekt Josef Schulz. Stavba probíhala v letech 1897 – 1901. Muzeum uchovává cenné sbírky o vývoji uměleckého řemesla, velmi vzácné jsou sbírky skla, keramiky a truhlářství. V budově je umístěna i rozsáhlá knihovna a studovna. Budova muzea vytváří výraznou dominantu v ulici a spolu s okolními stavbami dodává celému prostoru majestátní atmosféru. Stavba muzea zabrala část Starého židovského hřbitova, jenž byl v roce 1911 zčásti ohražen zdí ( arch. Bohumil Hypšman), která k muzeu přiléhá.

28. říjen 1918, den vyhlášení samostatného Československa.

Je tvořena pěší zónou mezi Národní třídou a Václavským náměstím u Můstku. Ve středověku vedla těmito místy hradba, příkop a cesta kolem Starého Města. Se vznikem Nového Města v r. 1348 ztrácely hradby svůj přímý obranný charakter, z cesty na hranici Starého a Nového Města se v 17. nebo v 18. století stal Ovocný trh. V 19. století vznikla zde Ovocná ulice. Název 28. října má v uliční síti města svou logiku. Jména ulic, která ohraničují Staré Město pražské přibližně v místech, kudy vedly staroměstské hradby, byla vybrána s ohledem na historii. Revoluční ( pojmenování se rovněž vztahuje k událostem 28. října 1918), ulice 28. října, Národní, následuje most Legií a za řekou ulice Vítězná. Jen název Na příkopě byl ponechán.

Mikoláš Aleš (1852 – 1913), český malíř. Alšovo jméno nese nábřeží proto, že zde od r. 1885 působila malířská akademie, dnes Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Alšovo od r. 1919. Akademie měla od r. 1902 vlastní budovu.

Je ohraničeno Platnéřskou ulicí a po proudu Vltavy ulicí Na Rejdišti, což odpovídá nejstaršímu pojmenování tohoto rozsáhlého prostranství. Ve středověku vedla tudy při Vltavě jednoduchá hradba, která vedla od kláštera křižovníků u Karlova mostu, Valentinskou ulicí směřovala k řece a k pobřeží na Františku. Václav Vladivoj Tomek v Dějepisu města Prahy (1885) píše na základě zápisů nejstarší městské knihy, že poblíž kostela sv. Valentina (kostel stával na nároží ulice Valentinské a Kaprovy, zbořen za Josefa II.), Na Rejdišti, prodávalo se dříví a až do roku 1339 skladován byl městský odpad. Na základě plánů města od Leopolda Hergeta (1791) a Josefa Jüttnera (1811) lze usuzovat, že dnešní Alšovo nábřeží bylo kolem roku 1840 téměř pusté. A přece právě tudy vedlo živé spojení s protějším malostranským břehem. K brodu u řeky vedla cesta od Ungeltu, Staroměstakého náměstí a Kaprovou ulicí k brodu, za řekou pokračovala cesta k Pražskému hradu. Později vedl přes řeku dřevěný most, v minulém století byla vybudována železná řetězová lávka (1868), pak v letech 1911 – 1914 překlenul řeku dnešní Mánesův most. Ale dávno před vybudováním mostu a lávky existoval u brodu přívoz, o němž víme, že byl při osadě sv. Petra v Rybářích, poblíž osady Na Písku (Klárov). V roce 1660 usnesl se sněm, aby zde byla vystavěna městská jízdárna. Jízdárna stávala za domem čp. 85/2, kterému se říkalo Na prádle, neboť bydleli v něm koželuhové a máchali zde kůže. V témže domě byla koncem 18. století záchranná stanice pro tonoucí. Starobylý dům poznáme podle okolního vyvýšeného terénu, nově vybudované nábřeží dům o několik metrů převyšuje. Tato vzácná barokní památka je zastrčena za budovami škol směrem ke klášteru křižovníků. Ve štítu je ozdobena sochou sv. Jana Nepomuckého. Dnes obytný dům. Nejvýznamnější budovou na nábřeží je Dům umělců – Rudolfinum s Dvořákovou koncertní síní a s výstavními místnostmi Národní galerie. Při Domě umělců, v parku na nábřeží, stojí bronzová socha Josefa Mánesa (1930) od Bohumila Kafky.

Klášter sv. Anny řádu dominikánek existoval zde od r. 1313 do r. 1782, kdy byl zrušen.

Úzká ulička spojuje ulici Liliovou s Novotného lávkou u Karlova mostu. Převážná část ulice vede kolem severní části Anežského areálu, v místech Anenského náměstí se rozšiřuje a pokračuje k Smetanovu nábřeží. Z uličky je možné vidět unikátní gotický dřevěný krov. Všude v okolí kláštera říkalo se U sv. Anny. Klášter řádu dominikánek vznikl v r. 1313 na místě starší templářské komendy – opevněného místa, která se zde soustřeďovala kolem kostela sv. Vavřince. Asi od 16. století užívá se názvu podle sv. Anny jen pro náměstí a přilehlou ulici. Viz Anenské náměstí.

Název je odvozen od kláštera sv. Anny, jenž v těchto místech existoval od r. 1313 do r. 1782, kdy byl zrušen.

Malé prostranství před kostelem a klášterem svaté Anny nebylo v minulosti dokonce ani za náměstí považováno, bylo počítáno za rozšířenou Anenskou ulici nebo nazýváno Anenským pláckem. Nápis na zdi domu Anenského náměstí proti hlavnímu vchodu do klášterního areálu je ukázkou, jak byly v Praze značeny ulice a prostranství: Anna =, Náměstí / platz., u S. Anny / 188, 203, 209, bis 211. Označení pochází ze 70. nebo 80. let 18. století. Gotický kostel sv. Anny i klášterní budovy řádu dominikánek, které do Starého Města přesídlily z Újezdu na Smíchově, aby zde pokračovaly při výchově mladých dívek, byly vybudovány ve 14. století za Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Dominikánky tak získaly místo dávno již před nimi obývané. V počátcích města byl zde patrně dvorec, jehož dřevěné stavby se seskupovaly kolem kostelíka svatého Vavřince. Nejstarší archeologické nálezy z této lokality vypovídají o primitivních pecích na výrobu železa. Možná proto byla románská rotunda zasvěcena sv. Vavřinci, neboť tento světec zemřel mučednickou smrtí na železném roštu. Z Neplachovy kroniky se dozvídáme, že za vlády Václava I. (1203 – 1253) bylo v Praze vybudováno několik klášterů, mezi nimiž je jmenován i klášter templářů u svatého Vavřince. Templáři se usadili na Starém Městě při rotundě svatého Vavřince někdy kolem roku 1230 a začali stavět klášter, jenž se částečně zachoval v pozdější stavbě dominikánek. Řád templářů byl v roce 1312 za Jana Lucemburského zrušen a klášter i kostel získali johanité. Od nich v roce 1313 koupily budovy dominikánky. Řád dominikánek přebýval zde až do roku 1782, kdy byl jejich klášter císařem Josefem II. zrušen. Klášter byl přeměněn v tiskárnu, z kostela se stalo skladiště papíru. V klášteře svaté Anny na Anenském náměstí bydlel Václav Hájek z Libočan. Je zde pochován. Václav Hájek z Libočan, děkan na Karlštejně, kazatel u sv.Tomáše na Malé Straně, autor velmi čtené a oblíbené Kroniky české (1541), vypravuje k roku 927 o druhém kostele, který nechal postavit kníže Václav „k poctivosti Bohu a svatému Vavřinci, mučedníku božímu v Starém Městě pražském, tu, kdež nyní je klášter svaté Anny.“ Archeologický průzkum z roku 1956 existenci rotundy, k níž templáři ve 13. století přistavovali, potvrdil. Kostel a klášter svaté Anny je pozoruhodný i tím, že jako jeden z mála v Praze zůstal ušetřen před vášnivými husity. Pověst praví, že kostel zachránily příbuzenské svazky mezi zbožnou jeptiškou a hejtmanem Janem Žižkou. Po zrušení kláštera v roce 1782 byly budovy nějaký čas obývány pražskou chudinou, až celý objekt koupil obchodník s vínem Jan Jiří Tichý. Od roku 1795 staly se budovy majetkem Jana Ferdinanda ze Schönfeldu, který zde zřídil tiskárnu, nakladatelství a knihkupectví. Vycházely zde také c. k. Schönfeldovy poštovské noviny, které slavily čtenářský úspěch zejména díky vynikajícím redaktorům, jimiž byli Václav Matěj Kramerius, první český novinář, a po něm Václav Thám a Josef Linda. Když Schönfeld přesídlil do Vídně, získala podnik rodina Haaseových, jíž se podařilo vybudovat největší tiskárnu v celém Rakousku. Od roku 1830 vycházel zde německý deník Bohemia, v němž začínal novinářskou kariéru před 1. světovou válkou mladý reportér Egon Ervin Kisch. Tady vyšly jeho první reportáže: Z pražských ulic a nocí a Pražské děti. V roce 1919 tiskla Haaseova tiskárna první československé peníze, jednokorunové bankovky. Na tuto tradici navazovali pak naši významní výtvarníci – Alfons Mucha, Max Švabinský a Karel Svolinský. Po 2. světové válce převzal tiskárny národní podnik Svoboda a vytrval na místě až do roku 1982, kdy celý objekt získalo Národní divadlo, jehož stará budova musela být rekonstruována. V této souvislosti vypracoval ing. arch. Pavel Kupka studii, podle níž začala i rekonstrukce tohoto vzácného objektu.

Blahoslavená Anežka Česká, od roku 1990 svatá, dcera krále Přemysla Otakara I. a sestra krále Václava I., založila v r. 1234 v těchto místech klášter klarisek sv. Františka.

Vede od Haštalského náměstí k Anežskému areálu Na Františku. Ulice nese jméno po Anežce České až od roku 1870, přestože klášter, jehož první představenou od založení v roce 1234 Anežka Česká byla, působil jistě významně na celé okolí. Při ženském klášteru byl současně založen i mužský klášter františkánů, kteří pečovali o duchovní správu sester klarisek. Za husitských bouří byl klášter opuštěn. V roce 1556 usadili se zde dominikáni, kteří uvolnili místo jezuitům u Karlova mostu, v roce 1626 usadili se pak dominikáni u sv. Jiljí. Klarisky se do Anežského kláštera vrátily z Panenského Týnce v roce 1626 a žily zde pak až do zrušení kláštera v roce 1782. Nemovitý i movitý majetek kláštera byl rozprodán, z budov utvořena skladiště. Kolem roku 1820 hrálo se v bývalém refektáři ochotnické divadlo. V roce 1892 byla založena Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky, avšak k celkové rekonstrukci areálu došlo až v 80. letech 20. století. Areál slouží jako výstavní prostory Národní galerie, jsou zde pořádány koncerty, přednášky a literární pořady. Jsou zde uchovány hroby některých přemyslovských panovníků i archeologické nálezy, které byly objeveny při rekonsrukci. Anežský klášter patří od roku 1978 mezi národní kulturní památky. Viz ulice Na Františku.

Název je odvozen od kostela sv. Bartoloměje, který zde v letech 1726 – 1731 na místě staršího kostela postavili jezuité.

Nejstarší název Benátská získala ulice od chudé čtvrti v těchto místech a podle stejnojmenného vykřičeného domu Benátky. Od konce 14. století do počátku 18. století nesla jméno V Jeruzalémě nebo Jeruzalémská, protože právě na místě veřejného domu založil Husův předchůdce Jan Milíč z Kroměříže ( + 1374) roku 1372 Nový Jeruzalém, školu kazatelů a útočiště kajících se žen.Dnes jsou ve stejných místech budovy policie. Po Milíčově smrti získali místo cisterciáci. Středem Jeruzaléma byla kaple Máří Magdalény, kolem níž byly ubytovány kajícnice i kněží. Po roce 1660 vybudovali zde jezuité konvikt, internát pro bohaté šlechtické synky. Rozsáhlý objekt sahá až do sousední ulice, která je po něm pojmenována Konviktskou. V té době říká se dnešní ulici Bartolomějské Horní Konviktská, od 2. poloviny 18. století platí dnešní název Bartolomějská. Když byl roku 1773 za Josefa II. jezuitský řád zrušen, sloužil konvikt jako tiskárna, skladiště i jako koncertní a společenský sál. 1798 vystoupil zde Ludvig van Beethoven, v roce 1830 byla zde varhanická škola, na níž studoval Antonín Dvořák. V roce 1840 konal se zde první český veřejný ples, událost národního obrození, 1862 tančila se zde první Česká beseda, jejím iniciátorem byl mladý Jan Neruda. O rok později vystupoval zde Richard Wagner. Po roce 1945 bylo zde umístěno studio loutkového filmu, které proslavil malíř a režisér Jiří Trnka (1912 – 1969). Na stavbě kostela sv. Bartoloměje, který při konviktu v letech 1726 – 1731 vystavěli jezuité, se významně podílel Kilian Ignác Dientzenhofer (1689 – 1751). V letech 1773 – 1854 byl kostel zrušen a obnoven pak jako řádový kostel Kongregace Šedivých sester, které se uvolily k ošetřování nemocných. V roce 1989 získal řád Šedivých sester klášter, konvikt a kostel zpět do svého vlastnictví. Dnes je v objektu mezinárodní penzión Unitas a z Konviktské vede vchod do Konvikt clubu. Dientzenhoferova unikátní stavba kostela, jejíž průčelí je obráceno do dvora, je opravována z prostředků nadace anglického královského šlechtice prince Charlese. Svou architekturou je zajímavý dům čp. 309/13, který je od vlastní ulice oddělen úzkou Průchodní uličkou, která vede na Betlémské náměstí. V domě zemřel v roce 1924 pražský primátor a první starosta České obce sokolské dr. Jan Podlipný.

Ulice jmenuje se po řemeslnících, kteří barvili kůže, plátna a látky při vltavském břehu. Barvířský cech měl v této ulici své shromaždiště.

Spojuje Petrské náměstí s nábřežím Ludvíka Svobody. Původně patřili barvíři k cechu rukavičníků, od roku 1477 měli svůj samostatný pořádek – cech.

Kostel sv. Benedikta byl vystavěn někdy ve 30. letech 13. století na rohu dnešních ulic Revoluční a Králodvorské. Při likvidaci kostela v roce 1792 bylo jméno ponecháno blízké ulici.

Ulice se napojuje na Masnou, v polovině láme se téměř do pravého úhlu a ústí do Dlouhé. Původní název těchto míst byl Za masnými krámy. Řeznické krámy stávaly v nedaleké Masné ulici ještě na začátku 20. století. Od r. 1792 Benediktská.

Dům Umělecké besedy (čp. 487). Umělecká beseda byla u nás založena v roce 1863, mezi zakladateli byli Jan Evangelista Purkyně, Bedřich Smetana, Vítězslav Hálek a další významní vědci, hudebníci, malíři a spisovatelé.

Krátká ulice kolmo vychází z Říční, zatáčí se v pravém úhlu směrem k Vltavě a vstupuje do ulice Všehrdovy. Název ulice Besední vznikl při jejím založení v roce 1925, za okupace nesla jméno Jakuba Handla, od roku 1945 opět Besední.

Ulici dala jméno Betlémská kaple, jejíž počátky vztahují se k roku 1391. Největší význam sehrála v době husitské, kdy v kapli kázal mistr Jan Hus. V letech 1948 – 1954 byla Betlémská kaple rekonstruována do dnešní podoby.

Vede z Betlémského náměstí k ulici Karoliny Světlé, kterou kolmo křižuje, a pokračuje k Smetanovu nábřeží. Původně se jmenovala ulice Svatého Ondřeje podle kostela sv. Ondřeje, jenž byl zrušen koncem 18. století. Západní část jmenovala se Boršov podle románského dvorce, při Vltavě říkalo se ulici Dolní Solní podle solnice, která zde byla od 17. století do roku 1832, nebo také Přívozní, neboť směřovala k přívozu u Vltavy. Od konce 18. století Betlémská.

Pojmenování po Betlémské kapli.

V místě dnešního Betlémského náměstí byl kostel Filipa a Jakuba a hřbitov, kolem něhož vedla ulice, jíž se říkalo U Filipa a Jakuba. Ze zrušeného hřbitova vzniklo v 18. století náměstí a ujalo se jméno podle Betlémské kaple – Betlémské náměstí. Betlémská kaple se stala na počátku 15. století centrem odporu a nespokojenosti většiny pražských obyvatel. Kázání odtud však pronikala do celé země i daleko za hranice. Byla vybudována Janem z Milheimu, dvořanem krále Václava IV., a kramářem Křížem pro česká kázání. Od roku 1402 do roku 1412 stala se kaple působištěm mistra Jana Husa, jenž zde kázal až sedmkrát denně. Kaple pojala i tři tisíce posluchačů. Za Josefa II. byla zrušena. Dlažba a sloupky před dnešní kaplí naznačují, kam až sahal kostelní hřbitov (zrušen 1786), kde byl pohřben přítel a pokračovatel mistra Jana Husa, univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra (+ 1429), nebo vynikající knihtiskař Jiří Melantrich z Aventina (+ 1580). Již v 19. století existovaly snahy Betlémskou kapli obnovit, spočívaly však převážně v badatelské práci, v hledání starých map, plánů, rukopisů a ilustrací. 30. 7.1948 vláda rozhodla o obnovení této významné památky. Ze zbytků obvodových zdí (dům čp. 255), z fragmentů ostění a oken vybudoval architekt Jaroslav Fragner dnešní podobu kaple. Slavnostně byla otevřena 6. července 1954, ve výroční den upálení M.J.Husa (+1415). Proti kapli na náměstí stojí malebný dům U Halánků (čp. 269/1), jenž je spojen s budovatelem domu v 16. století, primátorem Václavem Krocínem z Drahobejle, o sto let později s bohatým sládkem Janem Halánkem z Jičína, ale hlavně se jmény rodiny Náprstků, kteří pokračovali ve vaření piva. Mecenášskou rodinu proslavil zejména Vojta Náprstek (1826 – 1894), jenž po revolučním roce 1848 strávil deset let v Americe. V roce 1862 založil muzeum, dnes Náprstkovo muzeum, jehož novou budovu postavil na pozemku U Halánků. Muzeum a rozsáhlá knihovna obsahují i sbírky našich významných cestovatelů: Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Vojtěch Alberto Frič, Josef Kořenský, Joe Hloucha. Rozsah muzea i sbírek přerostly záměry zakladatele a staly se základem pro Muzeum asijských, afrických a amerických kultur.

Dům, spíše však rozlehlý dvůr U Bílků, stával na místě dnešního domu čp. 865. Název je patrně odvozen od bělidel, bílení plátna.

Spojuje kolmo ulice Dušní a Kozí. Západní část ulice jmenovala se původně Masařská, což bylo odvozováno od židovských masných krámů, střední část ulice jmenovala se Schepkesova podle lázní pana Schepkesa či Scheplesa, východní část ulice jmenovala se V cípu nebo Ve dvorci, byla patrně v těchto místech slepá. Od 15. století do roku 1840 Bílkova. V 18. a 19. století byl její název nesprávně překládán „Eierklargasse“.

Biskupský dvůr nacházel se od 13. do 17. století jižně od kostela sv. Petra Na Poříčí.

Spojuje ulici Na Poříčí s Petrským náměstím. Biskupský dvůr patřil křižovníkům s červenou hvězdou. V letech 1561 – 1694 měli velmistři tohoto řádu současně titul pražských arcibiskupů, a proto se jejich sídlu říkalo Biskupský dvůr a přilehlé ulůici Biskupská.

Biskupský dvůr, sídlo pražských arcibiskupů v letech 1561 – 1694.

V současnosti slepá ulice v bloku domů vychází z Biskupské ulice a průchodem v domech je spojena s Těšnovem. Dvůr křižovníků s červenou hvězdou stával jižně od kostela sv. Petra Na Poříčí už ve 13. století. Byl pevně ohrazený a poskytoval ochranu okolnímu lidu. Proto se zde říkalo V hradisku. V letech 1561 – 1694 získali velmistři řádu křižovníků titul pražských arcibiskupů, v té době zdomácněl název Biskupský dvůr. Dvůr: Hradisko nebo V hradisku, později také nazývaný Špitálský a až nakonec Biskupský dvůr, byl svého času centrem celé oblasti Poříčí. Jeho rozměry 135 x 80 m svědčí nejen o významu, ale řadí jej i časově mezi slavanská hradiska, která jsou běžná v 8. až 10.století. Biskupsý dvůr svou dispozicí spolu s kostelem sv. Petra a patrně tržní ulicí Petrskou je podobný Široké ulici v Židovském Městě, Maltézskému náměstí a patrně i Boršovu na Starém Městě.

Ulice vznikla v roce 1885 a hned po založení dostala dnešní jméno. Bernard Bolzano (1781 – 1848), český (německy píšící) kazatel, filozof a matematik.

Spojuje kolmo ulice Opletalovu a Wilsonovu poblíž Hlavního nádraží. Levá strana ulice s lichými čísly je tvořena blokem domů, pravou stranu lemuje okraj Vrchlického sadů, které zde vzikaly postupně v letech 1876 – 1890 v místech novoměstských hradeb. Park byl upravován a zmenšován v souvislosti s řešením dopravní magistrály a modernizací Hlavního nádraží. Zajímavý je na tomto okraji sadů při Bolzanově ulici rondokubistický pavilon z 20. let 20. století od architekta Pavla Janáka.

Boršov (odvozeno od Bořivoje) byl název dvorce, jenž se prvně objevuje v souvislosti s rokem 1323.

Název Boršov držel se v těchto místech od 14. století do poloviny 18. století, od poloviny 18. století do roku 1870 ujal se název Poštovský plácek, což bylo odvozeno od sousední ulice Karoliny Světlé, jejíž část se svého času nazývala Poštovská. Od roku 1870 opět Boršov. Dvorec Boršov zanikl při asanaci, jeho pozůstatky jsou v čp. 280 a v čp. 282. Tyto domy vznikly parcelací původního dvorce. Vchod do Boršova vedl jen od Vltavy, proto se tu také říkalo „Za prkny“. V současné době je Boršov přístupný z ulice Karolíny Světlé, do ulice U Dobřenských je možné projít průchodem v domě čp. 268. Patrně je to nejkratší ulice v Praze, měří jen asi 40 metrů.

Směřuje od Staronové synagogy k vltavskému břehu.

Jižní část ulice byla dříve nazývána Schielesova (asi majitel některého domu), severní podle břehu Vltavy Břehová nebo Pobřežní. Malé náměstí, které zmizelo při asanaci pod domovním blokem mezi ulicemi Pařížskou, Břehovou a ulicí 17. listopadu, se od roku 1400 do 19. století nazývalo V hampejze podle veřejných domů, později Poštovské podle poštovského dvorce, který u náměstí stával, pak ještě Staré poštovské náměstí. Slepý kout při náměstí nesl jméno Joachimovský (asi majitel některého domu). Všechna pojmenování v roce 1870 zanikla pod názvem Břehová.

Václav Hlavsa vysvětluje název podle hostince U Břetislavů (čp. 306), František Stehlík se domnívá, že byla ulice pojmenována po knížeti Břetislavovi I. (1037 – 1055).

Úzká ulička navazuje na ulici Tržiště a směřuje po kostrbatých kočičích hlavách vzhůru, jednak ke schodům Jánského vršku, jednak vstupuje do rozšířené Vlašské ulice. Od 14. století říkalo se zde V rámích soukenických nebo Pod rámy soukenickými podle pomůcek, které sloužily k napínání soukenických výrobků, od počátku 17. století Truhlářská podle řemeslníků, kteří se zde usazovali. Dnešní podoba ulice a její zástavba patří právě do období kolem roku 1600 a do počátku 17. století. Většina domů byla vystavěna na zahradách bratří Zejdliců z Šenfeldu a Jana Jiřího Lefína, které v roce 1591 malostranská obec kupila. Tak vznikly vedle sebe dvě neobvykle úzké uičky, Břetislavova a Vlašská. Architekt Oldřich Avostalis (+ 1597) se v tomto případě zřejmě nechal inspirovat rodnou Itálií. Avostalis si už před rokem 1591 postavil v sousední Vlašské ulici, kde se usazovali i ostatní jeho krajané, proto Vlašská, dům čp. 365/1. Od roku 1870 platí název Břetislavova, možná podle hostince U Břetislavů (čp. 306).

Původně Caletná, pak Celetná. Caltnéři byli pekaři, pekli calty, pletené housky. Usazovali se v ulici už ve 13. nebo ve 14. století.

Ulice, která patří k nejstarším v Praze, spojuje náměstí Republiky s náměstím Staroměstským. Vstup do ulice, tedy i do Starého Města, střežila brána, které se pro nepěkný vzhled už na počátku 13. století říkalo Odraná. Na místě Odrané brány vyrostla Nová věž, nechal ji založit král Vladislav II. Jagellonský v roce 1475, a to nikoli jako součást fortifikačního systému, spíše coby ozdobu Královského dvora, který začal budovat v místě dnešního Obecního domu už Václav IV., protože se mu přestalo líbit na Pražském hradě. O Králově dvoře píše Alois Jirásek v nedokončeném románu Husitský král. Odtud vyjelo mírové poselstvo Jiřího z Poděbrad, odtud jeli čeští šlechtici z Čech až na konec světa. Novou věž začal stavět kameník Václav ze Žlutic, ale už v roce 1478 převzal stavbu Matěj Rejsek z Prostějova, jenž vyučoval na nedaleké Týnské škole. Věž je nikoli náhodou podobná Staroměstské mostecké věži, kterou navrhoval Petr Parléř. Obě věže připomínají spíše plastiku, umělecké dílo. Nedokončená věž sloužila na konci 17. století jako skladiště střelného prachu, odtud název, jenž jí zůstal až do dnešní doby. Prašná brána zbudovaná na rozhraní Starého a Nového Města měla původně plnit funkci vznešené ozdoby, měla být i důstojným začátkem Královské cesty. Ta už nevedla z Vyšehradu, ale od nového Králova dvora, tedy od Prašné brány. Královská cesta sloužila korunovačním průvodům, vedla správní i soudní úředníky k Pražskému hradu Celetnou ulicí, Staroměstským náměstím, Malým náměstím, Karlovou ulicí, dále vedla přes Karlův most a Nerudovou ulicí přes Pohořelec a Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí, kde končila u vstupu do Hradu. K českým zvláštnostem patřil v předvečer korunovace průvod na Vyšehrad a druhý den slavnostní průvod z Vyšehradu na Pražský hrad. Karel IV. vypracoval dokonce nový korunovační řád, v němž se opíral o francouzské, německé, ale i ryze přemyslovské zkušenosti. V nádherném a velkolepém průvodu, jenž byl sestaven z nejvznešenějších osobností českých i zahraničních, v průvodu, jenž hýřil zlatými, stříbrnými a červenými barvami, byl král ozdoben obyčejnými lýkovými střevíci a prostou mošnou, aby všechen lid spolu s králem nezapomněli, že královský průvod má počátek u Přemysla Oráče. Aby hlavně panovník nezapomněl, že pochází z obyčejného selského rodu. Vznešení spolu s kněžími zpívali Te deum laudamus a prostý lid prostou píseň Hospodine pomiluj ny, píseň, jejíž česká verze je doložena už v 10. století. Královská cesta z Celetné ulice na Hrad začíná byt užívána až za Václava IV., jenž se usadil při dnešní Prašné bráně, kde začal budovat nové královské sídlo. Zvykem stalo se házet mezi přihlížející lid drobné mince, což mělo symbolizovat štědrost budoucího panovníka i příslib dobrých časů, zvykem rovněž stalo se propouštění vězňů, což se uchovalo v amnestii našich novodobých prezidentů. Královská cesta byla užívána, i když panovníci přesídlili do Vídně. 7. září 1836 uskutečnila se poslední korunovace Ferdinanda Habsburského, jenž si získal přívlastek Dobrotivý. Nároží Celetné ulice a Ovocného trhu zabírá rozlehlá budova čp. 587/36, která je známá pod názvem Mincovna. V těchto místech byl ve 14. století dvůr české královny, která si zde zřídila vlastní sídlo v blízkosti Králova dvora. Po smrti Víclava IV. bylo královnino sídlo už v roce 1420 upraveno na mincovnu. Pak na určitou dobu mincovna zanikla, ale od 16. století byla opět v činnosti až do roku 1783. Současnou stavbu nechal vybudovat mincmistr František Josef Pachta z Rájova. V roce 1784 změnila se budova na Zemské vojenské velitelství. V bouřlivém roce 1848 před budovou došlo ke střetnutí pražského lidu a vojskem. Patrně náhodná kulka zabila v okně Zemského velitelství manželku generála Windischgrätze. O těchto událostech píše ve svých Pamětech Josef Václav Frič (1829 – 1890). Od roku 1850 sídlí v domě soudní úřady. Protější dům U černé Matky.
Boží, čp. 569/34, je známá kubistická stavba Josefa Gočára (1880 – 1945) z let 1911 – 1912. V době vzniku tohoto domu byla v prvním patře kavárna pražských umělců. Nyní je asi nejpopulárnější kavárnou v Celetné ulici Kavárna u Kische, kde si se vzácnými hosty povídají dva novináři Jaromír Vejvoda a Ota Nuc. Celetná ulice není charakteristická však jen dvěma či třemi významnými domy, je ozdobena třiceti pěti achitektonickými skvosty. Víc domů ulice nemá. Moderní stavba Josefa Gočára působí mezi starobylými domy zcela přirozeně. Možná i proto, že ji architekt postavil zcela suverénně do jejich čela.

Od pradávna nacházela se v těchto místech hlína vhodná pro výrobu cihel a střešních tašek. Moderní cihelnu vybudoval zde roku 1781 známý pražský podnikatel ing. František Leonard Herget (čp. 102/2).

Ulice tvoří oblouk, jenž kopíruje břeh Vltavy za Karlovým mostem a jenž je na začátku i na konci spojen s ulicí U Lužického semináře. Ještě do poloviny 18. století byla v těchto místech při vltavském břehu rasovna, pohodnice, proto se místu říkalo Rasův vršek. Na tomto vršku začala vyrůstat Hergetova cihelna, a proto se ujal název U cihelny, od roku 1870 pak platí Cihelná. Roku 1872 zde byl postaven dům (čp. 548/4), problematický pro svou výšku, stíní malostranské panorama, dodnes je nazýván Hergetův.

Svatopluk Čech (1846 – 1908), český národní básník a spisovatel, autor lyriky (Písně otroka), epiky (Ve stínu lípy), autor stále aktuálních prozaických satir o panu Broučkovi.

Most navazuje na Pařížskou třídu a mírně stoupá k Letné. Stavba probíhala od 15. září 1905 do 1. června 1908, otevřen byl 6. června 1908. Na návrhu mostu se podílel ing. Jiří Soukup, Václav Trča, František Mencl a architekt Jan Koula. Stavbu pilířů prováděla firma Müller a Kapsa, železnou konstrukci dodala Českomoravská – Rustonka a bratři Prášilové. Zadní předmostí bylo upravováno v letech 1953 – 1956 v souvislosti s budováním pomníku Josefa Visarionoviče Stalina. Jde o jediný obloukový železný most v Praze, ale také nejkratší pražský most, jenž je 170 m dlouhý a 16 m široký. Je ozdoben sochami géniů od Antonína Poppa, na pilířích proti proudu světlonoškami od Ludvíka Herzla a Karla Opatrného, na opačné straně mostu střeží znak Prahy šestihlavé hydry od Karla Ladislava Wurzla.

Frant. Ladislav Čelakovský (1799-1852),český básník a literární vědec.Zabýval se slovesností slovanských národů (Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích).Z jeho vlastní tvorby: Ohlas písní českých a Ohlas písní ruských.

Sady vytvářejí malý ostrůvek zeleně v okolí Národního muzea. Začaly vznikat v roce 1885 v místech zbořených městských hradeb podle plánu zahradního architekta Františka Thomayera. V roce 1933 byla v sadech postavena mramorová socha herečky Otylie Sklenářové – Malé od Ladislava Šalouna. K značnému zmenšení sadů došlo při budování severojižní průjezdné magistrály a rovněž v souvislosti s výstavbou pražského metra v letech 1979 – 1980. Viz též Mezibranská ulice.

Název je dán zřejmě dojmem, charakterem, jímž ulice působí. Je tmavá a černá.

Mírným obloukem spojuje ulice Myslíkovu a Opatovickou. Původně říkalo se v těchto místech V Opatovicích podle vesnice Opatovice, která zde byla v roce 1115 založena kladrubskými benediktiny při kostele sv. Michala. Kostel i vesnice byly začleněny v roce 1348 do nově vzniklého Nového Města pražského. V souvislosti s josefínskými reformami byl kostel v r. 1787 zrušen, 1789 koupen německými luterány, jimž patřil do r. 1945. V současné době patří slovenským evangelíkům, jejichž bohoslovecký seminář se nachází naproti kostelu. Názvu Černá užívá se od 18. století.

Ulice nese jméno po Černínském paláci, který byl vybudován v letech 1669 – 1697 pro Humprechta Černína z Chudenic, císařského vyslance v Benátkách.

Vede od Loretánského náměstí ke schodům do ulice Keplerovy a Jelení. Levá strana ulice je z převážné části tvořena zahradou Černínského paláce, pravá část je lemována zahradou kapucínského kláštera. Od počátku 18. století do r. 1851 nesla ulice název Zadní Nový svět, tedy podobný, jako je název Nový svět, jiná ulice Hradčan, která vznikla patrně už dříve za Karla IV. a pak za Rudolfa II., tehdy ještě za hradbami, proto Nový svět. Od r. 1870 je užíván název Černínská. Černínský palác (čp. 101/5) byl prestižní stavbou několika generací Černínů, snad se na počátečním plánu podílel i slavný italský sochař a architekt Giovanni Lorenzo Bernini, až do své smrti budoval palác Francesco Caratti a po něm pokračovali jiní významní stavitelé. Od roku 1718 řídil stavební práce František Maxmilián Kaňka. Ještě v 18. století, když Černínové přesídlili do Vídně, byl palác opuštěn a střídavě poskytoval přístřeší pražské chudině, špitálu, továrně na karty a také sloužil coby skladiště chmele. V roce 1848 byl Černíny prodán státu a v roce 1851 přeměněn na kasárny. V letech 1928 – 1936 se na základě konkursu ujal paláce architekt Pavel Janák a podle původních Carattiho plánů odstranil všechny pozdější zásahy a uvedl stavbu do původního stavu. Podle historika Zdeňka Wirtha předložil Pavel Janák vzorný příklad ochrany památek. Do původního stavu byla uvedena i zhrada Černínského paláce. Od té doby slouží celý objekt ministerstvu zahraničí. Co do rozlehlosti může být srovnáván jen s Veletržním palácem nebo s Národním muzeem.

Jméno se uchovalo po řeznických židovských krámech, které zde bývaly natřené červeně ještě před asanací v 2. pol. 19. století.

Krátká ulička vede mezi synagogami Staronovou a Vysokou či Radniční z Maiselovy ulice do Pařížské třídy. Ulice se od 17. st. jmenovala Řeznická, v 2. pol. 18. st. a počátkem 19. st. nesla jméno Nová Poštovská, protože z Břehové ulice byla sem přenesena pošta do čp. 167. Název Červená ujal se po asanaci.Podle dobového pojmenování neslo prostranství postupně názvy: U synagogy, Řeznický plácek, Červený plácek. Nejvýznamnější památkou ze sedmi zachovaných synagog je zde Staronová synagoga, patrně nejstarší stavba tohoto typu v Evropě. Gotické jádro této významné židovské modlitebny pochází z doby kolem roku 1270, nynější podobu dal synagoze v roce 1883 architekt Josef Mocker (1835 – 1899). Kolem synagogy, která sloužila nejen jako modlitebna, ale i jako škola a shromaždiště židovských občanů, vytvářelo se postupně celé Židovské Město, na jehož počátku byla nejspíš židovská kupecká osada. Na území Prahy byli židovští obchodníci už od 10. stoleltí, avšak byli nuceni žít ve stále více uzavřené komunitě, z níž vzniklo ghetto, oddělená městská část. Po Josefu II., jenž některými reformami ulehčil život pražské židovské obce, byla židovská čtvť pojmenována Josefovem a od roku 1850 stal se Josefov další – pátou čtvrtí vedle Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan. Zámožnější obyvatelé Josefova využili tohoto uvolnění, stěhovali se ze stísněných a přelidněných ulic do jiných částí Prahy. V roce 1896 byla zahájena asanace (ozdravění), po níž z Židovského Města zůstalo sedm synagog, radnice a hřbitov. Asi nejznámějším členem židovské komunity v Praze stal se učený rabín Jehuda Ben Becalel, zvaný rabbi Löw, současník císaře Rudolfa II., jehož náhrobek můžeme spatřit na Starém židovském hřbitově. Pověst o něm praví, že dokázal vytvořit umělého člověka, Golema. Egon Ervin Kisch hledal Golema pod mohutným krovem Staronové synagogy ještě v našem století. Nenašel.

Ulice vede kolem Národního divadla, k němuž byl základní kámen položen v roce 1868. Název Divadelní platí od roku 1870.

Spojuje Masarykovo nábřeží s nábřežím Smetanovým, začíná u Ostrovní ulice, podbíhá u Národního divadla Národní třídu a končí u ulice Betlémské. V první polovině 19. století bylo v těchto místech neregulované vltavské nábřeží, kudy vedla cesta z Podolí a od Vyšehradu. Nejdříve byla to prostě jen cesta, v 18. st. získala jméno Přívozní, protože směřovala k přívozu u řeky, od poloviny 19. st. do roku 1870 říkalo se zde Pod nábřežím nebo U nábřeží, protože právě tady v letech 1841 – 1845 vybudoval budějovický podnikatel Vojtěch Lanna první kamenné nábřeží v Praze. Divadelní od roku 1870. Architektonicky výjímečné místo, nebotˇje dobře viditelné téměř z celé Prahy, využil Josef Zítek k vybudování výjímečné stavby. Postavil právě tady Národní divadlo. Základní kámen k divadlu byl položen 16. května 1868, 12. srpna 1881 už dokončené divadlo vyhořelo, avšak již 18. listopadu 1883 bylo slavnostně otevřeno. Naše Národní divadlo je jedinečné i tím, že je celé vybudováno z dobrovolných sbírek. Viz Národní třída.

Ulice vznikla v blízkosti Strahovského kláštera, kde působil Jan Bohumír Dlabač (1758 – 1820), knihovník a teoretik umění. V r. 1815 vydal Lexikon umělců, kam zahrnul stavitele, výtvarníky i hudebníky.

Přibližně stejnou trasou vedla stará zemská stezka od západu Bělohorskou silnicí přes Dlabačov a Pohořelec k Pražskému hradu. Hraniční ulice mezi Hradčanami a Břevnovem stoupá od Pohořelce k Bělohorské ulici.

Jméno ulice udržuje se už od 14. století, nebotˇjde pravděpodobně o jednu z prvních dlážděných ulic v Praze.

Spojuje Senovážné náměstí s ulicí Hybernskou. Už v první polovině 14. století říkalo se zde Na dláždění nebo Dlážděná, v 17. a 18. st. Zadní Dlážděná, protože v té době jméno Dlážděná měla dnešní Hybernská. Dnešní název Dlážděná platí od poloviny 19. století. V době dešťů byly ulice plné bláta, rovněž hygiena byla minimální, někdy byl odpad z domů vyhazován a vyléván rovnou před dům. Dláždění ulic situaci značně zlepšovalo. K prvnímu užití dlažby v ulicích došlo za Jana Lucemburského v r. 1329.

Ulice už ve 13. a 14. století byla hlavní spojnicí mezi lidnatou čtvrtí kolem kostela sv. Petra na Poříčí a hlavním tržištěm na Staroměstském náměstí. Jméno získala pro svou délku.

V současnosti spojuje Revoluční ulici se Staroměstským náměstím. Nejstarší záznamy o Dlouhé ulici pocházejí z roku 1310. Přechodně se ve 14. a 15. století říkalo západní části ulice také Na Veselé a jedné části říkalo se v 16. století Na záhoně. V obou případech jde o pomístní jména. Název Dlouhá platí od 14. století až do naší doby. Prastará komunikace vedla přes brody u ostrova Štvanice do osady Poříčí, která se utvářela kolem svého farního kostela sv. Petra, a dál Dlouhou ulicí ke Starému Městu. Vedle asi dvou desítek architektonicky zajímavých domů je snad nejvýznamnější dům U zlatého stromu (čp. 729), kde v nádvoří je pozoruhodná renesanční lodžie z r. 1586. Tehdy patřil dům Václavu Krocínovi z Drahobejle (1532 – 1605), primátoru Starého Města pražského v letech 1584 – 1605.

Ulice i stejnojmenné náměstí nachází se na malostranském břehu u Karlova mostu. Už ve 12. st. byl zde biskupský dvůr. Největšího rozkvětu dosáhl dvůr za pražského biskupa Jana IV. z Dražic (1301 – 1343).

Krátká ulička spojuje Míšeňskou ulici s Dražického náměstím. Od 12. století do počátku 15. století rozkládal se zde dvůr pražských biskupů. V 17. století prodávalo se v místech zpustlého biskupského dvora dřevěné uhlí, odtud pojmenování Uhelniště. Název Dražického ulice platí od roku 1887.

Náměstí i přilehlá ulice nesou jméno po významném pražském biskupovi Janu IV. z Dražic (1301 – 1343).

Pražské biskupství bylo založeno v roce 973 za knížete Boleslava. Nejdříve mělo sídlo na Pražském hradě při kostele sv. Víta, v r. 1182 se biskupství přestěhovalo na Malou Stranu do prostoru, který je vymezen dnešními ulicemi Mosteckou, Josefskou a Dražického náměstím. Tehdy ještě k prvnímu pražskému kamennému mostu Juditinu. Mezi biskupy byl nejvýznamnější patrně Jan IV. z Dražic (1301 – 1343), jenž biskupský dvůr důkladně přebudoval, ale hlavně opevnil, takže měl spíše charakter tvrze. Majetek biskupského dvora dosahoval ke klášteru sv. Tomáše v Letenské ulici, zabíral místo U Lužického semináře. I dnešní Vojanovy sady jsou malým pozůstatkem někdejších rozsáhlých biskupských zahrad. Na výstavbě dvora se podíleli i arcibiskupové Arnošt z Pardubic (1343 – 1364) a Jan Očko z Vlašimě (1364 – 1379). Zástavba v těchto místech byla orientována na Juditin most, jenž stál o něco níže po proudu řeky, začala se pak měnit a orientovat na nový most Karlův (Mostecká ulice). Po založení Karlovy univerzity v r. 1348, a to už bylo v Praze čtyři roky arcibiskupství, konaly se v biskupském dvoře první promoce a až do roku 1366 většina slavnostních aktů: duchovní soudy, kněžské synody, sněmy a sjezdy, různá církevní řízení. 16. července 1410 nechal zde ve dvoře biskupského paláce arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka veřejně spálit Viklefovy knihy. 26. srpna 1414 přibil mistr Jan Hus na vrata paláce veřejné prohlášení, že je ochoten hájit svou při na kostnickém koncilu. Husité dvůr vypálili a pobořili. Do našich časů zachovala se čtyřhranná věž a asi nejstarší zahrada v Praze, Vojanovy sady.

Kostel sv. Ducha, po němž ulice nese jméno, byl vystavěn v letech 1346 – 1348, dnešní podoba je výsledkem rekonstrukce z r. 1925.

Je rovnoběžná s Pařížskou, spojuje Dlouhou třídu s nábřežím Na Františku. Původně se jižní část ulice jmenovala U sv. Ducha, severní pak Sv. Kříže nebo Křížovská podle kostela a kláštera sv. Kříže, které zde založil v r. 1256 Přemysl Otakar II. 1783 byl kostel s klášterem zrušen a později zbořen. Dnes v těchto místech stojí dům čp. 886. Od roku 1870 platí pro celou ulici název Dušní. Území kolem kostela sv. Ducha bývalo jádrem Židovského Města pražského. Bylo to nejstarší sídliště židů východního ritu. Tito Židé žili v přísném odloučení od souvěrců západního vyznání, kteří se soustřeďovali kolem Staronové synagogy. Obě židovské enklávy byly rozděleny křesťanskou půdou. Centrem židů u kostela sv. Ducha byla synagoga Templ – Stará škola (čp. 141/12). Na místě Staré školy byla v roce 1868 vybudována v maurském slohu Španělská synagoga. O Staronové synagoze viz Červená ulice). Kromě těchto synagog zachovaly se už jen Jubilejní v Jeruzalémské, Klausova U starého hřbitova, Maiselova v Maiselově, Pinkasova v Široké a Vysoká či radniční v Pařížské ulici.

Antonín Dvořák (1841 – 1904), český hudební skladatel, autor Slovanských tanců, devíti symfonií (Z nového světa), oper: Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a dalších hudebních skladeb.

Dvořákovo, Alšovo a Smetanovo nábřeží. Navazují na sebe a utvářejí podstatnou část vltavského břehu Starého Města pražského. Dvořákovo nábřeží začíná ulicí Na Rejdišti a končí u Švermova mostu. K protějšímu břehu na Letnou vede odtud Čechův most. Část nábřeží původně patřilo k Sanytrové ulici (dnes ulice 17. listopadu), a neslo proto ještě v 19. století název Sanytrová Dolejší, část nábřeží při Pařížské třídě jmenovala se v 18. a 19. století Svatojánské náměstí, což způsobila legenda, podle níž tělo umučeného sv. Jana Nepomuckého ojevilo se právě v těchto místech. Náměstí zaniklo při asanaci a změnilo se v ulici. Dál po proudu řeky pokračuje nábřeží s ulicí Na Františku. Dvořákovo od roku 1904, kdy bylo vybudováno. Na nábřeží jsou dvě významné budovy: právnická fakulta UK (čp. 901) z období 1928 – 1929 od architekta Ladislava Machoně, jenž použil původních plánů Jana Kotěry z roku 1914, a budova Konzervatoře ČVUT.

Ulice byla pojmenována na památku české spisovatelky Elišky Krásnohorské (1847 – 1926). Zemřela v čp. 169/15 v Černé ulici.

Kolmo spojuje Širokou ulici s náměstím Curiových. V 15. století říkalo se v těchto místech Podžidí, protože tato část Starého Města při vltavském břehu nacházela se na okraji židovského ghetta, které se vytvořilo v polovině 13. století kolem Staronové synagogy ze starší židovské osady, a bylo od Starého Města izolováno vlastními hradbami. Později se jižní části ulice říkalo Zeikerlova, patrně podle majitele některého domu, severní část ulice jmenovala se Zigeunerova podle bohatého žida, jenž byl patrně také stavebníkem synagogy, která, stejně jako ulice, byla po něm pojmenována. Zigeunerova synagoga byla zbořena v rámci asanace Židovského Města. Rovněž syagogy Velkodvorská a Nová byly zbořeny. Náhradou byla vystavěna v letech 1905 – 1906 synagoga Jubilejní. V 19. století se z Zigeunerovy ulice mechanickým překladem stala ulice Cikánská. Asi od roku 1910 užívá se názvu Elišky Krásnohorské.

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852), ruský spisovatel a dramatik, klasik světové literatury.

Odbočuje z Chotkovy silnice a tvoří základnu pro lomenou ulici Na baště sv. Tomáše.Vznikla v roce 1912 na barokní baště č.XIX, která byla součástí posledního fortifikačního systému města Prahy.Od roku 1912 Kounicova, od roku 1952 Gogolova. K ulici patří Kramářova vila (čp. 212/1), dílo architekta Bedřicha Ohmanna z let 1909 – 1911. Vlastník vily, český politik Karel Kramář, byl prvním předsedou vlády ČSR v letech 1918 – 1919. I v současné době je vila využívána k diplomatickým a státním účelům.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1574 – 1621), český šlechtic, spisovatel, hudební skladatel, vojevůdce, popravený 21. června na Staroměstském náměstí. Poblíž ulice vlastnil dům, dnes čp. 373 (Vrtbovský).

Krátká ulice, která spojuje Maltézské náměstí s ulicí Karmelitskou, neměla původně žádné jméno. Název Harantova platí od roku 1870. V ulici jsou jen dva domy: Rohanský palác, dnes Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (čp. 386) a bývalý majetek Nosticů, dnes tiskárna (čp. 387).

Kostel sv. Haštala, asi jediný toho jména u nás, nachází se uprosřed náměstí, do něhož ulice ústí. První písemná zmínka je v listině Václava I. z 21. 3. 1234.

Původní pojmenování okolí kostela bylo U sv. Haštala, části ulice, která vede směrem k Řásnovce, říkalo se Újezd podle osady nebo vesnice, která zde byla asi ještě dříve než kostel. Také Za Haštalem se zde říkalo ve 14. a 15. století. Kostel sv. Haštala, který založili členové řádu německých rytířů, patří k nejstarším stavbám v Praze. Je uváděn i letopočet 1190, ale písemně není doložen. I podle výše uvedené listiny krále Václava I., která se hlavně vztahovala ke klášteru sv. Františka a špitálu blahoslavené Anežky, dalo by se soudit na románské základy kostela, avšak ani to nelze doložit. Hlavní stavba, která se zachovala do dnešní doby, byla dokončena za Karla IV., někdy po roce 1375. Kostel byl poznamenán husitskými válkami v r. 1420, povodní v r. 1432, požárem v r. 1689, ale znovu byl vždy obnoven. V 18. st. říkalo se východní části ulice Svíčková podle domů U bílé svíčky (čp. 760) a U svíčky (čp. 940), západní část ulice nesla v té době pojmenování Haštalská nebo Pivovarská podle pivovaru, jenž stával v místě dnešního domu (čp. 748). Od roku 1870 platí pro celou ulici název Haštalská. Od ní bylo v r. 1928 odděleno Haštalské náměstí.

Haštalské náměstí i stejnojmenná ulice nesou jméno podle kostela sv. Haštala, o němž písemný záznam pochází z roku 1234.

Prostranství, které se vytvořilo kolem stejnojmenného kostela, vzniklo mezi Dlouhou ulicí a Anežským kláštěrem Na Františku. Odtud vybíhají paprskovitě ulice a uličky na všechny strany. Nejstarší pojmenování v těchto místech bylo U svatého Haštala a i v době, kdy náměstí patřilo k přilehlé ulici, říkalo se zde Haštalský plácek. Vzniklo na prostranství kolem kostela, kde až do roku 1784 existoval hřbitov. K definitivnímu zrušení hřbitova došlo v roce 1832. Úřední pojmenování Haštalské náměstí platí od roku 1928, kdy bylo od ulice odděleno.

Kostel sv. Havla byl založen králem Václavem I. r. 1232 ve starší osadě, z níž královský lokátor a mincmistr Eberhard začal budovat kolem r. 1235 jednu ze čtvrťí Starého Města, tzv. Havelské Město.

Spojuje Železnou ulici s Uhelným trhem, částečně patří do pěší zóny. Původně v těchto místech bylo rozsáhlé prostranství, do něhož patřil Ovocný trh, Uhelný trh a vše mezi tím. Bylo to Nové tržiště na rozdíl od staršího tržiště na Staroměstském náměstí. Havelská ulice, steně jako Rytířská, vznikla po roce 1362 rozdělením části prostranství stavbou kotců, tedy tržní budovy s krámky soukeníků, pláteníků a kožešníků. Název V kolářích byl užíván v 15. století pro část ulice při Uhelném trhu a připomíná řemeslníky, kteří se zde usazovali, druhé části ulice při Ovocném trhu říkalo se Tarmark nebo Tandlmark, tedy trh se zbožím z druhé ruky – vetešnictví. V 18. století se západní části spolu s Uhelným trhem říká Uhelná, východní Havelský plac a po roce 1850 Havelské náměstí. V 2. polovině 19. století jmenuje se západní část Zelný trh podle stánků zelinářů a květinářů. 1870 až 1940 celá ulice Havelská, 1940 až 1945 východní část Havelská, západní Eberhardova. Od r. 1945 celá ulice Havelská. Kostel sv. Havla byl od svého založení v r. 1232 centrem Havelské čtvrti. V letech 1363 – 1369 působil zde kazatel a reformátor Konrád Waldhauser, Husův předchůdce, po něm Jan Milíč z Kroměříže a v roce 1404 i mistr Jan Hus. V kostele je pohřben český barokní mallíř Karel Škréta (1604 – 1674). Dnešní barokní podoba kostela pochází z let 1723 – 1738 a je dílem patrně Giovanniho Santiniho a Pavla Ignáce Bayera.

Havelská ulička je pojmenována podle kostela sv. Havla, viz výše.

Havelská ulička, která spojuje ulice Havelskou a Rytířskou, neměla až do 18. století žádné jméno, patřila k Novému tržišti. Od 18. století byl název Havelská ulička užíván, úředně platí od roku 1906. Ulička vede mezi dvěma domy: dům čp. 539/1 je spojen s kostelem sv. Havla, původně to byl klášter „obutých“ karmelitánů, založený v roce 1671 za přispění císaře Leopolda I. V revolučním roce 1848 zasedal zde Svatováclavský výbor, jenž řídil protihabsburský odboj. Klášter byl v roce 1786 zrušen a budovy sloužily např.: Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, první české reálné škole nebo Městské spořitelně. Směrem do Rytířské ulice sloužil dům čp. 539/31 jako Dům sovětské vědy a kultury.

Barokní socha havíře na nároží domu U havířů, čp. 398/2, dala jméno domu a patrně i celé ulici.

Je součástí pěší zóny, kolmo navazuje na Rytířskou ulici u Stavovského divadla a směřuje k ulici Na příkopě. Ulice vznikla prolomením městských hradeb za krále Václava IV. na počátku 15. století, někdy kolem roku 1402, a odtud její nejstarší název V lomeném nebo V průlomu. Od 16. století užívá se názvu Havířská.

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856), český novinář, politik a básník, klasik české satiry: Křest sv. Vladimíra, Král Lávra, Tyrolské elegie, epigramy. Zemřel v domě čp. 1029/3.

Vede z Hybernské do ulice Na poříčí. Ve 14. století se těmto místům říkalo Florenc, což je vysvětlováno kvetoucími zahradami (florentes) nebo italskými přistěhovalci z Florencie. Stejně starý název byl Slaměná, prodávala se zde sláma. Pojmenování Blátivá nebo Na blátě užívalo se tu v 18. století, protože dlouho nezastavěná ulice byla otevřena víc přilehlým zahradám, v nichž se pěstovalo hlavně zelí. Část ulice je tvořena Masarykovým nádražím, část tvoří Lannův palác (1030/11), stavba Josefa Krannera z roku 1857. Palác je pojmenován po Vojtěchu Lannovi, po němž nese jméno i hlavní třída v Českých Budějovicích. V Praze vybudoval první kamenné nábřeží u Národního divadla. Patřil mezi významné mecenáše druhé poloviny 19. století, podporoval umění a kulturu.

Josef Vojtěch Hellich (1807 – 1880), český malíř, autor známého portrétu spisovatelky Boženy Němcové (1845), první kustod sbírek muzea království Českého (1841), bydlel v této ulici ve vlastním domě (čp.462/6) od r. 1867.

Začíná nad zahradami Čertovky, vychází z Nosticovy ulice, stoupá k Újezdu a za křižovatkou pokračuje ve stoupání k Petřínu, kde končí u Seminářské zahrady. Na počátku 18. století získala ulice jméno Zadní Dominikánská podle kláštera, který zde byl vybudován v 17. století. Klášter byl v roce 1783 zrušen, později byla zde umístěna četnická kasárna, nyní slouží budova Státnímu ústřednímu archivu. V ulici stojí kostel sv. Vavřince pod Petřínem, pozůstatek původního románského kostela z 12. století. Tehdy byl kostel centrem osady Nebovidy, která byla připojena k Malé Straně v roce 1360. Po zrušení (1784) byl kostel přebudován na obytný dům (čp. 553), dnes opět po rekonstrukci slouží náboženským účelům. Do nenápadné ulice se skoro ani nehodí mohutná budova bývalé malostranské reálky, dříve reálného gymnázia. Od roku 1874 zde stojí zásluhou města nová budova, dnes Gymnázium Jana Nerudy (čp. 457/3). Na druhém konci ulice, už pod Petřínem, je Střední polygrafická škola.

Ulice směřuje od Petrského náměstí směrem k Vltavě, kde už k roku 1398 jsou připomínány Helmovy mlýny. Z bohaté mlynářské rodiny pocházel i Martin Helm, jenž se roku 1526 stal staroměstským primátorem.

Od nejstarších dob souvisí název uličky s činností mlýnů v těchto místech, a proto nejstarší pojmenování bylo Mlýnská ulička. Mlýny se nacházely na loďkách v proudu řeky i na pevném břehu. Dlouho se zde udržel název U Helmových mlýnů. Po roce 1869 se pojmenování změnilo na Helmovská a od roku 1894 platí název Helmova. Poslední mlýn nazývaný Helmovský, původně Křižovnický, byl zbořen v roce 1929 (čp. 1220/23). Mezi mlýny, na okraji Petrské čtvrti, stála Novoměstská nebo Novomlýnská vodárna, a to už v roce 1484. Rada novoměstská pak v roce 1500 schválila výstavbu vodovodu. O sto let později byla na témže místě vybudována nová kamenná věž (předchozí byla patrně převážně ze dřeva). V osmém patře věže bylo 12 oken a mezi nimi byli namalováni čeští panovníci od Přemysla až po Rudolfa II. Po velké povedni v roce 1655 se věž zřítila do vody. Současná věž vodárny pochází z roku 1658. Vodu dodávala ještě v roce 1877. Dobová vyobrazení vodárny a Helmovských mlýnů z roku 1816 ukazují, k jakým změnám došlo regulací Vltavy a vybudováním Helmovského jezu. Podle plánu z roku 1728 byla z Novoměstské Novomlýnské vodárny rozváděna voda třemi řady do 44 míst. Byla dokonce propojena v ulici Politických vězňů s vodárnou Šítkovskou, která pěti zásovovacími řady dodávala vodu Starému Městu. V současné době není známo, komu věž patří, i když je uvedena v soupisu nemovitých kulturních památek hl. města Prahy pod evidenčním číslem 1056. Patrně je věž v soukromém majetku.

Zastrčená ulička, částečně také průchod z ulice Michalské do ulice Jilské, kde vlastnil Jan Hlavsa z Liboslavě (+ 1534), staroměstský primátor (1523), dům U železných dveří (čp. 436/19).

Původně ulička žádné jméno neměla, ale povědomí o bohaté rodině Hlavsů zde od 16. století přetrvávalo. Úředně získala název Hlavsova po roce 1918. V domě U železných dveří vycházely v 70. letch 19. století Dělnické noviny, na jejichž vydávání se podíleli novináři Josef Barák a Josef Bohuslav Pecka. Průchod z tohoto domu je napojen na další průchod, jenž vede Tayflovým domem (čp. 463/17), kudy se prochází dále nádvořím z Melantrichovy ulice do Michalské. Ulička sama je dnes neprůchozí.

Název Hradčanské náměstí je doložen už ve 14. století. Hradčani byli obyvatelé, kteří patřili k Pražskému hradu, ostatní byli v podhradí nebo v předhradí.

V současné době pěší zóna, prostranství před Pražským hradem. Mezi Hradem a Srahovem býval les, kudy vedla cesta, která pak dál pokračovala k Břevnovu, k nejstaršímu mužskému benediktinskému klášteru v Čechách. Při této staré cestě, na prostranství před Hradem, založil kolem roku 1320 město Hradčany Hynek Berka z Dubé, nejvyšší purkrabí. Prostranství, náměstí i tržiště bylo centrem poddanského města Hradčan, jehož zástavba kolem náměstí vlastně tvořila celé město. Až za Marie Terezie v roce 1756 byly Hradčany povýšeny na město královské, které pak v roce 1784 spojením s ostatnímí pražskými městy vytvořilo hlavní město Prahu. Až do dnešní doby si zachovalo náměstí středověkou podobu. Zeleným parkem, v němž je barokní mariánský sloup od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, je rozděleno náměstí na dvě poměrně odlišné části. Severní komunikace je poklidná a je lemována stejně tak klidnými fasádami převážně menších barokních paláců, jižní část náměstí, to je prostor, kudy vedla k Hradu Královská cesta. Od Loretánské ulice počínaje stojí kostel svatého Benedikta, kolem něhož jsou budovy bývalého kláštera karmelitek. Budovy kláštera sloužily od 70. let jako hotel pro státní hosty. A dál podél Královské cesty časem vyrostly paláce: Schwarzenberský, kde je od roku 1945 Vojenské historické muzeum, a menší Schwarzenberský palác (Salmovský), kde se po skončení 2. světové války usadilo švýcarské velvyslanectví. Severní strana tohoto historického prostoru je ozdobena Martinickým palácem, kde je sídlo Útvaru hlavního architekta, Šternberským, kde jsou od roku 1945 sbírky Národní galerie, a Arcibiskupským paláce, jenž je sídlem Apoštolské administrativy a sídlem arcibiskupství. Západní strana náměstí je tvořena Toskánským palácem . K nekrásnějším stavbám celé Prahy patří Schwarzenberský palác. Tuto budovu v letech 1555 – 1576 dal stavět nejvyšší pražský purkrabí Jan z Lobkovic, stavitelem byl Agostino Vlach (Agostino Galli). Palác má výjímečnou polohu na sklaním útesu nad hradní rampou a patří právem k celkové siluetě Hradu. Důstojným závěrem náměstí na východní straně je Pražský hrad a věže katedrály.

Ulice vznikla na staré cestě, která směřovala od Vltavy podél staroměstských hradeb k Prašné bráně. Hradbami opevnil Staré Město pražské král Václav I. v letech 1232 – 1234.

Je souběžná s Revoluční třídou, spojuje Dlouhou ulici s Řásnovkou . Cesta při hradbách nejdříve neměla žádné jméno, počátkém 16. století objevuje se pojmenování Baštová, což rovněž bezprostředně souvisí s částmi zpevněných hradeb, v 18. století říká se zde Na baštách (Basteigasse). Od poloviny 19. století užívá se názvu Hradební. Čára hradeb není vždy zcela jistá, víme jen, že v těchto místech vedly patrně po linii Revoluční třídy, dále Benediktskou k náměstí Republiky, kde byl Králův dvůr u Prašné brány, ten byl patrně součástí hradeb, dále Celetná, Havířská, Můstek, Perlová, Bartolomějská, Karoliny Světlé, odtud k Staroměstské mostecké věži a ulicí 17. listopadu k Anežskému areálu. Archeologové potvrdily hradby mezi Můstkem a Perlovou ulicí, mezi Prašnou bránou a Ovocným trhem, při stavbě obchodního domu Kotva v Revoluční třídě. Ivan Borkovský narazil na zbytky hradeb v Bartolomějské ulici, odhalil tady pohřebiště z 10. století, možná pohřebiště cizinců, kteří žili v Praze. Architekt a stavitel Matěj Blecha pořídil plán hradebního příkopu při stavbě domu (čp. 392/I) v ulici Na příkopě. Nejstarší opevnění mělo zeď s cimbuřím, síla zdi byla 220 cm. Příkop před zdí byl 10 m široký a 8 m hluboký a byl naplněn vodou z Vltavy a z potoka, jenž tekl z Vinohrad. Dále byl navršený val. Hradba byla chráněna čtyřbokými asi 20 m vysokými věžemi o základně 6 krát 6 m. Dvě z těchto věží se zachovaly v Bartolomějské ulici na nádvoří policejních budov. Věže byly od sebe vzdáleny asi 60 metrů, jinak byla hradba přerušena bránami. Brána na konci Dlouhé třídy spojovala Staré Město s osadou sv. Petra na Poříčí, vedla tudy dál cesta k brodu. Na konci Králodvorské byla brána sv. Benedikta. Dnešní Prašná brána, jinak sv. Ambrože nebo také Horská spojovala město s východními Čechami. Zbraslavská kronika uvádí: A byla Praha s hradbami, vysokými věžemi a příkopy i domy do výše postavenými město silně opevněné, takže se samo pokládalo při svornosti obyvatelů za nedobytné.“ Dnešní hlavní komunikace kolem Starého Města vznikla vlastně na zasypaných příkpech hradního opevnění: Revoluční, Na příkopě, 28. října a Národní. Po založení Nového Města pražského, už někdy v roce 1367, nařídil Karel IV. bourání staroměstských hradeb, ale nedošlo k tomu, protože jednotlivá města, pražská nevyjímaje, žárlivě střežila svá vlastní privilegia. Takže se hradby zachovaly až do 19. století a některé jejich fragmenty až do současnosti.

Název získala tato ulice na ostrově Kampě podle domu U zlatého hroznu (čp. 499/2).

Nejstarší pojmenování ulice bylo Na Kampě, název Hroznová platí od roku 1870.

Ulice byla pojmenována v roce 1870 na žádost Pražanů (bylo sebrána na 4000 podpisů) Husovou třídou. Mistr Jan Hus (1369 – 1415), český reformátor, kazatel v Betlémské kapli.

Ulice patří k nejstarším komunikacím Starého Města. Vedla tudy cesta z Pražského hradu k Vyšehradu, proto také její nejstarší název byl Vyšehradská ulice. Tento název se dodnes zachoval u části cesty od podhradí Vyšehradu ke Karlovu náměstí na Praze 2. Tudy šly i královské průvody, dokud tradice nebyla přenesena na dnešní Královskou cestu od Prašné brány. Osídlení při dnešní Husově třídě je doloženo již pro 10. století hřbitovem, který prozkoumal archeolog Ivan Borkovský v místech dnešní Bartolomějské ulice na pozemku domu čp. 310. Při cestě stály kostely sv. Valentina, Panny Marie Na Louži, sv. Jiljí, sv. Martina, sv. Filipa a Jakuba a sv. Linharta. Tak velký počet kostelů na poměrně malém prostoru je důkazem velmi hustého osídlení, které se pak stalo základem středověkého města. Ve 14. – 17. století jmenovala se ulice U sv. Jiljí podle kostela sv. Jiljí, který zde byl vystavěn v 1. polovině 13. století, od 17. století do roku 1870 Dominikánská podle řádu dominikánů, kteří získali kostel sv. Jiljí v r. 1626 a přistavěli klášter. V 19. století se část ulice od Mariánského náměstí až k ulici Karlově nazývala Mariánská podle románského kostela Panny Marie Na Louži, který stával přibližně mezi budovou magistrátu a Clam-Gallasovským palácem. V letech 1940 – 1945 Dominikanergasse – Husova, od roku 1945 znovu Husova. K významným budovám ulice patří Clam-Gallasův palác (čp. 158/20), na jehož vybudování v letech 1713 – 1719 má převážnou zásluhu vídeňský architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu, a co do výzdoby náš největší barokní sochař Matyáš Bernard Braun. 1757 přešel majetek Gallasů na příbuzného Kristiána Filipa z Clamu, ten spojil obě šlechtická jména, odtud Clam-Gallasové. Palác v Husově ulici zůstal v majetku Clam-Gallasů do roku 1945, kdy byl jako konfiskát poskytnut Archivu hlavního města Prahy, který ztratil své dřívější působiště po požáru Staroměstské radnice.

Roku 1355 založil Karel IV. v této ulici klášter a kostel sv. Ambrože. Místo získali v r. 1629 irští františkáni. Irsko se latinsky řekne Hibernia, odtud název ulice.

Původně Horská silnice, neboť spojovala Prahu s Kutnou Horou, po založení Nového Města v roce 1348 říkalo se zde Na dlážděném, šlo o jednu z prvních vydlážeděných ulic v Praze. Snad první dlažba v Evropě. V roce 1331 vydala rada Starého Města nařízení ohledně dlažby, existuje však ještě starší zpráva, doklad o stavebním nařízení ze 70. let 13. století. Současně měla ulice také název Svatoambrožská podle kostela, který Karel IV. založil na pamětˇsvé korunovace železnou korunou lombardskou v Miláně v chrámu stejného jména. V 17. a 18. století vrací se Pražané k názvu Dlážděná. Od počátku 19. století užívá se názvu Hybernská. První v Čechách (1. polovina 18. st.) pěstovali františkáni v klášterní zahradě „zemská jablka“- brambory. Zprvu jako okrasné květiny. Ulice je památná také prvním a nejstarším nádražím v Praze, kam přijel dne 20. srpna 1845 první vlak po trati Vídeň – Olomouc – Praha. Prostor dnešního Masarykova nádraží byl vybudován na hranici Karlína a Nového Města, kvůli tomuto projektu musely být probourány městské hradby. Vlastní nádraží s dvěma charakteristickými věžemi v Hybernské ulici dodnes slouží svému účelu, příjezdová hala se skleněnou střechou je přístupná i z Havlíčkovy ulice. Stavbu nádraží na přelomu let 1844 a 1845 uskutečnil inženýr Antonín Jüngling. Spolu s ním se na výstavbě klasicistních budov pravděpodobně podíleli i vídenští architekti Pavel Sprenger a Petr Nobile. Nádraží je zajímavé tím, že je neprůjezdné, vlaky zde končí a odtud jsou zase vypravovány. Nádraží bylo rekonstruováno počátkem 50. let 20. století, později ještě v roce 1985 a v roce 1995.

Jakub Charvát, novoměstský konšel, stoupenec husitů, od r. 1378 majitel domu čp. 34, nechal na své rozlehlé zahradě postavit 18 domů, tak vznikla ulice, která dnes ústí do Národní třídy průchodem domu čp. 58/32.

Ulička tvoří pravý úhel mezi Jungmannovou ulicí a Národní třídou. V místech Charvátovy, Purkyňovy a Vladislavovy ulice byl od roku 1254 ústřední židovský hřbitov – Židovská zahrada, kam byli pochováváni židé z Čech i z Moravy až do poloviny 15. století. Nejvzácnější náhrobky byly odtud převezeny na Starý židovský hřbitov ke Staronové synagoze. Část území v těchto místech před Zderazskou nebo Martinskou bránou patřilo k Újezdu sv. Martina a bylo majetkem vyšehradské kapituly. Část tohoto území v roce 1343 kapitula prodala, a tak vznikla zatočená ulička, kde se už před více než šesti sty lety začalo říkal Charváty nebo Charvátova. Původní název zněl tedy Zadní Sluneční, Přední Sluneční byla dnešní Purkyňova, Sluneční Vladislavova. Ve 14. století Charvátova, od. 15. století do poloviny 19. století Na židovské zahradě zadní, pak Zadní Sluneční, od roku 1869 vrátil se ulici název Charvátova.

Silnici, která spojuje Hradčany s Malou Stranou elegantní serpentinou, nechal vybudovat v r. 1831 hrabě Karel Chotek (1783 – 1868), nejvyšší purkrabí království českého (1826 – 1843).Název Chotkova silnice platí od r. 1870.

Nejdříve vedla těmito místy jen cesta, která spojovala Pražský hrad s Malou Stranou a přilehlými obcemi na severozápadě, na druhé straně vedla přes Klárov k vltavskému brodu. První silnici i pro těžké vozy nechal v obtížném terénu prorazit Albrecht z Valdštejna ve 20. letech 17. století v souvislosti s vlastní stavební aktivitou na Malé Straně, ale také z důvodů vojenských. Tato ulice se dnes jmenuje Pod Bruskou nebo také Maší díra. Skutečnou inženýrskou stavbu, která řeší technické problémy, zvláště svod vody potoka Brusnice, ale přihlíží i k estetickým momentům, jako jsou neopakovatelné výhledy na Prahu, vytvořil hrabě Karel Chotek. V oblouku serpentiny nachází se plastika Josefa Maxe – Český lev – z roku 1852. Lev byl součástí pomníku českých vojínů, kteří v roce 1848 padli v Itálii. Na nynější místo byla socha přenesena v roce 1953 od Městského muzea Na Florenci.

Původně Joachimova nebo Joachimská, získala jméno patrně podle některého z židovských majitelů domu.

Odbočuje z Pařížské ulice nedaleko Staroměstského náměstí. Jáchymova ulice vznikla z Úzké ulice bývalého Židovského Města. Až do asanace na přelomu 19. a 20. století byla nazývána Joachimova, někdy v polovině 19. století byl název počeštěn do tvaru Jáchymova.

Kostel sv. Jakuba, po němž je ulice pojmenována, byl založen i s klášterem minoritů (menší bratři sv. Františka Serafinského) kolem r.1232 králem Václavem I.

Od 13. stoleí říkalo se zde v nejbližším okolí U sv. Jakuba nebo Za sv. Jakubem. Někdy v polovině 18. století ustálil se název Jakubská. Počátky kostela i kláštera jsou spojovány se jménem krále Václava I., jenž minority do Čech pozval. Mniši, jichž bylo v klášteře už brzy po jeho založení asi sto dvacet, získávali si důvěru nejen svými kázáními, ale i upřímným zájmem o vědu. Církevní stavby byly rozšířeny kolem roku 1335 za Jana Lucemburského, jenž měl k těmto místům patrně i silný osobní vztah, neboť v dobách, kdy nemohl bydlet na Pražském hradě, přebýval v blízkém domě v Malé Štupartské ulici. K poctě Jana Lucemburského a jeho ženy Elišky Přemyslovny konala se u svatého Jakuba brzy po nastoupení Jana Lucemburského na český trůn velkolepá hostina. Znovu se ke sv. Jakubu vrátil Jan Lucemburský v roce 1337, aby zde slavil svatební hostinu, tentokrát s královnou Beatricí. Stavbu svatojakubského areálu dokončil v roce 1374 Karel IV. Dnešní barokní podobu získlal kostel v letech 1690 – 1702 zásluhou pražského stavitele Jana Šimona Pánka (Panetius). Pohnutou historii kostela dokresluje i pamětní deska, která z vděčnosti byla věnována staroměstským řezníkům. Zachránili svými sekerami kostel v roce 1420 před husity a znovu v roce 1611 při vpádu Pasovských (pamětní deska v kapli pod levou věží). Hlavní oltář je ozdoben obrazem Umučení sv. Jakuba od Václava Vavřince Reinera (1739), v kostele jsou obrazy od Petra Brandla (1710), obraz madony od Hanse van Aachena (1600), sochy od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa a Ignáce Platzera. Useknutá ruka na železném háku za hlavním chrámovým vchodem je varováním pro každého zloděje. V dobrých dobách patřilo ke kostelu a klášteru i dobré hospodářství, pekli se oplatky, na klášterní zahradě pěstovala se zelenina, vařilo se pivo. Dlouhá chrámová loď lemuje téměř celou levou stranu Jakubské ulice, pak následuje křižovatka s Rybnou ulicí a za ní oblouk, jenž směřuje do Králodvorské. V oblouku je ulička necelý metr široká. Milovníci Prahy už před sto lety projevovali obavy o osud této uličky. Nejužší ulička v Praze je stále na svém místě.

Krátká, slepá ulička, jejíž domy sousedí s Nerudovou ulicí u Jánského vršku, získala jméno od kostela sv. Jana Křititele, který stával ve staré osadě Obora už v r. 1141.

V počátcích vzniku města Prahy, kdy Petřín i Strahov byly ještě převážně pokryty lesním porostem, nacházela se v místech dnešní Jánské ulice osada Obora. Osada byla za hradbami nejstaršího opevnění, k Malé straně byla připojena až v roce 1654. V 1. polovině 18. století nazývala se ulice Hořejší Jánská, Dolejší Jánská byla dnešní Šporkova, 1870 – 1940 Jánská, v době okupace nacistickým Německem nesla jméno Jana Nepomuckého, od roku 1945 znovu Jánská. Původní kostel sv. Jana Křtitele byl za husitství v roce 1420 i s osadou zničen, 1546 vybudovala zde nový kostel sv. Jana královna Anna, manželka Ferdinanda I. Habsburského. 1784 byl kostel zrušen a pak zbořen. Fragmenty ze zbořeného kostela jsou zachovány v domě U tří korunek (čp. 323/13). Deska na zdi domu připomíná, že na hřbitově, jenž u kostela býval, je pohřben malíř a rytec Jiljí Sadeler (1570 – 1629). V ulici je též dům zvaný Osel u kolébky (čp. 319/8), kde v roce 1833 se svými rodiči bydlel Jan Neruda.

Jánský vršek

Dnes Jánský vršek tvoří spojovací uzel mezi řadou ulic Malé Strany a Hradčanami, v dřívějších dobách však šlo o samostatnou enklávu. Osada Obora, o níž viz při Jánské ulici, měla od roku 1363 vlastní jurisdikci – vrchnostenská práva vykonával královský podkomoří, který ustanovoval rychtáře a konšele, takže osada právně patřila k Hradčanům. 1654 byla připojena k Malé Straně. Určitou roli hrála i skutečnost, že v těsné blízkosti vedla Královská cesta Nerudovou ulicí a Úvozem, ale i novější spojení s Hradem: Radniční schody z počátku 17. století a spojovací serpentina k Hradčanskému náměstí – Nová cesta z roku 1640. Dům čp. 320 patřil rodině Krannerů, pražským kameníkům a stavitelům, z nichž pocházel i Josef Kranner (1801 – 1871), budovatel katedrály sv. Víta.

Ulice získala jméno od Jeleního příkopu, který chrání severní stranu Pražského hradu. V příkopu, jímž protéká potok Brusnice, byli ještě v 18. st. chováni jeleni a daňci.

Navazuje na Nový Svět, zkracuje pravý úhel Keplerovy ulice, vede souběžně s potokem Brusnicí a U Prašného mostu se napojuje na Mariánské hradby. Až k Prašnému mostu lemují ulici Lumbeho zahrady, které nesou jméno podle Josefa Lumbeho, profesora a ředitele pražské polytechniky, jenž byl majitelem zahrad. Na téže straně nachází se Stará jízdárna, z jejíž hlavní budovy byly v roce 1949 vybudovány výstavní prostory Národní galerie. Při této straně ulice podél Brusnice existovala v době Rudolfa II. rozsáhlá bažantnice. Potok Brusnice na dně Jeleního příkopu je dnes už téměř neznatelná stužka. Z jeho délky sedmi kilometrů už je na povrchu jen něco málo přes jeden kilometr. Většinou vede pod zemí. V roce 993 u studánky, z níž Brusnice vytéká, založili kníže Boleslav II. s biskupem Vojtěchem břevnovský klášter svaté Markéty. Původně potok pravděpodobně směřoval k dnešní malostranské náplavce, později byl sveden (1912) od Chotkovy silnice pod zahradu Starkovy akademie, kde vyúsťuje do Vltavy nad bývalou Občanskou plovárnou.

získala název podle stejnojmenné kaple, která stála na východní straně hřbitova, jenž obklopoval kostel sv. Jindřicha. Jeruzalém, ale i jiná biblická jména, byl věřícími často užíván pro silný vztah k zemi, kde se narodil Ježíš Kristus.

Původní název Sedmihrady (Transylvánie) je vysvětlován přenesením zeměpisného jména části území Rumunska jihozápadně od Karpat, ale také podle domu U sedmi hradů, který prý patřil kuchaři krále Jiřího z Poděbrad. Jeruzalémská se ulice jmenuje od 18. století do roku 1940, od r. 1940 – 1945 Sedmihradská, od roku 1945 znovu Jeruzalémská. Pseudomaurský sloh Jubilejní synagogy (čp. 1310/7) patří stavbě, která byla vytvořena v letech 1905 – 1906 jako náhrada za Cikánovu, Velkodvorskou a Novou synagogu, které byly zbořeny při asanaci Židovského Města. Vedlejší dům slouží gymnázium profesora Jana Patočky (čp. 1283/9).

Ulice, která spojuje Perštýn s Malým náměstím, nese jméno podle kostela sv. Jiljí, jenž je připomínám už roku 1238.

Jilská ulice i souběžná Husova byly od 13. století ovlivňovány existencí kostela sv. Jiljí. Původní podoba kostela byla románská, dnešní gotická stavba je dílem biskupa Jana IV. z Dražic a arcibiskupa Arnošta z Pardubic, tedy současníků Jana Lucemburského a Karla IV. Roku 1626 získali kostel dominikáni a přistavěli mohutný klášter (čp. 234/8). Zdi kostela a kláštera tvoří podstatnou část celé ulice a ohraničují i sousední ulici Husovu. V letech 1364 – 1374 působil v kostele reformátor Jan Milíč z Kroměříže, od roku 1420 působil zde husitský kněz Jan z Příbrami. Původně říkalo se zde Za sv. Jiljím, název Jilská se ujal v 17. století, když dnešní sousední Husově se začalo říkat Dominikánská. Rozšířená část ulice při jižní straně kostela byla až do roku 1870 nazývána Svatojilským náměstím. Dům U prstenu (čp. 449/14) patřil v roce 1476 mistru hodináři Hanušovi, jenž pečoval o orloj na Staroměstské radnici. Ještě v nedávné době byl mistr Hanuš považován za konstruktéra orloje.

Kostel sv. Jindřicha, po němž je ulice pojmenována, byl spolu s přilehlým Senovážným náměstím přirozeným centrem dolní části Nového Města. Kostel se samostatnou hranolovou věží byl založen v roce 1348.

Původní názvy ulice naznačovaly často užívaný směr komunikace: K sv. Jindřichu nebo „kudy se chodí na Senný trh“. Pozdější název Na novém dláždění odlišoval tuto ulici od Hybernské, kde bylo dláždění staršího data. Od 18. století užívá se pojmenování Jindřišská. Kostel sv. Jindřicha je budován v souvislosti s plánem zakládaného Nového Města pražského v roce 1348. Dnešní podoba kostela je dílem architekta Josefa Mockera z roku 1875. Střed současné Jindřišské ulice zabíral hřbitov, některé náhrobní kameny z tohoto zrušeného hřbitova jou zasazeny do venkovních zdí kostela.V husitské době byla při kostele sv. Jindřicha významná škola, která si zachovala vysokou úroveň i v pozdějších dobách. Učil zde Jan Vodňanský – mistr Campanus (1550 – 1622), o němž píše spisovatel a historik Zikmund Winter (1846 – 1912). Budova Hlavní pošty (čp. 909/14) byla vystavěna v letech 1871 – 1874 v místech, kde se ve středověku nacházela proslulá zahrada dvorního lékárníka Karla IV. Angela z Florenci, po něm se ujalo pojmenování Andělská zahrada (Hortus Angelicus), pěstoval byliny pro svou lékárnu, ale i zeleninu a vinnou révu. Byla to patrně naše nejstarší botanická zahrada. Od roku 1775 byla budována botanická zahrada na Smíchově mezi ulicemi Matoušovou, Preslovou a Kořenského, odtud byla v letech 1897 – 1898 přenesena do dnešní botanické zahrady Na slupi. Na Smíchově zůstalo jen několik starých stromů a název V botanice.

Románská bazilika sv. Jiří v areálu Pražského hradu, od níž ulice získala jméno, je nejstarší církevní stvabou v Praze. Zakladatelem kostela je kníže Vratislav (+ 926).

Ulice existovala už v 9. století. Byla součástí cesty, která vedla od přirozeného vltavského brodu přes Klárov a Opyš, kde měl v 10. století svou vlastní vinici sv. Václav, k východnímu vstupu do Pražského hradu. Tady později ulice začínala branou v Černé věži, kterou spolu s novým opevnění Hradu vybudoval Soběslav I. na počátku 12. století. Od Černé věže, která jako vstup do Hradu sloužila až do 16. století, stoupala do poměrně příkrého svahu až k dnešnímu Jiřskému náměstí před kostelem. Nejstarší název kolem kostela byl patrně U sv. Jiří, ještě v 16. – 18. století pojmenování Proti kláštěru sv. Jiří nebo K Černé věži naznačuje směr, který komunikace sledovala. Nápis na zdi Georgi Gasse pochází z doby císařovny Marie Terezie. Název Jiřská platí od roku 1870. Kostel sv. Jiří začal kníže Vratislav budovat někdy před rokem 920. Jde o třetí kostel stavěný v Čechách. První byl kostel sv. Klimenta na Levém Hradci u Roztok, druhý Panny Marie na Pražském hradě, avšak nezachovaly se. Trojlodní románská bazilika se dvěma bílými charakteristickými věžemi stojí v místě původního Vratislavova kostela, byla vystavěna v roce 1142. Dnešní podoba kostela je dílem architekta Františka Macha a pochází z let 1888 – 1905. Bazilika sv. Jiří slouží v současné době jako koncertní síň. Při kostele sv. Jiří založil kníže Boleslav II. se svou sestrou Mladou v roce 973 první ženský klášter řádu benediktinek v Čechách. Klášter se proslavil písařskou dílnou, kde ve středověku vznikaly i iluminované rukopisy. v roce 1782 byl zrušen a částečně změněn na kasárny. V letech 1962 – 1972 byl klášter přebudován pro účely Národní galerie. Jsou zde umístěny umělecké sbírky od gotiky až po baroko. Jižní portál jiřské baziliky byl vytvořen na počátku 16. století, vznikl v huti Benedikta Rejta z Pístova, gotický reliéf v tympanonu zobrazuje boj sv. Jiří s drakem. Další významná budova levé strany ulice je bývalé hradní purkrabství (čp. 6/4), které na románských a gotických základech vybudoval roku 1555 stavitel Giovanni Ventura. Purkrabí, jenž zde bydlel, zastupoval krále, byl nejvyšším zemským úředníkem. Tento úřad zastávali vždy nejvýznamnější šlechtici. Do roku 1783 v budově zasedal purkrabský soud. V letech 1960 – 1963 byla budova purkrabství přestavěna a předána k užívání jako Dům československých dětí. V současné době jsou prostory využívány také pro účely divadla. Pravá strana ulice je tvořena bývalým Ústavem šlechtičen, někdejším Rožmberským palácem, dnešní podoba je dílem Nicola Pacassiho. Dále je Lobkovický palác, dříve Pernštejnský dům, dnešní podoba je dílem Carla Luraga z roku 1677. V Lobkovickém paláci je instalována trvalá expozice dějin našeho národa od nejstarší doby.

Ulice, která spojuje Mosteckou, Tomášskou a Letenskou, je pojmenována podle kostela sv. Josefa, jenž zde byl vybudován v letech 1686 – 1692 u staršího kláštera, založeného v roce 1661.

Ulicí vedla cesta již ve středověku, navazovala na dřevěný most, pak na kamenný most Juditin a po roce 1357 na most Karlův. Dále pak směřovala nejkratším možným směrem k jižní bráně Pražského hradu. Původní název ulice byl K svatému Tomáši, neboť k němu skutečně vedla. Kostel sv. Tomáše založil král Václav II. v roce 1285 na místě ještě staršího kostela sv. Tomáše. Název se dodnes zachoval u ulice Tomášské. Klášter i kostel sv Josefa byly postaveny z iniciativy císaře Ferdinanda III. Kostel, budovaný v letech 1686 – 1692, je zvláštní svou architekturou, podobnou najdeme spíše v Holandsku než u nás, možná právě odtud přišel málo známý architekt a autor stavby Abraham de Parigi. Na výzdobě kostela se podílel svými sochami venku a řezbářskými pracemi uvnitř Matěj Václav Jäckl, obrazy malovali Petr Brandl a Josef Vojtěch Hellich. Do kláštera, který vznikl o něco dříve, než byl postaven kostel, pozval Ferdinand III. bosé karmelitky, ty zde působily až do zrušení kláštera v roce 1782. Na jejich místo nastoupily řeholnice kongregace anglických panen, aby byly po roce 1920 vystřídány úředníky ministerstva financí. Ke klášteru patřila rozsáhlá zahrada (od roku 1920 veřejné sady), dnes Vojanovy sady, což je ještě pozůstatek zahrad biskupského dvora, jenž měl sídlo při kamenném mostě od roku 1250, kdy sem z Pražského hradu přesídlil biskup Mikuláš, až do roku 1419, kdy byl zničen husity. Zbytky románských staveb z období slávy biskupského dvora, na jehož rozkvětu se podílel zejména biskup Jan IV. z Dražic, byly objeveny v roce 1928 v souvislosti s výstavbou budov pro ministerstvo financí. Románské zdivo se nachází ve sklepech této instituce, ale hlavně je to hranolová věž ve dvoře domu (čp. 47/16) v Mostecké ulici. Název ulice Josefská ujal se od počátku 18. století.

Josef Jungmann (1773 – 1847), významná osobnost národního obrození, jazykovědec, básník, překladatel. Jeho životním dílem je pětidílný Slovník česko-německý. Od r. 1816 vlastnil dům (čp. 749/32), kde 14.11. zemřel.

Od založení Nového Města v roce 1348 patřila ulice spolu s ulicí Spálenou k hlavním spojovacím tepnám od Karlova náměstí směrem ke Starému Městu. Původní pojmenování od 14. do 16. století bylo Konvářská nebo Zvonařská podle zvonařů, kteří se zde usazovali. Na rohu Jungmannovy ulice a stejnojmenného náměstí býval dům U zlatého jablka říšského, kde měl kolem roku 1500 huť zvonař Bartoš či Bartoloměj z Berouna, potomek slavného zvonaře Brikcího. Také v Jungmannově domě (čp. 749/32), jenž do roku 1391 patřil klášteru Panny Marie Sněžné, byl v 15. století zvonař Mikuláš Ryba.Zvonařské dílny vytrvaly v domě až do roku 1876. V 17. a 18. století říkalo se v ulici U karmelitánů podle řádu, jenž z iniciativy Karla IV. budoval klášter a kostel Panny Marie Sněžné v letech 1347 – 1397. Současně se ulici také říkalo Široká, toto pojmenování je připomínáno už k roku 1464, neboť ve srovnání s jinými ulicemi takto působila. Od roku 1878 platí název Jungmannova. V tomto roce byl Josefu Jungmannovi na náměstí, do něhož ulice ústí, odhalen pomník. Nárožní dům dnešní spořitelny na průsečíku Jungmannovy a Vodičkovy (čp. 730/2) stojí v místě, kde si v r. 1726 vystavěl svůj rodinný dům sochař Matyáš Bernard Braun (1684 – 1738). Spořitelně ustoupil v roce 1910, kdy byl zbořen. Jeden z Braunových domů, dům U kamenného stolu, dříve Salmovský (čp. 671/24) zůstal zachován ve Vodičkově ulici proti Novoměstské radnici. Tady měl slavný sochař dílnu, odtud se stěhovaly sochy pro Karlův most, ke Štěpánskému kostelu, do Nerudovy ulice, do Clam-Gallasova paláce i na zámek v Kuksu. V tomto domě 15. 2. 1738 náš největší barokní sochař zemřel.

Stejně jako Jungmannova ulice nese od roku 1878 jméno Josefa Jungmanna. Viz Jungmannova.

Prostranství je spojeno pěší zónou se spodní částí Václavského náměstí, tvoří křižovatku mezi ulicemi Jungmannovou, Perlovou, 28. října a Národní třídou. Je to též prostranství před farou a kostelem Panny Marie Sněžné. Původně bylo toto místo před hradbami Starého Města nazýváno „Na pískách“. Na těchto „písečných polích“ nechal Karel IV. hned po své korunovaci (2. září 1347) založit kostel s klášterem. Od založení až do husitských dob spravovali církevní majetek karmelitáni. Za husitů kázal zde Jan Želivský. Odtud vedl 30. července 1419 pražský lid Václavským náměstím a Štěpánskou ulicí k Novoměstské radnici, z jejíchž oken byli pak vyhozeni novoměstští konšelé. Události jsou známé z naší historie jako první pražská defenestrace. Po husitských válkách klášter i kostel Panny Marie Sněžné pustly. V roce 1606 ujali se majetku františkáni a stavby opravili. V současné podobě představuje kostel jen torzo zamýšlené stavby, je to vlastně jen kněžiště. I tak je to nevyšší chrámová loď v Praze s největším oltářem v Praze. Obraz Zvěstování Panny Marie vytvořil pro kostel Václav Vavřinec Reiner (1724), v refektáři kláštera nachází se obraz Kalvárie od Karla Škréty. Kostel Panny Marie Sněžné, i když stojí poněkud stranou , je nejvýznamnější církevní stavbou v centru města. Spolu s Františkánskou zahradou vytváří kostel atmosféru klidu a pohody. Klášterní zahrada byla v roce 1950 zpřístupněna veřejnosti, je možné tudy projít do Vodičkovy ulice a dostat se do středu Václavského náměstí. Ve středověku se v souvoslosti s výstavbou kostela říkalo náměstí P. Marie Sněžné nebo plac proti Matce Boží Sněžné, v 19. století U františkánů nebo Františkánský plácek. Od roku 1878 Jungmannovo náměstí. Uprostřed náměstí už v roce 1797 byla fontána s figurální výzdobou: Milenci a labuť. Kašnu vytvořil František Xaver Lederer (1757 – 1811) na žádost pražského mecenáše barona Jakuba Wimera. Proto dostala fontána také název Wimmerova. Byla přestěhována do Vrchlického sadů před Hlavní nádraží (1895), nějaký čas byla také na betlémském náměstí, od roku 1951 zdobila Uhelný trh, kam se zase vrátí, až bude dobudován kolektor. Je uložena v lapidáriu Národního muzea. V současné době je střed Jungmannova náměstí tvořen pomníkem, na němž v křesle sedí v nadživotní velikosti Josef Jungmann. Pomník byl vytvořen podle modelu Václava Levého a ve spolupráci se sochařem Antonínem Barvitiem sochařem Ludvíkem Šimkem roku 1878. Proti pomníku je budova bývalé pojišťovny Riunione Adriatika (čp. 36/II). Tuto zvláštní, poněkud pochmurnou architekturu vytvořil v roce 1922 architekt Pavel Janák. Plastiky na domě jsou dílem Jana Štursy, Otto Guttfreunda, Bohumila Kafky a Karla Dvořáka.

Název získala ulice kolem roku 1800 podle domu U bílého kamzíka (čp. 542/4). Domovní znamení kamzíka pochází asi z poloviny 17. století.

Úzká ulička vede kolem zadního traktu Karolina, spojuje pěší zónu v Železné ulici, v Celetné a na Staroměstském náměstí. Ve 14. století se ulička jnenovala Pleierova. Oldřich Pleier vlastnil v ulici dům (čp. 556/9). Roku 1341 byl zvolen spolu s jinými měšťany k napsání městských práv. Zámožná rodina Pleierů vlastnila kromě několika domů v Praze ještě tvrz Hradištko u Hostivic. Později se uličce říká spíše jen Za Karolinem. Až kolem roku 1800 je doložen název Kamzíková. Do Celetné ulice vchází se odtud průchodem domu čp. 553/2, jenž patřil Jindřichu Leflovi z Lažan a z Bechyně, ochránci mistra Jana Husa (v roce 1414 poskytl M.J.Husovi útočiště na Krakovci u Rakovníka). Od roku 1567 patřil dům Janu Sixtovi z Ottersdorfu (1500 – 1583), jenž se jako staroměstský kancléř podílel na protihabsburském povstání v r. 1547. O událostech napsal kroniku z let 1546 – 1547. V roce 1622 patřil dům Filipu Fabriciovi z Rosenfeldu, jenž byl při druhé pražské defenestraci vyhozen z oken Pražského hradu spolu s místodržícími Vilémem Slavatou a Jaroslavem Bořitou z Martinic.

Ulice, která spojuje Hradčanské náměstí s Novým Světem, získala jméno od kanovníků, kteří zde bydleli poblíž katedrály sv. Víta, kde pomáhali při liturgických obřadech i při spávě biskupské diecéze.

Ulice existovala už ve 14. století, byla součástí poddanského města Hradčan, které někdy po roce 1320 založil nejvyšší purkrabí Hynek Berka z Dubé. Součástí hradeb opevněných Hradčan, které v těchto místech kopírovaly potok Brusnici, byla později na konci Kanovnické ulice Špitálská či Šárecká brána. Tato brána stávala při komplexu budov u špitálu kostela sv. Jana Nepomuckého až do roku 1885, kdy byla zbořena. Špitál sv. Antonína (čp. 73/7) založil kolem roku 1370 arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, za husitských válek špitál zanikl, ale byl znovu obnoven v roce 1574 císařem Maxmiliánem II. jako útulek pro vysloužilé zaměstnance Pražského hradu. V roce 1784 se ze špitálu stal obytný dům, kde na přelomu 19. a 20. století sídlila Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta. Bydlil zde i Kamil Hilbert, jeden ze stavitelů chámu. V současné době patří dům Kanceláři prezidenta republiky. Nejstarší název ulice Novosvětská nebo Novosvětská přední pochází z přelomu 16. a 17. století a označuje směr, kam mířila, tedy k Novému Světu, ke čtvrti, která se začala vytvářet zvláště za císaře Rudolfa II. Asi od poloviny 18. století získala ulice jméno Uršulinská. Voršilky – uršulinky usadily se v dnešní Kanovnické ulici na Hradčanech v roce 1655 z iniciativy hraběnky Kateřiny Lamingerové, rozené Popelovny z Lobkovic, manželky Volfa Maxmiliana Lamingera, jenž se smutně proslavil svým střetnutím s Chody – v Talmberském domě (čp. 72/5). Na místě tohoto domu vybudovaly voršilky klášter a při něm kostel sv. Jana Nepomuckého. Klášter i kostel projektoval Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1720 – 1729. Skutečnost, že tato stavba patří k jeho nejzdařilejším, byla možná ovlivněna i tím, že právě v tomto období probíhala beatifikace a kanonizace sv. Jana Nepomuckého. 19. března 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen za svatého. Vnitřek chrámu vyzdobil Václav Vavřinec Rainer freskou, která představuje život a zázraky sv. Jana Nepomuckého. Klášter byl zrušen v r. 1784 a změněn na kasárny, z kostela stalo se skladiště. V roce 1861 byl kostel vrácen církevním účelům. Dům pážat (čp. 69/3) koupil v roce 1651 Maxmilián Valentin z Martinic pro pážata arcivévody Viléma Leopolda, odtud název. v letech 1974 – 1976 byl dům rekonstruován pro účely Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. V ulici bydleli většinou významní obyvatelé Hradčan nebo Pražského hradu, kanovníci od sv. Víta měli zde své domy (čp. 66, 67, 68) už ve 14. století, proto je název ulice Kanovnická (1870) jistě opodstatněný.

Název ulice je někdy odvozován od domovního znamení na domě U tří kaprů, avšak ve skutečnosti získala ulice jméno až v 2. pol. 16. st., kdy tentýž dům (čp. 49) koupil staroměstský primátor Pavel Kapr z Kaprštejna.

Ulice patří k nejstarším pražským komunikacím, spojovala Staroměstské náměstí, na němž se nacházelo pravděpodobně nejstarší tržiště vznikajícího města, s brodem přes Vltavu u dnešního Rudolfina, možná i s nejstarším dřevěným mostem, který byl v blízkosti brodu vybudován, a zcela jistě s přívozem, jenž v těchto místech existoval až do konce 19. století. Na tuto spojnici, která směřovala za řekou k Pražskému hradu, navazovala i cesta, která do Kaprovy ulice ústila dnešní Valentinskou ulicí, a přicházela od Vyšehradu. Nejstarší název ulice Svatovalentinská souvisel s kostelem sv. Valentina, jenž je připomínán poprvé roku 1253, a stával na křižovatce dnešních ulic Kaprovy a Valentinské, přibližně v místě dnešního domu (čp. 56/11). Kostel býval středem osady a jeho jméno nacházíme v souvislosti s cestou, brodem i bránou sv. Valentina, která uzavírala ulici v místech nároží dnešního náměstí Jana Palacha. Název zůstal zachován i u dnesní Valentinské ulice. Kostel existoval ještě v roce 1794, kdy byl zbořen. Název ulice Kaprovic nebo Kaprova je doložen z 2. poloviny 16. století. Objevuje se i tvar Kaprová, což je způsobováno výslovností. Současná podoba ulice je dílem architektů počátku 20. století, byla zcela nově vystavěna po asanačním zásahu, jenž postihl v těchto místech část Židovského Města. Asanací byl zbořen v roce 1909 i jeden z nejvzácnějších pražských domů (čp. 16/I). Dům byl ve 14. století majetkem pražského biskupa Jana ze Středy. Biskup Jan ze Středy, kancléř Karla IV., jenž si dopisoval s Petrarcou, proslavil se asi nejvíc bohatě zdobeným misálem, který po něm nese jméno Misál Jana ze Středy. 1379 koupila dům univerzitní kolej Všech svatých – Andělská kolej, kterou v roce 1366 založil Karel IV. Dům pak vlastnila univerzita od počátku 17. století až do roku 1755, kdy jej prodala. Z honosného románského domu, jehož výstavba je datována do 2. poloviny 12. st., zůstala síň se středovým sloupem a přilehlá komora. Vzácnou románskou památku překryla moderní stavba magistrátu (čp.16/3), která zde byla vybudována podle plánů Oktáva Koutského a Vladimíra Ježka v letech 1926 – 1928. V nenápadném domě (čp. 45/10) bydlel Jaroslav Ježek (1906 – 1942), vynikající klavírista, autor džezových i vážných skladeb, blízký spolupracovník Jiřího Voskovce a Jana Wericha, dirigent orchestru Osvobozeného divadla v letech 1928 – 1938.

Ulice, která spojuje Nový Svět s Loretánským náměstím, získala jméno podle kapucínského kláštera, který zde byl vybudován v letech 1600 – 1602.

Původní pojmenování Přední Nový Svět vycházelo z polohy ulice, která se tak měla odlišit od ulice Zadní Nový Svět, dnešní Kanovnické. Obě ulice směřují k Novému Světu, jenž začíná být osidlován ve 14. století za Karla IV. a pak na přelomu 16. a l7. století. Asi polovina jedné strany ulice je tvořena klášterem kapucínů s kostelem Panny Marie Andělské. Součástí klášterního areálu je „domus musicus“, jenž je krytou chodbou spojen s Loretou. Tady bydleli hudebníci nebo alespoň varhaníci, kteří se podíleli na hudebních produkcích v Loretě. Klášter (čp. 99/6), nejstarší kapucínský klášter v Čechách, byl vybudován na území zahrady Markéty z Lobkovic.Je charakteristický svou jednoduchou a prostou architekturou, což odpovídá duchu řádu. Součástí výzdoby je i moderně pojatá křížová cesta od Karla Stádníka. Kapucíni žili v chudobě, chodili pěšky, a proto i jejich chrámy byly prosté a skromné. Ke klášteru patřila bohatá knihovna, kterou kapucínům darovala Markéta z Valdštejna. Po listopadu 1989 byl areál staveb vrácen kapucínskému řádu. Název ulice Kapucínská platí od roku 1870.

Ulice spojuje Křižovnické náměstí u Karlova mostu s Malým náměstím v centu Starého Města. Jméno získala po Otci vlasti, Karlu IV., v roce 1848 na návrh Karla Havlíčka Borovského.

Od 12. století patřila dnešní Karlova ulice k hlavním komunikacím města. Ještě starší komunikace byly orientovány podle Pražského hradu a Vyšehradu, byly závislé na brodech přes Vltavu, později snad na dřevěném mostu, který je doložen v Kosmově Kronice k roku 1118. Vybudováním Juditina kamenného mostu kolem roku 1158 stává se dnešní Karlova ulice nejfrekventovanější spojnicí mezi Staroměstským náměstím jako tržištěm a Pražským hradem jako odbytištěm. Význam spojení se ještě prohloubil vybudováním Staroměstské radnice jako správního centra Starého Města za Jana Lucemburského, vládl v letech 1310 – 1346, a založením druhého kamenného mostu v Praze (1357) , jenž dostal později název Karlův a jenž byl jediným mostem přes Vltavu až do poloviny 19. století. Nejstarší název ulice Svatoklimentská souvisí s kostelem sv. Klimenta, jenž stával ve 13. st. v komplexu Klementina při klášteře prvních pražských dominikánů. Dominikáni zde sídlili od roku 1232 při Juditině mostu až do roku 1556, kdy na jejich místo přišli jezuité. Ve 14. st. se pro část ulice od Husovy k Malému náměstí užívá názvu Zlatnická, další část ulice od Husovy k Liliové jmenuje se Nožířská nebo Ševcovská. Ještě v roce 1792 převládali zde krámy ševců. Všechny tyto názvy objevují se od 15. do 18. století a neplatí přesně ohraničeně, protože zlatníci, nožíři i ševci žili v ulici pomícháni. Všechny názvy na přelomu 16. a 17. století se sjednotily v pojmenování Jezuitská, část ulice směrem k Malému náměstí byla zvána Malou jezuitskou ještě v roce 1872, delší část pak Velkou jezuitskou. Jezuitské Klementinum zabírá část ulice od Křižovnického náměstí až k ulici Seminářské. Tady vybudoval řád Tovaryšstva Ježíšova komplex budov, jenž co do rozlehlosti je hned na druhém místě za Pražským hradem. Od roku 1848 pro ulici platí název Karlova. Od Křižovnického náměstí je to kostel sv. Salvátora z let 1578 – 1581, jemuž dal charekteristickou podobu Carlo Lurago v letech 1638 – 1640. Za kněžištěm kostela následuje Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie z let 1590 – 1600. Byla vybudována z iniciativy pražské italské komunity a patří k nejhodnotnějším renesančním stavbám. Na Vlašskou kapli navazuje kostel sv. Klimenta z let 1711 – 1715. Stojí na stejném místě jako kostelík sv. Klimenta ve 13. století. Kostel je vzácný zejména kamennými a dřevěnými plastikami z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Výjímečný je v ulici dům na rohu Karlovy a Jalovcové (čp. 147/44) – Mansfeldský palác, U Kočků, U zlatého kříže a Červený dům – patří k nejstarším na území Starého Města. Původně šlo o patrovou celokamennou nárožní stavbu se zaklenutým sálem na střední sloup. Vstup do prvního patra vedl po vnějších schodech. Dům byl budován někdy na přelomu 12. a 13. století. Svými základy je stejně starý dům (čp. 175/3) – U zlaté studně (roh ulic Karlovy a Seminářské) – nápadný svým průčelím se štukovou výzdobou Jana Oldřicha Mayera z roku 1701: sv. Václav a sv. Jan Nepomucký jsou spojeni se staroboleslavským paládiem, pod nimi sv. Šebestián a sv. Roch, nad římsou jezuitští světci Ignác, Karel Boromejský a sv. Rozálie. Nákladná výzdoba domu vyjadřuje vděčnost majitelů, kteří přežili morovou epidemii.

V roce 1848 bylo náměstí pojmenováno po Karlu IV. Tím byla vzdána pocta českému králi a římskému císaři, jenž se nejvíce zasloužil o rozkvět zemí, jimž vládl, ale také o výstavbu hlavního města Prahy.

Karlovo náměstí, největší náměstí v Evropě, bylo při založení Nového Města pražského v roce 1348 určeno za centrum jižní části Nového Města. Karel IV. se svými staviteli navrhl plán, sám se snad i osobně podílel na vyměřování, zakládal hlavní opěrné body, tržiště a kostely. Koncepce plánu byla pojata tak velkoryse, že uliční sítˇvystačila od 14. století až do počátku století 20., kdy zvláště rozvoj dopravy začal být pro obyvatele města neúnosný. Původní název Tržiště velké, rynk Novoměstský nebo rynk Hořejšího Města označuje rozlehlost i umistění. Náměstí bylo vyměřeno v místech, kudy vedla jedna z nejstarších komunikací mezi Pražským hradem a Vyšehradem. Stará Vyšehradská cesta, kterou Kosmas jako ulici připomíná k roku 1090 a jejíž název se zachoval i v současném pojmenování Vyšehradské ulice, spojovala osady Podskalí, Na slupi a hrádek, což byla patrně románská tvrz mezi osadou Na slupi a pozdějšími Emauzy, a stejně jako současná komunikace vedla po spodním okraji dnešního Karlova náměstí do ulice Spálené, dále Husovou třídou a Valentinskou ulicí k vltavskému brodu, později k mostu a za řekou k Hradu. Ještě za Karla IV. byla Vyšehradská cesta také cestou Královskou. Později trasa korunovačních průvodů začínala u Prašné brány. V severní části náměstí prodávaly se nasolené ryby, v jižní části obchodovalo se s dřívím a uhlím, střed náměstí patřil obchodníkům s obilím. Ti se později přestěhovali do Žitné a Ječné. Od 15. století stal se pro toto tržiště charakteristickým spíše obchod s dobytkem, což se odrazilo v názvu Dobytčí trh. Od roku 1848 platí název Karlovo. Až do poloviny 19. století bylo náměstí neupravené, hrbolaté a blátivé, dokud nebyl založen veřejný park. Už za života Karla IV. byly na tomto náměstí každým rokem ukazovány v dřevěné boudě říšské klenoty a svaté relikvie, které jinak byly uloženy na hradě Karlštejně. Byla to příležitost pro návštěvníky nejen z Čech, ale i z daleké ciziny. U příležitosti takové výstavy byly konány pravidelné každoroční trhy. Po smrti Karla IV. byla na stejném místě vybudována někdy v 80. letech 14. století kaple Božího Těla. Stála až do roku 1791, kdy byla zbořena, mezi kostelem sv. Ignáce a budovou Českého vysokého učení technického, v ose Ječné ulice, která dělí Karlovo náměstí na dvě části. Dominantou náměstí je od samého počátku Novoměstská radnice, uprostřed kostel sv. Ignáce a uhlopříčně proti radnici Faustův dům, za nímž už vystupují charakteristické věže Dientzenhoferova kostela sv. Jana Nepomuckého Na skalce. Jižní část náměstí je obklopena většinou nemocničními budovami, jinak je náměstí lemováno obchody a obytnými domy. Novoměstská radnice vznikla jako správní centrum Nového Města, stála už za Karla IV. v roce 1374, a je vlastně jen o málo mladší než radnice Starého Města, která existovala od roku 1338. Věž k Novoměstské radnici byla přistavěna v roce 1456. Současná podoba budov pochází z roku 1905 a je dílem architektů Kamila Hilberta a Antonína Wiehla. Jako správní centrum přestala existovat v roce 1784 při sjednocení pražských měst, kdy řízení celé Prahy převzal magistrát. Budova Novoměstské radnice pak byla přestavěna pro účely soudu, v roce 1903 byl přistavěn nový soudní palác, jenž je napojen na radnici, čelem je obrácen do Spálené ulice a zabírá i část ulice Lazarské. Novoměstská radnice je historicky spojena s první pražskou defenestrací. Oblíbený pražský kněz a kazatel z kostela Panny Marie Sněžné Jan Želivský byl tady výrazně podpořen Janem Žižkou z Trocnova. Mrtví konšelé z 30. července 1419 znamenají začátek husitských válek, což už není záležitost jenom pražská, ale evropská. V roce 1995 byla po dvaceti letech dokončena rekonstrukce radnice, v současné době opět slouží administrativním a společenským účelům občanů Prahy 2. Kostel sv. Ignáce začali budovat jezuité při své novoměstské koleji v letech 1665 snad za vedení stavitele Carlo Luraga, věž a průčelí stavěl v letech 1686 – 1687 Pavel Ignác Bayer. Kostel je impozantní zvláště vnitřní výzdobou, oltář sv. Ignáce je ozdoben obrazem zakladatele jezuitského řádu Ignácem z Loyoly. Ignác z Loyoly (1491 – 1556), španělský voják, 1534 založil polovojenský řád jezuitů, 1622 byl kanonizován. Faustův dům (čp. 502/40) je připomínán už ve 14. století. Dnešní podobu získal v 18. století při přestavbě Františkem Maxmilianem Kaňkou. Jedním z nejstarších majitelů byl ve 14. st. opavský kníže Václav, od r. 1590 vlastnil dům anglický alchymista císaře Rudolfa II. Edward Kelley, v 18. století žil zde Ferdinand Antonín Mladota (odtud také Mladotovský dům). Všichni jmenovaní zabývali se zkoumáním přírodních věd a shodně nacházeli zalíbení v chemických pokusech. Možná odtud vznikaly tajemné pověsti, jimž dal ve světové literatuře nejvýraznější podobu německý spisovatel Johan Wolfgang Goethe svým Faustem a u nás Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Faustův dům zůstává věrný sousední nemocnici i chemii. Stále je v něm lékárna. Jiná impozantní budova Karlova náměstí patří Českému vysokému učení technickému (čp. 293/13). Také zde se lidé zabývají vědou, i když poněkud jiným způsobem. Budovu postavil v letech 1872 – 1873 pražský architekt Vojtěch Ignác Ullmann, sochami Práce a Vědy ozdobil techniku Antonín Popp, drobné plastiky ženských postav vytvořil Josef Václav Myslbek. Veřejný park byl na rozsáhlém prostranství Karlova náměstí založen v roce 1870, v letech 1884 – 1885 byl dokončen zahradním architektem Františkem Thomayerem (1856 – 1938). V parku je rozmístěno sedm plastik: morový sloup se sochou sv. Josefa (1698) od Matěje Václava Jäckela; básník Vítězslav Hálek (1881) od Bohuslava Schnircha; botanik Benedikt Roezl (1898) od Augustina Zouly a Čeňka Vosmíka; spisovatelka Karolina Světlá (1910) od Augustina Zouly; spisovatelka Eliška Krásnohorská (1931) od Karly Vobišové; přírodovědec a lékař Jan Evangelista Purkyně (1961) od Oskara Kozáka a Vladimíra Štrunce; Jan Želivský (1960) od Jaroslavy Lukešové. Poslední plastika jako připomínka počátků husitství byla umístěna vedle portálu Novoměstské radnice, v současné době je socha restaurována.

Spojuje Staré Město s Malou Stranou už od 14. století. Název platí od r. 1870, kdy byl pojmenován na počest Karla IV. (1316 – 1378), jenž 9. července 1357 most založil.

V místech mezi dnešním Karlovým mostem a mostem Mánesovým býval brod, kudy vedla nejkratší cesta k Hradu. K roku 932 existuje zpráva kronikáře Kristiána o dřevěném mostu v souvislosti s převozem těla svatého Václava ze Staré Boleslavi na Pražský hrad. Kronikář Kosmas uvádí, že při povodni v roce 1118 vystoupila voda do výše 10 loktů nad most. Nejstarší dřevěné mosty, o nichž se kronikáři zmiňují, vedly přes řeku asi někde u dnešního Klárova. V místech zmíněných mostů existovaly i přívozy, jeden směrem ke Kampě – horní, druhý v místech Železné lávky, která vedla k bývalé osadě Rybáře na malostranském břehu – dolní. První kamenný most v Čechách zaznamenal kronikář Vincenc. Podle něho vystavěla most druhá manželka Vladislava II. Po ní most nesl jméno Juditin. Byl budován v 2. polovině 12. století, nejspíš někdy po roce 1158. Juditin most byl zničen povodní v roce 1342. O tomto neštěstí zanechal zprávu kronikář František Pražský: „jako by padla koruna království.“ Nejstarší kamenný most v Čechách musel být opět nahrazen provizorním dřevěným mostem a místo opravy Juditina mostu rozhodl se Karel IV. pověřit výstavbou zcela nového mostu Petra Parléře, jenž současně řídil práce na katedrále sv. Víta. Píše o tom kronikář doby Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile. Most je 516 metrů dlouhý, 9,4 metru široký a je zbudován na 16 pilířích v těsné blízkosti mostu Juditina, z něhož zůstala zachována část menší malostranské mostecké věže, a na druhé straně část oblouků v podzemí křižovnického kláštera. Most je ozdoben 75 postavami, které tvoří 30 sousoší. Většina soch zde byla umístěna v letech 1683 až 1714. Umělecké práce pocházejí ze sochařských dílen rodin Maxů, Brokoffů a Braunů. Původně byl ve 14. století na mostě jen kovový kříž a po něm od roku 1683 kovová socha Jana Nepomuckého. Významné jsou mostní věže. Jsou důkazem, že most nesloužil jenom jako důležitá komunikační tepna, i když až do poloviny 19. století byl to jediný most přes Vltavu v Praze, ale i jako samostatná pevnost mezi Starým Městem a Malou Stranou, nebotˇbrány bylo možné uzavřít podle potřeby i proti městu. Menší malostranská věž, v základech pozůstatek Juditina mostu z románské doby, vyšší gotická věž pak byla vybudována v roce 1464. Architektonickým skvostem je staroměstská mostecká věž, dílo vynikajícího stavitele, kameníka a sochaře Petra Parléře. Tato věž je více než stavbou spíše uměleckou plastikou, vlastní výzdobou pak i symbolem moci panovníka Karla IV. i znamením kontinuity pokračování rodu a budoucnosti státu. Dokladem jsou sochy na východním průčelí věže, kde jsou umístěni v symbolickém trojúhelníku sv. Vít, v jehož jménu je stavěna spolu s mostem katedrála na Pražském hradě, král a císař Karel IV. a jeho syn Václav IV. Nikoliv náhodou vedla právě tudy už z Vyšehradu na Pražský hrad Královská cesta. Od založení byl most nazýván Pražským nebo Kamenným mostem. Název Karlův platí od r. 1870.

Ulice spojuje Újezd s Malostranským náměstím. Po bitvě na Bílé hoře získal pozemky i budovy staršího protestantského kostela katolický řád karmelitánů. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie Vítězné.

Až do poloviny 14. století byla dnešní Karmelitská ulice za hradbami Malé Strany. Hradby sledovaly přibližně čáru dnešních ulic: Břetislavova, Tržiště, Prokopská, Maltézské náměstí. Cesta od malostranských hradeb vedla tudy k osadě Újezd, která zde existovala již ve 13. století. Proto nejstarší název cesty a později ulice zněl K Újezdu. Za Karla IV. se posunuly hradby na jih ke Smíchovu, a tak se dnešní Karmelitská i část osady Újezd staly součástí města. Zbytek hradeb tvoří Hladová zeď. Na přelomu 17. a 18. století ustálil se název Karmelitská. Karmelitáni podporovali v době stavovského povstání, které skončilo Bílou horou, císařské vojsko. Ferdinand II. je odměnil majetkem protestantského kostela Nejsvětější Trojice, jenž zde stál od roku 1613. Karmelitáni kostel zcela přebudovali a vysvětili jako kostel Panny Marie Vítězné. Známý a vyhledávaný je obraz Černé Panny Marie, který pochází z 15. století. Vyznamnou součástí výzdoby kostela jsou obrazy Petra Brandla a sochy Petra Prachnera. Nejvzácnější však je v kostele soška Ježíška – Pražské Jezulátko, kterou v roce 1628 darovala kostelu kněžna Polyxena Lobkovicová.

Ulice vede souběžně s Vltavou od Národní třídy k náměstí Křižovníků. Pojmenována je po české spisovatelce Karolině Světlé – Mužákové (1830 – 1899) , rozené Johanně Rottové. V této ulici se narodila v domě U tří preclíků (čp. 285/ 20).

Ulice je součástí cesty, která vedla od Vyšehradu k vltavskému brodu a za řekou k Pražskému hradu. Navazovala na dnešní ulici Křemencovou a přes Karlovo náměstí byla spojena s Vyšehradskou cestou. Původně se jmenovala Svatoštěpánská podle kostela sv. Štěpána, jenž byl součástí hradební zdi už ve 13. století, zbořen byl v roce 1789. Stával v místech dnešních nárožních domů na křižovatce ulic Bartolomějské a Karoliny Světlé (čp. 315, 1019). Dvě věže hradeb Starého Města jsou dosud zachovány ve dvorech policejních budov v Bartolomějské ulici, dál je čára středověkého opevnění dána kostelem sv. Martina ve zdi vedle Platýzu. Už v roce 1400 byl u kostela dům bohatého měšťana Jana Rečka z Ledče, jenž založil kolej pro chudé studenty. Rečkova kolej se stala útočištěm budoucích filozofů. V této koleji v roce 1601 uskutečnil první veřejnou pitvu doktor Ján Jesenský, jenž byl o dvacet let později mezi popravenými pány na Staroměstském náměstí. Jižní části ulice se ještě v roce 1870 říkalo také Štěpánské náměstí, zatímco severnější část se jmenovala Za sv. Křížem menším nebo Za sv. Ondřejem, už od 17. století nesla jméno Poštovská, později Stará poštovská, aby se odlišila od Křemencové, která se jmenovala stejně. Název u obou ulic podobný vznikl proto, že tudy jezdila pravidelnou trasou pošta z Malostranského náměstí do Vídně. Hlavní pošta sídlila v domě U tří hvězd (čp. 263/8). Celá ulice se pak sjednotila v názvu Poštovská od roku 1870, kdy byla také prodloužena o úsek od Novotného lávky ke Křižovnickému náměstí. V tomto úseku překryl nový název stará pojmenování Mostomlýnská nebo U mostních mlýnů, která se zde udržovala od počátků vzniku města, kdy už tady při Vltavě existovaly staroměstské mlýny. Název ulice Karoliny Světlé platí od roku 1898. V roce 1945 byl úsek od Náprstkovy ulice ke Křižovnickému náměstí připojen ke Smetanovu nábřeží. Na nároží s Konviktskou ulicí je jedna ze tří známých pražských rotund, rotunda sv. Kříže, která je datována na přelom 11. a 12. století. je považována za starší než rotundy sv Longina ve Štěpánské ulici a sv. Martina na Vyšehradě. V době, kdy docházelo k rušení kostelů a klášterů za císaře Josefa II., byla i tato vzácná památka r. 1784 zrušena a prodána. Sloužila jako skladiště uhlí. V roce 1860 měla být zbořena. Členové Umělecké besedy, zejména Ferdinand Mikovec a Josef Mánes, Jan Erazim Vocel a František Palacký, se zasadili o její záchranu. V 60. a 70. letech 19. století probíhala obnova vzácné památky: plány nakreslil Vojtěch Ignác Ullman, vnitřek vyzdobili malíři Bedřich Wachsmann, Jan Popelík, Soběslav Pinkas, Petr Maixner a František Sequens. Stylovou mřížku kolem kostelíka navrhoval Josef Mánes.

Název vysvětluje směr cesty k Pražskému hradu. Tato cesta vznikla jako odbočka z dnešní Nerudovy ulice teprve v 17. století.

Hradní rampa byla vylámána ve skále v roce 1663 a v následujících letech byla upravována pod vedením stavitele Giovanniho Santiniho de Bossi. Ve stejné době byly z původní hluboké úvozové cesty upraveny Radniční schody do Loretánské ulice. Obě dvě zkratky směřují k Hradčanskému náměstí. Nejstarší cesta k Hradu vedla od jihu Sněmovní ulicí přes Pětikostelní náměstí přímo k jižní bráně starého paláce. Pak se užívalo západního vchodu, k němuž vedla strmá úvozová cesta (je připomínána k roku 1278) po dnešních Nových zámeckých schodech. Jinak se muselo objíždět Nerudovou ulicí, Úvozem a přes Pohořelec pak Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí. Staré zámecké schody jsou tedy coby cesta k Hradu mladší než Nové zámecké schody. Dnešní podoba Starých zámeckých schodů je z let 1835 – 1837.

Johannes Kepler (1571 – 1630), německý matematik a astronom, působil v Praze na dvoře Rudolfa II. v letech 1600 – 1612. Snad bydlel po svém příchodu do Prahy v blízké ulici Nový Svět v domě U zlatého noha (čp. 76/1).

Hraniční ulice mezi Hradčanami a Střešovicemi spojuje Jelení ulici s Pohořelcem. Pojmenování získala při svém vzniku v roce 1901. K odkazu Jana Keplera se hlásí i blízké matematické Gymnázium Jana Keplera. Funcionalistická stavba školy byla dokončena v roce 1932, nasypaný dvůr u budovy skrývá původní zástavbu, v níž se nacházel i domek Tycho Braha, u něho pravděpodobně nějaký čas bydlel i Jan Kepler. Když Tycho Brahe zemřel, nastoupil na jeho místo dvorního matematika císaře Rudolfa II. Viz Nový Svět a Pohořelec.

Klárův ústav slepců (čp. 131/3) byl vybudován v letech 1836 – 1844 z iniciativy rodiny Klárů a podle plánů architektů Vincence Kulhánka a Josefa Krannera. Prostranství před ústavem bylo nazýváno Klárovem už kolem r. 1900, úřední název stanoven po r. 1922.

Prostor náměstí je napojen od severu na významnou komunikaci a ulicí Pod Bruskou a Chotkovou silnicí směřuje k Pražskému hradu, Letenskou ulicí je náměstí spojeno s centrem Malé Strany, Mánesovým mostem se Starým Městem a silnicí pod Letnou s Holešovicemi. Z archeologického hlediska jde pravděpodobně o nejstarší lokalitu na levém břehu Vltavy. Zde k malostranskému břehu směřovaly brody, byl tady patrně první pražský dřevěný most. Traduje se, že právě v těchto místech stával nejstarší dům v Praze. V názvech Písecká ulice nebo Písecká brána zachovává se ještě staré označení podle románské osady Na písku nebo Na pískách, což byl důsledek naplavenin řeky Vltavy, ale i důsledek staletých náplav potoka Brusnice. Dominantní úlohu plní v prostoru náměstí Klárův ústav (čp. 131/3). Ústav pro slepé založil v roce 1832 univerzitní profesor Alois Klár (1763 – 1833) v Hrzánovském paláci na Kampě. Novou budovu na Klárově začal stavět jeho syn Pavel Alois Klár (1801 – 1860) a v dobré tradici pokračoval opět i jeho syn, rytíř Rudolf Klár, jenž přistavěl v roce 1885 nové křídlo. Ve štítu ústavu je reliéf od Josefa Maxe: Tobiáš uzdravuje slepce. Ještě v roce 1926 bylo náměstí zastavěno nevzhlednými domy a dřevěnými boudami. Jejich zbouráním byla vyřešena doprava této prastaré křižovatky a vznikl otevřený výhled na Hrad. Budova Klárova ústavu byla přeměněna na úřad. V současné době sídlí v domě Český geologický ústav. Nárožní dům (čp. 147/1) u paty Starých zámeckých schodů je ozdoben deskou a bustou vynikajícího herce Národního divadla Eduarda Vojana (1855 – 1920), jenž v tomto domě zemřel. Úřední název Klárov stanoven někdy po roce 1922.

Pojmenování podle kláštera sv. Anežky České. Viz Anežská.

Ulice vede kolem Anežského areálu, spojuje Řásnovku s nábřežím na Františku. Začala se utvářet někdy v 16. století a už tehdy pro svůj charakter získala pojmenování Myší díra, které se udrželo až do 19. století. V letech 1840 – 1870 říkalo se uličce Hražená nebo také Šraňková, pravděpodobně proto, že se zde užívalo nějakých zátarasů, což zřejmě souviselo s vlastní jurisdikcí kláštera, který tak chránil své území. V letech 1870 – 1940 byla ulička připojena ke Kozí ulici, od roku 1940 získala jméno Klášterská. Z původní uličky se mnoho nezachovalo, nebotˇznačná část vltavského nábřeží v těchto místech prošla asanací, některé domy byly pak zbořeny v souvislosti s výstavbou ministerstva obchodu. Stavbu realizoval v roce 1932 architekt Josef Fanta, sochařská výzdoba je dílem Čeňka Vosmíka a Jana Paukerta. I v současné době je v budově Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.

Kostel sv. Klimenta, podle něhož se ulice jmenuje, patří k nejstarším v Praze. V 11. st. byl centrem osady Újezd.

Původně vedla tudy cesta od brodu u ostrova Štvanice k dnešní Dlouhé třídě a ke Staroměstskému náměstí, kde bylo patrně nejstarší tržiště Starého města. Ve 14. století lze už hovořit o ulici, celá jižní strana byla zastavěna domy. Z názvů domů, které už dnes neexistují, je patrná blízkost řeky Vltavy: V tůních, Svobodovy tůně, Košťálova lázeň, Rybářský dům, Helmovy mlýny. A rovněž přítomnost koželuhů, jirchářů a valchářů nasvědčuje tomu, že voda zasahovala až do ulice. Do 19. století měla ulice dva názvy: Mlýnská, neboť směřovala k novoměstským vltavským mlýnům, a Klimentská podle kostela sv. Klimenta. K tomuto románskému kostelu se v roce 1226 přistěhovali dominikáni, a když došlo v roce 1232 k založení Starého Města, přestěhovali se ke sv. Klimentu u Pražského mostu. Gotickou podobu získal kostel ve 14. století a má ji v podstatě dodnes. Od roku 1918 patří kostel Československé církvi evangelické. V letech 1975 – 1980 byl celkově opraven. Celá ulice od Revoluční třídy až k Těšnovu u Hlávkova mostu nese od roku 1869 název Klimentská.

Po roce 1660 vybudovali zde jezuité konvikt, internát pro mladé studenty (čp. 291). Rozlehlá budova zasahovala i do sousední Bartolomějské. Viz Bartolomějská.

Původní název ulice, která dnes spojuje ulici Divadelní s Betlémským náměstím, byl ulice sv. Kříže. Stejnojmenná rotunda z přelomu 11. a 12. století zdobí nároží s ulicí Karoliny Světlé. O rotundě více u této ulice. V 17. století se kratší západní část ulice za rotundou jmenovala Horní Solní podle skladu soli, jenž zde byl v 17. a 18. stoltí umístěn. V 17. století uplatňuje se rovněž název Dolní Konviktská, aby se tak odlišila od dnešní Bartolomějské, která se tehdy nazývala Horní Konviktská. V 2. polovině 18. století, když sousední rovnoběžná ulice přijala jméno Bartolomějská, platí pro celou tuto ulici název Konviktská. Současná přímá podoba ulice byla vyměřena v roce 1880. Zdejší konvikt, k němuž přistavěli v roce 1731 jezuité kostel sv. Bartoloměje, plnil svou funkci až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773.

Adolf kosárek (1830 – 1859), vynikající český malíř, hlavně krajinář. Bydlel ve Valdštejnské ulici v domě U černého beránka (čp. 150/2), kde také 29. října zemřel.

Vltavské nábřeží od Mánesova mostu k mostu Čechovu, kde se původně prostě říkalo U Vltavy, od roku 1896 jmenuje se Strakovo podle Jana Petra Straky z Nedabylic (1645 – 1720), z jehož nadace zde na nábřeží byla vybudována akademie pro děti ze zchudlých šlechtických rodin. Rozlehlou budovu – Strakovu akademii (čp. 128) v letech 1893 – 1895 postavil Quido Bělský podle projektu architekta Václava Rozštlapila. Vnitřní výzdoba je dílem Josefa Maudra a Celdy Kloučka. V letech 1920 – 1939 sloužila budova jako Akademický dům vysokoškolského studentstva. V současné době zde má sídlo Úřad vlády České republiky. Kosárkovo platí od roku 1961.

Jméno získala ulice už ve 14. století podle výrobců kostek. Kostky se hrály ještě dříve než karty, které jsou připomínány k roku 1353, kdy arcibiskup Arnošt z Pardubic vydal zákaz duchovním přechovávat hráče.

Krátká ulice vede kolem kostela sv. Salvátora z Pařížské do Dušní. Od 14. století název ulice zůstává v podstatě stejný, je obměňován pouze tvar slova: Kostková, U kostkářů a Kostečná. Současná podoba ulice byla vytvořena po asanaci.

Zaniklá ulička získala název podle kostela sv. Ducha, který byl vystavěn v těchto místech v polovině 14. století. Viz Dušní.

Ulička vedla podél jižní stěny kostela sv. Ducha a proti kostelu byla ohraničena domy, které jsou na asanačním plánu z roku 1896 označeny čp. : 900, 901, 902, 903 a 894. Zbořením těchto domů při asanaci ulička zanikla a zároveň došlo k rozšíření Široké ulice. Původně se zde říkalo U sv. Ducha, v 18. a 19. století je doložen název Kostelní.

Rozšířená část ulice Kozí neboli rozcestí s ulicemi Vězeňskou, Haštalskou a U obecního dvora nazývaly se v 18. st. Kozí plácek, později Kozí náměstí. Jako se na Koňském nám. prodávali koně, tady se prodávaly kozy.

Spojuje Dlouhou třídu, jednu z nejvýznamnějších komunikací Starého Města, s nábřežím na Františku. Od samého počátku vzniku uliční sítě byla členěna na jižní část, která nesla podle řemeslníků, kteří se zde usazovali, název Hrnčířská, severní část ulice nad rozšířeným rozcestím byla při pojmenování patrně ovlivněna existencí Anežského kláštera. Rozšířená křižovatka v Kozí ulici se původně jmenovala Uhelný trh, později Starý uhelný trh, nebotˇtady se prodávalo dřevěné uhlí. Ve 14. století byl tento obchod přestěhován na dnešní Uhelný trh k Platýzu. Název Kozí plácek se objevuje až v 18. století. Toto prostranství rozděluje pak ulici na Horní Kozí a Dolní Kozí. Dnešní podobu získala ulice při asanaci, kdy v letech 1902 – 1903 bylo zbořeno nejvíce domů. Název Kozí platí od 18. století.

Název pochází od domu čp. 499/8, kde byl v 19. století sklad a obchod s kůžemi.

Křivolaká ulička spojuje ulice Melantrichovu a Železnou, do níž ústí průchodem. Původní název uličky byl patrně U zlatého medvěda, a to podle domu U dvou zlatých medvědů (čp. 475/8), jenž patří k nejstarším domům v Praze. Nejdříve v těchto místech byly domy tři, ale už asi ve 14. století došlo k jejich spojení. V 15. století byl v domě pivovar. Dům střídal bohaté majitele, v 1. polovině 16. století patřil rodině Václava Sovy z Liboslavě, jenž zároveň vlastnil i mlýny na Kampě. V roce 1885 se v tomto domě narodil slavný novinář a spisovatel Egon Ervín Kisch (1885 – 1948). V současné době sídlí v domě ředitelství Muzea hlavního města Prahy. Někdy v 19. století začalo se užívat pro uličku názvu U kožnice, později se ujal dnešní tvar slova Kožná.

V roce 1380 založil v místech dnešního Obecního domu Václav IV. nové královské sídlo – Králův dvůr. Dvůr byl ohraničen přibližně ulicemi Celetnou, Králodvorskou a nám. Republiky. Zůstalo jen jméno ulice.

Nejstarší název ulice byl asi Benediktská podle kostela a kláštera sv. Benedikta, které stály v těchto místech už v polovině 13. století. Památka tohoto kostela, jenž byl zbořen v roce 1676, zůstala zachována v názvu nedaleké ulice. Přibližně ve stejné době ujal se název Králodvorská. Do roku 1870 nesla i rozšířená část ulice pojmenování Králodvorské náměstí. V Králově dvoře sídlil Václav IV., císař Zikmund i jeho zetˇ Albrecht II. Habsburský, Ladislav Pohrobek i Jiří z Poděbrad. Do roku 1483 bydlel zde ještě Vladislav Jagellonský. Ten se však, když vypukly v Praze doznívající husitské bouře, raději odstěhoval na Pražský hrad. Po roce 1631 vybudoval z Králova dvora Arnošt Harrach arcibiskupský seminář, a když byl pak seminář v roce 1777 přeložen do Klementina, získaly Králův dvůr vojáci. Kasárny odkoupila Živnostenská banka, aby místo rozprodala jako stavební parcely. Po zbourání kasáren (1903) postavili zde Antonín Balšánek a Osvald Polívka secesní pražský šperk – Obecní dům.

Václav starší Krocín z Drahobejle (1532 – 1605) byl primátorem Starého Města pražského v l. 1584 – 1605.

Krátká spojnice ulic Divadelní a Karoliny Světlé získala jméno Krocínova teprve v 60. letech 19. století. Václav Krocín z Drahobejle byl majitelem známého domu U Halánků na Betlémském náměstí, jenž vešel do historie později zásluhou vlastence a mecenáše Vojty Náprstka. Zasloužil se o výstavbu staroměstské vodárenské věže, na Staroměstském náměstí nechal postavit kašnu, která je známá pod jménem Krocínova. Kašna, monumentální doklad manýrismu, byla vytvořen z červeného mramoru někdy v letech 1591 – 1596. V roce 1865 byla vzácná kašna zbytečně a nešetrně rozebrána, takže z ní zůstaly jen fragmenty, které jsou uloženy v lapidáriu Národního muzea.

Ulice je pojmenována podle Velíka ( Welico) Křemence, bohatého pražského měšťana, jenž zde měl na počátku 15. st. dům, dnes čp. 1651/11 – U Fleků. Původní dům s právem vařit pivo byl nazýván Na Křemenci.

Jako Křemencova je připomínána ulice již v roce 1419, později vznikl zkomolením i název Skřemenná, v 18. století říkalo se Skřemenná, ale také Poštovská podle pravidelné poštovní trasy, která tudy vedla z Malé Strany směrem na Vídeň, nebo Stará Poštovská, aby se tak odlišila od ulice Karoliny Světlé, která se v té době nazývala Nová Poštovská (viz ul. Karoliny Světlé). V 90. letech 19. století ujal se opět původní název Křemencova. Dům U Fleků jmenuje se podle majitele od roku 1762. I dnes známá restaurace a pivnice. Pivo se zde vařilo bez přerušení už od roku 1499. Od roku 1898 až do 30. let 20. století scházela se U Fleků tak zvaná Akademie, do níž patřila řada významných vědců, spisovatelů a umělců. Činnost Akademie zachycují čtyři cancbuchy, které jsou uoženy v Památníku národního písemnictví.

Řád křižovníků, odtud název ulice, sídlil od roku 1252 u dnešního Karlova mostu. Tehdy byl přibližně ve stejných místech první pražský kamenný most Juditin. Od r. 1252 do r. 1342 vybírali křižovníci mýto a pečovali o opravy mostu.

Ulice spojuje Křižovnické náměstí s náměstím Jana Palacha. Je tvořena na jedné straně budovami kostela a kláštera křižovníků, druhá strana ulice je lemována impozantní budovou Klementina. Tato jižní část jmenovala se Křižovnická, severní Granátová, což je název, který možná souvisí s bojem pražských studentů, kteří v těchto místech hájili Staré Město. Název není dosud přijatelně vysvětlen. Severní části ulice říkalo se v 19. století také Malá Křižovnická. Dnešní název paltí od roku 1870.

Pojmenování – viz Křižovnická ulice.

Náměstí patří do pěší zóny. Je to jedno z nejpěknějších míst v Praze. Celý prostor náměstí je vymezen monumentálními stavbami, přičemž nejpůsobivější je strana, kde není postaveno nic. Je to průhled přes Staroměstskou mosteckou věž a pomník Karla IV. na Vltavu a panorama Hradčan. Původně říkalo se tomuto prostranství, které se po celá staletí nacházelo v bezprostřední blízkosti jediného pražského mostu, Mostní náměstí nebo Mostní plácek. Název Křižovnické platí od roku 1870.Křižovnický kostel sv. Františka s charakteristickou kopulí stavěl v letech 1679 – 1689 italský stavitel Dominik Canevalli na základech kostela sv. Ducha (tento kostel byl vybudován někdy kolem roku 1270) podle plánů francouzského architekta Jeana Baptisty Matheye. Na sochařské výzdobě se podíleli bratři Jeremiáš a Konrád Süssnerovi z Drážďan, pražský sochař a řezbář Matěj Václav Jäckel a pražský sochař Ondřej Felix Quitainer. Kostel sv. Salvátora, který je do sevřeného prostoru náměstí obrácen rovněž čelem, byl postaven v letech 1577 – 1602 přibližně v místech staršího kostela sv. Bartoloměje. Kostel sv. Salvátora byl někdy v polovině 17. století dostavěn patrně Carlo Luragem, sochy, které zdobí čelní stěnu venku, vytvořil pražský sochař Jan Jiří Bendl. V prostoru bývalé vojenské strážnice stojí od roku 1848 bronzový pomník císaře Karla IV jako připomínka 500. výročí založení Karlovy univerzity. Pomník byl vytvořen podle modelu drážďanského sochaře Arnošta Hähnela v Norimberku. Připomínkou viničního úřadu, jenž stával na náměstí poblíž Karlova mostu, je vinařský sloup u nároží kostela křižovníků. Na sloupu je socha sv. Václava od Jana Jiřího Bendla z roku 1676. Křižovnické náměstí je i v současné době velmi významnou křižovatkou. Trpí však přebujelou dopravou.

V místě dnešního soudu stávala už před založením Nového Města kaple sv. Lazara se špitálem. Prvně je připomínána k roku 1281.

Ulice pod Novoměstskou radnicí kolmo spojuje ulice Vodičkovu a Spálenou. Po založení Nového Města říkalo se zde podle přilehlého Karlova náměstí (dříve Dobytčí trh) Dolejšek Dobytčího trhu. Od počátku 19. století ujalo se pojmenování Masný trh. Masné krámy byly zde od středověku až do roku 1898, kdy byl kostelík sv. Lazara i s okolím vykoupen a v roce 1901 zbořen, aby uvolnil místo budově trestního soudu. U masných krámů bývala i porážka, řezníci bydleli v celém okolí – v dnešní Navrátilově, Školské (dříve Velká Řeznická), v Řeznické (dříve Malá Řeznická). Po bohatém řezníku Janu Vodičkovi dodnes jmenuje se jedna z nejvýznamnějších ulic Nového Města Vodičkova. Vlastnil zde dům čp. 699. Kaple sv. Lazara, která tady stála už ve 13. století, stala se cechovním kostelem řezníků, nejváženějších řemeslníků v Praze, pravděpodobně někdy po husitských válkách. V roce 1561 koupili novoměstští řezníci dům vedle kostela pro svého kaplana. V Univerzitní knihovně je uložen kancionál, který pro svou kapli řezníci koupili v roce 1574. V roce 1788 za císaře Josefa II. byl kostel zrušen a 1791 prodán řeznickému cechu. Někdy v 80. letech 19. století vrátilo se pojmenování k původnímu a asi nejstaršímu názvu podle kostelíka sv. Lazara, ulice získala název Lazarská. Ve slohu českého kubismu je postaven dům – Diamant (čp. 82) – na rohu ulic Lazarské a Spálené. Stavbu realizoval v roce 1912 stavitel Matěj Blecha s architektem Emilem Králíčkem. Tento obytný dům byl v roce 1994 rekonstruován a přízemí upraveno na prodejnu automobilů.

Dům zvaný V lázních (čp. 286/6) je památkou na lázeň, která v těchto místech existovala už ve 14. století. Odtud název ulice.

Ulice nachází se v prastaré lokalitě při vltavském brodu, kde byl později vybudován kamenný most. Klášter, špitál a kostel Panny Marie pod řetězem byly budovány od roku 1169, přičemž kostel byl nazýván Panny Marie na konci mostu. Ulice vznikala tedy už od 12. století na předmostí, kde se křižovaly cesty od Juditina kamenného mostu, který znamenal jediné spojení, kromě brodů, se Starým Městem, a vedly k Pražskému hradu, k Strahovskému klášteru a na jih dnešní Karmelitskou ulicí. Už od 14. století nese ulice jméno Lázeňská podle domu V lázních nebo V lázni (čp. 286/6). Původně snad byl dům v majetku johanitů – maltézských rytířů, jimž patřila celá čtvrť (asi padesát pět domů na Malé Straně s vlastní jurisdikcí). Od 17. století až do poloviny 19. století existoval v tomto domě jeden z nejlepších hotelů v Praze. V hotelu byla v roce 1698 ubytována část poselstva, které vyslal na cestu po Evropě car Petr I. Na přelomu roku 1790 a 1791 bydlel tu francouzský vzduchoplavec, jenž jako první překonal v balónu kanál La Manche, Jean Pierre Blanchard. V roce 1800 konal se v sále hotelu Lázeň ples, kterého se zúčastnil úspěšný ruský generál Alexandr Vasiljevič Suvorov. V roce 1833 bydlil v hotelu francouzský básník Francois René Chateaubriand, jenž přijel navštívit exkrále Francie Krala X. V protějším domě U zlatého jednorožce (čp. 285/11), který od roku 1759 do začátku 19. století sloužil rovněž jako hotel, bydlel v roce 1796 Ludwig van Beethoven. Dnes patří Lázeňská ulice spolu s Maltézským a Velkopřevorským náměstím k nejklidnějším místům Malé strany.

Louis Leger /leže/ (1843 – 1923), francouzský slavista a profesor na pařížské Sorbonně, jenž podporoval myšlenku samostatného českého státu.

Původně cesta vedla po čáře novoměstských hradeb. Na sever k brodům u ostrova Štvanice, na jih k Nuslím. Hradby kolem nového Města měřily asi šest kilometrů: od Těšnova k Florenci, kolem Hlavního nádraží k Národnímu muzeu, Mezibranskou a Sokolskou ke Karlovu, kde se stáčely na západ, překlenuly Botič a připojily se k vyšehradským hradbám. Dnes průjezdní komunikace a hraniční ulice mezi katastry Nové Město a Vinohrady vede od Hlavního nádraží kolem Národního muzea a směrem ke křižovatce Ivana Petroviče Pavlova a k Nuselskému mostu. Je souběžná s ulicemi Wilsonovou, Mezibranskou a Sokolskou. Od roku 1990 platí název Legerova.

Název získala ulice v roce 1868 z podnětu básníka a archiváře Karla Jaromíra Erbena. Ulice směřuje k Letné.

Spojuje Malostranské náměstí s Klárovem. Její charakter je dán blízkostí centra Malé Strany a blízkostí kostelů svatého Tomáše a svatého Josefa, na druhém koci patří ulice už ke Klárovu, otevírá se tady k řece a k Letné, střední část ulice je lemována vysokou zdí Valdštejnské zahrady a na protější straně je tvořena palácem ministerstva financí (čp. 525/15). Od 14. století jmenovala se ulice Písecká, neboť směřovala k předměstí Na pískách nebo Na písku (dnešní Klárov). Tímto prostorem protékal potok Brusnice směrem k osadě Rybáře a ke Kampě a po celá staletí přinášel sem do ohybu řeky písečné nánosy. Ulici říkalo se i Ke svatému Petru jdoucí, protože na rybářském ostrůvku, který se pak vlivem záplav spojil s malostranským břehem, stával kostelík Petra a Pavla. Od poloviny 18. století se část ulice od sv. Tomáše k Malostranskému náměstí jmenovala Radnická nebo Radniční podle bývalé malostranské radnice (čp. 35/21), druhá část ulice ke Klárovu se nazývala Senovážná podle senné váhy, která stála při obecním malostranském dvoře (čp. 121/8) ještě počátkem 20. století. Také byla nazývána Novou ulicí, aby se tak odlišila od staré zástavby, která se rozrůstala uvnitř hradeb Malé Strany. Zvláštností ulice je průjezd Oettingenským palácem (čp. 34). Byl vybudován už v 17. století a pak upravován pro pěší, vozidla i tramvaje v letech 1927 a 1948. Průjezdy jsou v místech nekdejší brány – fortny. Proto také byla ulice někdy nazývána Fortnová. Nejnovější archeologické výzkumy byly prováděny v ulici v souvislosti s rekonstrukcí tramvajové tratě na konci roku 1995. Potvrdily, že jde o místo nejstarší zástavby na levém břehu Vltavy. Už v 10. století byly zde kamenné domy. Na plánu z roku 1871 Belvedere gasse.

Název ulice dosud není přijatelně vysvětlen, možná souvisí s existencí francouzské lokality, lila (francouz.): fialový, šeříkový, vonný. Možná byl název míněn ironicky, protože některé ulice byly plné nečistoty.

Ulice vede z Betlémského náměstí ke Klementinu v Karlově ulici. Původní pojmenování v těchto místech bylo U svaté Anny nebo U Anenského kláštera. Část ulice je utvářena asi od 14. století výstavbou areálu kostela a kláštera sv. Anny. Viz Anenské náměstí. Ale vedla tudy ještě starší románská cesta kolem objektu čp. 222/14 (Řetězová č. 3), který je známý jako dům pánů z Kunštátu. Ve skutečnosti jde o feudální dvorec, jednu z nejvýznamnějších památek Starého Města. Nejstarší části románského paláce jsou datovány do doby těsně po roce 1200. Nové pojmenování ulice se objevuje až počátkem 18. století, kdy se zde říká Za seminářem podle jezuitského semináře, jenž býval ve vedlejší Husově ulici v čp. 240/5. Od konce 18. století platí název Liliová.

Název připomíná kostel sv. Linharta, jenž v těchto místech stával uprostřed románské osady už ve 12. st., zrušen byl 1787, zbořen v roce 1798.

Ulice, která spojuje Mariánské náměstí s ulicí U radnice, vznikla až v souvislosti s výstavbou nové radnice (dnes budova Magistrátu hlavního města Prahy) v letech 1908 – 1911. Původně v těchto místech byla dřevěná osada, jejíž jedinou kamennou stavbou byl ve 12. století kostelík sv. Linharta. Osada ležela na cestě od vltavského brodu k hlavnímu tržišti na dnešním Staroměstském náměstí. Součástí osady byl rozlehlý Jarošův dvůr, na jehož území se kostel nacházel. Hlavní vchod do dvora vedl od dnešního domu U Rotta, zadní vstup směřoval do Platnéřské ulice. Z jednotlivých částí dvora byla vyčleněna při jeho rozprodeji staveniště a dvůr se stal veřejným náměstím. Kostel sv. Linharta byl v počátcích vzniku města centrem Svatolinhartské čtvrti, v níž se patrně usazovali nevíce Francouzi. Ve 14. a 15. století prodávala se zde drůbež, proto se ujal název Kurný trh nebo Nový kurný trh, protože původní tržiště tohoto druhu bylo u kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Od Staroměstské radnice byly sem v 15. století přestěhovány vyvařovny, proto také název V kuchyních nebo V kuchyňkách. V 18. století ujal se název Linhartský plácek nebo Linhartské náměstí, od roku 1928 platí Linhartská ulice, protože náměstí bylo zastavěno.

Ulička směřuje k místům při Vltavě, kde už ve 14. st. existovaly u břehu lodní mlýny, jimž se říkalo Dolní lodní mlýny nebo také Lodní či Lodecké.

Patrně nejstarší název dnes krátké lomené uličky, která spojuje Petrské náměstí s ulicí Samcovou, byl Mlýnská ulička. Od 19. století platí dnešní pojmenování Lodecká. První mlýn je na území Prahy připomínán k roku 993, ve větším množství se objevují mlýny ve 12. století: kláštera kladrubského, vyšehradské kapituly, kláštera maltézských rytířů. Šlo většinou o primitivní zařízení, kdy náhony byly zbudovány u břehu z kůlů a kamenů. Lodní nebo loďkové mlýny neboli „škrtnice“ pracovaly u Petrské čtvrti už v roce 1384. Vodní kolo bylo upevněno mezi dvěma pramicemi, které byly ukotveny na řece. Potíž byla se zastavováním vodního kola, takže muselo být škrceno jiným kolem na stejné hřídeli. Vodní mlýny v těchto místech byly ještě v roce 1818. Řád mlynářského cechu uvádí: „Mlynářům náleží stavět mlýny, pily a jiné všlijaké vodní stroje, činiti modely k postavení vodáren, papíren, valch soukenických a kožních a vůbec všeho, co by voda táhnouti mohla. Také uvozovati vodu do zámků, domů a zahrad, vyváděti ji ze sklepů a studnic, koliti břehy, stavěti jezy a mosty přes vody.“ Přísežní mlynáři asi 600 let dohlíželi na vodní toky a vodní stavby. V 80. letech 18. století předal císař Josef II. jejich pravomoc úřadům.

Pojmenování má stejný původ jako u ulice Lodecké.

Původní cesta v podstatě zůstala zachována. I dnes směřuje od Petrského náměstí přímo k Vltavě. Spojuje Klimentskou ulici s nábřežím Ludvíka Svobody a z jedné strany je ohraničena Ministerstvem dopravy. Od 14. století říkalo se zde Lodecké mlýny, někdy v 18. století ujalo se pojmenování Dolní lodní mlýny. Tyto lodní mlýny povolil král Václav IV. Novému Městu už v roce 1394 a jen o 13 let dříve dostali totéž povolení Staroměstští. Horní lodní mlýny nacházely se výše proti proudu Vltavy. Mlýnům říkalo se také Dolnoloděcké a Hornoloděcké. Od 19. století platí pro ulici název Lodní mlýny.

Poutní místo (čp. 100/7) na Loretánském náměstí bylo postupně budováno kolem mariánského domku z r. 1626. Podobné domky (lorety) byly stavěny po vzoru italské Lorety u Ancony, kam podle legendy přenesli domek Panny Marie andělé z Nazaretu v Palestině.

Ulice je součástí pěší zóny a vede od Radnických schodů, z jižního cípu Hradčanského náměstí k náměstí Loretánskému a k Pohořelci. Východní část ulice patřila od roku 1320 k poddanskému městu Hradčanům, západní část byla už za hradbami. Strahovská brána stávala v ulici před domy čp. 179 a čp. 180. Dál na západ směrem k Loretánskému náměstí byl už venkov. Hradčanská radnice (čp. 173/1) byla vybudována, když se z poddanských Hradčan stalo královské město (1598). Jako správní centrum existovala radnice až do roku 1784, kdy byla pražská města spojena v jeden celek. Byla prodána a změněna v obytný dům. Nejstarší hradčanská radnice byla umístěna v bývalé faře u kostela sv. Benedikta. První zpráva o ní je z roku 1486. Spodní část ulice u Radnických schodů se dříve nazývala Radodomská. Snad podle radního domu. Název Loretánská platí od počátku 18. století. Hrzánovský palác (čp. 177/9) patřil ve 14. století staviteli katedrály sv. Víta Petru Parléřovi. V paláci sídlil rod Kolovratů a Hrzánů, bydleli zde církevní hodnostáři kapituly sv. Víta, žil tady malíř Ferdinand Engelmüller (1867 – 1927) i náš současník malíř Jan Slavíček (1900 – 1970).

Pojmenování viz Loretánská ulice.

Prostor mezi Loretou, Černínským palácem (Ministerstvo zahraničních věcí ČR ), kapucínským klášterem a průčelím Hradčanského ústavu pro slepé děti. Dnes jedno z nejpěknějších náměstí v Praze. Původně se toto prostranství nacházelo už za hradbami Hradčan, leželo při cestě mezi Hradem a Strahovským klášterem. Archeologové objevili na dnešním Loretánském náměstí křesťanské pohřebiště z 10. – 12. století. Podle písemné zprávy z roku 1370 víme, že prostranství sloužilo v době Karla IV. i jako tržiště. Pohřebiště, základy domů z 16. století i základy kaple sv. Matouše, která byla zbořena v roce 1791, byly ukryty pod dnešní terasou Černínského paláce. Palác si postavil pro sebe bohatý český šlechtic a diplomat, hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628 – 1682). Na stavbě se podíleli Francesco Caratti, později František Maxmilián Kaňka a Anselmo Lurago. Výzdoba byla svěřena Václavu Vavřinci Reinerovi (freska Pád Titánů). Plastiky Matyáše Bernarda Brauna a Ignáce Platzera se ztratily. V polovině 19. století byl palác prodán státu a změněn na kasárny. V letech 1928 – 1930 dokončil přestavbu budovy pro potřeby ministersva zahraničí architekt Pavel Janák. Loreta s kostelem Narození Páně tvoří spodní část náměstí. Hlavní průčelí vytvořil Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1720 – 1722, na stavbě Lorety se však již dříve podílel i Kryštof Dientzenhofer. Stavbě vévodí původní věž, v níž je uložena známá zvonkohra, kterou vytvořil hodinář Petr Naumann v roce 1694. Také loretánský poklad, jenž je tvořen z převážné části liturgickým náčiním, je slavný: proslulá je monstrance, kterou zdobí šest a půl tisíce diamantů. Střed Lorety tvoří kaple Santa casa, kterou nechala vybudovat Benigna Kateřina z Lobkovic v letech 1626 – 1631. S Loretou je krytou chodbou spojen kapucínský klášter (čp.99/6), jehož součástí je kostel Panny Marie Andělské. Nejstarší kapucínský klášter v Čechách byl založen v roce 1600 na zahradě, která patřila Markétě Lobkovicové. Viz Kapucínská ulice. Název Loretánské náměstí platí asi od počátku 18. století.

Magdaléna Dobromila Rettigová (1785 – 1845), představitelka ženského hnutí u nás. Autorka známé Kuchařky. Ke stému výročí narozenin M.D.Rettigové byla v ulici založena kuchařská škola. Dnes je v budově pedagogická fakulta UK (čp. 71/4).

Původně byla tato krátká ulička, která vede kolem zadní části kostela Nejsvětější Trojice k budově pedagogické fakulty UK, součástí ulice Lazarské. Stejně jako protější ulička Omladinářů. Od roku 1947 platí název Magdalény Rettigové.

Marek Mardochai Maisel (1528 – 1601), bohatý občan židovského ghetta, finančně podporoval císaře Rudolfa II. i české stavy. Byl mecenášem Židovského Města, podporoval židy i v cizině. Vystavěl v ulici synagogu, která je po něm pojmenována.

Ulice byla hlavní spojnicí Židovského Města s centrem Starého Města, vedla od kostela Sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí souběžně s ulicí Pařížskou až k ulici Břehové. Byla původně dělena na několik částí: jižní část byla nazývána Zlatou, možná podle zlatníků, ale možná také ironicky pro nečistotu, kterou se tehdejší ulice často vyznačovaly, dál ulice mezi Staronovou synagogou a ulicí Širokou se jmenovala Malá Masařská podle židovských řeznických krámků, nebo také Bellelesova, patrně po některém majiteli domu. Další část ulice byla nazývána Rabínskou, patrně podle několika synagog, které se nacházely v blízkém sousedství. Nejsevernější část ulice se pak jmenovala Velkodvorská, a to podle synagogy, kterou nechal postavit roku 1623 Jakub Baševi z Treuenberku. V roce 1870 bylo pojmenování Zlatá změněno na Úzkou. Asi od roku 1901 získala celá ulice název Maiselova. Za okupace jmenovala se v letech 1940 – 1945 po holandském hudebníku císaře Rudolfa II. Filipa de Monte (1521 – 1603). Od roku 1945 opět Maiselova. V blízkosti Staronové synagogy existovalo také pojmenování Pod kopci, zřejmě podle okolního terénu, ale říkalo se zde i Dřevní plácek podle obchodu, jenž se zde asi soustřeďoval. Maislova synagoga čp. 63/10 byla dostavěna v roce 1592 židovským stavitelem Judou Corefem de Herz. Upravována pak byla v novogotickém slohu v letech 1892 – 1905 podle návrhu architekta Alfreda Grotta. Nyní je součástí majetku Židovské náboženské obce.

Ulice je pojmenována po klášteru sv. Anežky České. Viz Anežská ulice.

Nachází se východně od klášterních budov Anežského areálu. Do roku 1870 měla společné jméno jako sousední Anežská. Od roku 1930 jmenuje se Malá Klášterní.

Dům U Štupartů patřil v letech 1664 – 1732 císařskému hejtmanu Petru Štupartovi z Löwenthalu. Jako gotický palác jej postavil Jan Lucemburský. Po návratu z Francie do Čech v něm bydlel i Karel IV. Narodil se zde v r. 1787 malíř František Tkadlík.

Vede mezi Ungeltem a kostelem svatého Jakuba ze Štupartské ulice do ulice Masné. Nejdříve měla stejné jméno se Štupartskou. Název Malá Štupartská platí od roku 1925. V 19. století se objevují i jména Jakubská a Minoritská podle blízkého kostela svatého Jakuba a kláštera minoritů.

Názvem Malé náměstí je toto prostranství logicky odlišeno od sousedního velkého náměstí Staroměstského.

K Malému náměstí vede západním směrem cesta ze Staroměstského náměstí, cesta, která dál Kaprovou ulicí směřovala k vltavským brodům u dnešního Mánesova mostu anebo Jilskou ulicí navazovala na Vyšehradskou cestu, která spojovala dvě mocenská a správní centra Čech: Pražský hrad a Všehrad. Dodnes si náměstí zachovalo trojúhelníkový půdorys z románské doby, také sklepy domů v těchto místech ukazují na nejstarší období Starého Města. Ve středověku patřil tento prostor k Linhartské čtvrti, kde se soustřeďovala kolonie francouzských kupců kolem kostela svatého Linharta, jenž stával na rohu ulic Linhartské a U radnice, a byl zbořen v roce 1798. Románská komunita však inklinovala i ke kostelu svatého Michala, jenž dosud stojí zakryt domy Michalské a Melantrichovy ulice. Kostel existoval už ve 13. století, za Josefa II. byl zrušen, v současné době je rekonstruován. Archeologický výzkum Muzea hlavního města Prahy odhalil před započetím stavby kolektoru přímo na Malém náměstí v roce 1993 několik desítek hrobů, které s největší pravděpodobností souvisí se zmíněnou osadou. Ve 14. století prodávalo se v jižní a západní části náměstí ovoce, odtud Ovocný trh, v místech poblíž radnice měli stanoviště věnečníci, kteří prodávali ozdoby na hlavu a ženské čelenky, odtud Věnečnický nebo Vlasařský trh. V 2. polovině 15. století říkalo se v těchto místech V uzdářích nebo Pod uzdáři podle řemeslníků, kteří vyráběli udidla pro koně. V 17. století ujal se název Malý ryneček, od poloviny 19. století říká se česky Malé náměstí. Charakter náměstí je dotvořen renesanční kašnou z roku 1560. Rottův dům (čp. 142/3), také dům U tří růží má dvoupatrové románské sklepy, jeho dnešní novorenesanční podoba je dílem architekta Eduarda Rechziegela z roku 1890. Malby podle kartonů Mikoláše Alše realizovali malíři Arnošt Hofbauer a Láďa Novák (alegorie Řemesel a Zemědělství). V tomto domě byla z iniciativy Jana Pytlíka v roce 1488 vytištěna první česká pražská bible. Pro Pražany je dům U Rottů spojen s největším pražským železářstvím. Firmě Rott patřil dům od roku 1855, její zakladatel Vincenc J. Rott sídlil však už v roce 1840 v protějším domě čp. 10. Dům nazývaný V ráji nebo také U anděla (čp. 144/1) podle italského lékárníka Angela z Florencie, jenž tady měl lékárnu, ale i cosi jako cukrárnu, neboť prodával cukrovinky a pamlsky, a to všelijak vyvedené v barvách, což je zvyk, který se udržel až do naší doby. V Jindřišské ulici měl Angelo rozsáhlou zahradu, asi první botanickou zahradu u nás – viz Jindřišská ulice, tam pěstoval ovocné stromy a keře, léčivé byliny, květiny i zeleninu. Část zahrady se zachovala ve dvoře Slovanského domu. Listinou z roku 1360 osvobodil Karel IV. Angela z Florencie od všech daní a poplatků. Lékárnu zdědil Angelův synovec. Nedaleko od domu U anděla vznikla v domě U zlaté lilie (458/12) další lékárna, která po majiteli byla nazývána Onoforova. Dodnes je lékárna v domě čp. 457/13, U zlatého orla (U koruny), kde zůstalo původní lékárnické vybavení z roku 1889.

Je pojmenováno po jednom z pražských měst, Malé Straně, dříve Menší Město pražské. Od r. 1257 do r. 1784 existovala Malá Strana jako samostatné město. Dnes III. pražská čvrť.

Krátký úsek Malostranského nábřeží levého vltavského břehu od mostu Legií k Říční ulici tvoří blok obytných Jechenthalových domů (čp. 558, 563/1,3) z let 1887 – 1888, které financoval pražský podnikatel Jindřich Jechenthal a stavěl architekt Josef Schulz. Podél domů vede po umělém kamenném nábřeží komunikace, která navazuje na Janáčkovo nábřeží. Svého času měla silnice pokračovat dál přes Kampu a navázat na Kosárkovo nábřeží. Tento záměr nebyl realizován. Jechenthal nechal blok domů vybudovat na pozemcích, které získal odkoupením barokní bašty sv. Jana Křtitele. Dnešní název nábřeží platí od roku 1905. Vltavské břehy byly regulovány teprve od poloviny 19. století. Dříve bylo nábřeží bez názvu.

Malá Strana byla jako město založena v r. 1257 nejspíše lokátorem Přemysla Otakara II. Pitrolfem. Nejprve byla nazývána Novým Městem, pak Menším Městem pražským, od 15. st. Malou Stranou. Odtud i název náměstí.

Město Malá Strana bylo založeno pod Pražským hradem na území starší trhové osady, při jejímž okraji u jediného vltavského mostu existovala od poloviny 12. století dvě pevná sídla: opevněné místo johanitů (1169) a proti němu biskupský dvůr (1185). Tady mezi Hradem a těmito enklávami u řeky bylo vyměřeno po středověkém způsobu čtvercové náměstí, z něhož vedly ulice na všechny světové strany: k Újezdské bráně v Karmelitské, ke Strahovské bráně v Nerudově a k Písecké ve Valdštejnské ulici. Směrem ke kamennému mostu bylo náměstí spojeno se Starým Městem za řekou. Náměstí bylo už asi od samého začátku rozděleno na dvě části. Uprostřed stál kostelík svatého Václava, u něhož byl hřbitov, později u kostela byla založena radnice, stála zde fara a škola. Ve středu náměstí byly i masné krámy, usazovali se zde zlatníci, ostružníci a švadleny. Jižně od rotundy svatého Václava byl v roce 1283 vysvěcen nový kostel svatého Mikuláše, nad nímž stojí dnešní nádherná barokní stavba. Jezuité, kteří získali po Bílé hoře v roce 1625 z rozhodnutí císaře Ferdinanda kostel svatého Mikuláše se školou, farou a dalšími domy, pokračovali s výstavbou uprostřed náměstí. Na počátku jejich stavební aktivity se objevují jména Domenico Orsi a Francesco Lurago. 6. září 1673 byl položen základní kámen pro chrám svatého Mikuláše. V letech 1703 – 1711 se na výstavbě podílel Kryštof Dientzenhofer, 1737 – 1752 přistavěl věž a impozantní kupoli Kilián Ignác Dientzenhofer, kolem roku 1775 zbudoval zvonici a spojil loď s presbytářem Anselmo Lurago. Tak se na této velkolepé malostranské stavbě podílely tři generace spřízněných stavitelů. Stavba trvala sto let. Dvě chrámové věže měří 79 m, kopule má dvacet metrů v průměru. Chrám je zdoben sochami Ignáce Platzera a plastikami Richarda a Petra Prachnerů, nástropní freska Oslavení sv. Mikuláše pochází od Jana Lukáše Krakera (1760), freska v kupoli pochází od Františka Xavera Balka. Uprostřed náměstí v bloku staveb zůstal dodnes jezuitský dům, jezuitská kolej nebo také profesní dům, dnes sídlo matematicko – fyzikální fakulty UK. Nejprve bylo náměstí nazýváno podle povahy terénu Horní rynk a Dolní rynk. Horní část náměstí s kostelem, jezuitskou kolejí a dvěma paláci, nesla od 16. století do poloviny století 19. pojmenování podle italských obyvatel, kupců, stavitelů a dvorních úředníků – Vlašský plac. Od poloviny 19. století do roku 1869 říkalo se zde Štěpánské náměstí podle arcivévody Štěpána (1817 – 1867), jenž byl v letech 1844 – 1847 českým místodržícím. Od roku 1869 platí název Malostranské náměstí, i když neoficiálně bylo ve stejné době nazýváno dolní náměstí náměstím Radeckého. Pomník rakouského maršála Václava hraběte Radeckého z Radče stál na náměstí v letech 1859 – 1918. Pochází z dílny Josefa a Emanuela Maxů a je uložen v lapidáriu Národního muzea. Malostranská radnice (Malostranská beseda), čp. 35/21 je radnicí od 15. století. První radnice stávala v bloku budov uprostřed náměstí, druhou radnicí byl dům čp. 271 v severovýchodní části náměstí. Roku 1478 zakoupila obec zpustlý dům od Jana Tovačovského z Cimburka a na jeho místě byla vybudována nová radnice, která pak sloužila až do roku 1784, kdy byla pražská města spojena. V roce 1575 byla zde sepsána Česká konfese, dokument, jenž usiloval o náboženskou svobodu, ojedinělé vyjádření principu tolerance v Evropě. Prostory bývalé radnice slouží kulturním účelům, divadlu, koncertům, výstavám a přednáškám. Náměstí je prostorově dotvořeno monumentálním morovým sloupem, šperkem na Královské cestě před vstupem do Nerudovy ulice, na němž se podíleli Giovanni Battista Alliprandi, Jan Oldřich Mayer a Ferdinand Geiger.

Kolem r. 1169 věnoval král Vladislav II. kostel P. Marie na malostranském břehu u kamenného mostu řádu johanitů – maltézských rytířů. Malteziáni zde postupně vybudovali pevné sídlo: klášter s kostelem, špitál a hospodářské budovy.

Náměstí patří k nejstarším lokalitám na Malé Straně. Nacházelo se mezi biskupským dvorem a sídlem řádu maltézských rytířů, v blízkosti nejstaršího přemostění Vltavy, bylo napojeno na spojení se Starým Městem, dále vedla cesta k Malostranskému náměstí a k Hradu, odtud vedlo i hlavní spojení směrem na jih. Dominantní stavbou je pro náměstí kostel s dvojicí mohutných věží z roku 1389. Kostel Panny Marie pod řetězem – konec mostu, jinak také zvaný kostel Matky Boží – konec mostu pod řetězem, byl, jak název napovídá, vystavěn na strategickém místě u důležitého přechodu přes Vltavu. Na opevněnou komendu řádu maltézských rytířů navazaovaly i přemyslovské hradby Menšího Města pražského, které vedly od řeky Prokopskou ulicí a Tržištěm směrem vzhůru k Nerudově ulici a k Hradu. Prostor náměstí byl označován římskými číslicemi: I. – část náměstí při Lázeňské ulici, místo, kde stával nejstraší malostranský klášter a kostel johanitů. II. a III. část náměstí je zvýrazněna domem čp. 475/5, jenž náměstí dělí na tichý kout Malé Strany, odkud je přístup do Nosticovské zahrady. Od roku 1870 je náměstí sjednoceno pod společným jménem Maltézské náměstí. Čp. 471/1, od roku 1623 Nostický palác, tehdy spojil Kryštof z Nosticů dva původní domy: U zlatého medvěda a U zelené růže. Palác byl známý svou obrazárnou a také knihovnou, v níž pracovali Josef Dobrovský (1753 – 1829), František Martin Pelcl (1734 – 1801) a Jaroslav Schaller, vychovatelé dětí Nosticů. Josef Dobrovský bydlel v zahradním domku paláce, po Pelclovi jmenuje se jedna z blízkých ulic. Část paláce slouží jako nizozemské velvyslanectví. Střed náměstí prostorově dotváří sousoší svatého Jana Křtitele od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1715, které bylo vytvořeno na památku odvrácení epidemie, a tvořilo původně střed kašny. V čp. 480/8 bývala nejstarší pražská pošta. Dům, o němž existují první zprávy již z roku 1367, stal se sídlem císařského pošmistra v roce 1610. Od roku 1622 až do roku 1723 byla zde hlavní pražská pošta. Pravidelné poštovní spojení doplňovalo cestovní ruch v sousední Lázeňské ulici, kde byly známé pražské hotely ještě v 19. století. Čp. 476/14, dům, v němž v letech 1695 – 1720 bydlel známý mecenáš Jan Straka z Nedabylic, jenž palác nechal vyzdobit freskami. V 2. polovině 19. století žila v domě Aloisie Němcová, jejíž podivínský život dal domu jméno U sedmi čertů, což se patrně přeneslo na nedalekou Čertovku, vodní rameno Vltavy. Dům se po její smrti stal majetkem řádu Šedivých sester, pak majetkem obce, která jej chtěla zbourat. Zůstal zachován a nájemníky se stali chovanci Deylova ústavu pro slepé. I v současné době je v paláci hudební škola pro nevidomé.

Josef Mánes (1820 – 1871), český malíř, zakladatel české národní malby 19. století. Vynikající portrétista, krajinář, autor národopisných studií a ilustrací. Známé jsou jeho měsíce na Staroměstském orloji.

Most spojuje Staré Město s Malou Stranou, náměstí Jana Palacha s Klárovem, přibližuje oblast Bubenče, Dejvic, Břevnova a Střešovic k centru. V počátcích města Prahy byl v těchto místech přívoz. V první polovině 19. století usiloval tesařský mistr Michal Rauk o postavení dřevěného mostu, jehož model je uchován ve sbírkách Českého vysokého učení technického. V letech 1866 – 1868 byla vystavěna architektem Karlem rytířem Veselým a inženýrem Františkem Schönem lávka, která dostala pojmenování Rudolfova nebo se jí též říkalo Železná lávka, což se dodnes zachovalo v pojmenování malostranské nábřežní ulice U Železné lávky, do níž ústila. Dnešní most byl vybudován podle návrhu architekta Antonína Balšánka a Josefa Sakaře v letech 1911 – 1914. Původně měl nést jméno korunního prince Rudolfa, ale po sarajevském atentátu byl při otevření pojmenován mostem arcivévody Františka Ferdinanda d’Este (1863 – 1914). František Ferdinand d’Este, následník rakousko-uherského trůnu byl v roce 1914 zavražděn v bosenském Sarajevu. Betonová konstrukce mostu má čtyři oblouky, je 186, 4 m dlouhý, 16 m široký. Projekt vytvořili František Mencl a Alois Nový ve spolupráci s architektem Mečislavem Petrů. Na výzdobě mostu se podíleli vynikající sochaři František Bílek, Josef Mařatka, Jan Štursa. Teprve po dokončení mostu byla řetězová lávka pro pěší demontována. Základy jediného kamenného pilíře, o nějž se lávka uprostřed řečiště opírala, zůstaly dodnes ukryty pod hladinou. Nový most se jmenuje Mánesův od roku 1920.

V ulici stával před Píseckou bránou kostel Panny Marie Pomocné v šancích. Stavba byla dílem Ignáce Palliardiho z let 1756 – 1761. V r. 1790 byl kostel zrušen a r. 1792 zbořen. Někdejší hradby i dnešní ulice jmenují se podle kostela.

Ulice se napojuje na Chotkovu silnici a směřuje zadem k Pražskému hradu, kde U Prašného mostu navazuje na ulici Jelení. Vznikala v místech dřívějších barokních hradeb, které byly postupně bořeny v roce 1898 a v letech 1902 – 1903. Poslední pražské hradby, které měly město chránit, byly budovány v 2. polovině 17. století a v 1. polovině 18. století. Tento pás hradeb byl zpevněn 40 pětibokými baštami – bastiony a měl 11 městských bran. Plán opevnění vytvořil Givanni Battisto Pieroni spolu s generálem hrabětem de Conti. Na opeňovacích pracích se podíleli i velmi významní stavitelé jako Carlo Lurago a Santino Bossi. Hradbám v těchto místech se říkalo Mariánské, což se přeneslo i na pozdější Mariánskou ulici. Z hradeb zbyla dnes jen část opevnění a názvy: Na baště sv. Jiří, Na baště sv. Ludmily, Na baště sv. Tomáše a bašta sv. Maří Magdalény, která je nad budovou předsednictva vlády (odtud se od roku 1891 až do rozpadu Rakouska – Uherska v roce 1918 ohlašoval výstřelem z děla ve 12 hodin v poledne přesný čas). Na této baště č. XIX stojí od roku 1911 Kramářova vila. Vlastně jenom poslední dvě jmenované bašty patří ke katastru Hradčan. K nejvýznamnějším památkám na hradby patří Bruska neboli Písecká brána, která nese jméno nikoli po jihočeském Písku, ale podle prastaré osady Na Písku (Klárov), kam směřovala silnice z dnešní Valdštejnské ulice. Postupně se brána stěhovala nad Klárov a pak na Mariánské hradby. Tady od Brusky neboli od Písecké brány jezdívala od roku 1828 první koňská železnice v Praze.

Osada Na Louži s kostelem Panny Marie a dvorcem byla v těchto místech už asi v pol. 12. století. Pojmenování náměstí podle kostela, i přes různé peripetie, přetrvalo až do našich dnů.

Nejstarší archeologická vrstva na dnešním Mariánském náměstí je datována do poloviny 12. století. Průzkum prokázal obydlí – zemnice a část hřbitova, jenž přiléhal ke kostelu Panny Marie osady Na Louži. Z písemných zpráv o této lokalitě víme, že ve 13. století byl kostel pod patronátem křižovníků s červenou hvězdou, a podle zpráv z let 1330 – 1334 byl patronem kostela biskup Jan IV. z Dražic. Počátkem 15. století působil v kostele německý kazatel Mikuláš z Drážďan, jehož kázání měla stejně silný ohlas jako kázání mistra Jana Husa nebo Jana Želivského. Od 13. až do 18. století hlásil se ke kostelu cech zbrojířů, zvonařů, puškařů, zámečníků a kotlářů, kteří se usazovali zejména v Platnéřské ulici. Kostelní hřbitov byl využíván až do 18. století, ale už dříve byl narušen zdí ohrady Clam – Galassova paláce. Osada Na Louži ležela při frekventované cestě z tržište Staroměstského náměstí k vltavským brodům a později k mostům Juditinu a Karlovu. Od jihu bylo náměstí už od nejstarších dob spojeno Husovou ulicí s Vyšehradskou cestou. Dvorec osady Na Louži byl lokalizován do místa, kde dnes stojí Clam – Galassův palác (čp. 158). Východně byla osada kolem kostela sv. Linharta, západně osada při kostele sv. Valentina, jižně byl klášter sv. Klimenta a jilská osada, směrem severním zasahovaly do osady židovské domy v Platnéřské ulici. Patrně nejstarší název tohoto prostranství byl Na Louži, což je vysvětlováno častými zátopami, voda z Vltavy dostávala se až sem, louže prý bývala i v kostele. Současně říkalo se Ryneček U Matky Boží Na Louži nebo plac Matky Boží a Mariánský plácek. V 19. století už je běžný název Mariánské náměstí. V roce 1952 byl určen název náměstí primátora Dr. Václava Vacka. JUDr. Václav Vacek (1877 – 1960) byl primátorem Prahy v roce 1945 a pak trvale v letech 1946 – 1954. Od roku 1990 platí opět název Mariánské náměstí. Dominantní budovou celého prostoru je Nová radnice – Magistrát hl. města Prahy (čp. 2/2), od roku 1945 sídlo primátora a sídlo úřadů, které sem byly přestěhovány po zničení hlavního křídla Staroměstské radnice v květnu 1945. Budova byla postavena v letech 1908 – 1911 a je dílem architekta Osvalada Polívky. Na výzdobě se podíleli sochaři Stanislav Sucharda, Josef Mařatka a Ladislav Šaloun. Protější stranu náměstí zdobí východní křídlo Klementina (čp. 190/5). Klementinum je po Pražském hradu druhá největší budova v Praze. Jde však o celý komplex budov, které se rozkládají mezi Mariánským a Křižovnickým náměstím. Je ohraničeno ulicemi Křižovnickou, Platnéřskou, Seminářskou a Karlovou. Od roku 1232 bylo sídlem dominikánů, roku 1556, po svém příchodu do Prahy usadili se zde jezuité, jejichž zásluhou začala rozsáhlá výstavba Klementina. Areál začal vznikat na místě několika desítek domů, tří kostelů, kláštera a zahrad. Dnes Národní a univerzitní knihovna, čítárny, studovny, přenáškové síně, výstavní prostory, vědecké ústavy, prostory pro sbírky a úřední místnosti. Ještě po 1. světové válce bylo zde i sídlo teologické a filozofické fakulty. Severní stranu náměstí zaujímá průčelí Městské knihovny (čp. 98/1), která byla vystavěna v letech 1926 – 1930 podle plánů architekta Františka Roitha. Budova knihovny je vyzdobena sochami Ladislava Kofránka. Městská knihovna v Praze byla otevřena, tehdy ještě bez důstojné budovy, v roce 1891. Její knižní fond činil 1802 svazky. Knihovníkem obce byl jmenován básník Antonín Sova. Jižní část náměstí, kudy do prostoru vstupuje Husova ulice, je částečně tvořena ohradní zdí Clam – Gallasova paláce, do níž je zakomponována kašna se sochou Terezky. Tak jí říkají Pražané. Sochu v roce 1812 vytvořil Václav Prachner (1784 – 1832) jako sedící ženu, která vylévá vodu ze dvou džbánů. Představuje symbolicky řeku Vltavu.

Kostel sv. Martina byl založen na počátku 12. st. kněžnou Adlétou, manželkou knížete Soběslava I., v osadě, které už tehdy říkalo se Újezd sv. Martina

Spojuje ulici Na Perštýně s Uhelným trhem. Osada Újezd byla v těchto místech už před založením Starého Města. Od roku 1187 patřila vyšehradské kapitule. Když pak za krále Václava I. někdy kolem roku 1232 bylo Staré Město založeno, byla do něho část osady začleněna. Kostel sv. Martina ocitl se u hradební zdi, proto získal název kostel sv. Martina ve zdi. V těsné blízkosti byla v hradbách Zderazská nebo také Svatomartinská brána, kterou vedla od Zderazu k Pražskému hradu Vyšehradská cesta. Hradby obklopovaly Staré Město zhruba na čáře: Revoluční třída – Na příkopě – ulice 28. října – Národní třída. Kostel sv. Martina byl mezi prvními, kde bylo na počátku 15. století přijímáno poprvé podobojí – sub utraque specie – chléb a víno z kalicha, což symbolizovalo rovnost husitů. Z té doby je spojen kostel se jménem známého kazatele Jakoubka ze Stříbra. V roce 1732 byl zde pohřben jeden z největších barokních sochařů Ferdinand Maxmilián Brokoff. V roce 1787 byl kostel zrušen a změněn na skladiště, dílnu a krámy. Kostel v letech 1905 – 1906 renovoval architekt Kamil Hilbert, v roce 1975 byl generálně opraven. Patří Českobratrské církvi evangelické. Už v souvislosti se založením kostela říkalo se v těchto místech U sv. Martina, od 16. století udržuje se název Martinská ulice.

Tomáš Garrique Masaryk (1850 – 1937), český politik a státník, univerzitní profesor, filozof. Má velkou zásluhu na vytvoření samostatného Československa. Od r. 1918 do roku 1935 byl prezidentem ČSR.

Nábřeží, které lemuje pravý vltavský břeh od Jiráskova mostu k mostu Legií u Národního divadla, ještě v 19. století bylo v těchto místech neregulované, patřilo hlavně mlynářům a jirchářům, kteří zde zpracovávali kůže. Zachovaly se názvy mlýnů: Šerlinský, Hačkovský, Hamilkovský, Zadák, Lodecké mlýny, Vávrův, Židlických (dnes dům Hlaholu, čp. 248/16 ), Jelínkův, Šítkovské. Dům na rohu ulic Myslíkovy a Vojtěšské dodnes nese nápis Na Bělehradu. Správně mělo by být Bělohrad, nebotˇdo této hospody často chodili bílí mlynáři a sekerníci. Nejznámější z mlýnů jsou Šítkovské, z nichž zůstala Šítkovská vodárenská věž, pojmenování Šítkovský jez a nedaleká Šítkova ulice. V místě Šítkovské vodárenské věže jsou připomínány mlýny už v roce 1419, věž sama pochází z let 1588 – 1591 a je největší pražskou vodárenskou věží. Je vysoká 47 m, čtvercový půdorys s hranou 10 m. V letech 1882 – 1883 byla naposledy rekonstruována jako vodárna. Dodávala vodu do novoměstské vodovodní sítě a do vodojemů na Karlově až do roku 1913, kdy její činnost skončila. V roce 1926 koupil věž i s přilehlými mlýny spolek Mánes. Mlýny byly zbořeny a architekt Otakar Novotný začlenil v roce 1930 starobylou věž do moderní konstruktivistické budovy Mánesa (čp. 250/1). Budova slouží hlavně jako výstavní síň. Tato část nábřeží proti Slovanskému ostrovu byla dobudována v roce 1903 a od té doby neslo nábřeží spolu se sousedním, dnes Smetanovým nábřežím, název Františkovo. Dodnes toto jméno připomíná pomník na Smetanově nábřeží, v jehož nice byl jezdecký pomník rakouského císaře Františka I. V roce 1946 byla k nábřeží připojeno část u Národního divadla, což byla původně Nábřežní ulice hořejší a v letech 1886 – 1940 i později v letech 1945 – 1952 Tylovo náměstí. Od roku 1990 Masarykovo nábřeží.

Na prostranství mezi klášterem a kostelem sv. Jakuba a Masnou ulicí nacházely se masné krámy už v době krále Jana Lucemburského. Naposledy byly přestavovány v r. 1890 a až v 1. pol. 20. st. zbořeny.

Ulice, která spojuje Dlouhou třídu s ulicí Rybnou, patří mezi nejstarší v Praze. Od řezníků – masařů, kteří zde nabízeli své zboží, získala přilehlá ulice název Masný trh, asi v polovině 19. století říkalo se zde U masných krámů, od roku 1870 platí pojmenování Masná. Od roku 1359 měli řezníci svůj vlastní cech, jenž je řadil mezi nejváženější řemesla. Privilegia staroměstských řezníků potvrzovali postupně Jan Lucenburský, Karel IV. a Václav IV. Jako na Novém Městě seskupovali se řezníci kolem kostela sv. Lazara, jenž stával na rohu Lazarské a Spálené ulice, tak zde, na Starém Městě považovali řezníci za svůj kostel kostel sv. Jakuba. Pamětní deska v chrámu je důkazem statečnosti řezníků, kteří kostel několikrát zachránili před zničením. V roce 1420 před husity, 1611 před pražskou lůzou za vpádu Pasovských.

Jiří Melantrich z Aventina (1511 – 1580), český knihtiskař a nakladatel. Vydal asi 200 knih, z nichž nejznámější je Mattioliho Herbář. Stejně úspěšně v této činnosti pokračoval jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína.

Spojuje ulici Na můstku se Staroměstským náměstím, a i když jde o komunikaci neobyčejně úzkou, jde zároveň o tepnu velmi živou a frekventovanou. Ještě v souvislosti s asanací měla být ulice rozšířena, aby i tudy mohla proudit tramvajová doprava. Naštěstí k tomu nedošlo. Ve 14. století jmenovala se Junošova podle Jana Junoše (Johlin Gunoslinus), majitele domu čp. 504. V roce 1322 zastával funkci rychtáře. V domě byla tiskárna Daniela Sedlčanského, jenž zde vydával „Noviny“ už v roce 1597, tedy dříve než Němci, Angličané nebo Francouzi. Přibližně o sto let později začalo se ulici říkat Kunšova nebo Kunšovic po Kunšovi z Bělovic, jenž vedl táborské husity i proti Staroměstským a jenž řídil boje přímo v této ulici. Pojmenování po tomto Janu Žižkovi velmi oddaném bojovníku se udrželo až do 17. století. V té době se v ulici prodávala síra, proto německý název Schwefelgasse byl výstižnější než český název Sirková, neboť sirky ještě neexistovaly. Dům U Melantrichů, dříve U dvou velbloudů ( čp. 471), o němž je podle Václava Vladivoje Tomka nejstarší zpráva z 60. let 14. století, získal roku 1563 Jiří Melantrich z Aventina. Tento slavný nakladatel a vydavatel pracoval řadu let v Netolického tiskárně na Malé Straně, a když ji získal jako nástupce, přestěhoval se na Staré Město. V domě U dvou velbloudů měl tiskárnu, kde se tiskly herbáře, postily, bible, Práva zemská, Práva městská i kalendáře, v zadním traktu prodával víno z vlastních vinic. Většinu majetku odkázal svému synovi Jiřímu (dům, tiskárnu, vinice v Hrdlořezích, na Brusce a na Letné), hlavou tiskařského podniku byl však Daniel Adam z Veleslavína. Když ten v roce 1599 zemřel, převzal tiskárnu jeho syn Samuel Adam z Veleslavína. Po Bílé hoře však přišel o majetek a musel uprchnout. Tiskárnu pak získali jezuité. Nikdy už nenabyla tak pronikavého významu, jaký měla v dobách Melantrichových a Veleslavínových. Název ulice Melantrichova platí od roku 1894. Nápadný je v ulici dům U dvou zlatých medvědů (čp. 475/1), patří však spíše do Kožné ulice. Je zde sídlo Muzea hlavního města Prahy. Na protější straně je Tayflův dům (čp. 463). Tudy a dalším průchodem v domě Železné dveře vede cesta do Michalské ulice. Melantrichova ulice ústí na Staroměstském náměstí přímo proti Staroměstskému orloji.

Ulice vznikala mezi dvěma branami novoměstských hradeb: Mezi branou Koňskou, která stála v místech Národního muzea, a branou Žitnou, která uzavírala horní konec Žitné ulice.

Dnes je ulice součástí průjezdní magistrály, která spojuje Hlávkův most s mostem Nuselským. Mezibranská ulice začala vznikat v bezprostřední blízkosti novoměstských hradeb, odtud je její nejstraší název – Hradební. Na začátku 19. století, aby se odlišila od Dolní Hradební (dnešní Opletalova), získala pojmenování Horní Hradební. Asi od roku 1896 jmenuje se Mezibranská. Levá strana ulice (lichá čísla orientační) vznikala na zahradách domů Krakovské ulice, pravá část je lemována z větší části Čelakovského sady, které vznikaly přímo v místech bořených hradeb Z rozhodnutí císaře Františka Josefa I. byla Praha v roce 1866 prohlášena otevřeným městem, hradby už tedy ztrácely svůj obranný charakter. V roce 1874 začalo se s bouráním hradeb. Viz Čelakovského sady. Od roku 1978 se tato část severojižní magistrály jmenovala třída Vítězného února, od roku 1990 platí opět název Mezibranská. V témže roce byla severojižní magistrála v tomto úseku rozdělena podle názvů původních ulic na Wilsonovu, Mezibranskou a Sokolskou.

Románský kostel sv. Michala byl v těchto místech už ve 12. st. Současná barokní podoba kostela pochází z první pol. 18. st. a je dílem Františka Ignáce Prée. Od r. 1626 byl při kostele řád servitů. 1786 byl jejich klášter zrušen a změněn na byty a sklady.

Ulice je přístupná z Uhelného trhu, na druhém konci je možné ji však opustit jen průchody. Jeden z nich vede do nádvoří, kde je domy zastavěn dnešní kostel svatého Michala. Archeologové z Muzea hl. města Prahy zde v souvislosti s generální rekonstrukcí objektu zahájili v roce 1995 výzkum, jenž potvrdil románské zdivo kostela a odkryl několik desítek hrobů, které patří převážně asi příslušníkům řádu servitů. Kostel vzhledem ke své poloze i vzhledem k mimořádné architektuře patří k nejvýznamnějším pražským památkám, což dokazují románské základy, gotické obvodové zdivo i současná podoba vrcholného baroka, kterou vytvořil žák Františka Maxmiliána Kaňky František Ignác Prée. Kostel patří k mimořádným stavbám i z hlediska historie. Je spojen s počáteční činností mistra Jana Husa, v letech 1406 – 1439 byl zde farářem mistr Křišťan z Prachatic a jeho pokračovatelem další Husův přítel Petr z Mladeňovic. Po rekonstrukci mají budovy sloužit jako banka. Původní název v těchto místech byl U sv. Michala, v 60. letech 18. století objevuje se také název Melounová podle domu U zlatého melounu (432/12). Dům patřil od poloviny 18. století hraběti Rudolfu Chotkovi, jenž tento dům se sousedním spojil a vybudoval tak palác. Jinak ulici až do naší doby zůstalo pojmenování Michalská. V domě U zlatého půlkola (435/21) měla v letech 1790 – 1792 sídlo Krameriova Česká expedice. I v současné době je v domě knihkupectví, které na Krameriovu tradici navazuje vydáváním vzácných bibliofilských výtisků. Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808) začínal roku 1785 v pražské knihtiskárně Jana Ferdinanda ze Schönfeldu, 1789 začal vydávat vlastní noviny: Krameriusovy císařsko královské poštovské noviny. Česká expedice sídlila rovněž v Bartolomějské ulici a v ulici Dominikánské (dnešní Husova). Kramerius vydával historii, bajky, cestopisy, kalendáře. V domě U tykví nebo také U jelena (čp. 440/11) bydlel a v roce 1870 zemřel Karel Jaromír Erben (1811 – 1870). K. J. Erben je známý spíše jako básník, autor Kytice a mnoha českých pohádek, méně známá už je skutečnost, že byl vynikajícím etnografem, historikem a archivářem. V polovině 19. století sepsal první autentický seznam pražských ulic.

Název ulice vznikl ze jména Mikuláš nebo možná z německého Nikolaus, někdy říkalo se také Nikolandská, což byl majitel některého z domů.

Ulice, která kolmo spojuje Národní třídu s Ostrovní ulicí, vznikala jako součást uliční sítě v souvislosti se založením Nového Města ve 14. století. Nejstarší název zněl Pasířská, neboť v ulici přebývali výrobci pasů. Ti se na konci 15. století začali stěhovat do Nové Pasířské, dnes Palackého ulice. Pasíře v této ulici nahradili kožešníci, proto pozdější jméno Kožešnická. V 17. století se ujal název Mikulandská nebo Mikulandovice, objevoval se i název Malá Panská, neboť v ulici byla řada panských domů, a Malá Panská proto, aby se odlišila od jiné ulice se stejným názvem. V ulici působila nejstarší pražská německá reálka (čp. 134/5), na níž vyučoval v roce 1858 básník Jan Neruda. Nerudovým žákem na téže škole byl neméně slavný spisovatel Jakub Arbes. V budově je v současné době základní jazyková škola.

Míšeňsko, historické území jihovýchodního Německa, později začleněno do Saska. Od počátku 18. st. bydleli v ulici v domě U Lužického semináře studenti z Míšně.

Starobylost místa je dána bezprostřední blízkostí biskupského dvora, viz Dražického náměstí, i blízkostí nejstaršího kamenného mostu v Praze. Biskupský dvůr byl po husitských válkách opuštěn, stavebí aktivita i v těchto místech byla nejspíše zahájena až po velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541. Trasa ulice, kterou navrhoval někdy po roce 1707 Tomáš Haffenecker, navazovala na starou cestu k Dolnímu přívozu u Vysokého nebo také Panského domu (čp. 92/15). Ulice dostala jmého Nová, vznikala parcelací pozemků a vedla k přívozu přes Thunskou zahradu. Cyril Merhout uvádí v 2. díle Zmizelé Prahy v době vzniku ulice také název Svatojosefská. Západní části, která měla blíže k Dražického náměstí, říkalo se podle obchdu s dřevěným uhlím také Uhelniště. Od roku 1870 platí pro celou ulici pojmenování Míšeňská. Rohový a nepravidelný dům U Lužického semináře (čp. 90/13) vybudoval Matěj Václav Jäckel. Tento dům věnoval kněz Jiří Josef Šimon roku 1726 lužickým studentům bohosloví. Na druhém konci ulice, kde začíná malostranská část Karlova mostu, stojí zajímavý dům U tří pštrosů (čp. 76/12). Fedršmukéř Jan Fux nebo Fuchs dal dům při přestavbě vyzdobit malbami Daniela Alexia z Květné (1606), které zobrazují majitelovo povolání. Zabýval se prodejem módní novinky – pštrosích per. V roce 1714 v tomto domě prodával Armén Deodatus Damajan další pražskou novinku – kávu. Část bloku ulice blíže k Vltavě patřila od roku 1707 malostranskému řeznickému cechu ( čp. 75/11, 74/9, 73/7). V domech čp. 73/7, 72/5, 71/3 se usídlila manufaktura Demartinů. V této ulici se už v 18. století začíná probouzet malostranský průmysl.

Ulice směřovala kolmo k vltavskému břehu, kde se nacházely novoměstské mlýny na souši i na vodě. Také několik sousedních ulic má obdobné pojmenování odvozené od mlynářského řemesla.

Z Petrského náměstí vede ke Klimentské ulici a dále k ulici Lodní mlýny. Původně jmenovala se Umrlčí podle komory, kde byli před pohřbem ukládáni nebožtíci poblíž kostela svatého Petra. Od roku 1890 úředně platí název Mlynářská. Mlýny pracovaly v těchto místech několik set let. Jsou zde připomínány již roku 1384 a existují ještě na počátku 19. století. Kolem roku 1848 bylo v Praze a na předměstí více jak čtyřicet mlýnů. Mlynáři měli společný cech s pekaři. Jsou uváděni jako příklad jazykové čistoty, neboť jejich názvosloví, na rozdíl od jiných řemesel, uchovávalo češtinu. Viz Lodecká.

Název je dán blízkostí nejvýznamnějšího pražského mostu, jenž byl založen dne 9. července 1357 českým králem a římským císařem Karlem IV.

Bohatá historie ulice je dána její polohou. Je napojena na Karlův most a pokračuje v jeho ose až k Malostranskému náměstí. Touto ulicí vedla od Vyšehradu a později od Prašné brány Královská cesta. V bezprostřední blízkosti nacházel se biskupský dvůr, jenž byl od konce 12. století sídlem biskupů, později arcibiskupů. Rozkvět biskupského sídla spadá do doby Jana IV. z Dražic a Jana Očka z Vlašimě. Tady nechal Zbyněk Zajíc z Hazmuburku spálit v roce 1412 spisy anglického reformátora Johna Viklefa, s jehož myšlenkami sympatizoval mist Jan Hus. Po příchodu husitů byl dvůr vypálen a zničen. Do naší doby zachovala se hranatá románská věž, která zůstala ukryta pozdější zástavbou ve dvoře domu čp. 47/16. Z druhé strany ovlivňoval život celého okolí řád johanitů, jenž si vybudoval neméně mocné a opevněné sídlo kolem kostela Panny Marie pod řetězem. Pro svou polohu byla už ve 14. století nazývána ulicí K mostu. Začíná malostranskými mosteckými věžemi na jedné straně, věžemi, které patří sice k mostu, ale nelze je z ulice přehlédnout, a stoupá do mírného svahu směrem k centru Malé Strany, kde se západní části ulice až do roku 1870 říkalo Za mosteckou věží. Od roku 1911 platí pro celou ulici název Mostecká. Dnešní Mostecká ulice je charakteristická zejména turisty, neboť Královská cesta stala se jejich oblíbenou trasou. Ale i dříve tomu tak bylo. Například v roce 1896 byla ulice znovu dlážděna, přičemž komise královského hlavního města Prahy zveřejnila jakousi statistiku, z níž vyplývalo, že „Ulice k Mostu od věže mostecké až k náměstí Radeckého (Malostranské) je jednou z nejfrekventovanějších ulic pražských, proudí tudy podle dat c.k. policií zjištěných denně 1700 až 1900 povozů lehkých i nákladních, vozy tramvajové v to nepočítajíc.“

Ulice se jmenuje Myslíkova omylem, spíše by se měla jmenovat Myslichova, neboť dům na rohu s ulicí Spálenou (čp. 171/31) patřil Eliáši Myslichovi, komorníku zemských desk, nikoli Adamu Myslíkovi z Hyršova, na Radlici a v Košířích, jak hlásá deska na domě.

Spojuje Spálenou ulici s Masarykovým nábřežím, kde končí proti moderní budově Mánesa a starobylé Šítkovské vodárenské věži. Je velmi frekventovaná, neboť je na ni napojeno deset dalších ulic. Levá strana ulice směrem od Vltavy patří k Praze 1, pravá strana k Praze 2. Po založení Nového Města Karlem IV. v roce 1348 neměla ulice žádné jméno. Celé okolí bylo ovlivňováno osadou Zderaz, která se utvářela už dříve před založením Nového Města kolem kostela svatého Petra a Pavla, a do Nového Města byla začleněna. Podle polohy v terénu říkalo se v těchto místech Pod Zderazem, později ujalo se pojmenování podle řemeslníků a výrobců pasů Pasířská, někdy od roku 1700 říkalo se Žitná podle obchodníků s obilím, kteří se zde soustřeďovali. Dnešní Žitné ulici říkalo se v té době Žitnobranská. Asi od roku 1884 platí název Myslíkova. Významný je v ulici dům čp. 187/13, v němž žil a zemřel básník a vědec František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852). Na domě je také pamětní deska se jménem Františka Škroupa (1801 – 1862), který tu složil nápěv písně Kde domov můj, z níž se později stala naše národní hymna. V témže domě žil také lékař a spisovatel dr. Josef Čejka, mládí zde prožil hudební skladatel Karel Bendl, jenž skládal opery a sbory. Stal se autorem první české operety Indiánská princezna, byl sbormistrem Hlaholu. V domě žil také malíř staré Prahy Pavel Körbel.

Tomáš, jeden z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. Zemřel v Indii při šíření křesťanské víry. Byl proboden kopím. Tato scéna mučednické smrti je zachycena na velkolepém obraze Petra Pavla Rubense v malostranském kostele sv. Tomáše. Bašty nesly jména světců.

Ulice kopíruje tvar bývalého barokního opevnění, které zde bylo budováno na přelomu 17. a 18. století. Jde o hraniční ulici Prahy 1, hrot její bývalé bašty směřuje do Letenských sadů, spojena je s ulicemi Badeniho, Gogolovou a Chotkovou silnicí. Barokní opevnění stavěli u nás hlavně Italové, vojenští inženýři, ale podíleli se i významní stavitelé jako Carlo Lurago a na Malé Straně Santino Bossi, hradní stavitel. O zakázky na fortifikačním systému Malé Strany usiloval i Kryštof Dienzenhofer, a když je v roce 1716 získal, zůstal u této stavbení činosti až do své smrti v roce 1722. Když zemřel v roce 1737 stavitel a podnikatel Bartoloměj Scotti, nastoupil Kilián Ignác Dienzenhofer, za něhož obranný systém byl už dokončen. Bašty byly označeny římskými čísly I až XX a pojmenovány po jednotlivých světcích. Malostranská bašta u mostu Legií měla číslo I a nesla jméno sv. Jana Křtitele, u Újezdské brány sv. Jakuba – II, dále sv. Dominika – III, výše na kopci sv. Karla – IV a sv. Vavřince – V, sv. Vojtěcha – VI, u lomů sv. Norberta – VII, za Strahovem Špitálská – VIII, u Strahovské brány Strahovská -IX, u ulice Na náspu sv. Františka – X, u ulice Jelení Kamenná – XI, východněji Panny Marie – XII, sv. Benedikta XIII, sv. Václava XIV, Všech Svatých – XV, sv. Jiří – XVI, sv. Ludmily – XVII, sv. Tomáše XVIII, nad Klárovým ústavem slepců (dnes Český geologický ústav) sv. Máří Magdalény – XIX a proti Strakově akademii (dnes úřady vlády) sv. Ignáce – XX. Pojmenování Na baště sv. Tomáše platí úředně od doby vzniku ulice v roce 1912. O barokním opevnění viz Mariánské hradby. Z barokních hradeb zůstal Vyšehrad, avšak těžko soudit, zda jde o přínos, když při jejich budování byly zbořeny staré hradby z doby Přemyslovců. Zbytky barokního opevnění jsou vidět ještě nad Strakovou akademií, na Petříně a na Novém Městě nad Nuselským údolím.

Název Florenc nebo Florencia se objevuje už na počátku 15. století a vznikl možná v době, kdy Karel IV. při zakládání Nového Města v roce 1348 umožnil Italům z Florencie, aby se usídlili v těchto místech. Jiný výklad uvádí kvetoucí zahrady (florentes).

Kolmo je napojena na Havlíčkovu ulici, po levé straně je lemována obytnými bloky (lichá čísla) a komplexem budov České typografie, kudy je možné projít průchodem do ulice Na Poříčí. Pravá starana ulice je tvořena částečně budovami Masarykova nádraží. Asi v polovině se láme ulice k severu, směrem k Vltavě, kde končí na křižovatce ulic Na Poříčí, Těšnova a Sokolovské. V těchto místech je část ulice tvořena Švermovými sady, které byly založeny městským zahradníkem Ferdinandem Malým v roce 1875 v místech novoměstských hradeb. Proto se také tato ulice v určité době nazývala U hradeb. Od konce 19. století platí původní název ve tvaru Na Florenci. Sady, v nichž stojí Muzeum hlavního města Prahy, jsou zbytky původního parku, jenž byl vytvářen ve stejné době jako Vrchlického sady před Hlavním nádražím. Poslední úpravy probíhaly v roce 1975 v souvislosti se stavbou silniční magistrály a stavbou stanice metra Florenc. Muzeum hlavního města Prahy vzniklo v 2. polovině 19. století, aby zde byly shromažďovány důkazy a památky o vývoji Prahy od jejích počátků až po současnou dobu. Bylo zřízeno z podnětu profesora Antonína Otakara Zeithammera a JUDr. Tomáše Černého a umístěno z počátku (1883) v kavárenském pavilonu. Ten byl zbořen v roce 1971 při stavbě magistrály. V letech 1896 – 1898 byla vystavěna dnešní budova podle plánů architekta Antonína Balšánka a za přispění Antonína Wiehla. Na výzdobě budovy se podíleli sochaři František Stránský, Ladislav Šaloun, Vojtěch Šaffa, František Hergesel, Vilém Amort, Ladislav Wurzel a František Procházka, malíři Antonín Saccheti, Karel Liebscher a Václav Jansa. Unikátním exponátem muzejní budovy Na Florenci je model Prahy, který vytvořil Antonín Langweil a který zachycuje stav historického jádra města v letech 1826 – 1834. Součástí Muzea hl. m. Prahy, jehož ředitelství sídlí v Kožné ulici č.1, je několik desítek dalších muzejních budov, památníků, knihoven a expozic.

Kostel sv. Františka patří k nejstarším stavbám Anežského areálu. Jeho stavba byla dokončena někdy kolem roku 1240. Tehdy patřil řádu klarisek, jejichž zakladatelkou byla Anežka Česká, později blahoslavená, od roku 1990 svatá.

Ulice Na Františku mezi Čechovým a Švermovým mostem vede souběžně s Dvořákovým nábřežím, které v těchto místech bylo vybudována v roce 1904. Začíná u náměstí Curieových a končí u Švermova mostu. Od počátků Starého Města pražského patří tato lokalita k nevýznamnějším. Jednu stranu tvořil vltavský břeh a na něm lázně, ohrady s dřívím a výroba sanytru, druhá strana byla ohraničena prastarou cestou, která vedla od vltavského brodu u ostrova Štvanice dnešními ulicemi Klimentskou, Haštalskou, Vězeňskou a Širokou k dalšímu brodu, od něhož byl přístup k Pražskému hradu. Tato část Starého Města podléhala ve středověku jurisdikci Anežského kláštera, jenž zde byl budován současně s výstavbou Havelského Města králem Václavem I. (1230 – 1253). Současně byly budovány hradby kolem Starého Města, přičemž s jejich výstavbou se pravděpodobně začalo někdy kolem roku 1232 nebo 1234 právě u kláštera na Františku. Původní opevnění potvrdil výzkum při výstavbě dnešního ministerstva průmyslu a obchodu. Hradby vedly po čáře ulic: Revoluční – Na příkopě – 28. října – Národní třída a dokončeny byly někdy před rokem 1310. Větší část dnešního Dvořákova nábřeží, tedy i celá oblast na Františku, hradby proti Vltavě neměly. Klášter svaté Anežky České, nejstarší raně gotická architektura v Praze i v Čechách, byl budován od roku 1234 až do 80. let 13. století. Viz Anežská ulice. Konvent v hradební zdi a dvojlodní kostel sv. Františka, po němž je dnešní ulice pojmenována, sloužil s ostatními církevními i hospodářskými stavbami až do husitských válek. V roce 1420 byly oba kláštery (mužský i ženský) Anežského areálu opuštěny, od roku 1556 sídlili zde dominikáni a po roce 1626 vrátily se klarisky, které zde žily až do josefínských reforem, kdy byl jejich klášter v roce 1782 zrušen. Klášter sv. Františka od konce 16. století až po naši současnost připomínal spíše zříceninu. Do naší doby zachovaly se u této vzácné stavby vlastně jen obvodové zdi. 1892 byla utvořena Jednota pro obnovu Anežského kláštera. Na obnově celého areálu se postupně podíleli architekti Antonín Cechner, po roce 1940 Oldřich Stefan a po roce 1960 architekt Josef Hyzler. V 50. letech a pak v roce 1960 probíhal intenzivní archeologický výzkum. Od roku 1965 se hlavním investorem stala Národní galerie. Rekonstrukce kostela sv. Františka byla dokončena v roce 1986. Severně od Anežského areálu je budova ministerstva průmyslu a obchodu (čp. 1039/32). Autorem stavby, která byla vybudována v letech 1929 – 1933, je architekt Josef Fanta. Na opačné straně Anežského areálu byla v letech 1925 – 1927 vybudována nemocnice (čp. 847/8), jejímž architektem byl Vilém Kvasnička. Tradice ošetřování nemocných trvá v těchto místech už od 14. století, byl zde špitál, kterého se ujali počátkem 17. století příslušníci řádu milosrdných bratří. Od roku 1761 byla v nemocnici první posluchárna pro studium anatomie. A dále směrem k Čechovu mostu je od roku 1974 moderní budova hotelu Intercontinental. Hotel je tvořen třemi různě vysokými budovami, má 356 pokojů s 825 lůžky. Výzdoba interiérů byla svěřena malíři Františku Ronovskému. Nábřeží na Františku bylo od roku 1890 spojeno s protějším břehem dřevěným mostem na pilotech. Byl však málo používán, a proto byl brzy rozebrán a odklizen.

V 17. století zde měl dům Tycho Ganzneb z Kampu. Pravděpodobně je po něm pojmenována ulice i celý ostov Kampa. Existuje ještě jiné vysvětlení: na ostrově dlouho byly jen vinice a pole. Pole = latinsky campus.

Ostrov při Malostranském nábřeží je přístupný z Karlova Mostu a proti proudu Vltavy je ohraničený Říční ulicí. Od malostranského břehu je oddělen vodním ramenem Čertovky. Nejstarší záznam o tomto ostrově pochází z roku 1169 a nachází se v darovací listině krále Vladislava II. Původně neměl ostrov žádné jméno, byl označován jen jako Ostrov nebo Ostrov pod mostem nebo Ostrov dolejší, aby se tak odlišil od Hořejšího ostrova, Střeleckého. Pravděpodobně vznikl uměle výstavbou strouhy Čertovky, jíž se nejprve říkalo Strouha, od roku 1489 Vencelíkovská strouha a od roku 1585 Rožmberská strouha. Název Čertovka se užívá až od roku 1892, patrně podle majitelky domu U sedmi čertů, Strakovského paláce (čp. 476/14) na Maltézském náměstí. Až do 2. poloviny 16. století byl ostrov nezastavěn, byl velikou zahradou, kde byly jen mlýny, bydlili tu rybáři, byly zde vinice a pole. ˇPo velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 byl na Kampu odvážen všechen materiál ze spálenišť a zbořenišť, ostrov se tak vyvýšil, což mělo svůj smysl, neboť často trpěl při povodních a vyšším stavu vody. I tak museli při povodni lidé opouštět svůj ostrov po žebřících na Karlův most. Píše o tom Václav Krolmus v Kronice či dějepisu všech povodní. Rok po velké povodni, která postihla Prahu v roce 1784, bylo ke Karlovu mostu přistavěno dřevěné schodiště a v roce 1884 pak byly podle návrhu Josefa Krannera zbudovány kamenné gotické schody. Jinak byla Kampa spojena s pevným břehem jen úzkými lávkami, se staroměstským pobřežím pak přívozem. V čp. 134/1 žili převozníci od 2. poloviny 17. století. Romantický ostrov, jenž je jen zčásti zastavěn a zčásti stále velkou zahradou, vždy přitahoval k obývání významné osobnosti. Dům čp. 501/7 nechal z bývalé koželužny zvlášť upravit hrabě Bedřich Nostic pro Josefa Dobrovského (1753 – 1829), jednoho z nejvýznamnějších mužů našeho národního obrzení. Bydlel zde v letech 1798 – 1803, napsal zde díla Slavín a Slovník česko – německý. Pobyt modrého abbé (tak Dobrovského nazývá Alois Vojtěch Šmilovský v románu Za ranních červánků) připomíná pomník z roku 1891, který podle modelu sochaře Tomáše Seidana vytvořil kameník a sochař Václav Žďárský. V letech 1929 – 1940 žil v domě historik umění akademik Zdeněk Wirth (1878 – 1961), autor Uměleckých památek Čech, Staré Prahy, Zmizelé Prahy, Prahy v obraze pěti století a četných dalších pragemsií. Pamětní deska s bustou Z. Wirtha na ohradní zdi domu je dílem sochaře A. Kuldy a architekta P. Heřmana. Od roku 1946 žil v 1. patře domu vynikající herec a spisovatel Jan Werich (1905 – 1981), v přízemí téhož domu bydlel jeden z našich největších básníků Vladimír Holan (1905 – 1980). Vladimír Neff situoval do tohoto domu děj známého románu Třináctá komnata. Na Kampě bydlel malíř Soběslav Hyppolit Pinkas (1827 – 1901), jenž po návratu z Francie založil spolek Alliance francoaise, Adolf Kašpar, ilustrátor Boženy Němcové, Aloise Jiráska a Karla Václava Raise, Alois Mrštík, Karel Matěj Čapek – Chod, jenž získal dokonce titul guvernér ostrova Kampy, Eduard Kohout, Jiří Voskovec a Jiří Trnka. Kampa si až do našich dnů zachovala svůj poklidný ráz. Od Karlova mostu proti proudu Čertovky je řada významných domů, které jsou součástí vlastně hlaví ulice Na Kampě. Název pro ulici platí asi od roku 1770. Domy: U zlatého lva, Hanzalský dům, U koníčka, U zlatého hroznu (Hroznová ulice), U modré lišky. Pak následuje zahradní domek Josefa Dobrovského. Na protější straně při Vltavě rozkládá se vodní Lichtenštejnský palác (čp. 506/4) z roku 1696, který nechal do nynější podoby v roce1864 přestavět bohatý mlynář František Odkolek. Zahrady Nosticovy, Odkolkovy a Michnovské byly po druhé světové válce upraveny do společného parku. Kampa je dodnes charakteristická svými mlýny. Nejstarší Velkopřevorský, Maltézský nebo také Štěpánovský byl založen už ve 12. století. Dále byl při Čertovce mlýn Zlomkovský a mlýn Huťský a na druhé straně ostrova u Vltavy Sovovy mlýny nebo také Odkolkovské, kde po reknonstrukci možná vznikne galerie moderního výtvarného umění.

Kamenný můstek vedl přes příkop staroměstského opevnění už ve 13. století.Jeho existence byla uchovávána v názvu po celá staletí. Archeology byl potvrzen teprve v 70. letech 20. století při hloubení metra.

Ulice je součástí pěší zóny, spojuje Václavské náměstí s Melantrichovou ulicí, která směřuje k náměstí Staroměstskému. Patří k nejstarším komunikačním tepnám. V počátcích Starého Města spojovala tržiště (Staroměstské náměstí) s Havelskou bránou, která stála při můstku. Most vedl od brány sv. Havla nebo také Nové brány přes hradební příkop, jenž od poloviny 14. století dělil pak Staré Město od Nového Města. Podobné můstky byly patrně u všech třinácti bran Starého Města, ale název Na můstku se udžoval už od počátku 15. století právě zde. Nejen v současné době, ale i ve středověku byla tato místa velmi živou křižovatkou, takže si vysloužila i lidové pojmenování „na kolotoči“. Příkopy mezi Starým a Novým Městem začaly mizet v letech 1760 – 1780, brána před mostem stála u Provaznické ulice až do poloviny 19. století. Nárožní dům U zlatého úlu (čp. 378/12) s nápadným domovním znamením a moderní konstruktivistická budova ČKD (čp.388/9) vytvářejí působivý vstup do ulice z Václavského náměstí. V podzemí, kde se křižují trasy metra A a B se nachází nejprostornější podchod v Praze. Do moderní výzdoby podzemních prostor byl začleněn i původní gotický můstek, jenž se zachoval z počátku 15. století.

Ulice byla uměle navýšena, nasypána při budování barokního opevnění na přelomu 17. a 18. století. Patří spolu s bezprostředním okolím Černínské ulice k ostrůvkům klidu, tady hluboko pod cihlovými barokními hradbami.

Náspem byla vytvořena cesta mezi zdí zahrady Černínského paláce a zdí hřbitova, která vychází z Černínské ulice, mírně stoupá a nakonec překonává schodištěm výškový rozdíl do Keplerovy ulice. Do ulice má vchod jediný obytný dům, původně márnice, druhý obytný dům je rohový, vchod do něho vede z Černínské ulice. Sloužil nemocným při morové epidemii, proto mu zůstalo pojmenování „morový dům“. Třetí objekt se vztahuje ke kostrbaté uličce nepřímo, je za vysokou zdí Černínského paláce, dnes Ministerstva zahraničních věcí ČR, ale je nápadný už svou architekturou. Byl vybudován na konci trojúhleníkové zahrady v letech 1692 – 1694 jako odpočinkový pavilon, v roce 1742 byl stejně jako celý palác poničen francouzským vojskem, ale už po dvou letech obnoven Anselmem Luragem. Také Pavel Janák v roce 1935 začlenil tuto originální stavbu do celkové rekonstrukce paláce a zahrady. Naposledy byla stavba pavilonu rekonstruována v roce 1996. Název Na náspu byl úředně stanoven v roce 1870.

Opyš znamená ohon nebo ocas, čímž je míněn konec skalního ostrohu, na němž je vybudován Pražský hrad. Takhle byla nazývána vinice, která patřila samotnému sv. Václavovi.

Spojuje ulici Pod Bruskou se Starými zámeckými schody. Ulice Na Opyši a Staré zámecké schody ohraničují zahradu, která je nazývána vinicí sv. Václava. I když pojmenování Na Opyši vzniklo až po vytvoření Velké Prahy na konci 18. století, je odvozeno od pomístního názvu, jenž se objevuje už ve 12. století. Vedla tudy uvozová cesta k Pražskému hradu. Zmínka pochází z doby Soběslava I., když byl rozšiřován Hrad až na Opyš. Ulice pod Hradem končí u dělostřelecké bašty z roku 1568 s ozubenou zdí z roku 1848, odkud je proslulá vyhlídka na Prahu. Jde o jednu z nejstarších cest, která směřovala od říčního brodu přes Klárov na Hrad.

Název je odvozen od domu Na Perštejně (čp. 344/3), který od r. 1524 vlastnil Jiřík Kasík z Pernštejna. Od 16. st. Na Perštejně, v 19. st. získal název dnešní podobu. V pol. 18. st. dům vyženil Václav Vavřinec Reiner(1689 – 1743), známý barokní malíř.

Spojuje křižovatku Spálené ulice a Národní třídy s křižovatkou ulic Husovy, Jilské, Skořepky a Betlémského náměstí, a ještě do ní vstupují ze stran ulice Bartolomějská a Martinská. Ulice Na Perštýně sama připomíná jednu velkou křižovatku. Ve středověku tudy vedla stará Královská cesta z Vyšehradu přes Zderaz a dnešní Spálenou ulicí vstupovala na území vyšehradské kapituly před Zderazskou bránu nebo také bránu sv. Martina, tudy vedla dál cesta dnešní ulicí Na Perštýně do Husovy ulice a dál přes Mariánské náměstí k přechodu přes Vltavu a k Pražskému hradu. Původně se tedy podle Svatomartinské brány jmenovala ulice U sv. Martina nebo U Zderazské brány. Brána stávala mezi čp. 360 a čp. 342. Také Pernštejnský dům (čp. 344/3) byl spojen s hradební zdí a věží. Dnes je spojen hostinskými přízemními prostorami s domem U medvídků (čp. 345/7). Rohový dům Perštýna a Národní třídy (čp. 342, Národní tř. 29), dům U Ratzenbeků nebo také Braunerů podle poslance dr. Františka Braunera, jenž dům v 60. letech 19. století koupil. Kdysi tu bývala kovárna, avšak dům opravdu proslavila až kavárna. Významné osobnosti chodili už za dr. Braunerem, později si zvykly chodit jen o patro níž do slavné kavárny Union: Julius Zeyer, Alois Jirásek, Mikoláš Aleš, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Antonín Dvořák, Josef Václav Myslbek, později Fráňá Šrámek, Jan Štursa, Viktor Dik, Karel Toman, Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert. Karel Čapek, který do Unionky rovněž chodil, marně bojoval za její záchranu. Nakonec byl dům stejně zbořen (1950). V roce 1970 zde byl otevřen Dům dětské knihy, bylo otevřeno i Divadýlko pro děti, vznikl Klub čtenářů i dětské nakladatelství Albatros. Dnes patří dům České spořitelně.

Ulice je pojmenována podle osady Poříčí, která vznikala po řece nebo při řece a která patří k nejstarším v Praze. Václav Vladivoj Tomek uvádí zmínku k roku 993, kde se píše o zemědělcích v Porecze při Vltavě.

Spojuje náměstí Republiky s Těšnovem a Florencí, dál pokračuje Sokolovská ulice v Karlíně. Středem celé oblasti kolem kostela sv. Petra, proto byla oblast nazývána Petrskou čtvrtí, byl Špitálský, později Biskupský dvůr. Ještě starší název tohoto dvora byl Hradiště. Hradiště s kostelem a tržní ulicí tvořily jeden celek. Tvarování ulice Na Poříčí i podoba souběžné Petrské ulice byly dány existencí Hradiště – Biskupského dvora, kolem kterého byly vedeny. Petrská tržní ulice je o něco straší, z této ulice vedl vstup do dvora a při této ulici byl vybudován kostel sv. Petra. Celá čtvrť byla ovlivněna výstavbou hradeb, a to staroměstských i později novoměstských. Hradby přerušily staré komunikace, zničily nejbližší pole a oddělovaly město od jeho přirozeného venkovského prostředí. V těchto místech byla přerušena asi jedna z nejstarších veřejných cest (via publica), která vedla osadou Poříčí k pozdějšímu Starému Městu a dávno před tím, než bylo založeno Nové Město, jehož hradby zabraly území 240 hektarů od Vyšehradu až k osadě Poříčí, kterou jako jednu z největších původních osad Nové Město pojalo do hradeb. V polovině 14. století byla dnešní ulice Na Poříčí tvořena dvěma částmi. Část blíže k náměstí Rebubliky byla nazývána Slaměnou podle obchodníků se slámou, druhá část se jmenovala Šilinková podle rodiny, z níž pocházel novoměstský rychtář František Šilink. Nesprávným německým překladem vznikl název Schilinggasse – Penízková nebo Halířková podle drobné mince – šilinku. Někdy byla ulice také nazývána Špitálská, protože směřovala ven z města přes Špitálsko, což je dnešní Karlín. Viz Na Špitálsku. Za Poříčskou bránou, kde se říkalo Žatč, u mlýnů Na kameni, byl přechod přes Vltavu. Skalnaté dno, kámen, dalo jméno i mlýnům. Hladina Vltavy je v těchto místech přibližně stejná, nenarušená městskou civilizací, jako byla v dobách rozkvětu osady Poříčí. Od 2. poloviny 19. století do roku 1894 jmenuje se ulice Poříčská a od roku 1894 má už název ulice dnešní tvar Na Poříčí. Až do našich dnů uchovaly se z této ulice názvy zejména starých hospod: U labutě, dnes stále ještě obchodní dům Bílá labuť (čp. 1068/23), který byl postaven v letech 1938 – 1939 závodem Brouk a Babka architekty Josefem Kittrichem a Josefem Hrubým), U Rozvařilů (čp. 1047/26), kde sídlilo také Divadlo E. F. Buriana. Emil František Burian (1904 – 1959) byl jedním z tvůrců českého avantgardního divadla. Anebo známá hospoda U Bucků (čp. 1046/24), na jejímž místě v letech 1921 – 1923 vytvořil pozoruhodnou stavbu Josef Gočár (1880 – 1945), stavbu podobnou budově Riunione Adriatica na Jungmannově náměstí. Bývalá banka československých legií (Legiobanka), v současné době ministerstvo průmyslu ČR, vyniká navíc výzdobou Jana Štursy a Otty Gutfreunda. Ulice Na Poříčí patří k nejrušnějším ulicím Nového Města.

Ulice vznikla v místě zasypaného příkopu, který vedl před hradbami staroměstského opevnění. Levá strana (lichá čísla) patří k Starému Městu, pravá strana ulice (sudá čísla) je vystavěna na území Nového Města.

Ulice patří částečně k pěší zóně a vede od dolní části Václavského náměstí a od ulice Na můstku k Prašné bráně na náměstí Republiky. Opevnění Starého Města, jehož součástí byl i hradební příkop, je dosud patrné ve zbytcích brány v ulici Na můstku v čp. 380/I, ve Staré rychtě v čp. 404/I, část hradby zůstala zachována blíže k Ovocnému trhu v čp. 579/I a nejviditelnějším důkazem starého opevnění je Prašná brána. Příkop se nacházel před více jak dva metry silnou hradební zdí, byl asi deset metrů široký a osm metrů hluboký. Eneáš Silvius Piccolomini (1405 – 1464), humanista a diplomat, od roku 1458 papež Pius II., autor České historie, píše o pražském opevnění: „…hluboký příkop, z obojí strany ohražený, do kterého se velmi snadně voda svésti dala.“ Voda do příkopu kolem hradeb vtékala přímo z Vltavy, ale pravděpodobně i z potoků, které tekly z Vinohrad nebo z Pankráce. Když byl hradební příkop naplněn vodou, stával se ze Starého Města uzavřený ostrov, kam bylo možné v těchto místech vstoupit Svatohavelskou bránou v ulici Na můstku a Horskou, dříve Odranou, později Novou a ještě později Prašnou z Hybernské ulice. V roce 1348 založil Karel IV. Nové Město pražské a opevnění, hradby i příkop ztrácely svůj přímý obranný charakter, neboť založení Nového Města bylo zahájeno i založením nových hradeb, které se táhly od Vyšehradu až k osadě Poříčí, tedy vlastně zase od Vltavy k Vltavě, avšak v širším záběru. Karel IV. vydal příkaz k boření hradeb kolem Starého Města už někdy kolem roku 1367 a jeho kronikář Beneš Krabice z Weitmile píše, že rozkaz panovníkův byl splněn. Avšak skutečnost byla asi poněkud jiná. Každé město si žárlivě střežilo svá privilegia a hradby patřily mezi privileje najdůležitější, stejně tak si svá práva střežila i jednotlivá města pražská. Byl to však už první pokus o sjednocení Starého a Nového Města, jenž vydržel asi deset let. O totéž se pokusili v Praze husité v letech 1421 – 1424 a třetí pokus o sjednocení probíhal v letech 1518 – 1528. Je příznačné, že ke spojování Starého a Nového Města docházelo vždy nejdříve právě tady na hranici s Havelským Městem mezi bránou sv. Havla a dnešní Prašnou bránou. Odtud se pravděpodobně odvíjel celý plán nově založeného města, které svou hlavní osou, Koňským trhem (Václavským náměstím) navazovalo na plánovitě a cílevědomě vyměřenou a dříve založenou Havelskou čtvrť. Zrušením opevnění v oblasti Můstku mělo být spojeno tržistě na Václavském náměstí s Havelskými trhy. Dnešní ulice Na příkopě začala skutečně vznikat až definitivním zasypáním staroměstského hradebního příkopu v roce 1760 a podle logiky místa získala i název Na příkopě. Ještě v témže století se však ujalo pojmenování V alejích, neboť středem ulice bylo vysázeno lipové stromořadí, po roce 1781 měla pak ulice název V starých alejích, aby se odlišila od novějších alejí na dnešní Národní třídě. V letech 1839 – 1870 nesla ulice název Kolovratova nebo Kolovratská třída podle Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat (1778 – 1861), nejvyššího pražského purkrabího, jenž měl na Ovocném trhu palác se zahradou, která zasahovala až do ulice Na příkopě. Hrabě z Kolovrat měl podstatnou zásluhu na zřízení našeho Národního muzea. V roce 1870 byl ulici vrácen její původní a nejstarší název Na příkopě. V místě hradebního příkopu vznikla velkoměstská rušná třída, která patří pro svou polohu v centru města k nejfrekventovanějším v Praze. Ze starých staveb zůstalo jich zde jen několik. Je to palác Sylva Tarucca, původně Piccolomini, jedna z posledních staveb Kiliána Ignáce Dienzenhofera z let 1743 – 1751, kterou dokončil později další vynikající architekt Anselmo Lurago (čp. 852/10). Palác zasahuje hluboko do domovních bloků, je spojen průchodem s Václavským náměstím. Další palác Vernierovský, později Příchovský, upravil v roce 1797 Franišek Heger pro Jana Tuskanyho (čp 859/22). Od roku 1873 byl dům centrem pražských Němců, v roce 1945 byl upraven pro společenské potřeby města a získal název Slovanský dům. Nikoli náhodou se na rušné a živé třídě začaly usazovat banky. Zemská banka v letech 1894 – 1896 postavila podle návrhu architekta Osvalda Polívky palác čp. 858/20 (dnes sídlo Živnostenské banky ČR) na místě staršího paláce Nosticů, v němž bylo v letech 1847 – 1890 druhé sídlo Českého národního muzea ještě před vybudováním Národního muzea na Václavském náměstí. Sem byly sbírky přestěhovány z hradčanského paláce Šternberků. Budova živnostenské banky je vyzdobena alegorickými mozaikami podle kartonů Mikoláše Alše a reliéfy od Stanislava Suchardy a Celdy Kloučka. Vnitřní výzdoba je dílem sochařů Bohuslava Schnircha, Františka Hergesela, Antonína Procházky, Stanislava Suchardy, Ladislava Šalouna a malbami Maxe Švabinského, Karla Vítězslava Maška, Karla Klusáčka a Emila Holárka. K ulici patří empírový kostel sv. Kříže z let 1819 – 1824 s bývalou piaristickou kolejí, v níž jsou v současné době střední průmyslová škola elektrotechnická a střední průmyslová škola sdělovací techniky. Další empírovou stavbu, dům U hybernů, máme na očích jako dominantu po celou cestu ulicí od Václavského náměstí až k Prašné bráně. V současné době se dokončuje zástavba ještě z předválečné doby volné proluky Myslbek, kde bude administrativní a obchodní centrum francouzské Depozitní pokladny i s podzemním parkovištěm pro více jak 300 automobilů.

V roce 1660 byla z rozhodnutí sněmu vybudována za domem čp. 85/2 městská jizdárna, která spolu s ohrazeným prostorem pro výcvik jezdců i koní dala celému prostranství jméno Rejdiště.

Krátká ulička spojuje za Rudolfinem živou a frekventovanou ulici 17. listopadu s Dvořákovým a Alšovým nábřežím. Původně se název na Rejdišti vztahoval k celému prostranství až k Platnéřské ulici. Bylo to místo až do poloviny 19. století nezastavěné. Ve středověku vedla tudy jednoduchá hradba od Karlova mostu, Valentinskou ulicí a dál k nábřeží na Františku. Václav Vladivoj Tomek píše, že na Rejdišti se prodávalo dříví a až do roku 1339 byl zde skládán hnůj vyvážený z města. Břeh řeky Vltavy zde byl utvářen přirozeným terénem, byly zde jámy, lomy, ohrady na dříví, vyráběl se zde sanytr, byly zde koželužny i jiná ne příliš čistá řemesla. V místě dnešní ulice Na Rejdišti se původně říkalo jen Na břehu, v roce 1905 zde začala vznikat ulička s názvem U akademického gymnázia. Akademické gymnázium, které dnes sídlí ve Štěpánské ulici, působilo tady za Rudolfinem v letech 1902 – 1918 v čp. 77/1. Budova byla kolem roku 1925 přestavěna pro účely poslaneckých klubů, neboť sousední Dům umělců – Rudolfinum sloužilo v letech 1918 – 1939 poslanecké sněmovně ČSR. V roce 1919 byl uličce vrácen zdejší nejstarší původní název Na Rejdišti.

Název vznikl pojmenováním terénu u řeky Vltavy, která tvořila v těchto místech výběžek, záliv, hlubokou strouhu.

Krátká ulice za Národním divadlem spojuje Masarykovo nábřeží s ulicemi: Ostrovní, Pštrossovou, Vojtěšskou a V jirchářích. Už ve 14. století byl tento vltavský záliv nazýván strúhou. U přirozeného vltavského břehu bývala vápenice či cihelna, byli zde jircháři a barvíři, nacházela se zde prádelna. Stával zde také kostel sv. Petra Na strouze a hřbitov. O kostele je první záznam z roku 1379, i když podle pověsti měl být vystavěn samotným svatým Václavem. Za husitů byl zničen. Na místě kostela a hřbitova jsou dnes domy čp. 1739 a 1740, kde se zachovalo jméno i tradice studentské hospody U Zpěváčků. Název Lázeňská ulice vznikl podle domu Nové lázně s věží (čp. 228/4), který zde stál až do asanace v roce 1903. V domě také byla továrna na pudr a líčidla. Ulici z nábřeží vévodí dva nárožní architektonicky zajímavé domy, jeden z nich v současné době slouží jako Goetheho institut. Od poloviny 19. století platí dnešní název Na struze.

Název se vztahuje k dnes už neexistujícímu kostelu sv. Jana Křtitele Na zábradlí, jenž byl vysvěcen v r. 1130 a byl patrně i součástí ochranné hradby Starého Města proti Vltavě. Název Na zábradlí naznačuje, že zde byla v opevnění branka.

Šikmá krátká ulička spojuje Smetanovo nábřeží s Anenským náměstím. Ochranná zeď proti Vltavě, součást staroměstského opevnění, byla v těchto místech už po roce 1367 z rozkazu krále Karla IV. zbořena, část s brankou u kostela při Anenské ulici zůstala však asi zachována. Kostel sv. Jana Křitele byl tady postaven někdy kolem roku 1120, byl nazýván podle blízkého brodu sv. Jana Na brodu nebo sv. Jana Na zábradlí, v 16. století dokonce vysloužil si málo lichotivé pojmenování sv. Jana Na smetišti, protože za zeď směrem k řece bylo vyhazováno vše, co se obyvatelům města nehodilo. Za Josefa II. byl kostel zrušen a přestavěn na obytný dům. S kostelem byl zrušen i přilehlý hřbitov. Přestavěný kostel byl v roce 1896 zbořen. Čtvercový půdorys románské stavby se třemi apsidami spojený ještě s další obdélníkovou stavbou dává alespoň tušit, že šlo o vzácnou památku. Z kostela se zachoval reliéf Krista na oslu, je umístěn v nádvoří dnešního Divadla Na zábradlí (čp. 209/4). Vybudováním kamenného nábřeží v letech 1841 – 1845 zmizely rybářské domky, ohrady na dříví, vápenice, prádelny i lázně, ale přestaly působit i každoroční zhoubné povodně. Ulička nejdříve patřila k Anenské ulici, proto ani neměla své vlastní jméno, dnešní název Na zábradlí získala až ve 20. letech 20. století. Čp. 209/4, dům U zeleného kloboučku, Divadlo Na zábradlí, je stavba z roku 1832. Divadelní sál zde byl zřízen v letech 1946 – 1949. Provoz divadla tak zvaných malých forem (činohra, pantomina, černé divadlo) byl zahájen v roce 1958 leporelem Jiřího Suchého Kdyby tisíc klarinetů a je spojován zejména s osobností vynikajícího mima Ladislava Fialky. Dům patřil před rokem 1948 Jednotě katolických tovaryšů a sloužil jako svobodárna. Kašna na náměstí proti divadlu trochu připomíná kašnu U Rotta na Malém náměstí, ale nikdy nesloužila svému pravému účelu, nikdy v ní nebyla voda. Sem byla přenesena od újezdských kasáren ze Smíchova.

Vojta Náprstek (1826 – 1894), pokrokový vlastenec, mecenáš a zakladatel Českého průmyslového muzea, dnes Náprstkova muzea, které vybudoval na pozemku domu U Halánků na Betlémském náměstí.

Ulice spojuje Betlémské náměstí a Liliovou ulici s ulicí Karoliny Světlé u Smetanova nábřeží. Původně se ulice jmenovala Zlatá, přičemž nejde u této ulice o název ironický. Někdy bývaly ulice takto nazývány posměšně pro nečistotu. V blízkosti této ulice nacházíme podobné názvy: Zlatniční náměstí, dnes ulice Jalovcová a Jilská a Malé náměstí, ulice Stříbrná, která se napojuje na Náprstkovu a nedaleká ulice Zlatá. Některé názvy udržely se dodnes. Už za Karla IV. usazovali se v blízkém okolí zlatníci a šperkaři, neboť v těsné blízkosti vedla obchodní a hlavní cesta z dnešního Staroměstského náměstí ke Karlovu mostu a dál na Hrad. Již po roce 1400 je jen na Starém Městě doloženo 21 zlatníků a během deseti následujících let 31 zlatníků přibylo. V samotné Náprstkově ulici uchoval se název domu U zlaté lodi (čp. 275/4) a nedaleko je dům U zlaté hrušky (čp. 215/9). Po roce 1400 byl dům U zlaté lodi majetkem zlatníka Pavla Poláka. Dům je památný také tím, že v něm bydlel ještě jako student v letech 1872 a 1873 slavný český spisovatel Alois Jirásek. V roce 1894, když zemřel v nedalekém domě U Halánků významný a oblíbený pražský občan Vojta Náprstek, byla ulice pojmenována po něm Náprstkova. Název Zlatá byl přenesen na blízkou ulici, která vede kolem kostela sv. Jiljí, křižuje Husovu a Liliovou a prochází kolem Anenského areálu. Za okupace bylo Náprstkovo jméno přeloženo do němčiny a ulice nesla název Fingerhutgasse. Od roku 1945 se opět jmenuje Náprstkova. O Náprstkovi viz Betlémské náměstí.

V roce 1919 získala jedna z hlavních pražských tříd nazvev Národní, aby připomínala vznik samostatného státu v roce 1918. Na obou koncích této třídy nacházíme názvy podobné: ulice 28. října a most Legií.

Ulice je vybudována na rozhraní Starého a Nového Města přibližně v místech, kde stály staroměstské hradby a kde byl hradební příkop. Hradby byly vedeny od Můstku, kde byla brána sv. Havla k brance při Perlové ulici, dále k bráně sv. Martina nebo také Zderazské v ulici Na Perštýně a odtud k bráně sv. Štěpána, která stávala na konci Bartolomějské ulice při čp. 516/I, a dál k řece. Dodnes je možné vidět hradební věže v Bartolomějské ulici, která vede rovnoběžně s Národní třídou. V této ulici narazil v roce 1936 u domu čp. 310/I Ivan Borkovský při zkoumání pohřebiště z 10. století (pohřebiště souvisí snad s komunitou cizinců u starého tržiště) na opevnění, které procházelo mezi hroby. Místy byly pískovcové pohřební desky prokopány, místy se nacházely až pod základy hradby. Po roce 1518 byla zbořena Zderazská brána a branka v Perlové ulici. Zachovaná věž ve dvoře domu čp. 313/I v Bartolomějské ulici měla být využita pro účely policejního ředitelství. Architekt Antonín Wiehl navrhoval zřídit ve věži policejní muzeum. Současná Národní třída začala vznikat po roce 1781, kdy byl zasypán hradební příkop mezi Starým Městem a Novým Městem. Ještě v polovině 19. století byla cesta k mostu neupravená, v místě Národního divadla stála chatrná solnice, která připomínala venkovský špýchar, a na protější straně byla cihelna a vápenice. Mírné prohnutí ulice svědčí o tom, že nebyla založena nově, její stavební čáry respektují nejstarší zástavbu. Původní název zněl logicky Na příkopě, brzy se však po zasypání příkopu a vysázení stromů ujal název V alejích a pak V nových alejích nebo V stromořadí, aby byla ulice odlišena od Starých alejí, což byla dnešní ulice Na příkopě. V 18. století byla západní část ulice nazývána Uršulinskou podle kostela a kláštera sv. Voršily (voršilky – uršulinky), v 2. polovině 19. století říkalo se zde také podle druhého pražského mostu, který zde byl přes Vltavu vybudován v letech 1839 – 1841, U Řetězového mostu. Snad teprve v současné době můžeme docenit skutečnost, že naši předkové umístili druhý pražský most právě tady. Od roku 1870 získala celá ulice název Ferdinandská a asi od roku 1900 Ferdinandova třída. Ferdinand V. (1793 – 1875) vládl v letech 1835 – 1848. Češi mu říkali Dobrotivý. Byl donucen k abdikaci a žil pak až do své smrti na Pražském hradě. Od vzniku samostatného Československa v roce 1918, s výjímkou okupačních let 1941 – 1945, platí název Národní třída. Moderní velkoměstská třída zde začíná vznikat s výstavbou Ullmannových domů. První stavbu vytvořil Ignác Ullmann v letech 1858 – 1862 pro Českou spořitelnu. Stavitel Quido Bělský tady při budování základů prvně u nás použil betonu. V roce 1952 budovu získala Československá akademie věd, v současné době je sídlem České akademie věd (čp. 1009/3,5).Přibližně ve stejné době v roce 1862 byl podle návrhu Ignáce Ullmanna dokončen sousední palác Lažanských (čp. 1012/1), obytný dům s pěknými byty, moderně architektonicky řešený, v jehož rohovém přízemí s výhledem na hlavní třídu i s výhledem na řeku, most a panoráma Hradčan sídlí slavná kavárna Slávia. V letech 1868 – 1869 v domě krátce bydlel hudební skladatel Bedřich Smetana. Budova patří v současné době fakultě Akademie muzických umění. Oba Ullmannovy domy, i když byly stavěny v polovině 19. století, mohou být srovnávány s velkoměstskou architekturou kdekoli ve světě, tvoří důstojný protějšek Národnímu divadlu. V těsné blízkosti Národního divadla se nachází klášter voršilek, stavba z období 1674 – 1677 s kostelem sv Voršily (1704) od Marka Canevalla. Kostel je vyzdoben freskami Jana Jakuba Steinfelse (1707). Známý je Topičúv dům (čp. 1010/9) z let 1906 – 1908 od architekta Osvalda Polívky. Od samého počátku byl dům Františkem Topičem upraven pro potřeby nakladatelství, knihkupectví a obrazárny. Sídlila zde redakce Lidových novin, do nichž psal Karel Čapek, a opět sídlí. K zajímavým domům patří Platýz (čp. 416/37, Uhelný trh č. or. 11), dům Jana Plateyse z Plattenštejna, pak Sternberků. Významný pražský podnikatel a mecenáš Jakub Wimmer nechal přestavět celý tento komplex v obytný nájemný dům. Stavbu realizoval v letech 1817 – 1825 architekt Jindřich Hausknecht. Byl to snad první činžovní dům v Praze a snad také nejvýnosnější. Každou hodinu prý vynášel jeden dukát. Za rok 1900 činil výnos z domu 40 000 zlatých. Čp. 37/38, palác Porgesů z Portheimu, Desfoursů a od roku 1795 také rodiny Jakuba Wimmera, patřil v 18. století sochaři Janu Brokoffovi a pak jeho synu Ferdinandu Maxmiliánu. Oba sochaři měli v domě dílnu. Dům je památný také tím, že v něm na přelomu let 1799 – 1800 bydlel slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov. K modernějším budovám patří palác Adria (čp. 36/40), kubistická stavba architekta Pavla Janáka. Kaňkův dům (čp. 118/16) svým novým podloubím připomíná 17. listopad 1989, kdy došlo v těchto místech ke střetnutí mezi policií a studenty. Nejvýznamnější stavba, kterou architekt zasadil na dobře viditelné místo, patří Národnímu divadlu. Avšak je to nejen krásná stavba, je to také ukázka svornosti a obětavosti čekého lidu. Je to nejen renesanční stavba v architektonickém slova smyslu, opravdu symbolizuje i znovuzrození národa. V roce 1850 založili čeští vlastenci Sbor pro zřízení českého Národního divadla a jeho předsedou se stal největší náš historik František Palacký. Podle plánů Ignáce Ullmanna bylo během šesti měsíců v roce 1862 vybudováno Prozatímní divadlo. K současné budově Národního divadla, která byla k Prozatímnímu divadlu přistavěna, byl položen základní kámen v roce 1868. Stavbu řídil vítěz soutěže architektů Josef Zítek, profesor pražské polytechniky. V roce 1881 byla stavba divadla dokončena, ale nedbalostí některých řemeslníků došlo k požáru, který byl považován za národní neštěstí. Ihned však pokračovaly další celonárodní sbírky a za dva roky 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo slavnostně otevřeno. Výzdoba ND je dílem umělců, kteří vešli do historie jako generace Národního divadla. Patří k nim zejména malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Tulka, Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Adolf Liebscher a sochaři Bohuslav Schnirch, Antonín Wagner, Josef Václav Myslbek a mnoho dalších. Národní divadlo bylo ke stému výročí své existence velkolepě rekonstruováno. Od roku 1972 řídil práce architekt Pavel Kupka, projekt Nové scény byl svěřen architektu Karlu Pragerovi. Na nové výzdobě se podíleli Miloš Axman, František Jiroudek, Jan Simota, Josef Malejovský a další. Rekonstrukce a dostavba Národního divadla byla ukončena v roce 1983.

Josef Navrátil (1798 – 1865), český malíř, krajinář, portrétista, autor mnoha žánrových obrázků, restaurátor, vyzdobil freskami celou řadu zámků i měšťanských domů v Praze.

Mírně stoupá od paty věže Novoměstské radnice z Vodičkovy ulice do ulice Školské. V 15. století jmenovala se Řeznická, stejné pojmenování však měly i sousední ulice, dnešní Řeznická a Školská. Řezníci se usazovali v okolí, protože v místech soudní budovy na rohu ulic Spálené a Lazarské stávaly masné krámy. Poblíž byl také kostel sv. Lazara, kolem něhož se novoměstští řezníci soustřeďovali, jako se soustřeďovali řezníci Starého Města kolem kostela sv. Jakuba. Současně se ulici říkalo Proti šatlavě, na níž bylo přímo z ulice dobře vidět, vězení bylo umístěno v přízemí věže Novoměstské radnice. Kolem roku 1502 vyskytuje se zde název Na hřebenku, což vzniklo patrně podle nějaké terénní vlny či nerovnosti. Teprva nejnovější archeologický průzkum prokázal terénní zlom terasy Karlova náměstí a maninské terasy (Karlovo náměstí čp. 2/II) v bezprostřední blízkosti dnešní Navrátilovy ulice. Od 17. do poloviny 19. století je používán v ulici opět název Řeznická, přičemž 1. Řeznická byla dnešní Řeznická, 2. Řeznická byla Navrátilova a 3. Řeznická byla dnešní Školská. Od poloviny 19. století do roku 1952 jmenovala se ulice Hopfenštokova. Josef Hopfenštok zastával funkci městského fyzika, měl na starosti hygienu města, a byl kolem roku 1757 majitelem domu čp. 674/2. Dům U Hopfenštoků, dříve U Dejmů býval známý svou hospodou se zahradou. Domovní portál je dílem sochaře Jana Josefa Brokoffa (1686 – 1721), byl vytvořen v roce 1710 a zdobí vchod novějšího domu. Protější dům je nazýván U sedmi mečů, dříve U Hollarů (čp. 676/1). Druhé jméno získal od slavného rodu Václava Hollara z Práchně (1607 – 1677), malíře a rytce, jenž po Bílé hoře musel odejít z Čech. Od roku 1952 platí pro ulici název Navrátilova.

Románská osada Nebovidy (Nepovidy) se rozkládala jižně od Maltézkého náměstí už počátkem 13. století. Byla soustředěna kolem kostela sv. Vavřince pod horou Petřínem.

Spojuje Hellichovu ulici s Maltézským náměstím a nachází se v místech, kde bývala osada Nebovidy, kterou připomíná Václav Vladivoj Tomek v Dějepisu města Prahy k roku 1235. Osada se nacházela při hlavní cestě na jih, která vedla dnešní Karmelitskou ulicí, ale byla spojena cestou také s nejbližším vltavským brodem u kostela sv. Jana Na prádle. Osady Obora, Trávník, Nebovidy, Újezd a Rybáře patří k nejstaršímu osídlení pod Pražským hradem na levém břehu Vltavy. Nebovidy byly odděleny od pražského podhradí, od biskupského dvora u kamenného mostu a od konventu řádu maltézských rytířů potokem, jenž tekl dnešním Tržištěm a Prokopskou ulicí dolů k Vltavě. Kostel sv. Vavřince pod Petřínem byl spojen se hřbitovem a zpočátku obklopen jen dřevěnou zástavbou zemědělských usedlostí a vinicemi. František Eckert, farář od Panny Marie Sněžné, zahrnuje tento kostelík mezi posvátná místa hlavního města Prahy. Ve středověku šlo o farnost významnou. Za Josefa II. v roce 1784 byl kostel zrušen a po odsvěcení prodán za 450 zlatých jako obytný dům. Bylo mu přiděleno čp. 553. Čtvercový presbytář bez apsidy je z hlediska architektury vzácný a ojedinělý v celé Praze. Po vzniku Československa v roce 1918 byla vzácná stavba kostela restaurována, v současné době patří Církvi československé husitské a slouží církevním účelům. Dnešní ulice se od 2. poloviny 18. století až do roku 1870 jmenovala Bredovská podle majitele dvou domů. Tyto domy patřily do roku 1767 Janu Gethardu hraběti z Bredau. Od roku 1870 platí pro ulici název Nebovidská, název, který nám připomíná téměř tisíc let starou osadu.

Název pravděpodobně vznikl překladem z latiny. Vicus turpis znamená nepěkný, hanebný, špinavý, neukázněný, což byl stav, jímž se vyznačovaly některé pražské ulice ještě v 19. století.

Spojuje kolmo dvě významné novoměstské komunikace: Jindřišskou ulici a ulici Na příkopě. Nekázanka vznikala spolu se založeným Novým Městem pražským a stejně jako většina ulic v její bezprostřední blízkosti byla v přesném plánu města. První fáze výstavby této části města byla pravděpodobně uskutečněna právě tady na hranici s Havelským Městem, které asi jako jediné na území Starého Města bylo založeno na základě plánu. Celé území mezi kostely sv. Jindřicha a Panny Marie Sněžné, oba kostely byly založeny spolu s Novým Městem, téměř zrcadlově odráží podle pravítka nakreslenou Havelskou čtvrť. Majestát Karla IV. ze dne 8. března 1348 byl právním aktem k založení Nového Města, základní kámen byl položen 26. března 1348. První stavební místa byla přidělována už za měsíc po vydání Majestátu, za 18 měsíců od přidělení parcely musela být stavba dokončena. Mezi první přidělovaná místa patří Václavské náměstí, ulice Na příkopě, Vodičkova a Štěpánská. Za krátký čas v letech 1348 – 1351 bylo postaveno 650 domů a celá výstavba Nového Města trvala prakticky asi jen dvacet let ode dne oznámení záměru, tedy od 1. dubna 1347. Tyto prokazatelné skutečnosti předem vyvracejí pověst, že Nekázanka vznikla náhodně za nepřítomnosti Karla IV., tedy i přes to, že ji „nekázal“ postavit. Spíše je pravděpodobnější verze o neukázněné a nepěkné ulici.

Jan Neruda (1834 – 1891), český básník, spisovatel a novinář, autor moderního českého fejetonu. Než se přestěhoval do vnitřní Prahy, žil do svých šestatřiceti let na Malé Straně. Zvláště věrný byl domu U dvou slunců (čp.233/47).

Od Malostranského náměstí stoupá do příkrého svahu směrem k Pražskému hradu, jejím přímým pokračováním je Úvoz (dříve Hluboká cesta), kudy směřuje cesta ke Starhovskému klášteru a kudy dříve přes Pohořelec zpět vedla Královská cesta k Hradu, dokud ještě nebyly vybudovány zkratky: Radnické schody a odbočka k rampě Hradčanského náměstí, dnes ulice Ke Hradu (dokončena 1663). Nerudova ulice tvořila hlavní komunikaci Malé Strany, která v ose východ – západ začínala Mosteckou věží u Karlova mostu a končila Strahovskou bránou v polovině dnešní ulice. Příčnou osu uzavírala na jihu Újezdská brána v Karmelitské ulici a na severu brána Písecká v ulici Valdštějnské. Původně vedla hlavní komunikace k Hradu Sněmovní ulicí, ale po založení Nového Města, tedy Menšího Města pražského, tedy dnešní Malé Strany, začal význam nejstaršího podhradí kolem Sněmovní ulice a Pětikostelního náměstí postupně upadat a zanikl zcela za Karla IV. Jižní brána Pražského hradu byla uzavřena a začaly převládat ulice Karmelitská, Nerudova, Mostecká a Tomášská. Malá Strana utrpěla nejvíce husitskými válkami v roce 1420 a velkým požárem Hradčan a Malé Strany v roce 1541. Dnešní zástavba Nerudovy ulice dodržuje jen přibližně původní trasu, dokazují to sklepy, které vybočují ze současné stavbební čáry. Od domu čp. 240/III směrem nahoru patřily domy v předhusitské době k osadě Oboře, část ulice patřila k Malé Straně a část k Hradčanům. Spodní část od Malostranského náměstí je podobou a charakterem staveb blízká Malé Straně, tento vzhled je ukončen dvěma paláci, které stojí proti sobě: Morzinským a Thunovským. Uprostřed ulice do roku 1711 stávala Strahovská brána, Černá, později Malovaná či Hansturkovská, která od roku 1564 patřila Janu Turkovi. Brána bývala součástí přemyslovských hradeb z 13. století. Hradby se táhly od západní brány Pražského hradu – kolem horního konce Nových zámeckých schodů – Nerudovou ulicí, kde stála brána mezi čp. 216/III a čp. 267/III – přes Svatojánský kopeček – a po okraji Tržiště – ke Karmelitské ulici a k ústí Malostranského náměstí, kde stála Újezdská brána mezi čp. 516/III a čp. 267/III – vedla k opevněnému areálu maltézských rytířů – k biskupskému dvoru u Karlova mostu – k ohybu Valdštějnské ulice, kde u čp. 157/III a čp. 159/III byla Písecká brána – odtud vedly hradby k východnímu vstupu do Hradu. Od 14. do 17. století se horní část ulice jmenovala Dláždění nebo Na dláždění nebo Nad Strahovskou bránou, dolní část ulice se podle brány nazývala Strahovská. Pro snadnější zdolávání příkré cesty byly do silnice pokládány krokve (Sparren), a proto od 17. do 19. století byla ulice nazývána Sparrengasse – Krokevní. Sparrengasse se snadno zamění za Sporrengasse, což česky znamená Ostruhová (podle výrobců ostruh), jak ji známe i z vyprávění Jana Nerudy. Název Nerudova platí od roku 1895. Jan Neruda bydlel v ulici v domě se zajímavým genitivem v názvu U dvou slunců (čp. 233/47) v letech 1845 – 1859 jako žák malostranského gymnázia. S touto ulicí, kdy Malá Strana tvořila stále ještě velmi uzavřenou, ale i idylickou samostatnou komunitu, je nejvíc spojováno jméno velkého českého básníka, jenž zejména v Povídkách malostranských zanechal hluboce lidské svědectví o své době i dokument o svém městě. Od roku 1895 je na domě pamětní deska, kterou podle náčrtku Viktora Olívy a modelu sochaře Vincence Ruperta Smolíka vytvořil František Houdek. Na desce je napsáno: Jan Neruda zde žil a svou literární činnost započal. Nad Strahovskou bránou stojí kostel Panny Marie u kajetánů (teatinů), jenž byl vystavěn v letech 1691 – 1717 řádem teatinů. Za autora stavby je považován Jean Baptista Mathey, průčelí upravoval Giovanni Santini. Od roku 1869 – 1950 sídlili zde redemptoristé. Klášter nad kostelem sloužil po zrušení v letech 1835 – 1837 českému divadlu. Spolu s Josefem Kajetánem Tylem účastnili se na činnosti kolem divadla Karel Sabina, Karel Hynek Mácha, Josef Bojislav Pichl, Josef Jiří Kollár a další. Palác Thunovský (čp. 214/20), též Thun – Hohenštejnský, dříve Kolovratský – spolu s protějším Morzinským palácem tvoří nejen předěl ulice, ale i její vyvrcholení. Thunovský palác vznikl v třetí čtvrtině 17. století na místě pěti starších domů. O jeho úpravu se zasloužil architekt Národního divadla Josef Zítek, na výzdobě se podíleli Josef Tulka a František Ženíšek. V roce 1924 hrabě Thun prodal obě budovy: čp. 193/III v Thunovské ulici a čp. 214/20 v Nerudově ulici pro potřeby italského velvyslanectví. Také tento palác je spojen se jménem Giovanniho Santiniho Aichla. Heraldické plastiky orlů vytvořil Matyáš Bernard Braun. Morzinský palác (čp. 256/5), stavba Giovanniho Santiniho Aichla (Jan Blažej Santini Aichl), rodinný architekt rodiny Thunů, vznikl v letech 1713 – 1714 přestavbou několika starších domů pro Václava hraběte Morzina z Vrchlabí. Výrazný je vystupující balkon a sochy dvou Maurů a plastiky Dne a Noci od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa (1714). Budova slouží rumunskému velvyslanectví. Ulice je charakteristická vynikajícími staviteli, dům čp. 211/14, Valkounský, přestavěl roku 1704 Kryštof Dienzenhofer, v letech 1705 – 1727 patřil Janu Santiniovi. Tři generace této původem italské rodiny byly od 30. let 17. století spojeny s Čechami. Dědeček byl zedník, Jan Santini kamenický mistr a Jan Blažej Santini Aichl se stal geniálním architektem a stavitelem. Získal měšťanské právo na Malé Straně v roce 1705, koupil Valkounský dům a 1707 se oženil. Zemřel v šestačtyřiceti letech a zanechal za sebou kolem stovky staveb. Ulice je charakteristická i vynikajícími obyvateli, dům čp. 209/10 i dům čp. 196/19 v sousední Thunovské ulici vlastnil znamenitý malíř Bartolomeo Spranger, dvorní malíř císaře Rudolfa II. Ulice je charakteristická i vzácnými domovními znameními, která připomínají obyvatele šlechtice i prosté řemeslníky (U červeného orla, U dvou slunců, U zeleného raka, U tří housliček, U zlaté podkovy, U bílé labuti, U mouřenínů, U zlaté číše, U zeleného jelínka, U bílé řepy). Nepochybně patří Nerudova ulice k reprezentaci města Prahy, domy jsou zde víc ozdobené než v jiných ulicích. A není divu, vždyť ulice leží na Královské cestě.

Mohutná čtyřúhelníková budova paláce šlechtické rodiny Nosticů je průčelím orientována na Maltézské náměstí (čp. 471/1), tvoří asi polovinu ulic Nosticovy a Nebovidské a celou jednu stranu ulice Pelclovy. Nosticům palác patřil od 17. st. do 50. let 20.st.

Ulice vede rovnoběžně s vltavským ramenem Čertovky a spojuje Hellichovu ulici s Maltézským náměstím. V počátcích, kdy se na levém břehu Vltavy začali lidé teprve usazovat, patřila tato lokalita mezi osadou Nebovidy a budovami řádu maltézských rytířů břevnovskému klášteru. Klášter měl tady dvůr, který v 17. století koupili Nosticové. Název Nosticova se ujal někdy v 2. polovině 18. století. Blízkost Vltavy však ovlivňovala místo natolik, že ještě do roku 1870 udržovalo se u východní části ulice pojmenování Vodní. Palác rodiny Nosticů je pravděpodobně dílem Francesca Carattiho, byl postaven kolem roku 1660 pro Jana Hartvika Nostice, kolem roku 1760 pak palác obnovoval architekt Antonín Haffenecker pro Františka Václava hraběte Nostice. Rod Nosticů byl proslulý sběratelskou vášní, sbírali obrazy, plastiky a knihy. V rozsáhlé knihovně jejich paláce pracovali přední naši buditelé : Josef Dobrovský (1753 – 1829), kněz, filolog a slavista, autor české mluvnice, František Martin Pelcl (1734 – 1801), historiograf, vychovatel mladých Nosticů a první profesor české řeči na pražské univerzitě. Jeho spis Nová kronyka Česká byl až do Palackého jedinou učebnicí dějepisu. Pelcl a Dobrovský vydávali Scriptores rerum Bohemicarum. V rodině Nosticů působil rovněž český historik Jaroslav Schaller (1738 – 1809), zakladatel vědeckého místopisu. Napsal šestnáctisvazkovou Topografii Království českého a Popis hlavního města Prahy. Z Nosticů je nejznámější nejvyšší purkrabí a prezident královského gubernia František Antonín Nostic, jenž vystavěl Stavovské divadlo na Ovocném trhu. Po roce 1954 připadl palác státu, bohatá knihovna se stala součástí Národního muzea a dostala jméno Dobrovského knihovna. V jižním křídle paláce sídlí nizozemské velvyslanectví. V 60. letech 18. století rozšířil František hrabě Nostic palácovou zahradu až za Čertovku na Kampu, kde nechal postavit domek, v němž později Josef Dobrovský bydlel. Nosticovská jízdárna vedle paláce (čp. 468/4) byla vybudována po roce 1765 a od roku 1769 tady bydlel František Martin Palcl. Od roku 1829 bydlela zde pak rodina malíře Antonína Mánesa. Za jízdárnou stojí dům (čp. 465/2), který v roce 1702 přestavěl slavný Kryštof Dientzenhofer (1722 zde zemřel). V domě bydlel i jeho syn Kilián Ignác, jenž pokračoval v činnosti svého otce a zanechal v Praze, ale nejen v Praze, řadu vynikajících chrámových i měšťanských staveb. Kilián Ignác Dienzenhofer (1689 – 1752) se v tomto domě narodil a také tady zemřel. Zlomkovský mlýn u Čertovky (čp. 469/6) je připomínán už roku 1402, byl majetkem mlynáře Pavla Zlomka a od roku 1532 do roku 1583 pak patřil Rožmberkům. V roce 1631 koupili zahradu jezuité, kteří zde vybudovali letohrádek. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 zařídil nový majitel Adam Graf v letohrádku taneční sál a na zahradě v roce 1776 přírodní lázně s kabinami v proudící vodě Čertovky. Byly to první lázně tohoto druhu v Čechách. V 17. a 18. století byla zde prádelna. Původně se mlýn jmenoval Na blátě a patřil maltézské jurisdikci. V roce 1810 koupil mlýn i se zahradou Bedřich z Nosticů a spojil majetek s jízdárnou. Nosticova ulice a vlastně celý tento zastrčený kout Malé Strany patří k něklidnějším místům v Praze.

Mlýny, kterým se říkalo nové, byly v těchto místech už ve 14. století. Mlýny se však už ve větším počtu objevují ve 12. st., většinou patří klášterům. První mlýn je připomínán v r. 993. Nejstarší mlýny souvisejí s existencí Starého Města.

Krátká ulička spojuje Klimentskou ulici s nábřežím Ludvíka Svobody. Množství vodních – loďkových a pobřežních mlýnů dalo jméno i této uličce. Nejstarší názvy zněly V nových mlýnech, Na nových mlýnech nebo Novomlýnská. Tudy odbočovala k řece cesta od prastaré komunikace, která vedla podél pobřeží přibĺižně dnešní Klimentskou ulicí. Ve 14. století, ještě před založením Nového Města v roce 1348, byly v těchto místech Bernáškovy nebo Lukášovy mlýny, někdy od roku 1462 pak Mlezivovské nebo Mlezimovské a od roku 1484 Nové mlýny. Lodní mlýny povolil král Václav IV. Novému Městu v roce 1394. Starému Městu totéž povolení udělil král o 13 let dříve. Většina mlýnů byla zbořena v letech 1915 – 1916. Zůstala zde však vodárenská věž – Dolejší nebo také Novoměstská novomlýnská vodárna, která sloužila až do roku 1878. Viz Helmova ulice. Poštovní muzeum – Vávrův dům (čp. 1239/1) viz nábřeží Ludvíka Svobody. Ještě počátkem 19. století patřily ulice k sobě.

Pojmenování je stejné jako u ulice Nové mlýny, odtud vychází krátká Novomlýnská ulička, zatáčí se kolem kostela sv. Klimenta a končí v Klimentské ulici.

Obě krátké ulice – Nové mlýny a Novomlýnská tvořily počátkem 19. století jeden celek. Východní části Novomlýnské ulice se od 15. do 18. století říkalo V tůních nebo Tůnní, protože neregulovaná řeka zasahovala hluboko do pobřeží. V roce 1732 byl v čp. 1235 zřízen chudobinec, který se rovněž jmenoval Na tůních, útulek byl určen pro osoby bez přístřeší.

Název Novotného lávka platí od roku 1885: „pro zásluhy pana Karla Novotného o zřízení železné lávky“. Mlynářský rod Novotných provozoval své řemeslo u staroměstského jezu už od 17. století.

Je vybudována u staroměstského břehu blízko Karlova mostu. Jednoduchá lávka vedla v těchto místech mezi mlýny už ve středověku k vodárně, ale neměla patrně žádné jméno. Od roku 1870 říká se Lávky staroměstské, 1885 získává úředně současný název. Záznam z roku 1396 uvádí v těchto místech deset mlýnů. Známe jména některých: Štěpánkův, Červenkův, Trnkův, Dvořákův nebo Myslivečkův, jenž patřil rodičům vynikajícího hudebníka Josefa Myslivečka, který se zde v roce 1737 narodil. Pro svou hudbu získal v Itálii přívlastek božský Čech – Il divino Boemo . Na místě Myslivečkova mlýna stojí dnes čp. 201/1, Smetanovo muzeum, původně vodárenská budova, kterou pro účely staroměstské vodárny upravil v roce 1887 ve stylu české novorenesance architekt Antonín Wiehl. Na sgrafitové výzdobě se podílel František Ženíšek, navrhl sgrafito Boj se Švédy na Karlově mostě, Mikoláš Aleš, navrhl sgrafita s postavami z třicetileté války, a Janez Šubič, jenž podle původních kartonů sgrafita realizoval. V budově byla v přízemí strojovna, z níž později vznikl koncertní sál, a byty ve dvou patrech. V roce 1935 byla budova získána pro Smetanovo muzeum a už v následujícím roce bylo muzeum otevřeno. Architekt Rudolf Stockar zachoval Wiehlovu stavbu a spolu s muzeem upravil prostory pro studovnu, vědecké pracovny a archiv. Výzdobu stěn navrhl František Kysela, jenž se rovněž podílel na scénických výpravách Smetanových oper v Národním divadle. Barevná okna jsou vytvořena podle návrhů Jana Baucha (1951). Úpravy domu byly prováděny ještě v roce 1964 a 1994. V roce 1984 byl před průčelím umístěn i pomník Bedřicha Smetany od Josefa Malejovského. Dlužno podotknout, že Sbor pro postavení pomníku Bedřicha Smetany byl ustaven v roce 1909. Staroměstská vodárenská věž byla první pražskou vodárnou. Záznam z roku 1431 uvádí, že „vyhořela věž vodná mistra Petra ode dna.“ Byla často upravována a opravována, trpěla v době obléhání Prahy Švédy v roce 1648, byla pobořena Widischgrätzovými dělostřelci v roce 1848. Voda byla z Vltavy čerpána do horní části věže, odkud samospádem tekla vodovodními řady. V roce 1835, krátce před tím, než ji vojáci svými granáty poničili, byla věž vybavena novým strojním zařízením, na němž pracoval František Josef rytíř Gerstner, ředitel pražské polytechniky, se svým znamenitým strojnickým mistrem Josefem Božkem. Teprve kolem roku 1821 bylo dřevěné vodovodní potrubí vyměňováno za železné, rekonstrukce vodovodních řadů byla prováděna v 80. letech 19. století, do země byly kladeny litinové roury. Mnohé slouží dodnes. V 18. století napájel tento vodovodní systém na území Starého Města 108 kašen, kam voda přitékala nepřetržitě. Nebyl-li odběr, přetékala na ulici. Způsob zásobování vodou byl v Praze vyřešen až na počátku 20. století. Čp. 976/5, bývalý Štěpánkův mlýn, jemuž se také říkalo „šejdovna“, protože byl postaven na kůlech přímo ve vodě, při němž stojí vodárenská věž, byl v roce 1878 upravován architektem Vojtěchem Ignácem Ullmannem, stavitelem Jindřichem Jechenthalem a malířem Jaroslavem Hněvkovským. Sošky puttů jsou od Josefa Václava Myslbeka, který je podle tvrzení starousedlíků tvořil přímo podle dětí hrajících si v okolí. Stavba byla rekonstruována na Dům techniky Československé vědeckotechnické společnosti za projekčního vedení architekta Jaroslava Švastala. Opravy souboru vzácných staveb na Novotného lávce spolu s přilehlým Smetanovým nábřežím byly dokončeny v polovině 90. let 20. století.

Hradčany jako město byly založeny kolem r. 1320, dnešní Nový Svět s okolím se nacházel vně hradeb. Nově, odtud název, začala být čtvrť osidlována po r. 1360, když byla zapojena do nových hradeb Karla IV. Název se ujal na přelomu 16.a 17.st. za Rudolfa II.

Kostrbaté a nerovné, ale velmi malebné zákoutí Nového Světa patřilo vždy a za všech dob k okrajové části Hradčan. Ulice kopíruje starou cestu, která tudy podél potoka Brusnice vedla k osadě Střešovice. Začíná na křižovatce ulic U Brusnice a Kanovnické a klesá po svahu dolů, kde končí u ulice Černínské, hluboko pod barokní hradbou městského opevnění. Čtvrť urpěla požárem v roce 1420 za husitů, znovu vyhořela při velkém požáru Hradčan a Malé Strany v roce 1541. Zůstaly zde malé domky chudých obyvatel, jejich názvy však naznačují opak: U zlatého noha, U zlaté hrušky, U zlatého hroznu, U zlatého stromu, U zlatého keře, U zlatého čápa, U zlatého beránka, U zlaté hvězdy, U zlatého pluhu, U zlatého slunce, U zlatého raka. Jako by celá ulice byla ze zlata. František Ruth v Královské kronice hlavního města Prahy k tomu poznamenává: „Jest tu na domech – ovšem jen jmen – plno zlata. Také útěcha v chudobě.“ V domě U zlatého noha (čp. 76/1) snad bydlel v roce 1600 slavný dánský hvězdář a matematik Tycho Brahe. Jeho často navštěvovaný náhrobek se nachází v kostele Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí. Zemřel 24. října 1601 v domě, který stával v místech dnešního Černínského paláce (Ministerstvo zahraničních věcí ČR). Bronzová deska u hlavního vchodu Gymnázia Jana Keplera oproti tomu tvrdí, že velký matematik a hvězdář zemřel v domě, který stával na dnešním nádvoří nově postavené školní budovy. S domem čp. 76/1 v Novém Světě souvisí i jméno Jana Keplera, přítele a spolupracovníka Tychona Brahe. Uvádí to Emanuel Poche. Obytnými domy je lemována levá strana ulice s lichými čísly, pravá strana je téměř celá tvořena vysokou zdí, za níž je velmi zanedbaná a krásná zahrada, kudy teče, zde výjímečně na povrchu, potok Brusnice. Dál po proudu už začíná Jelení příkop. Nový Svět, navzdory honosným názvům, asi nikdy bohatstvím neoplýval, avšak co má dnes zde zřejmě cenu zlata, to je možnost bydlet tady.

Alois Oliva (1822-1899), pražský velkoobchodník s cukrem a mecenáš, jenž v ulici, která byla po něm pojmenována, vlastnil domy čp. 1419 a 1397. V Praze založil Živnobanku a burzu, z jeho odkazu byl vybudován v Říčanech u Prahy domov pro sirotky.

Krátká příčná ulice mezi ulicemi Růžovou a Politických vězňů. Od konce 18. století až do roku 1890 byla nazývána Sirotčí podle sirotčince, který v roce 1773 zřídili pro opuštěné děti svobodní zednáři. Tomuto sirotčinci věnovala císařovna Marie Terezie v roce 1780 Bredovský palác (čp. 936) v sousední ulici Politických věnů (dříve Bredovská). O sirotky se vždycky starala obec. Dítěti byl nejblíže jmenovaný poručník, toho ještě kontroloval člen městské rady (konšel). Dospělosti už podle řádu z doby Karla IV. z roku 1350 dosahovali chlapci v 18 letech, dívky v 15 letech. Zkrátit dítěti dětství směl jen král.

Vesnici Opatovice založil v roce 1115 řád benediktinů z Kladrub. Součástí vsi byl kostel sv. Michala a sídlo představeného kláštera, opata. Odtud i název současné ulice.

Kolmo vychází z Ostrovní ulice a podél kostela sv. Michala a vysoké zahradní zdi, za níž kdysi býval hřbitov, směřuje k pravému úhlu, kde se nacházejí domy čp. 160 a čp. 158. Někde v místech těchto domů, kudy lze průchodem projít až do Spálené ulice, bylo sídlo opata kladrubských benediktinů. V 18. století zde bydleli opati kláštera sv. Jana pod Skalou. Zachoval se zde portál se znakem opatů, letopočet 1719 a monogram AASJ (Aedes Abbatis Sancti Joannis). Z tohoto pravého úhlu směřuje ulice k Vltavě, křižuje Křemencovou ulici a ústí do ulice Pštrossovy. Opatovice a další osady: Zderaz, Podskalí, Rybníček, Psáře, Chudobice a Poříčí byly zapojeny do plánu Nového Města při jeho založení před hradbami Starého Města v roce 1348. Původně se všude okolo kostela sv. Michala říkalo V Opatovicích, někdy v 16. století došlo k rozdělení ulice na tři části: část ulice k Ostovní byla nazývána Černou, střední část k ulici Křemencové podržela si název V Opatovicích (Huberův plán z roku 1769 uvádí název Michalská), část od Křemencovy k Pštrossově byla nazývána Malá Jirchářská nebo také ulice Chudých podle jirchářů (koželuhů). Po sloučení všech tří částí dostala ulice počátkem 19. století opět původní název Opatovická. Románský kostel sv. Michala byl středem opatského dvorce i středem celé vesnice. Od roku 1789 patřil kostel německým luteránům, od roku 1945 je majetkem slovenské evangelické církve. V letech 1980 – 1983 byl celkově opravován. V současné době je místem sdružení slovenské komunity v Praze. Tabulka na kostele sv. Michala oznamuje, že zde v letech 1923 a 1928 koncertoval Albert Schweitzer, filozof, hudebník a lékař, jenž založil nemocnici pro černochy v africkém Lambarene. V blízkosti kostela sv. Michala je počátkem 14. století připomínána dýňová či melounová zahrada, která byla majetkem měšťana Jindřicha Švába. Proto se také v té době říkalo U sv. Michala v zahradě dýňové. Ještě za Jindřicha Švába byla zahrada rozdělena na stavební parcely.

Student MUC Jan Opletal (1915 – 1939), oběť nacistické okupace. Jeho pohřeb 15.11.1939 stal se zámninkou k uzavření vysokých škol v Čechách (17.11.1939). Název ulice je připomínkou tragického období národních dějin.

Jedna z nejdelších komunikací Nového Města spojuje horní část Václavského náměstí s Hybernskou ulicí. Levá strana ulice (lichá or. čísla) je lemována obytnými bloky, druhá strana ulice je z větší části ohraničena Vrchlického sady, které byly budovány v místech, kde ještě v roce 1875 stály novoměstské hradby. Část ulice od Václavského náměstí k ulici Růžové se od počátku 15. století až do roku 1839 jmenovala Bosácká podle majitele domu čp. 935/13. Dům Jana Bosáka se nacházel v sousední Bredovské ulici (dnes tř. Politických vězňů). V 17. století tato část ulice nesla též jméno Turkova podle domu U Turků (čp. 920/3). V protějším bloku obytných domů je krátká slepá ulička, které se v minulosti říkalo Cíp, V cípu nebo také V Betlémě (1396) Část od Růžové ulice k Hybernské se původně jmenovala Chudobická, což je asi nejstarší pojmenování v těchto místech, neboť je odvozeno od vesnice Chudobice, která tvořila spolu s Poříčím, Opatovicemi, Rybníčkem, Zderazem, Podskalím a Psáry osídlení tam, kde v polovině 14. století začalo vznikat Nové Město pražské. Podle historika Václava Vladivoje Tomka bydleli v Chudobicích převážně chudí lidé. Ves Chudobice se rozkládala v místech dnešní ulice Jindřišské, Politických vězňů, Růžové a Jeruzalémské. Dolejší Chudobice poblíž Václavského náměstí a Hořejší Chudobice poblíž kostela sv. Jindřicha. František Ruth v Královské kronice města Prahy píše, že ještě v 16. století na ulici rostla „tráva, na níž lidé lehali, odpočívajíce.“ U roku 1680 našel František Ruth název ulice „okolo šancí k bráně horské.“ Název Chudobická byl později nahrazen pojmenováním Dolejší Hradební, neboť vedla podél novoměstských hradeb. A Dolejší proto, aby se odlišila od Horní Hradební a Hradební. Od roku 1839 se celá ulice jmenuje Mariánská po manželce rakouského císaře Ferdinanda V. Marii Anně (1803 – 1884). Dále se zde střídají názvy Lützowova, Beethovenova a opět Lützowova. Roku 1947 část ulice od Růžové k Hybernské získala název Opletalova, druhá část ulice od Růžové k Václavskému náměstí nesla stále jméno Lützowova. Od roku 1952 se celá ulice jmenuje Opletalova. Dům čp. 920/3, nedaleko Václavského náměstí, U Klučických, U Karásků, U Turků, U Zounků, ale také U Národních listů. Národní listy založil v roce 1861 František Ladislav Rieger, vydavatelem se brzy stal Julius Grégr a významným členem redakce byl spisovatel Jan Neruda. V čp. 918/7 a 919/5 měla sídlo Československá tisková kancelář, nyní Česká tisková kancelář, v roce 1949 vzniklo zde Divadlo hudby a po roce 1989 zde byl založen Euroklub. Odtud vysílá své pravidelné pořady s populárními hosty moderátor Tomáš Sláma. V odděleném rohovém bloku domů při Hybernské ulici v čp. 1663/38, dnes studentská menza UK, tehdy v Grand – Hotelu, uskutečnilo se v roce 1896 jedno z prvních filmových promítání v Praze. V roce 1921 pak zde vzniklo stálé kino (ještě němé) Sanssouci, které mělo 1100 sedadel. Svého času bylo to největší kino v Československu.

Ulice směřuje k Slovanskému ostrovu, odtud název, jenž vznikl při dnešním Masarykově nábřeží nánosem Vltavy až koncem 18. století. Viz Slovanský ostrov.

Vede rovnoběžně s Národní třídou, vybočuje jako velmi úzká ulička ze Spálené ulice, je kostrbatá nejen dlažbou, ale i jednotlivé domy jsou každý jiný, jinak velké, jinak situované. Zuby, zářezy, kouty a četné křižovatky s bočními ulicemi směřují k řece, kde se při vyústění ulice rožšiřuje do malého náměstí, které bylo nazýváno dříve Tylovo, v současné době je toto prostranství součástí Masarykova nábřeží. Nejstarší název v těchto místech byl V Opatovicích. Vesnice Opatovice byla založena v roce 1115 a rozkládala se od kostela sv. Michala až ke kostelu sv. Petra Na Zderaze. Tento prostor vykázal klášteru benediktinů kníže Vladislav I. Viz Opatovická. Část ulice blíže k Vltavě získala později název Preclíkovská podle Matěje Preclíčka, jenž na konci 16. století vlastnil v ulici některý z domů, nebo Zadní Uršulinská podle kláštera voršilek (uršulinek). Třetí název Kropáčkovská pochází od kožešníka Maříka Kropáčka, jenž v těchto místech někdy v polovině 15. století vlastnil tři domy. Druhá část ulice blíže ke Spálené byla v 17. – 19. století nazývána Havířskou. Tento název není dosud objasněn. Kolem roku 1869 byla celá ulice spojena názvem Ostrovní, nějakou dobu platilo pojmenování Smetanova, v roce 1919 byl ulici vrácen název Ostrovní. V prostoru mezi kostelem sv. Voršily a Ostrovní ulicí zůstal ještě zbytek bývalé klášterní zahrady, jenž vytváří ostrůvek klidu, kde nic nenasvědčuje klokotavému hemžení Národní třídy. Tato starna Ostovní ulice je zakončena církevní školou sester voršilek a zadním traktem Nové scény Národního divadla.

Tržiště existovalo v těchto místech už počátkem 13. st., když bylo zakládáno Staré Město. Převládalo zde obchodování s ovocem. Ještě počátkem 20. st. prodávalo se tady pod velkými deštníky ovoce z Čech i ovoce dovážené z ciziny.

Dnes součást pěší zóny Starého Města, dříve prostranství mezi Celetnou ulicí a Stavovským divadlem, a ještě dříve východní část rozsáhlého tržiště u kostela sv. Havla. Původně šlo o prostranství, které zahrnovalo dnešní ulice Rytířskou, Havelskou a Uhelný trh pod názvem Nové tržiště. Když lokátor a mincmistr krále Václava I. Eberhard vyměřoval kolem roku 1232 polohu Havelského Města, kladl tak základy nejen k nové čtvrti, ale spojením této plánované zástavby s dřívější zástavbou více či méně nahodilou kladl základy i ke Starému Městu. Nové tržiště proto, že tržiště na Staroměstském náměstí, odkud byly kotce (prodejní místa řemeslníků a obchodníků) přeneseny, bylo starší. Od roku 1376 Nový trh masný nebo Sobotní trh či Freimark i Frynort (forum carnium). Masné krámy byly zde až do roku 1739. Mezi Ovocným a Uhelným trhem byl ještě Vaječný trh, od Můstku k Havířské ulici byl Husí trh, za kostelem na místě kláštera byl Pekařský trh, mezi Karolinem a Stavovským divadlem byly ještě po 1. světové válce stánky se střižním zbožím, tedy drobný obchod jako V kotcích. Na Ovocném trhu prodávalo se převážně ovoce a na Uhelném trhu se prodávalo skutečně uhlí. Trh s dřevěným uhlím sem byl přeložen ze staršího působiště na Kozím plácku. Na dnešním Ovocném trhu kvetl obchod se slanečky a s rybami, prodával se zde chleba, bylo možné zakoupit kostelní svíčky. Objevuje se i název Školní náměstí (ludi forum), nebotˇ od poloviny 14. století má tady sídlo studentská kolej, Karolinum. Od 17. do 19. století vyskytuje se také název Královská třída, jenž se rovněž patrně vztahuje ke královské univerzitní koleji. Kdo chce alespoň zprostředkovaně pocítit atmosféru takového tržiště, nechtˇsi prohlédne vzácný obraz Luďka Marolda (1865 – 1898) Vaječný trh. Když byla budova Karolina zastíněna mohutným divadlem, které nechal v letech 1781 – 1783 vybudovat hrabě Nostic, říkalo se poblíž těchto staveb také Karolinenplatz anebo Theaterplatz. Dříve tu byl trh na mlýnské kameny. Prodávali tu také psy. Název Ovocný trh platí od roku 1870. Karolinum, čp. 541/3 (Železná ulice č. 9), jedna z nejstaších univerzit ve střední Evropě, od svého založení až do dnešního dne slouží stále svému účelu. O založení univerzity v Čechách se pokoušeli už Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II. a Václav II. Bez úspěchu. Bez větších zásahů upravoval Karolinum v roce 1879 Josef Mocker. Po roce 1945 pak areál renovoval architekt Josef Frágner. O Karlově univerzitě viz Železná ulice.

František Palacký (1798 – 1876), český historik, organizátor politického a kulturního života. Jeho hlavní dílo: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, v němž v pěti dílech zpracoval naše dějiny od nejstarší doby do roku 1526.

Spolu s ulicemi Jungmannovou a Vodičkovou vytváří na plánu města obrácené písmeno A. Literatura klade založení ulice do roku 1383, kdy získává i jméno Tandléřská nebo Tandlířská podle obchodníků se starým šatstvem. V 15. století jmenuje se Nová Pasířská, je tak odlišena od názvu Stará Pasířská, který byl užíván pro severní část Vodičkovy ulice. Pasíři byli řemeslníci, kteří vyráběli pasy z různých neželezných slitin (mosaz, bronz) nebo z kůže či sametu, přičemž pasy sloužily jako ozdoba oděvu, nebo k nim byly přivěšovány zbraně či měšce na peníze. Při výrobě používali řemeslníci specificky pasířské techniky: lisování, lití, ražení nebo tepání (cizelování). Později se pasířský sortiment rozšířil i na nepravé šperky, knoflíky, sponky, kování, lustry, liturgické předměty a bižuterii. V 16. století získala ulice název Pasířská, v letech 1876 – 1942 jmenovala se Palackého, na několik let v období protektorátu za druhé světové války vrátily úřady ulici starý název Pasířská a od roku 1945 platí pro ulici pojmenování Palackého.

První obyvatelé ulice po založení Nového Města (1348) byli řemeslníci – měšťané. Po Bílé hoře (1620) začala zde majetek získávat šlechta – páni. Odtud název.

Spojuje ulice Na příkopě a Jindřišskou. Levá strana ulice (lichá or. čísla) je lemována významnými budovami, architektonicky vzácnými stavbami, pravá strana ulice (sudá or. čísla) je tvořena obytnými bloky. U čp. 1480/10 do těchto domovních bloků zasahuje slepá ulička nazývaná V cípu, odkud je možné projít pasážemi do Jindřišské ulice anebo na Václavské náměstí. Nejstarší název dnešní Panské ulice byl Nová a objevuje se roku 1380 asi brzy po založení ulice. I po vzniku Nového Města zůstávaly v těsné blízkosti staroměstských hradeb zahrady a velké nezastavěné plochy. V místě pozdějšího piaristického kostela sv. Kříže patřily zahrady a pozemky sladovníku Křížovi, jemuž se také říkalo Křížala. Proto se ještě v roce 1680 ulici říká Křížalova nebo Křížalovice a německy v nesprávném překladu Kreutzgasse. Současně se ale už v 17. století objevuje název Panská, neboť domy v ulici získává postupně šlechta, páni. V 18. století existují vedle sebe názvy tři: Panská, Velká Panská (Malá Panská byla dnešní Mikulandská) a Piaristická. Příslušníci řádu piaristů (Ordo clericorum pauperum Matris Dei Scholarum Piarum – Řád chudých kleriků Matky Boží zbožných škol) se zaměřovali na církevní školství, v mnohém konkurovali jezuitům. Do Prahy přišli za Marie Terezie v roce 1752 a sídlili nejprve v Celetné ulici, kde koupili Manhardtovský dům (čp. 595/17). Už tady v piaristické koleji pracoval vynikající učitel a historik Gelasius Dobner (1719 – 1790), autor kritického komentáře k Hájkově České kronice. Do dnešní Panské ulice se piaristé přestěhovali v roce 1766 a otevřeli zde němeclou normální školu a gymnázium. Vyučování u piaristů bylo bezplatné a přístup ke vzdělání měli děti ze všech společenských vrstev. Vybudovali konvikt pro studenty (čp. 892/3) a v letech 1816 – 1824 vystavěli školní kostel sv. Kříže. Autorem jednoduché, ale zajímavé empírové stavby je architekt Jiří Fischer. Na škole spolu s G. Dobnerem působil kromě jiných vynikajících učitelů například Jaroslav Schaller (1738 – 1809), autor 16 svazků topografického díla o Čechách a o Praze. V roce 1780 vstoupil do školy k piaristům patnáctiletý žák Jakub Jan Ryba, později učitel v Rožmitále pod Třemšínem, autor několika set hudebních skladeb, z nichž světovou proslulost získala česká vánoční mše Hej, mistře, vstaň bystře (1796). Od roku 1851 byla v prostorách piaristů první česká reálka. V bývalém piaristickém gymnáziu (čp. 856/3) byl od roku 1848 do roku 1948 Amerlingův učitelský ústav. V roce 1862 byl v této budově založen pražský Sokol. V budově bývalé piaristické koleje (čp. 892/1) je průmyslová škola. Název Panská byl úředně určen na počátku 19. století.

Paříž, hlavní a největší město Francie, významné centrum evropské kultury, vzor životního stylu a elegance.

Výstavná a elegantní ulice spojuje Staroměstské náměstí s Čechovým mostem. Je vedena přímo bývalým Židovským Městem, bez ohledu na původní zástavbu, a proto jsou za touto ulicí skryta pojmenování celé řady někdejších ulic. Poblíž Staroměstského náměstí platilo pojmenování Za sv. Mikulášem. Kostel sv. Mikuláše byl založen někdy na počátku 13. století německými kupci, kteří se sem k nějvětšímu pražskému tržišti přesunuli z osady Poříčí, která se soustřeďovala kolem kostela sv. Petra. Od 17. až do 19. století platilo pro totéž místo pojmenování Židovská nebo Třístudničná. Tudy vedl patrně hlavní přístup k židovskému ghettu, tady byl za kostelem sv. Mikuláše dům s domovním zmamením U tří studní. Objevuje se také název Třístudniční plácek. Dále směrem k řece platil název Maiselova podle Marka Mordechaie Maisela (1528 – 1601), bohatého židovského mecenáše a primase Židovského Města. Dále k severu byl užíván název Masařská, neboť v dnešní Červené ulici a blízkém okolí byli usazeni řezníci. Název Schmilesova ulička byl dán patrně jménem některého bohatého majitele domu. Severní část Pařížské ulice překryla názvy: Hřebenářská, byli zde usazeni výrobci hřenbenů, Poštovská nebo Stará poštovská podle domu v dnešní Břehové ulici, a od roku 1870 byl zde užíván název Fialková, s nímž si až dosud nikdo neví rady. Prostor na konci Pařížské třídy mezi ulicemi Břehovou a Dušní byl nazýván až do 20. století Jánským náměstím. Důvodem k tomuto pojmenování byla legenda o sv. Janu Nepomuckém. Viz náměstí Curieových. V průběhu asanace v roce 1901 získala celá třída název Mikulášská na počest ruského cara Mikuláše II. (1894 – 1917). Pak bylo ulici ještě několikrát změněno jméno, až 8. 12. 1947 z úředního rohodnutí opět získala pojmenování Pařížská. Kostel sv. Mikuláše, stavba Kiliana Ignace Dienzenhofera z let 1732 – 1735, tvoří v současné době dominantu Staroměstského náměstí i úvod do Pařížské třídy. Průčelí kostela je obráceno k bývalému Linhartskému náměstí, dnes je zde pěší zóna ulice U radnice. Původní kostel tady stál už v době Přemysla Otakara I. (1197 – 1230). Z písemného záznamu z roku 1273 se dozvídáme, že voda při povodni sahala až ke kostelu. Na konci 14. století kázal zde Jan Milíč z Kroměříže. Za císaře Josefa II. byl kostel zrušen a sloužil postupně jako skladiště, dílny a magistrátní registratura. V roce 1865 využil purkmistr Bělský vynikající akustiky kostela a zřídil zde koncertní síň. V roce 1868 byl kostel pronajat Rusům, kteří zde zavedli pravoslavné bohoslužby. Jejich smlouva byla za 1. světové války zrušena. I když po válce získala kostel Československá církev, dlouho se udržoval název „Ruský“ kostel. Alfréd Hurtig, vítěz soutěže na regulační plán, provedl razantní zásah do bývalého Židovského Města. Podle asanačního zákona z roku 1893 bylo zbořeno asi na 600 domů. Z původní zástavby Židovské čtvrti zůstal zachován Starý židovský hřbitov, radnice a šest synagog. Odpor kulturní věřejnosti, jenž dal vzniknout v roce 1900 i Klubu Za starou Prahu, zabránil dalšímu bourání, které mělo postihnout i Staré Město a Malou Stranu. Výstavba nové Pařížské třídy dala vyniknout, což byl naopak přínos, některým našim moderním architektům: Rudolf Kříženecký, Jan Koula, Alois Dlabač, Rudolf Koukola, František Buldra a další. Široká Pařížská třída (v době své výstavby ještě Mikulášská) vytvořila osu celé čtvrti. Jejím pokračováním je most Svatopluka Čecha, jehož výstavba probíhala současně s asanací v letech 1906 – 1908.

Kněz František Martin Pelcl (1734 – 1801), český historik, jenž bydlel v čp. 468/4 (Nosticovská jízdárna).

Krátká ulička nedaleko Čertovky spojuje kolmo ulice Nebovidskou a Nosticovu. Dříve byla ulice bez názvu, současné pojmenování Pelclova získala někdy před rokem 1910. F. M. Pelcl byl vychovatelem šlechtické rodiny Šternberků, později působil s Josefem Dobrovským a Jaroslavem Schallerem v šlechtické rodině Nosticů. V Nostické jízdárně bydlel od roku 1769. Od roku 1793 působil na univerzitě jako první profesor češtiny a literatury, i když Kurzgefasste Geschichte Böhmens – Stručné dějiny Čech – vydal německy. Česká verze vyšla pod názvem Nová kronika česká v posledním desetiletí 18. století. Spolu s J. Dobrovským vydával Scriptores rerum bohemicarum. V roce 1794 byl zvolen čestným občanem města Prahy. Viz též Nosticova.

Vojtěch Had z Proseče vlastnil v ulici od roku 1641 nárožní dům čp. 365/10. V roce 1649 získal šlechtický predikát a psal ke svému jménu z Perlštejna. Odtud pravděpodobně i název ulice.

Krátká, ale velmi živá ulice spojuje Uhelný trh s Jungmannovým náměstím. Na jižním konci ulice byla v hradbách Starého Města branka, která vedla do míst, jimž se ve středověku říkalo Na písku. Proto původní pojmenování znělo U fortny k Panně Marii Sněžné nebo jenom U fortny. Na těchto písečných polích založil Karel IV. den po své korunovaci (2. září 1347) klášter a kostel pro řád karmelitánů. V současné době sídlí zde při kostele Panny Marie Sněžné františkáni. Podle Františka Rutha, autora Královské kroniky hl.m. Prahy, mívali zde ve středověku domky se zahrádkami ševci, tkalci a krejčí. Současný název Perlová (starší literatura používá názvu Perlova) se prvně objevuje v roce 1769. Dominantu ulice tvoří moderní dům s čp. 371/5, z ulice 28. října or. č. 1, který nechal postavit obchodník s textilem Amschelberg podle projektu architektů Milana Babušky a Františka Řeháka, dům ARA, později Perla, sloužil výhradně k prodeji látek a módního zboží. Nárožní věž byla využita pro administrativu. Celá stavba je nesena ocelovou konstrukcí, jednou z prvních v Praze. V současné době sídlí v domě banka.

Kostel sv. Petra, po němž ulice nese jméno, byl vystavěn v románském slohu někdy v polovině 12. st. Dnešní gotická podoba kostela je dílem architekta Josefa Mockera a pochází z let 1876 – 1879.

Spojuje Petrské náměstí s Těšnovem. Část ulice od Petrského náměstí k Biskupské ulici byla nazývána Petrskou už po založení Nového Města v roce 1348, část k Těšnovu jmenovala se Poříč podle osady, která zde existovala už dávno před vznikem Nového Města. Viz ulice Na Poříčí. Od roku 1869 celá ulice nese jméno Petrská. Ve velmi staré osadě Poříč se usadili němečtí kupci a někdy před rokem 1174 zde vystavěli kostel sv. Petra, který v roce 1215 předali řádu německých rytířů. Od roku 1235 pak patřil kostel ke špitálu blahoslavené Anežky, kde vznikl český řád křižovníků s červenou hvězdou. Ve dvacátých letech 20. století byl kostel nákladně opravován, přičemž historik umění Vojtěch Birnbaum (1877 – 1934) prováděl v roce 1928 archeologický průzkum a cennými nálezy doložil jeho románské počátky. Pod levou věží je umístěna socha sv. Petra od Matěje Václava Jäckla (1722), hlavní oltářní obraz pochází od Václava Vavřince Reinera a představuje Krista se sv. Petrem (1730). Nápadná je vedle kostela pozdně gotická zvonice z roku 1598. Proti kostelu stojí svatopetrská fara, čp. 1137/13. U kostela bývala i škola. Církevní objekty i v současné době patří křižovnikům. V kostele vedle bohoslužeb jsou pořádány i duchovní koncerty s naší i zahraniční účastí. Osada německých kupců při cestě od štvanického brodu měla zpočátku velmi výhodnou polohu. Naši panovníci, zejména Vratislav II. (1061 – 1092), Soběslav II. (1173 – 1179) a Václav I. (1230 – 1253) podporovali pobyt cizinců u nás v zájmu obchodu a podporovali cizince i právy a výsadami. Z osady Poříč se většina obyvatel, kupců a obchodníků, přestěhovala, když se začaly ve 30. letech 13. století budovat hradby kolem Starého Města, do živějších míst k Staroměstskému náměstí, kde byl založen kostel sv. Mikuláše. Přes osadu Poříč tekl v dřívějších dobách potok, jeho trasa vedla z olšanské plošiny směrem k Vltavě. 23. června 1280 rozvodněný potok pobořil v Poříčí několik domů a zatopil kostel sv. Petra. Význam osady Poříčí patrně převzalo Hradiště, později Špitálský dvůr a ještě později Biskupský dvůr, což je běžný název pro nás současníky. Dispozice tohoto dvora velmi sině ovlivnila sousední zástavbu a největší význam patrně měla právě pro ulici Petrskou, která se pro okolí stala zřejmě tržní ulicí. Při ulici byl kostel a z ulice byl i přístup k hrazenému a opevněnému dvorci, z něhož nám zůstaly alespoň názvy Biskupská ulice a Biskupský dvůr. V současné době je těžiště dopravního ruchu přeneseno hlavně do souběžné ulice Na Poříčí a na opačné straně na vltavské nábřeží, takže dnešní Petrská ulice a její nejbližší okolí působí spíše poklidným a starobylým dojmem.

Pojmenování viz Petrská ulice.

Náměstí tvoří centrum severní části Nového Města a soustřeďuje ulice: Soukenickou, Barvířskou, Lodeckou, Petrskou, Zlatnickou a Truhlářskou. Vilém Lorenc v publikaci Nové Město (Nova Civitas) píše o určité rozpačitosti uliční sítě v těchto místech. Zvláště negativně bylo celé území ovlivněno výstavbou hradeb Starého Města v 13. století a o sto let později znovu výstavbou hradeb Nového Města. Hlavní komunikace byly přerušeny a došlo i ke změně způsobu hospodaření: ustupovalo zemědělství, řemeslníci se stěhovali k živějším tržištím. Proti bráně u Dlouhé třídy vznikla nová ulice, která byla nazývána Latrán. Její trasa a vstup na Petrské náměstí znamená zásah do staré uliční soustavy. Petrské náměstí leží jaksi kousek stranou od starobylých staveb, kostela sv. Petra a oddělené zvonice, alespoň pojmenováním však připomíná, že tata místa, a jde o jednu z nestarších lokalit v Praze vůbec, tvořila kdysi dávno jeden celek. Původně říkalo se všude kolem U sv. Petra, teprve od roku 1894 platí název Petrské náměstí.

Platnéři ve svých dílnách ve středověku vyráběli z plátů jednotlivé části rytířského odění. Kamenná postava rytíře v brnění byla symbolem tohoto řemesla a sloužila coby domovní a cechovní znamení na čp. 119/19. Dům je zbořen, rytíř je v muzeu Na Florenci.

Vychází z Alšova nábřeží, kolmo přetíná rušnou Křižovnickou ulici a směřuje přes Mariánské náměstí k ulici U radnice. Je pravděpodobné, že tudy vedla jedna z nejstarších komunikací od tržiště na dnešním Staroměstském náměstí k vltavskému brodu. Později byl v ose této ulice patrně dřevěný most, o němž píše kronikář Kosmas v souvislosti s povodní v roce 1118. Původní název Ostrožná nebo Ostrožnická byl dán přítomností řemeslníků, kteří v ulici vyráběli ostruhy. Asi od poloviny 14. století začali převažovat dílny platnéřů, a proto se ujal název Platnéřská. K platnéřům se přidružovali brnéři a mečíři, spolu byli organizováni jedním cechem, pořádkem, jehož patronem byl sv. Kunrád a cechovním kostelem byl blízký chrám Pany Marie Na louži, jenž stával přibližně v místech mezi budovou Magistrátu a Clam – Gallasovým palácem (Archiv hl. města Prahy) od 13. století až do roku 1791, kdy byl zbořen. Část ulice při vltavském břehu byla nazývána podle polohy až do 18. století Za křižovníky, což se ještě v 19. století pozměnilo do pojmenování Křižovnická ulička či Malá Křižovnická. Na přelomu 18. a 19. století objevuje se u delší části ulice název Klempířská. Od roku 1870 platí pro celou ulici pojmenování Platnéřská. V roce 1771 založil si v ulici v čp. 102 dílnu František Ringhoffer, potulný kotlář z Uher, a navázal tak na místní zbrojířské a klempířské umění. Odtud se až v roce 1852 přestěhoval na Smíchov, kde vznikl mohutný stojírenský podnik, později ČKD Praha – závod Tatra Smíchov. Na břehu řeky začíná ulice půvabným barokním domem z roku 1737, jenž získal podle koželuhů, kteří zde sídlili ve 14. století ještě v dřevěném domě, název Na prádle (čp. 85/1). Bývala tady také skládka dřeva a smětiště. Celé toto prostranství při vltavském břehu neslo jméno Na Rejdišti. Viz ulice Na Rejdišti. Za křižovatkou s Křižovnickou ulicí začíná severní křídlo rozsáhlého komplexu budov Klemntina, od Mariánského náměstí pak je zbývající část ulice zastavěna budovou Nové radnice. Součástí ulice je rovněž Městská knihovna (čp. 98/1). Viz Mariánské náměstí. Současná ulice začala vznikat na počátku 20. století, nová výstavba překryla starobylý ráz prastaré komunikace. Jen hluboký příkop kolem Klementina, který je převýšen současnou vozovkou, je snad známkou původní cesty. Starou historii těchto míst připomínají dvě sochy Ladislava Šalouna z let 1908 – 1910 na čelních nárožích Nové radnice: Rabín Löw ben Bezalel a Železný muž.

Brána Bruska, součást pražských barokních hradeb, vinice na stráních Hradčan, návrší nad potokem, ale hlavně potok, jenž už v nejstarších pramenech nese jméno Bruska nebo Brusnice. Odtud název ulice.

Navazuje na Klárov, zkracuje spodní oblouk Chotkovy silnice. Ještě v polovině 18. století šlo o úvoz, jenž vedl k Písecké či k Bruské bráně. V 2. polovině 18. století začalo se zde po vystavění brány říkat Pod Bruskou. Původně tudy vedla patně jen stezka, kterou nechal rozšířit v první polovině 17. století na silnici český podnikatel a válečník Albrecht z Valdštejna tak, že dal do stráně prorazit hluboký úvoz, aby tudy mohli chodit nejen pěší, ale aby cesta byla sjízdná i pro těžké nákladní vozy. V roce 1890 schválila městská rada úpravu úvozové cesty Pod Bruskou od domu čp. 141. Úvoz je tvořen strmými stráněmi z nasypané zeminy a zvětralou skálou. Stráně jsou zpevněny stromovím a keři. Tři metry široká cesta je uprostřed zpevněna nerovnou dlažbou a přerušovaným schodištěm. Bezpečnost cesty je zajištěna regulací: od domu čp. 137 vede opěrná zeď, směrem k domu čp. 212 je cesta zpevněna kameny. Na první pohled je patrný kontrast mezi razantně vedeným Valdštejnovým úvozem, jenž si i dnes ještě zachoval lidové pojmenování Myší díra, a elegantními serpentinami, jimiž upravil komunikaci tímto směrem nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek v roce 1831. Původní brána, od níž je odvozen název ulice, stávala u Pálffyovského paláce (čp. 158) ve Valdštejnské ulici od roku 1257 do roku 1588. Tam končila Malá Strana. Cesta vedla k předměstí Na písku, proto brána Písecká. Z Valdštejnské ulice byla brána přestěhována k dnešní ulici Pod Bruskou (čp. 135), kde stála do roku 1829, a když došlo k výstavbě barokních hradeb v Praze, byla vybudována brána nahoře na Mariánských šancích, kde stojí dodnes. Písecká brána či Bruska, právě tak jako ulice i celá řada dalších míst nesou jméno po potoku Brusnici. Brusnice pramení ve studánce Vojtěšce v Břevnovském klášteře, jenž byl založen knížetem Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem z rodu Slavníkovců v roce 993. Potok teče v délce asi 7 kilometrů katastry Břevnova, Střešovic, Hradčan a Malé Strany. Původně potok směřoval z Jeleního příkopu přímo k vltavské náplavce a k ostrovu Kampa, v souvislosti s výstavbou Chotkovy silnice byl směrován kanalizační sítí pod serpentinu Chotkovy silnice a pod ulici Pod Bruskou, kudy je pak veden nejbližší cestou ke Kosárkovu nábřeží a do Vltavy. V knize Ze starých letopisů českých píše se o návrší Brusce za řekou proti Starému Městu. Jméno Bruska a Brusnice se objevuje už v souvislosti se založením města Prahy. Kněžna Libuše kázala dělnému lidu aby na lesnaté stráni nad potokem Brusnicí položili základ k novému hradu. Hrad pak nazvala Prahou, neboť lidé, kteří plnili kněžnin rozkaz, našli v místech, kam je Libuše vyslala, člověka přitesávajícího práh ke svému domu. Zmínky o Brusnici a počátcích města Prahy najdeme na několika místech i v I. dílu Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě. Olomoucký kníže Svatopluk, jenž chtěl svrhnout českého knížete Bořivoje, položil se s vojskem v roce 1105 před staroměstskými hradbami. Pak se přepravil pod vsí Bubny přes Vltavu a postavil se s vojskem u potůčku Brusky před malostranskou branou. Nejbližší názvy: Brusnice, vinice sv. Václava nebo Opyš připomínají naše nejstarší dějiny. A náznak idyly snad přináší i klidné místo hlubokého úvozu pod sténající a hřmotící Chotkovou dopravní tepnou.

První požár, o němž existuje zmínka, postihl toto předměstí Hradčan na konci 11. století. Další požáry jsou zaznamenány v r. 1420, 1541 a 1742. Odtud přiléhavý název.

Pohořelec vytváří prostranství, náměstí, kde se setkávají hlavní komunikace: Úvoz z Malé Strany, Loretánská ulice z Hradčanského náměstí a na opačné straně vzniká křižovatka s Dlabačovem, jenž směřuje k Bílé hoře, a s Keplerovou ulicí, která tvoří hranici mezi katastry Hradčany a Střešovice. Už v nejstarších dobách vedla tudy dálková stezka od západu k Pražskému hradu a odtud Újezdem k jihu a přes vltavské brody na východ a na sever. Z románské doby známe v prostoru dnešní Malé Strany rozptýlené osady: Obora, Trávníček, Nebovidy, Újezd a Rybáře. Kronikář Kosmas píše k roku 1091 o podhradí, o prstoru Hradu a o pohořelecké tržní osadě. Pohořelecké osídlení bylo zničeno ohněm na konci 11. století a je možné, že právě tato skutečnost byla příčinou, proč došlo k přemístění tržního centra na pravý břeh Vltavy. Podle Jiřího Čarka existovala tržní osada na Malé Straně už v 9. století, archeologické nálezy dokládají, že už v 8. století. Jako předměstí Hradčan, a to z důvodu jejich přelidnění, byl Pohořelec založen v místech starší stejnojmenné osady, která patřila ke Strahovskému klášteru, místopurkrabím Alšem z Malíkovic v roce 1375, počátkem 15. století byla tato čtvrť již zcela zastavěna, avšak v bojích s husity v roce 1420 byla úplně zničena. To, co bylo postupně na tomto předměstí v průběhu let pracně vybudováno, vzalo za své při velkém požáru Hradčan a Malé Strany v roce 1541. Znovu pak byl Pohořelec postižen při vpádu francouzských vojsk v roce 1742. Kupci, obchodníci a posléze měšťané a v několika případech i šlechtici patřili v průběhu let k obyvatelům tohoto předměstí. Název Pohořelec je doložen už ve 14. století. Západní části ulice říkalo se podle brány v městských hradbách až do roku 1870 U Říšské brány nebo U Strahovské brány. Strahovská brána, součást hradčanských hradeb, stávala u čp. 180/6. Říšská brána byla o něco výše mezi baštami VIII a IX od roku 1727 až do roku 1899, kdy byla zbořena. Stará Strahovská brána stávala původně uprostřed Nerudovy ulice u kláštera kajetánů. Proto se Strahovské bráně na Pohořelci také říkalo Nová, Hořejší, Černá nebo Bělohorská. Mezi kasárnami v ulici a školou (Gymnázium Jana Keplera, Parléřova ulice č. 2), stával letohrádek Jakuba Kurze ze Senftenavy, vysokého úředníka na dvoře císaře Rudolfa II., kde žil od roku 1599 do roku 1601 dánský astonom Tycho Brahe. Spolu s ním se zde na hvězdářských a matematických výpočtech podílel německý astronom Jan Kepler. Při vyměřování nové ulice, která směřovala z Pohořelce k Panenské vinici, majetku kláštera sv. Jiří, byl už v roce 1902 a později ještě při stavbě budovy školy v roce 1931 prováděn archeologický průzkum. Při kopání byla potvrzena existence domu Jakuba Kurze ze Senftenavy, při němž měl Tycho Brahe na nejvyšším místě města Hradčan svou poslední hvězdárnu. Průzkum také potvrdil existenci Strahovské brány. Potvrzena byla tak i pravdivost slov lidové písně, v níž se zpívá o Strahovské bráně „pěkně malované“. Střed náměstí je zdoben sousoším sv. Jana Nepomuckého od Tadeáše Hochhausa z roku 1752. Sousoší stávalo až do roku 1846 na Hradčanském náměstí. I když Pohořelec leží v těsné blízkosti Pražského hradu a na spojnici s Břevnovem a Bílou horou, zůstává, možná i díky svažitému terénu, ušetřen od vzmáhající se dopravy. Poklidný ráz dodávají náměstí i starobylé štíty, lomenice, mansardy, komíny a prejzové střechy, domovní znamení a historické portály. Domem čp. 147/8 spojuje úzké schodiště Pohořelec s nádvořím Strahovského kláštera.

Název připomíná politické vězně ze smutně proslulé Pečkárny, bývalé Petschovy banky (čp. 929/20), kde v období okupace měla sídlo nacistická tajná policie – gestapo.

Kolmo vychází z Jindřišské ulice, křižuje Opletalovu a Washingtonovu a končí u ulice Wilsonovy proti Smetanovu divadlu, dnes Státní opera Praha. Viz Wilsonova ulice. Nejstarší lokalita v těchto místech byla osada Chudobice, která zaujímala rozsáhlý prostor mezi horní částí dnešního Václavského náměstí a kostelem sv. Jindřicha v Jindřišské ulici. O Chudobicích viz Opletalova. Po založení Nového Města získala ulice pojmenování Angelova. Angelo z Florencie patřil k nejvýznamnějším a nejznámějším pražským lékárníkům středověké Prahy. Jeho lékárna v rohovém domě na Malém náměstí (čp 144/1) byla zásobována převážně z vlastní botanické a bylinné zahrady, kterou si vybudoval na pozemku, který dostal darem od Karla IV. Andělská zahrada, na níž v současné době stojí budova hlavní pošty (čp. 909),sousedila s podobně rozlehlou zahradou kostela sv. Jindřicha, po níž zůstal poetický název u sousední ulice Růžové. Zahrady při cestě z Koňského trhu (Václavské náměstí) ke kostelu sv. Jindřicha byly zřejmě už v plánu Nového Města. Andělská zahrada v rozloze jednoho hektaru byla hrazena vysokou zdí, za níž byla dělena na políčka a záhony. Vedle zeleniny a keřů byly pěstovány hlavně byliny a aromatické rostliny. V zahradě se nacházely nádrže na vodu, bazény, sedátka, klece s ptáky. Až do roku 1875 směřovala ulice k hradbám, na jejichž místě byly vybudovány dnešní Vrchlického sady. Od roku 1757 až do roku 1946 jmenovala se ulice Bredovská. Rodové jméno hrabě Josef Breda, královský hejtman Starého Města, získal po svých předcích, kteří přišli do Čech z nizozemského města Bredy v 16. století. V ulici vlastnil dům (čp. 936/7), jenž byl po majitelích nazýván Bredovský nebo U Bredů. Z iniciativy císařovny Marie Terezie byl dům v roce 1780 přeměněn na sirotčinec. Současnou podobu dal domu, jenž byl stavěn pro velkostatkáře Jana Šebka, architekt Vojtěch Ignác Ullmann. V posledních letech měl v domě sídlo ekonomický ústav Československé akademie věd, dnes Česká akademie věd. Od roku 1946 platí název ulice Politických vězňů.

Románský kostel sv. Prokopa založili maltézští johanité někdy v první polovině 13. století. V 17. st. byl kostel barokně přestavěn a v roce 1784 upraven na obytný dům (čp. 625/3).

Krátká ulička tvoří spojení mezi živou a velmi frekventovanou Karmelitskou ulicí a poklidnou lokalitou Maltézského náměstí. Původní kostel sv. Prokopa se nacházel mezi osadou Trávníkem a osadou Nebovidy. První z osad zaujímala prostor dnešního Velkopřevorského náměstí, druhá se nacházela jižněji a připomíná nám ji název ulice Nebovidská. V těsné blízkosti kostela vedla středověká cesta od Pražského hradu a od Malostranského náměstí směrem k jihu, přibližně v ose dnešní Karmelitské ulice, další prastará cesta stoupala Vlašskou ulicí na Petřín a od dnešního Tržiště stékal potok dolů k Vltavě. Přesné stáří kostela je nejasné. Emanuel Poche a Josef Janáček píší, že kostel byl založen někdy po roce 1254, František Ruth uvádí 12. století, jen Václav Hájek z Libočan ví to přesně. Kostel byl podle Hájkovy Kroniky založen v roce 1213 v Starší Praze čili v Menším Městě pražském zámožným člověkem Sulislavem (Soběslavem) a jeho manželkou Dobromilou. Svatý Prokop se zjevil ve stejném snu oběma manželům a vyzval je k založení Božího domu právě v místě, kde se nacházel první dům města ještě z doby kněžny Libuše a Přemysla. Při budování hradeb v roce 1253 zůstal kostel s nejbližším okolím vně hradeb. Ty postupovaly od Západní části Pražského hradu do středu dnešní Nerudovy ulice, kde byla u čp. 247 Strahovská brána, obloukem vedly kolem Břetislavovy ulice, při severní straně Tržiště, procházely Karmelitskou ulicí mezi čp. 516 a čp. 267, tam stála Újezdská brána, a směřovaly k Lázeňské ulici a k opevnění maltézského kláštera. Za husitských válek byl kostel v roce 1420 vypálen a obnoven byl v barokní slohu v letech 1689 – 1693 podle projektu Antonína Jana Luraga. Zvláštní tvar domu s vystupující apsidou je patrný dodnes. Carlo Lurago vlastnil od roku 1651 sousední rohový dům do Karmelitské ulice (čp. 376/20) a přikoupil ještě další dům (čp. 379/18), kde bývala v době Rudolfa II. míčovna a konírny, z nichž byl vybudován nejprve hostinec a později hotel. Při přestavbě kostela zachoval Lurago část původního zdiva. Archeologický výzkum v roce 1964 potvrdil západní zeď kostela jako románskou, navíc byla zjištěna v bezprostřední blízkosti kostela existence objektu, jenž patřil pravděpodobně další románské zástavbě, nejspíše jakémusi stejně starému dvorci. Nad portálem domu zůstala socha sv. Prokopa od Ignáce Platzera z roku 1780. Připomíná nám prastarý kostel, jenž v těchto místech stával dávno před založením města, a připomíná i významného českého patrona sv. Prokopa (+ 1053), jenž se stal zakladatelem sázavského kláštera, kde byla zachovávána slovanská liturgie. Patrně všude v okolí kostela bylo užíváno názvu U sv. Prokopa, avšak oficiálně platí pro ulici název Prokopská až od 2. poloviny 18. století.

Ulici dali jméno řemeslníci – provazníci, kteří se v těchto místech soustřeďovali zejména v 15. století. Provazníci v Praze měli svůj vlastní cech už od r. 1410.

Ulice je vytvořena vlastně zadními trakty domů ulic Na příkopě a Rytířské, spojuje ulice Na můstku a Havířskou. Začala vznikat ještě před založením Nového Města v místech, kde na jedné straně byla staroměstská hradba a na protější straně byl prázdný a nezastavěný prostor. Dnešní elegantní třída Na příkopě už jenom názvem připomíná, že tudy mezi Starým a Novým Městem vedl opravdový příkop podél staroměstské hradby, stoka, kterou protékala špinavá voda. Příkop měl spád od dnešní křižovatky u Jungmannova náměstí směrem k Revoluční třídě a na druhou stranu se svažoval směrem k dnešnímu Národnímu divadlu. Až v roce 1760 byl příkop proti Provaznické ulici zasypán a osázen lipovými alejemi. V dnešní Národní třídě byly vysázeny lipové stromy o dvacet let později. Délka dnešní ulice zhruba odpovídá délce opevnění od brány, která byla v hradbách prolomena Havířskou ulicí, k Svatohavelské bráně, která stála proti dnešnímu Václavskému náměstí. Už od 15. století, ale i později ve století 16. a 17. je pro ulici používáno pojmenování v Žabovřeskách, což bylo dáno blízkým bahnitým příkopem. I když ulice vznikala již před rokem 1348, první písemná zmínka o ní pochází až z roku 1434, Provaznická (platea funificum). Výrobci provazů měli zde před hradbami dostatek místa. Také v jiných českých městech nacházeli provazníci spolu se soukeníky útočiště v parkánovém prostoru.

Konviktem, internátem pro šlechtické děti, domem čp. 291/11 vedl z Bartolomějské ulice průchod do ulice Konviktské. Odtud název. Z průchodu vznikla dnešní úzká ulička.

Ulička začíná mezi domy čp. 309/13 a čp. 291/11 v Bartolomějské ulici a vede do Konviktské a na Betlémské náměstí. Viz Bartolomějská. Původně tato úzká a kostrbatá soutěska žádné jméno neměla, až v roce 1905 získala název Bendlova. Viz výše. V roce 1968 byl ulici vrácen úředním rozhodnutím původní název Průchodní.

Název je dán polohou ulice vzhledem k nejbližší uliční síti, je vedena napříč ulicemi Navrátilovou, Řeznickou a Žitnou.

Ulici známe podle zápisů ze 14. století, v nichž jsou uvádeni majitelé jednotlivých domů. Domy měly svá jména, například U Pešků, U Krejcárků, U Kabátů, ale ulice pojmenování neměla. Všechna jména, která jsou u této ulice uplatněna, vycházejí ze situace, z bezprostřední polohy ulice. Tak počátkem 19. století získala jméno Malá Řeznická, takže se tímto pojmenováním vrátila do období středověké Prahy, kdy v této ulici, ale hlavně v ulicích sousedních bydleli převážně řezníci. Viz Lazarská. Někdy v polovině 19. století získala jméno Křížová, což opět vyplývá z bezprostřední situace, neboť tvoří pravidelný kříž s Řeznickou ulicí, kterou přetíná. Název Příčná platí od roku 1870.

František Václav Pštoss (1823 – 1863), český průmyslník, purkmistr města Prahy v letech 1861 – 1863, prez. praž. živnostenské komory. Zasloužil se o zavádění češiny do úřadů a do škol.

Vede souběžně s Vltavou z Myslíkovy ulice do ulice Ostrovní, kde končí poblíž Národního divadla. V této části města říkalo se Pod Zderazem podle staré osady, která byla soustředěna kolem kostela sv. Petra a Pavla už na počátku 12. století. Viz Na Zderaze a Na zbořenci, nebo také Jircháře. Už se vznikem ulice existovalo pojmenování Jirchářská, neboť jircháři zde žili blízko vltavského břehu a tvořili značnou část zdejších obyvatel. Současně se ulici říkalo také Křížová, patrně podle polohy v nejbližší uliční soustavě. Počátkem 19. století říkalo se ulici Druhá Jirchářská nebo Velká Jirchářská, aby tak byla odlišena od blízké ulice V jirchářích. Na jircháře nebo také smradaře, kteří provozovali své málo vonné řemeslo vždy někde v blízkosti vody, navazovala v 18. století pražská rodina koželuhů, z níž pocházel František Pštross, otec pozdějšího primátora Františka Václava Pštrossa. Rodina v ulici, která byla po primátoru F.V. Pštrossovi pojmenována, vlastnila několik domů (například čp. 196). Název Pštrossova platí pro ulici od roku 1945.

Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869), český fyziolog, anatom a biolog, filozof a národní buditel, otec malíře Karla P. (1834 – 1868). Univerzitní profesor ve Vratislavi a od r. 1850 v Praze. Rodina slavného přírodovědce žila v nárožním domě čp. 74/2.

V současné době spojuje ulice Vladislavovu a Spálenou, původně vedlo spojení diagonálně přímo z Charvátovy ulice. Jižní strana (sudá or. čísla), která se dodnes i přes různé přestavby v podstatě zachovala, stojí tam, kde začínal starý židovský hřbitov neboli Židovská zahrada nebo také Sluneční zahrada. Hlavní židovský hřbitov byl v těchto místech už od poloviny 13. století. Proto také nejstarší název úzké ulice, která tady vznikla, byl Na židovské zahradě přední, a byl používán od 15. století až do poloviny 19. století. Potom ze stejného důvodu bylo od pol. 19. století užíváno názvu Přední Sluneční. Židé svým hřbitovům říkali „sluneční zahrady“. Navíc si místo pro poměrně řídkou zastavěnost slunný ráz i uchovávalo. Viz Charvátova a Vladislavova. Rohový dům se Spálenou ulicí (čp. 74/2) je zdoben pamětní deskou s bronzovým portrétem J. E. Purkyně. Pamětní desku společně vytvořili v roce 1883 Josef Václav Myslbek, Karel Vítězslav Mašek a Antonín Wiehl. Nově byla na dům umístěna v roce 1927. Sousední dům čp. 53/4 vytváří příjemnou a jemnou barokní dominantu okolnímu prostředí. Počátkem 20. století byly zde místnosti nakladatelství, v jehož čele stál kulturní historik Otakar Štorch Marien. V roce 1977 vznikl v domě Klub slovenské kultury a od roku 1985 je známý jako Dům slovenské kultury. V současné době Slovenský institut. Levá strana ulice (lichá or. čísla) byla celá zbořena v souvislosti s výstavbou metra. Proti Domu slovenské kultury byla koncem roku 1985 dokončena stavba stanice metra trasy B, Národní. Název ulice Purkyňova platí od roku 1869.

Roku 1870 byla ulice úředně pojmenována podle Jana Půty, jenž byl v polovině 18. století majitelem domu čp. 1166.

Krátká ulička, v níž jsou pouze tři domy, spojuje ulice Petrskou a Klimentskou. Ve 14. století říkalo se v těchto místech U hradeb na Poříčí a míněny byly hradby, které kolem Nového Města pražského nechal v roce 1348 budovat Karel IV. Hradby byly vedeny zhruba v ose dnešní Wilsonovy ulice směrem ke Koňské bráně, která stávala v místech dnešního Národního muzea. Dům U Půtů (čp. 1166 /2) byl v polovině 18. století také nazýván Stará Štvanice, což souviselo pravděpodobně s blízkým vltavským ostrovem, kde byly pro Pražany skutečné štvanice na zvěř pořádány od 16. století až do roku 1802, kdy byly zakázány.

Schody získaly název podle hradčanské radnice čp. 173/9, která byla vystavěna, když byly Hradčany povýšeny na město (1598). Když došlo v roce 1784 ke sloučení pražských měst v jeden celek, byla radnice přeměněna v obytný dům.

127 schodů překonává výškový rozdíl třiceti metrů z Nerudovy ulice do Loretánské ulice a k Hradčanskému náměstí. Schody byly vybudovány jako zkratka v roce 1663, avšak i dříve vedla tudy příkrá úvozová cesta, kudy jezdily i vozy. Málo schůdná komunikace už v 15. století nesla jméno Radnická, tedy ještě dříve, než byla zmíněná radnice postavena, což je způsobeno nejspíše tím, že vedla k první radnici na Hradčanech, o níž existuje zpráva z roku 1486. Viz Loretánská. Také se zde říkalo Vršek masných krámů nebo Masokrámský či Řeznický vršek, neboť na plácku nad cestou a později i kolem schodů soustřeďovaly se hradčanské řeznické krámy, do nichž chodili lidé nakupovat zdola i shora. Naposledy bylo schodiště opravováno v letech 1970 – 1971. Navzdory současným mapám tvrdí Ústav pro jazyk český při ČSAV v roce 1972, že tvar radniční je novější a správný. Od roku 1870 platí název Radnické schody. Spodní část schodiště je zdobena sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa s Ježíškem. Místo jako stvořené pro literární kavárnu U zavěšenýho kafe.

Existuje dvojí výklad názvu. Ulice je pojmenována podle domovního znamení domu U modrého rámu (čp.738/4) anebo je název odvozen od soukenických rámů, které sloužily při práci výrobcům sukna, kteří se usazovali u sv. Haštala či v okolí Obecního dvora.

Krátká ulice dělí přibližně na polovinu domovní bloky mezi ulicemi Dlouhou a Haštalskou. Pojmenování Rámová je rozšířeno asi od poloviny 18. století. Soukeníci provozovali své řemeslo i na jiných místech vltavského břehu Starého Města i na území pozdějšího Nového Města, například nedaleko po proudu Vltavy v okolí kostela sv. Klimenta ležel dvorec „Rami“, objekt, který je k roku 1398 nazýván „… magna curia dicta Ramhof…“ Rada Starého Města potvrzuje statuta soukenického cechu roku 1340 a nedaleká ulice na Novém Městě se již od 15. století podle usazených řemeslníků jmenuje Soukenická.

Název v souvislosti s obdobnými názvy v obvodu Starého Města byl dán jako připomínka 28. října 1918, kdy vznikl samostatný stát – Československo.

Spojuje náměstí Republiky se Švermovým nostem. Původně se ulici říkalo Na příkopě, neboť byla budována v místech, kudy vedly staroměstské hradby a příkop. Levá strana ulice od náměstí Republiky (lichá or. čísla) patří k Starému Městu, pravá strana ulice (sudá or. čísla) je postavena na pozemcích Nového Města. Historik a spisovatel Zikmund Winter (1846 – 1912) píše, že určená komise v květnu 1617 konstatovala, že prostředkem mezi Starým a Novým Městem vede blátivá strouha od Prašné brány až k Vltavě, všude jsou haldy odpadků, nános a bláto. Části ulice směrem k řece se ještě v 18. století říkalo Náplavní nebo Náplavka, protože k řece byl u mostu pozvolný přístup, zboží bylo možné vykládat pohodlně na břeh a v zimě byl tady přímo na vozy nakládán led. Podstatná část ulice však získala pojmenování Trubní nebo Rourová, neboť tudy vedlo potrubí od Novoměstské vodárenské věže. Viz ulice Helmova a Nové mlýny. Pozdější název Eliščina (Alžbětina) není zcela jednoznačný. František Ruth připomíná ve své Královské kronice také Elišku Přemyslovnu, která vstupovala do města se svým manželem Janem Lucemburským v roce 1310 branou sv. Františka. Také v místě posledních domů blíže k Vltavě stávaly už za krále Václava IV. lázně, jimž se říkalo Eliščiny. Od roku 1945 opět platí název Revoluční.

V 18. a 19. století prosperoval v této ulici obchod s rybami, odtud název. Původně se smělo obchodovat s rybami jen na rynku (Staroměstské náměstí), na Karlově náměstí s rybami slanými z dovozu, od 18. st. i v jiných ulicích.

Křivolaká ulice s četnými křižovatkami a záhyby vede od ulice Králodvorské u Prašné brány ke kostelu sv. Haštala na Haštalském náměstí. Již na přelomu 12. a 13. století se soustřeďovali řezníci v okolí kostela sv. Jakuba na Starém Městě, tedy i v této ulici, a proto se zde od 14. až do 18. století říkalo Za masnými krámy. Viz též Masná. Z roku 1363 zachovala se zajímavá adresa k čp. 685/16. Domy v Praze dostávaly svá čísla až v roce 1770 za Marie Terezie, a tak ke zmíněnému roku zněla adresa takto: „za masnými krámy proti Bobkovi a Bohutovi.“ V 18. století byl pro ulici užíván rovněž název podle blízkého kostela Za svatým Jakubem. Souběžně však byly rozlišovány jednotlivé části rozeklané ulice na čtyři díly: jižní říkalo se Řeznická, střední Řeznický plac, mezi Masnou a Dlouhou Šlachtatská, což je název odvozený z němčiny, schlachten znamená porážet, šlachty – porážky, jatky, a severní část ulice jmenovala se Malá Halštatská podle blízkého kostela. Většinou pojmenování souvisí s masnými krámy a s řeznickým řemeslem. Od roku 1870 celá ulice nese jméno Rybná. Prodej ryb byl podřízen zvláštnímu režimu: dohled nad tímto obchodem měl původně královský úředník, pak městský rychtář, až byl funkcí pověřen zvláštní porybný. Tito úředníci měli právo trestat každého, kdo by prodával ryby jinde, než kde byl prodej povolen. Největší trhy s rybami se uskutečňovaly vždy o Vánocích a o Velikonocích.

2. září 1347 probíhala na rozsáhlém prostranství mezi Ovocným a Uhelným trhem oslava korunovace Karla IV. Hosty obsluhovali rytíři na koních. Součástí oslav byly i rytířské turnaje, jejichž tradice se zde udržela až do 18. století.

Od počátku 13. století až do století 16. říkalo se celému prostranství, do něhož teď zahrnujeme ulice Rytířskou, Havelskou a V kotcích, Nové tržiště. Tak mělo být odlišeno od tržiště na Staroměstském náměstí, které bylo starší. Nebo také Svatohavelský trh podle kostela sv. Havla, který nechal v roce 1232 založit král Václav I. pro Havelskou čtvrť, to jest pro východní část Starého Města. Už z mapy je patrné, že tato část městského celku byla budována podle plánu. 500 metrů dlouhá stavební čára z počátku 13. století, to je pozoruhodné zjištění. Také zeď, která byla v zemi objevena nedaleko dnešního Stavovského divadla, není dosud přijatelně objasněna. Možná skutečně tvořila část opevnění samotného Havelského Města. Koncem 17. a v 18. století nazývala se západní část ulice Kotcová podle kotců, krámů, které tady stávaly ve veliké tržnici z doby kolem roku 1362 až do roku 1795, kdy musela tržnice ustoupit výstavbě dnešních domů. Východní část patřila ke Královské třídě (Ovocný trh) anebo už byla nazývána Rytířskou. Ještě však na počátku 19. století říkalo se západní části Vaječný trh a východní Husí trh. Současné pojmenování platí přibližně od poloviny 19. století. Starobylý ráz dodává ulici hluboké podloubí, které se zachovalo až do naší doby při Perlové ulici. Stará rychta (čp. 404/12), sídlo úřadů, původně správní dům staroměstských občanů a sídlo královského rychtáře, které bylo vybudováno společně se založením Starého Města kolem roku 1232. Součástí domu je Havelská brána, někdejší vstup do města proti dnešnímu Václavskému náměstí. Byla identifikována až v roce 1954. Obec tento významný dům vykoupila z královského majetku v polovině 15. století. Ještě po husitských válkách existovala kvetoucí městská samospráva až do roku 1547, kdy Ferdinand I. potlačil význam měst. A v roce 1784 došlo ke zrušení samostatných městských úřadů. Byl vytvořen magistrát.

Dům Řásnovka (čp. 785, Za Haštalem č.or.3). Jan Řásný z Řásnova, hejtman strahovského kláštera, po němž je pojmenován dům i ulice, koupil v letech 1667 a 1679 část pozemku i s chatrnými stavbami. Současná stavba je dílem Josefa Blechy z r. 1877.

Původní spojení mezi Hradební ulicí a Haštalským náměstím vytvářelo oblouk, z něhož v současné době zbyla jen polovina, druhou polovinu srovnala do přímky asanace. Název Sláviččina ze 14. století pochází od jména Slávičky, majitelky některého domu v ulici. V 15. století říkalo se zde Mezi králi, což posměšně označovalo krále stok čili čističe stok (inter reges cloacarum). Jako sousední čtvrtˇNa Františku, tak i zde ovládla chátrající domy chudina. Později až do roku 1850 nesla ulice jméno Šnekova po výrobci karet (Schnek), jenž tady vlastnil dům. Nesprávným obměňováním německého tvaru Schnekengasse říkalo se střídavě a možná i žetrem: Šneková, Hlemýžďová, Slimáková nebo Plžová. Od roku 1894 platí současné pojmenování Řásnovka. Ironií osudu asi ani tento název není nejpřiléhavější, neboť dům, po němž má ulice jméno, stojí v ulici sousední. Starý špitál nebo také Šternberský dvorec (čp. 784/2), z něhož zbyly jen sklepy a jádro stejně staré gotické věže ze 13. století, koupil v době Karla IV. Arnošt z Pardubic pro artistickou fakultu Karlovy univerzity. Z domu vznikly v roce 1965 dětské jesle.

Dům U tří zlatých řetězů (čp. 225/9), po němž je patrně ulice pojmenována, je svými základy původní gotická stavba. Řetězy mohly též plnit obrannou funkci vzhledem ke klášteru sv. Anny anebo byl natažen řetěz dokonce až z druhého břehu jako celní závora.

Ulice je určena v současné době jen pro chodce, vytváří odbočku od prastaré komunikace, která vedla dnešní Husovou ulicí směrem k Mariánskému náměstí. Podoba ulice se pravděpodobně nezměnila ani za několik set let. Václav Vladivoj Tomek ji popisuje v 15. století, kdy byla při klášteru úzká a směrem ke kostelu sv. Jiljí v Husově ulici se rozšiřovala. Ve14. a 15. století se zde soustřeďovali hlavně kožešníci, a proto získala název Kožešnická. Kožešníci mají doloženou vlastní organizaci na Novém Městě už k roku 1396, na Starém Městě od roku 1418. Jenom na Starém Městě se od 15. až do 19. století udželo kolem padesáti kožešníků. Od 17. století už má ulice jméno Řetězová. Komunikace v těchto místech je doložena i z doby románské. Důkazem je dům čp. 222/3, jehož sklepy mají charakter románského palácového typu. Dům je známý jako palác pánů z Kunštátu a Poděbrad. Jiří z Poděbrad zde bydlel až do svého zvolení českým králem v roce 1458. Dům byl součástí většího románského dvorce, jenž je v těchto místech doložen kolem poloviny 12. století. Archeologický průzkum z let 1951 – 1960 prokázal, že jde o vrcholnou románskou stavbu v celé Praze.

Řeznické řemeslo patřilo ve středověku, ale nejen ve středověku, k nejváženějším. Tato ulice spolu s několika okolními byla obydlena převážně řezníky. Jejich cechovním kostelem na Novém Městě byl kostel sv. Lazara. Viz Lazarská.

Spojuje Štěpánskou a Vodičkovu ulici nedaleko Karlova náměstí. Západní průhled ulice je tvořen věží Novoměstské radnice, což zřejmě bylo důvodem prvního pojmenovíní Proti věži nebo Věžní. Také se už ale jmenovala Malá Řeznická. Od 15. století jmenuje se ulice Řeznická, kolem roku 1800 pak 1. Řeznická, od roku 1870 opět jen Řeznická. V názvu ulice se stále objevuje řeznické řemeslo, které bylo provozováno zejména v blízkých novoměstských masných krámech. V době, kdy existovaly tři ulice se stejným názvem, byla tato ulice 1. Řeznická, dnešní Navrátilova byla 2. Řeznická a dnešní Školská 3. Řeznická. Privilegium Karla IV. vyznamenávalo řeznický cech tím, že jeho příslušníci směli v průvodech jít před všemi ostatními řemesly. Zikmund Winter píše, že v některých městských knihách jsou řezníci důsledně nazýváni pány, i když dostávají důtku. Často odmítali dokonce prodávat na váhu, chtěli jen od oka.

Název byl dán charakterem ulice, která se svažovala k řece a k přívozu, dokud nebyl postaven most. Od pol. 18. st. Horní Přívozní. Dolní přívoz byl na Alšově nábřeží. Od r. 1870 platí pojmenování Říční.

Mírné prohnutí ulice, která spojuje Újezd s Malostranským nábřežím, nasvědčuje tomu, že i pozdější zástavba respektovala původní křivku komunikace. Výstavba ulice byla ovlivňována prastarou výpadovou silnicí směrem k jihu, která vedla zhruba po čáře dnešního Újezdu, nedalekou hradbou, kterou nechal budovat na Malé Straně v letech 1360 – 1362 Karel IV., blízkou Újezdskou bránou, ale hlavně stále ještě bohatými zahradami, mlýny a řekou. Velmi významnou stavbou v ulici je kostel sv. Jana Na prádle, který je považován za jeden z nejstarších v Praze. Tento jižní cíp Malé Strany byl prokazatelně osídlen už v předhistorické době. Později zde vznikala od 10. století osada Újezd a v 1. polovině 12. století je v této osadě připomínán kostel sv. Jana u vody (Na prádle). Tuto skutečnost potvrzuje zpráva kanovníka Vyšehradského, pokračovatele kronikáře Kosmy, jenž k roku 1142 píše o záchraně jeptišek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě v tomto kostelíku. Za husitských válek byl kostel pravděpodobně výjímečně ušetřen, přestože jinak téměř celá Malá Strana byly husity zničena. Na počátku 16. století stal se pak kostel majetkem malostranské obce, která ke kostelu přestěhovala špitál (čp. 440/6). Na počátku 19. století bylo pobřeží na levém i pravém břehu Vltavy v těchto místech významně ovlivněno výstavbou řetězového mostu. Barokní opevnění, které tvořilo předmostí, kupovali stavební podnikatelé a stavěli obytné domy. U Národního divadla vyrostly tak Chourovy domy (zbořeny 1959) a na nábřeží od dnešního mostu Legií k Říční ulici vyrostly Jechenthalovy domy. Viz Malostranské nábřeží. V roce 1784 byl kostel sv. Jana Na prádle zrušen i se špitálem. Z kostela se stala prádelna, odtud název. Až v roce 1935 byl kostel obnoven a propůjčen Církvi československé husitské. Socha sv. Jana Nepomuckého před kostelem pochází z roku 1715 a je dílem Michala Josefa Brokoffa. V kostele je pohřben český humanistický právník, po němž je pojmenována přilehlá ulice, Viktorin Kornel ze Všehrd (1460 – 1520). V Říční ulici v čp. 532/11 bydlili v letech 1907 – 1923 bratři Josef Čapek (1887 – 1945) a Karel Čapek (1890 – 1938).

Ulice vznikla při asanaci odbouráním domů, které přiléhaly ke kostelu sv. Salvátora. V roce 1902 byla vyměřena, v roce 1907 architekt Osvald Polívka navrhl úpravu fasád a v roce 1910 získala úředně jméno podle výše uvedeného kostela.

Ulička vytváří pravý úhel kolem kostela sv. Salvátora, zkracuje cestu mezi ulicemi Kostečnou a Dušní. Kostel sv. Salvátora má velmi pohnutou historii. Byl vybudován v letech 1611 – 1614 německými evangelíky, protestanty augspurského vyznání, kteří tehdy měli k Čechům velmi vřelé vztahy. Kostel byl Pražany nazýván „německý“. Stavbu pravděpodobně řídil zedník Jan Kryštof z Graubündenu, ale jsou uváděni ještě stavitelé Jan Dominik de Barifis (Parisis) a Giovanni Maria Filippi. Velmi se o vybudování tohoto protestantského kostela zasloužil Jáchym Ondřej Šlik, jenž byl 21. června 1621 mezi poravenými českými pány na Staroměstském náměstí. Jáchym Ondřej Šlik, hrabě z Pasounu a Holejče (1569 – 1621), šlechtic a politik, jeden z hlavních vůdců protihabsburské stavovské opozice, direktor a hlavní mluvčí českých stavů. Popravený šlechtic byl po staroměstské exekuci pochován v kostele sv. Salvátora. Konfiskovaný kostel získali v roce 1624 pavláni, řád poustevníků sv. Františka z Paoli. Za josefínských reforem byl kostel v roce 1784 zrušen, v roce 1790 vydražen a od roku 1795 se v něm usídlil mincovní úřad. Kostel (čp. 1045/I) byl upraven pro potřeby výroby mincí, instalovány stroje, vystavěny žíhací pece a boční lodě kostela používány jako stáje. Mincovna pracovala v kostele až do roku 1857. V roce 1863 dovolil císař českým evangelíkům, aby si kostel vykoupili zpět pro náboženské účely. Stavební úpravy probíhaly v kostele v 50. letech 20. století, naposledy byl restaurován v roce 1970.

Existuje dvojí výklad názvu. Ulice jmenuje se podle domu U Samců (čp. 1177/1) anebo podle Václava Samce ze Stráže, jemuž na počátku 17. století patřil dům čp. 1194.

Spíše ulička než ulice spojuje dvě hlavní komunikační tepny: Klimentskou a Petrskou. Samcova ulice spolu s několika sousedními ulicemi vytváří svým charakterem jakousi členitou lokalitu mezi vltavským nábřežím a náměstím a kostelem sv. Petra. Této uličce a sousední Mlynářské říkalo se na počátku 15. století Mezi pekaři, neboť se v těchto místech usazovali, později byla ulice nazývána Mlýnskou, protože směřovala k novoměstským mlýnům. Celé okolí bylo ovlivňováno existencí osady kolem kostela sv. Petra, viz Petrská a Petrské náměstí, prastarou cestou, veřejnou cestou, která směřovala ke Starému Městu v ose dnešní Klimentské ulice, a vltavským pobřežím s jeho soukeníky, rybáři a mlynáři. Od roku 1869 platí název Samcova.

Saský dům ( čp. 55/III ), též U Steiniců podle nájemce z 19. století, věnoval Karel IV. ve 14. st. saskému vévodovi Rudolfu I. Od domu i název ulice. Nepravidelný domovní blok vytváří nároží tří ulic: Mostecké, Lázeňské a Saské.

Saská ulička, ač se nachází jen několik kroků od živé turistické Královské cesty, je součástí poklidné oázy ve stínu Karlova mostu. Až do roku 1870 byla ulice bez názvu. Část ulice u čp. 286/6 byla nazývána v 19. století V lázeňském dvoře nebo Lázeňská. Viz Lázeňská. V letech 1870 – 1891 se část ulice směrem k Vltavě nazývala Lužická, což souviselo s Lužickým seminářem na severní straně Karlova mostu, viz ulice U Lužického semináře. Od roku 1891 platí název Saská.

Celá jedna strana této ulice je tvořena vychodním blokem budov Klementina, kde byl umístěn teologický seminář, ústav pro výchovu kněží. Josef II. zde v rámci centralizace státní moci založil r.1783 generální seminář pro celé Čechy.Od r.1790 arcibiskupský.

Původně ulice asi žádné jméno neměla. Vznikla tak, že její západní strana byla určena blokem budov jezuitského Klementina, a druhá strana zůstala zachována alespoň na základech původní zástavby. Tím je také dána přísně rovná stavební čára levé strany, kde stojí Klemntinum (čp. 190/1), a zprohýbaná pravá strana, kde stojí částečně ještě původní domy čp. 159/8, čp. 175/2 a čp. 176/4. Dům čp. 159/8, Trautmansdorfský palác, tvoří nepravidelné nároží, jehož průčelí je obráceno do Mariánského náměstí proti budově Magistrátu. Na gotických základech provedl někdy po roce 1700 přestavbu pravděpodobně Jan Blažej Santini – Aichel. V současné době je dům stále ještě pobočným sídlem Archivu hlavního města Prahy. Na opačném konci ulice tvoří obdobnou nepravidelnou nárožní dispozici dům čp. 175/2, dům U zlaté studně. Také tento dům má gotické sklepy, ale proslulý je zejména svou štukovou výzdobou směrem do Karlovy ulice. Viz Karlova ulice. O Klementinu viz Mariánské náměstí. Současný název Seminářská je doložen koncem 18. století.

Ulice společně s přilehlým náměstím byla pojmenována podle činnosti, která zde byla provozována od poloviny 14. st., kdy bylo Nové Město založeno. V ulici byla umístěna váha na seno a na náměstí se seno prodávalo.

Ulice spojuje Senovážné náměstí s náměstím Republiky. Levá strana ulice (lichá or. č.) je téměř celá tvořena blokem domu České národní banky, pravou stranu tvoří obytné domy. Název ulice je stále stejný už od 14. století. Toto místo bylo dokonce vybaveno zvláštním privilegiem Karla IV., podle něhož se právě jen zde smělo obchodovat se senem pící a ovsem. Od roku 1846 byl v ulici hotel U modré hvězdy (čp. 864, 865), v němž přebývali zejména významní hosté, jako například následník trůnu František Ferdinand ď Este nebo pruský král Vilém I. Jaroslav Schaller uvádí, že se této ulici také podle hotelu nějaký čas říkalo Sterngasse.

Pojmenování je stejné jako u Senovážné ulice. Návrat k původnímu názvu byl úředně proveden 12.1.1993.

Náměstí mělo své platné místo v plánu Nového Města, jehož osou bylo určeno dnešní Václavské náměstí. Tato hlavní obchodní centra, Koňský trh (Václavské náměstí), Dobytčí trh (Karlovo náměstí) a Senovážné náměstí byla napojena na hlavní komunikace a směřovala k hlavním městským branám. Náměstí bylo vyměřeno v místě, kam zasahovala stará osada Chudobice, ústilo v novoměstských hradbách do Nové brány. Původní název Senné byl v 15. až 19. století pozměněn na Senovážné a po vyzkoušení několika různých názvů vrátily se úřady k témuž původnímu výstižnému pojmenování. Až do konce 19. století si náměstí zachovávalo venkovský ráz, rozbahněný povrch, stodoly, pole a obyčejná venkovská cesta, která vedla středem náměstí. Jen tvar prostoru náměstí je poněkud odlišný a zarážející. Gotický trojúhelník vzbuzuje dojem nedokončeného projektu.

Nárožní dům s dosud zachovaným podloubím U Skořepů, U tří zlatých lvů, též Staroměstská pasáž (čp. 420/10), podle něhož je ulice pojmenována, patřil v 1. polovině 16. st. Vítu Škořepovi, kteý měl v domě výnosnou kloboučnickou živnost.

Původně byla tato ulice, která spojuje Uhelný trh se složitou křižovatkou pod Perštýnem, velmi úzká a nerovná, domy sousedních bloků se k ulici obracely spíše zády. Dnešní široká ulice je výsledkem postupných stavbeních úprav. Název ulice byl v průběhu let různě obměňován, v 18. století byl překládán do němčiny jako Schalengasse (Schale – skořápka), v 19. století říkalo se opět Škořepka nebo Škořepí či Skořápková. V letech 1940 – 1945 byl uváděn dvojjazyčný název Schalengasse – Skořepka. Počátkem 20. století byl obnoven původní tvar Skořepka. V domě U Skořepů bydlel v roce 1787 Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791). V původním domě čp. 421 žil od roku 1693 sochař Jan Brokoff (1652 – 1718) a po něm i jeho slavný syn Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688 – 1731). Nejstarším držitelem domu, jenž na tomto místě stával, byl jakýsi Glencer, patrně Němec, je uveden v městských knihách k roku 1356. Není známo, jak se v té době ulice nazývala. V domě U smrti (čp 354) bydlel náš nejvýznamnější barokní malíř Petr Brandl (1668 – 1735).

2. června 1848 byl na ostrově zahájen Slovanský sjezd, jenž měl řešit postavení Slovanů v Rakousku-Uhersku, ale 11. června musel být ukončen. Následovaly svatodušní bouře, maršál Windischgrätz vyřešil nespokojenost vojensky.

Ostrov, který vznikl nánosem v řečišti Vltavy v průběhu 17. a 18. století, vytváří mezi Masarykovým a Janáčkovým nábřežím jakousi skupinu spolu s ostrovy Střeleckým, Dětským (Židovským), Peržilkovským a Kampou. Na obrazu Jiljí Sadelera z roku 1606 není ještě zachycen a slavný Václav Hollar v polovině 17. století zobrazuje toto místo jako písčinu s křovinami. Po povodni v roce 1784 byl ostrov ohrazen zdí a osázen stromy, aby ho příští povodeň neodnesla. Tak vznikl 250 m dlouhý a 100 m široký ostrov, který byl dostupný jen lodí. Jméno je u ostrova uváděno až po roce 1760, kdy je jmenován Barvířka nebo Barvířský podle barvíře Josefa Ignáce Saengera, jenž v roce 1760 ostrov koupil, někdy také podle mlynáře Jana Šítka (+ 1451) Šítkovský. Po roce 1801 Engelův ostrov podle Františka Antonína Engela (+ 1801), který na ostrově vybudoval kartounku a zřídil hostinec. Přeložením názvu do češtiny vznikl Andělův ostrov. Od roku 1838 ujímá se název Žofín, a to na počest arcikněžny Žofie (1805 – 1872), manželky rakouského arcivévody Františka Karla. Její nejstarší syn František Josef I. se stal v roce 1848 rakouským císařem. Od roku 1884 byl Žofín v majetku obce, ta zde zřídila sad, znovuobnovila lázně a restaurační budovy (1886), kde se dál pořádaly koncetry, plesy a národní slavnosti. Druhý český národní bál byl v roce 1841 právě zde (první se uskutečnil v budově konviktu v Bartolomějské ulici). Ve stejném roce jezdila na ostrově po 150 m dlouhých kolejích první lokomotiva s jedním vozíkem pro dva pasažéry. Úředně byl název Žofín zaveden v roce 1841 na žádost mlynáře Václava Antonína Novotného (1777 – 1851), jenž se zasloužil o to, že se stal ostrov vyhledávaným místem významné pražské společnosti. K uctění památky Slovanského sjezdu byl ostrov úředně nazván roku 1925. V roce 1931 byl ostrov upraven architektem Janem Šrámkem jako sad. Budova čp. 226/8 byla naposledy nákladně restaurována Městskou částí Prahy 1 po roce 1989 a pronajata tanečnímu mistrovi Janu Nekolovi. Dále jsou zde pořádány plesy, výstavy a jiné kulturní akce, pravidelně zde probíhají plenární zasedání zastupitelstva Prahy 1. Mostem je ostrov spojen s Masarykovým nábřežím od roku 1949. V roce 1955 byl na ostrov umístěn pomník Boženy Němcové od sochaře Karla Pokorného. O Šítkovské vodárenské věži a budově Mánesu viz Masarykovo nábřeží.

Bedřich Smetana (1824 – 1884), patří mezi největší české i světové hudební skaldatele, má podíl na zal.Umělecké besedy, byl sbormistrem Hlaholu, hudebním kritikem v Národních listech, je autorem řady oper, symfonických básní (Má vlast)a komorních skladeb.

Ještě v polovině 19. století bylo nábřeží volné a písčité prostranství, které se zvolna sklánělo k řece. Rostly na něm staré pokřivené stromy, byly zde rybářské chaloupky a u nich se sušily rybářské sítě. Tak popisuje nábřeží ještě spisovatelka Karolina Světlá (1830 – 1899). V době krále Václava I. vedla po nábřeží jednoduchá zeď. Staroměstské mlýny a rybáři u řeky byli za zdí, vně města. Zeď na nábřeží byla zbořena v době Karla IV. Nynější nábřeží bylo vybudováno v letech 1841 – 1845 ihned po dokončení řetězového mostu, na jehož místě stojí dnes most Legií. První pražské vltavské nábřeží podle návrhu architekta Bernarda Grubera vystavěl z opracovaných žulových kvádrů budějovický podnikatel Vojtěch Lanna. Stavbu zaplatily české stavy, které v těchto místech vykoupily starou sklárnu z roku 1570, Vernerovy lázně, pozemky bývalých mlýnů, ohrady i malé domky. Když bylo nábřeží dokončeno, bylo nazýváno prostě jen Nábřeží anebo Staroměstské nábřeží. Někdy snad od roku 1894 získalo název Františkovo podle Františka Josefa I. Od roku 1952 platí úřední název Smetanovo. Viz též Novotného lávka. V místech, která dnes zdobí kašna s pomníkem, stával v 16. a 17. století domek Na poustkách. Toto pojmenování se udrželo až do 19. století. Pomník císaře Františka I. nebo také Krannerova kašna či Hold českých stavů byl postaven v letech 1844 – 1846 architektem a spolutvůrcem katedrály sv. Víta Josefem Krannerem. Kašna s novogotickou 29 metrů vysokou fiálou je zdobena sochami Josefa Maxe a Josefa Kamila Böhma. 17 soch představuje 16 krajů a Prahu, další alegorické sochy zobrazují obchod, průmysl, umění, vědu, orbu, hornictví, mír, hojnost. Bronzová jezdecká socha císaře Františka I., jenž vládl v letech 1792 – 1835, byla v roce 1918 z pomníku odstaraněna, v současné době je vystavena v lapidariu Národního muzea. Elegantní ráz nábřeží byl poněkud narušen moderní výstavbou paláce Lažanských (viz Národní třída) a na opačné straně budovou Karlových lázní z roku 1848 od architekta Jana Bělského. Zde žil a vydával Národní noviny Karel Havlíček Borovský. Z nábřeží je neopakovatelný pohled na panoráma Hradčan. Možná proto si přál František Palacký, aby právě tady byl vybudován palác české vědy a umění. Socha Bedřicha Smetany od Josefa Malejovského je od roku 1984 umístěna před Smetanovým muzeem na Novotného lávce.

Sněmovna (čp. 176/4,6), bývalý Thunovský palác, od r.1801 majetek českých stavů. Sněm, orgán samosprávy, zasedal zde od r.1861. Na tradici v budově navázal senát v r.1918 i sněmovna České národní rady v r. 1968. Také nyní slouží poslanecké sněmovně ČR.

Dnešní Sněmovní ulice, která vede ze středu Malostranského náměstí a končí slepě pod svahy Hradu, byla v centru událostí města Prahy už v nejstarší době. Cesta k Pražskému hradu, jenž ovládal pražskou kotlinu asi od poloviny 9. století, vedla po Opyši od východu, po dnešním Hradčanském náměstí od západu a od brodu, přívozu a později od mostu přes osadu Na pískách (Klárov) vedla další důležitá cesta z pravého břehu Vlatvy Sněmovní ulicí k jižnímu vstupu do Hradu. Sněmovní ulice byla spojena i s jižní cestou od Košíř Karmelitskou ulicí a Nerudovou ulicí byla napojena na hlavní komunikaci od západu. Pravděpodobně právě v těchto místech bylo centrum nejstaršího podhradí. Nasvědčuje tomu asi deset kostelů v bezprostřední blízkosti a další významné lokality jako dvory: biskupský, nebovidský, chotěšovský, mělnický i opevněné místo johanitů u kamenného mostu. Ve 14. století říkalo se v těchto místech Pod valy hradu Pražského, Vojtěch Volavka uvádí název Pod valy, na skále hradčanské, o čtyři sta let později byla jižní část nazývána Farské náměstí nebo Farský plac podle čp. 177/3, fary kostela sv. Mikuláše, severní rozšiřující se část získala název Pětikostelská. Od roku 1870 se celá ulice jmenovala Pětikostelská. Tento název vznikl omylem, neboť kostely v ulici byly jen tři. Název vznikl překladem jména Fünfkirchenů, kteří měli v 17. století v ulici dům čp. 170. Ulice se pak jmenovala Pětikostelská nebo Pětikostelní až do roku 1891. Tentýž dům patřil v polovině 18. století významnému pražskému truhláři Josefu Dobnerovi, otci historika Gelasia Dobnera, jenž se tu narodil (1719 – 1790). Od roku 1891 až do roku 1940 byla ulice nazývána Sněmovní, za okupace v letech 1940 až 1945 bylo ulici dočasně vráceno jméno Pětikostelní a od roku 1945 platí současný název Sněmovní. První ze tří zaniklých kostelů stával proti Thunovské uličce, byl zasvěcen sv. Martinovi, první zmínka o něm pochází z roku 1416 a zbořen byl v roce 1713 při stavbě Thunovského paláce. Druhý kostel sv. Ondřeje stál severně od sněmovny v trojúhelníkovém náměstíčku, první zmínka pochází z roku 1365 a zanikl patrně v husitské době. V tomto místě říkalo se také V Kokotkách (in Kokotkonibus) podle majitele domku , jenž stával poblíž kostela. Buzek řečný Kokotek. Třetí kostel sv. Michala pod Hradem či pod valy hradu Pražského je prvně zmiňován k roku 1354 a někdy kolem roku 1700 byl zbořen. Thunovský dům (sněmovna) vystavěl na místě pěti původních domů Maxmilián hrabě Thun v letech 1696 – 1720, v roce 1779 si celý palác pronajal pro divadlo Pasquele Bondini, od roku 1825 sídlila zde Česká spořitelna. V roce 1801 stal se palác majetkem českých stavů a posléze sněmovnou. V Čechách existuje tradice sněmů již od 13. století. Měly zákonodárárnou moc (sněm), moc výkonnou (úřady) i moc soudní. Alespoň tak tomu bylo v dobách, kdy měly sněmy svou skutečnou váhu. Sněm byl reprezentován šlechtou, duchovními, rytíři i zástupci měst. Ve skutečnosti však šlo vždy jen o nepatrnou část nejbohatších a nejvlivnějších. Sněm míval nejvíce asi dvě stovky reprezentantů. První sněmy ještě za Přemyslovců zasedaly na Pražském hradě, kde je dodnes zachována stará sněmovna, v níž byly ukládány i zápisy ze sněmů v zemských deskách, v těsné blízkosti Vladislavského sálu. V období vlády Habsburků byla činnost sněmů omezována povětšinou jen na vybírání daní. Význam českého sněmu vzrostl opět po roce 1848. Ještě v jednom domě (čp. 1/1) v ulici sídlily nejvyšší úřady: gubernium – v Čechách tento správní orgán existoval od roku 1763 – 1848, od roku 1850 pak bylo zde sídlo místodržitelství.

Název získala ulice někdy v 15. století podle soukeníků a postřihačů, kteří zde provozovali své řemeslo. U čp. 1195/11 je připomínán dvorec Ramhof už k r. 1398. Viz též Rámová na Starém Městě a Břetislavova na Malé Straně.

Původní pomístní název Na latránu zahrnoval i sousední komunikace a pravděpodobně zde znamená boční ulice, cesty směřující k městu či k hradu. Latran může znamenat i osadu nebo předměstí. Protože ulice navazovala ve středověku na významnou staroměstskou cestu, Dlouhou ulici, jmenovala se rovněž nějaký čas Dlouhá. Asi od 15. století je užíván současný název Soukenická. V roce 1548 a znovu v roce 1653 byla ulice postižena požárem, takže v okolí „na 300 domů bylo obráceno v popel“, píše Jan František Beckovský (1658 – 1725), autor kroniky Poselkyně starých příběhův českých. Novostavba čp. 1194/13 stojí v místech, kde stával rodný dům vynikajícího české grafika Václava Hollara (1607 – 1677), jenž musel po Bílé hoře odejít z náboženských důvodů do ciziny. Zemřel v Londýně. V ulici byla za vlády Marie Terezie zřízena v roce 1762 první pražská porodnice.

3. června 1506 zničil v ulici požár dvacet domů. Tato událost dala ulici jméno. Snad prvně se název v listinách objevuje v r. 1518 a platí dodnes.

Dnešní Spálenou ulicí vedla ve středověku jedna z nejdůležitěkších cest z Vyšehradu na Pražský hrad. Procházela vyšehradským podhradím, vedla i dnes nejistě určovanou vesnicí Psáry, respektovala přírodní emauzský úvoz, kde později Na sklace vystavěl Kilián Ignác Dienzenhofer kostel sv. Jana Nepomuckého, a od Zderazu nebo přes dnešní Karlovo náměstí vstupovala do budoucí Spálené ulice, která byla ukončena Zderazskou bránou nebo též bránou sv. Martina Na Perštýně. V těsné blízkosti brány, která byla součástí staroměstského opevnění, stál a dodnes stojí kostel, jenž dostal přiléhavý název sv. Martina ve zdi. Dvojí prohnutí ulice je důkazem, že zástavba Nového Města respektovala původní a již existující komunikace, zatímco nově vznikající ulice jsou vedeny podle rovné stavební čáry. Za hradby Starého Města nechal Karel IV. vystěhovat všechna hlučná řemesla: kováře, kotláře, zbrojíře, zámečníky, nožíře, ba dokonce i zlatníky. V ulici se začali usazovat převážně kováři, a proto její první název už ve 14. století byl Kovářská. Později získává ulice pojmenování Flašnéřská. Flašnéři pracovali s plechem jako dnešní klempíři. Od počátku 16. století platí současné pojmenování Spálená. Výraznou stavbou je v ulici kostel Nejsvětější Trojice a nikoli náhodou je kostel se stejným zasvěcením v Trojické ulici v Praze 2. Oba kostely stojí při staré Vyšehradské cestě, kudy chodívaly i královské průvody. Kostel Nejsvětější Trojice vystavěl pro řád trinitářů Ignác Putz z Adlerthurnu, architektem je patrně Octavián Broggio. S kostelem byl současně stavěn i klášter, který byl však za josefínských reforem zrušen a v roce 1899 i zbořen. Zůstala jen farní budova, u níž je socha sv. Judy Tadeáše od Antonína Brauna, synovce Matyáše Bernarda Brauna. Na místě zbořeného kláštera, jenž tvořil roh ulic Spálené a Lazarské, stojí dnes moderní stavba z roku 1912 od Matěje Blechy, dům připomínající svými vybroušenými kubistickými ploškami drahokam, pojmenování domu však nepochází od drdahokamu, ale od majitele Jana Diamanta. Proluka mezi domem a kostelem je zdobena sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1717 od Michala jana Brokoffa. Barokní socha s kubistickou svatozáří. Hlavní oltář kostela je zdoben obrazem Nejsvětější Trojice od Antonína Franze Maulpetsche, jenž v roce 1794 vymaloval proslulý strop knihovny Strahovského kláštera. Jako by měla tato ulice předem určenou charitativní činnost. V čp. 76/14 se usadila po zboření starého domu U Šmerhovských (1907) pojišťovna, novostavbu pro ni připravil v secesním slohu architekt Osvald Polívka. Dům se stal majetkem Prvního českého c.k. privátního ústavu ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití. Pojišťovna je v domě dodnes. Až do těchto míst zasahoval židovský hřbitov – Židovská zahrada. I další domy ve Spálené ulici směrem k Perštýnu, souběžná Vladislavova a dále příčné ulice Purkyňova a Charvátova, rozkládají se na pozemcích starého židovského pohřebiště. Viz jmenované ulice. V místech stanice metra Národní býval hostinec U Ježíška. Dům i hospoda získaly jméno podle obrázku, jenž byl na domě namalován. Na večeři sem pravidelně chodíval spisovatel Jan Neruda, jenž bydlel v sousední Vladislavově ulici. V 18. století v ulici žily sochařské rodiny Prachnerů i Platzerů, v 19. století bydlel zde sochař Václav Levý a po něm i Josev Václav Myslbek. V čp. 15 žila malířská rodina slavných Mánesů, v nárožním domě do Purkyňovy ulice (čp. 74), který byl zbořen v roce 1927, bydlel přírodovědec a lékař Jan Evangelista Purkyně i jeho syn Karel. Kulturní tradici ve Spálené ulici udržuje neúnavné divadlo Ypsilon, v němž působí i významný propagátor české historie Marek Eben.

Byly vybudovány někdy v 16. st., jejich současná podoba pochází z l. 1835 – 1837.Název je patrně odvozen od souběžné uvozové cesty, která tudy vedla v 9. st. a byla nazývána Starou cestou. Viz Na Opyši.

101 schodů stoupá z Klárova k Černé věži Pražského hradu a končí u vyhlídky nad Fürstenberskou zahradou. Schody vedou mezi dvěma vysokými zdmi. Jdeme-li z Klárova, máme za levou zdí jižní zahrady pod Pražským hradem, vpravo za zdí je prostor bývalé Svatováclavské vinice, na níž počátkem 10. století sv. Václav sám pracoval, víno lisoval i sám vlastní vinici hlídal. Od východu tudy přes Opyš (Opuš, Vopyš) vedla hlavní cesta k Hradu. Zdejší vchod do Hradu byl nazýván Malé vrátce či Malá fortna. Před vstupem do prostoru Hradu byl hluboký příkop s padacím mostem (od r. 1278). Název Staré zámecké schody je pro tuto komunikační trasu používán od roku 1829.

Antonín Stárek (1841 – 1899), mlynář a novoměstský radní v letech 1885 – 1896. Starší literatura uvádí, podle názvů četných vinic a pozemků, toto jméno jako velmi frekventované v pražských dějinách.

Stárkova ulice, která začíná na křižovatce s Petrskou ulicí a vede k nábřeží Ludvíka Svobody, vznikala na konci 19. století, někdy kolem roku 1890, a až do roku 1916 patřila k Těšnovu. Pojmenování Stárkova platí přibližně od roku 1916. Viz Těšnov. Osada Těšnov bývala v těchto místech až do 15. století.Také se zde říkalo V Těšnovských zahradách. Za Karla IV. vedly tudy hradby Nového Města, což nám připomíná název V šancích nebo U šanců, kdy střelci Václava IV. dostali povolení přistavět si tady k hradbám vlastní domky. Připomínkou hradeb a opevnění byla také Petrská, Poříčská či Špitálská brána. Tady míval za Rudolfa II. zahradu lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku. Po zboření brány bylo v těchto místech vybudováno nádraží Severozápadní dráhy. Autorem architektonicky cenné stavby byl Karel Schlimper. Slavnostně bylo nádraží otevřeno 10. května 1875 s názvem Severozápadní nádraží. Pak se jmenovalo Denisovo, posléze Praha – Těšnov. A jako takové bylo v roce 1972 vyřazeno z provozu, neboť budova stála v cestě severojižní magistrále, a zbořeno. Původní nádraží mívalo s ostatními nádražími v Praze spojení koňskou dráhou.

Náměstí je středem Starého Města hlavně ve smyslu historickém a kulturním. Tržiště a obchod na tomto místě však vzkvétaly již dávno před vznikem města. V průběhu staletí byl název různě obměňován, ale vždy se vztahem k nejstarší městské čtvrti.

Prostor Staroměstského náměstí byl původně nepravidelný a patřilo do něho i prostranství dnešního Malého náměstí, kde se soustřeďoval prodej ovoce. Poblíž pozdější radnice byl Tandléřský trh (vetešnictví), při ústí do Dlouhé ulice byly prodávány ryby, nejblíže k radnici soustřeďovali se chlebné krámy a kožešníci. Nejdříve bylo zboží vykládáno k prodeji jen na zemi, až později se kolem dnešní radnice začali stavět dřevěné a pak kamenné stánky a krámy – kotce. Na rozdíl od jiných hlavních náměstí, z nichž vybíhají ulice pravidelně a plánovitě do čtyř světových stran, sbíhají se ke Staroměstskému náměstí ulice paprskovitě. Vedly sem zemské cesty, končily zde i cesty cizích kupeckých karavan. Nejstarší tržiště se nejspíše nacházela v bezprostřední blízkosti Hradu a Vyšehradu, kde žilo poblíž knížete nejvíce lidí, kde se soustřeďovala moc i peníze, kde byla největší poptávka po zboží. Staré Město a v jeho centru Staroměstské náměstí je ideálním místem mezi hrady (Mezigrady). Tržiště se pak objevuje u brodu v místech Rudolfina, pak u kostela sv. Mikuláše a současně při Ungeltu, kde se soustřeďovali cizí kupci v ohrazeném a chráněném (otýněném) dvorci, u něhož už v 10. století byl založen špitál s kostelem Panny Marie. Trh má na dnešním Staroměstském náměstí už v roce 1211 svého správce, jenž dohlíží na pořádek a vybírá poplatky. Patrně nejstarší název Velké náměstí vznikl proto, aby byl odlišen od menšího prostoru, kde bylo menší tržiště kolem kostela sv. Havla. Už ve 13. století se objevuje v zápisech název Staré tržiště a v téže době získává náměstí dnešní pevný čtvercový tvar. Od 14. století objevuje se název Rynk nebo Staroměstský rynk, aby nedocházelo k záměně s Malostranským rynkem, v 18. století je nejčastěji užíváno názvů Staroměstský plac, Velké Staroměstské náměstí nebo znovu Velké náměstí. V druhé polovině 19. století je užíváno pouze názvu Velké náměstí, až od roku 1895 platí současný název Staroměstské náměstí. Tady bylo též správní centrum města i významné kostely. Zástupci městské samosprávy scházeli se nejdříve ve vlastních domech nebo v rychtě, první zmínka o přísežných v Praze je z roku 1258 a z roku 1269 pochází tzv. pražské právo Otakarovské, kde je zmínka o rychtáři se soudní pravomocí a o radě dvanácti. Staroměstští se scházeli také v původním kostele sv. Mikuláše. Teprve 18. září 1338 vydal Jan Lucemburský privilegium, jímž vyjádřil souhlas, aby si staroměstská obec zřídila vlastní radní dům. (Názor, že radní dům koupili zástupci obce už dříve v roce 1296, není potvrzen, viz ulice U radnice). Základem budoucí Staroměstské radnice se stal dům Wolflina od Kamene, který stál uprostřed náměstí a kolem něhož protékal tehdy ještě potok. Postupně bylo k radnici přikoupeno dalších osm domů a vybudována téměř šedesát metrů vysoká věž, na níž byl umístěn světoznámý orloj. Staroměstský orloj instaloval na věž radnice někdy v roce 1410 Mikuláš z Kadaně. Teprve v roce 1490 orloj ošetřoval a spravoval mistr Hanuš, jenž byl dlouho považován za tvůrce orloje. Od roku 1866 je orloj vyzdoben kalendářovou kruhovou deskou od Josefa Mánesa. Naposledy byl unikátní stroj, jehož základní součásti jsou stále ještě původní, opravován v roce 1979. Náměstí bylo svědkem mnoha slavnostních okamžiků, oslav, rytířských turnajů a shromáždění, ale též okamžiků pohnutých a tragických. V roce 1437 byl zde se svými druhy popraven Jan Roháč z Dubé. 21. června 1621 bylo na náměstí před radnicí popraveno dvacet sedm českých pánů, rytířů a měšťanů, kteří stáli v čele protihabsburského odboje. Vedle radnice je nejvýraznější dominantou náměstí ušlechtilá stavba Týnského chrámu. Kostel Panny Marie před Týnem už svým názvem připomíná týnský kupecký dvůr, kde cizinci, kupci, mohli uskladnit své zboží. Za poplatek (ungeld) byli pod ochranou samotného panovníka. Týnský chrám je vybudován na gotických a románských základech. Románská kaple byla součástí špitálu cizích kupců. Kostel byl budován společně s radnicí ještě v době Jagellonců, přičemž o radnici se hovořilo jako o stavbě, která nebude dokončena nikdy. Týnský chrám stal se farním po ještě straším kostele sv. Mikuláše. Byli zde kališníci a po nich jezuité. Hlavní vstup do kostela vede průchodem Týnské školy, jejíž dům patří k nejstarším gotickým stavbám na náměstí. Kostel je přístupný ještě od jihu z Celetné ulice. Severní portál není používán jako vchod, avšak patří svou hodnotnou sochařskou výzdobou z dílny ještě parléřovské k nejcennějším gotickým památkám. Reliéf v timpanonu zobrazuje Kristovo utrpení. Nejznámější je z kostela patrně náhrobek Tychona Brahe (1546 – 1601), významného astronoma císaře Rudolfa II., jenž je zde pochován. V chrámu působil Jan Milíč z Kroměříže (+ 1374), předchůdce husitského hnutí, kázal zde husitský srcibiskup Jan Rokycana. 2. března 1458 vstupoval do chrámu po svém zvolení českým králem Jiří z Poděbrad. Proti Týnské škole, chloubě latinského učení, stála od roku 1591 Krocínova kašna. Nechal ji postavit Václav starší Krocín z Drahobejle, od roku 1584 primátor Starého Města pražského. Kašna z červeného mramoru, vzácná ukázka manýrismu z doby Rudolfa II., stála prý jen o groš méně než Karlův most. V roce 1862, když už nesloužila dost dobře svému účelu, byla nešetrně a nešťastně rozebrána. Její poškozené fragmety jsou uloženy v lapidáriu Národního muzea. Podobný osud postihl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Byl zde postaven císařem Ferdinandem III. jako dík za osvobození Prahy od Švédů v roce 1648. Socha na sloupu, jejímž autorem je pravděpodobně Jan Jiří Bendl, byla po 28. říjnu 1918 povalena na zem v domění, že představuje vítězství Habsburků na Bílé hoře. Trosky vzácné barokní památky jsou rovněž v lapidáriu Národního muzea. Po listopadu 1989 vznikla iniciativa na obnovu Mariánského sloupu. Zatím bylo vyznačeno přesné místo, kde sloup stával, s příslibem obnovy. Od roku 1915 vévodí prostoru náměstí pomník mistra Jana Husa, jehož autor profesor Ladislav Šaloun položil k pomníku základní kámen v roce 1903. Hmota pomníku vrcholí povznášející myšlenkou mučedníka a kněze Jana Husa, jenž zemřel pro pravdu. Každý z domů na Staroměstském náměstí je jedinečný, neboť všechny dohromady pocházejí ještě z doby, kdy domy měla duši. Zajímavý je svým osudem dům U bílého zvonu nebo také U kamenného zvonu (čp. 605/13) vedle paláce Golz – Kinských. Při oparvě jeho barokní fasády v 60. letech 20. století narazili dělníci na starší stavební prvky. Po celkové rekonstrukci v 70. letech, při níž byla většina stavebních článků nově doplněna, vznikl na rohu náměstí a Týnské ulice celý gotický dům. Dům, spíše však palác, o němž máme nejstarší písemnou zprávu z roku 1363, je důkazem mnohem bohatší středověké civilní architektury, než bylo až dosud obecně uznáváno. Staroměstské náměstí spolu s Pražským hradem a Vyšehradem patří k nejvýznamnějším místům naší země.

Strahovský klášter založil v r. 1140 Vladislav II. pro řád premonstrátů. Jedna z cest k němu vedla po východním svahu Petřína z Malé Strany a ze Smíchova. Název byl dán cílem cesty.

Komunikace vede mezi Hladovou zdí, která zde byla vybudována v době Karla IV. v letech 1360 – 1362, a zdí barokní fortifikace z přelomu 17. a 18. století. I v současné době jsou barokní bastiony pod správou vojáků. Oficiální pojmenování získala Strahovská ulice až po vzniku Velké Prahy v roce 1922. Cesta ke Strahovskému klášteru stoupá kolem prastarého kostelíku sv. Vavřince na Petříně, jenž je připomínán v roce 1135. Podle Václava Hájka z Libočan scházeli se tady u mohutného dubu a u ohně naši předkové, pohané. Snad právě proto nechal kníže Boleslav tady vystavět křesťanskou svatyni. Asi jeden kilometr dlouhá silnice je málo frekventovaná, také zástavba kolem je poměrně řídká. Hvězdárna na Petříně (čp. 205), u níž silnice přibližně začíná, byla vybudována v letech 1927 – 1928. U vstupu do Strahovského nádvoří končí. Klášter patří vedle benediktinek na Pražském hradě (973) a benediktinů v Břevnově (993) k nejstarším u nás. Byl založen z iniciativy olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka nejprve jen jako dřevěná stavba, v roce 1143 začalo se stavět z kamene. Až za vlády Karla IV. bylo zapojeno návrší Strahova s klášterními budovami do obvodu Hradčan. Areál je tvořen kostelem sv. Rocha z období 1603 – 1612, kostelem Nanebevzetí Panny Marie s románskými základy a hospodářskými budovami. Slavná a nejrozsáhlejší klášterní knihovna v Čechách obsahuje vzácné iluminované rukopisy a inkunabule. V 50. letech 20. století byly prostory kláštera upraveny pro Památník národního písemnictví, po listopadu 1989 byl majetek vrácen premnonstátům. Viz Strahovské nádvoří.

Pojmenování viz Strahovská.

Do prostoru Starhovského nádvoří lze vstoupit z Dlabačova barokní bránou vedle kostela sv. Rocha, který nechal postavit císař Rudolf II. jako poděkování za záchranu před morovou epidemií (1599), anebo úzkým schodištěm z Pohořelce. Premonstráti na Strahově vedle kapituly na Vyšehradě a kláštera v Břevnově a mnoha dalších církevních enkláv po celé Praze neměli nikdy jen úzce církevní cíl, avšak podíleli se na kulturním vývoji hlavního města. Řád premonstrátů založil sv. Norbert ve francouzském Prémontré u Laonu na počátku 12. století. Olomoucký biskup Jindřich Zdík, syn kronikáře Kosmy, byl sám členem tohoto řádu. Biskup i král Vladislav II. jsou v klášteře pochováni. Vladislav II., což je poněkud nezvyklé, rezignoval na svou královskou funkci a v roce 1173 odešel do ústraní Strahovského kláštera, aby zde v klidu dožil. V roce 1420 byl klášter zničen husity. Významně se do dějin kláštera zapsal opat Kašpar z Questenberka (1571 – 1640), jenž získáním ostatků sv. Norberta, zakladatele řádu, velmi posílil prestiž premonstrátů u nás. Areál budov z této doby zůstal v podstatě zachován až do našich časů. Na samém konci třicetileté války v roce 1648 stačili ještě Švédové klášter vyloupit, odvezli klášterní poklad, sochy ze stříbra i velké množství vzácných knih. Nejvyhledávanějším objektem z celého kláštera bývá knihovna, na jejíž výstavbě se v letech 1782 – 1784 podílel architekt Ignác Jan Palliardi. Knihovna s teologickým a filozofickým sálem s nástropní freskou Dějin lidstva od Antonína Františka Maulpertsche z roku 1794. K areálu budov patří ještě rozsáhlá Strahovská zahrada, která se svažuje do údolí pod Petřínem směrem k Újezdu. Strahovský klášter se svými věžemi patří k výrazným dominantám Prahy.

Střelci (lučištníci a kušaři) měli na ostrově hlídku i obydlí už ve 14. st. Tradice se zde udržovala i po vynálezu střelné zbraně. Střelci a později ostrostřelci cvičili se zde ve svém umění.

Ostrov, jenž byl překlenut druhým pražským řetězovým mostem, později kameným mostem Legií, patřil původně řádu johanitů, jenž vlastnil i nedalekou Kampu, od roku 1393 se stal soukromým najetkem bohatého lékárníka Augustina a od roku 1472 pak majetkem Starého Města. V témže roce získali pražští střelci povolení ke zřízení střelnice a ještě v roce 1812 nahrazovali staré dřevěné stavby modernějšími zařízeními, přičemž si nechali od stavitele Jana Zobela postavit vlastní hostinec. Tradice střílení „ku ptáku“, kdy střelci z luků a kuší mířili na dřevěnou hračku na vysokém bidle, poutavě o tom píše hitorik Zikmund Winter, byla nahrazena tradicí střílení „na ostro“ do terčů. Střelci od doby Karla IV. měli dovoleno zřizovat si obydlí i dílny na výrobu zbraní v blízkosti městských hradeb a bran, usazovali se proto po čáře hradeb od řeky, od Helmových mlýnů až ke Karlovu. Za cvičiště jim sloužil prostor příkopu mezi Prašnou bránou a Dlouhou třídou, od roku 1472 pak Střelecký ostrov. Právo střelců na ostrov bylo obnovováno Ferdinandem I. a Maxmiliánem II. V roce 1882 byl na ostrově uskutečněn 1. všesokolský slet pod vedením prvního náčelníka Tělocvičné jednoty Pražské Miroslava Tyrše (1832 – 1884). V druhé polovině 19. století se na ostrově pravidelně scházeli zástupci dělníků, odtud také vyšel slavnostní průvod prvního 1. máje, o němž napsal fejeton První máj 1890 Jan Neruda. Podobně jako většina vltavských ostrovů vznikal i tento ostrov postupným naplavováním říčního písku. Nejdříve měl podobu několika menších ostrůvků, mezi nimiž volně proudila voda, proto získal pojmenování Malé Benátky (Velké Benátky říkalo se ostrovu Štvanice). Měl i další názvy: Hořejší ostrov, Dolejší ostrov byla Kampa, Trávník, Vodní dvůr (Wasserhof), na Hollarově prospektu je vepsán název Maley Wostrow a v českoněmecké pražské řeči existoval kolem roku 1900 název Šicinzl. Název Střelecký je historicky opodstatněn, ostatní názvy vznikaly většinou pro odlišení od ostrova Štvanice.

Pravděpodobně získala ulička jméno podle stříbrníků, kteří žili poblíž, jako žili zlatníci v sousední Zlaté (Náprstkova). Může jít však také o název ironický.

Úzká ulička, součást pěší zóny, v tomto případě spíše z nouze ctnost, neboť ulička je tak úzká, že auta tudy neprojedou, spojuje Náprstkovu ulici s Anenským náměstím. A to už došlo při přestavbách sousedních klášterních budov k jejímu rozšíření, aby při ohni bylo možné uličkou vozit vodu. Původně se zde podle kláštera sv. Anny všude v okolí říkalo ve 14. a 15. století U sv. Anny. Viz Anenské náměstí. Současný název Stříbrná se objevuje až v 19. století. Výklad názvu je nejistý, ale pro jeho pravdivost svědčí skutečnost, že v blízkém okolí je doloženo větší množství zlatníků. Viz Náprstkova.

Literatura zaznamenává šeřík (bez) neobvyklých rozměrů, jenž přečníval do ulice z Fleischingerovy zahrady (čp. 565).Odtud název.

Kolmo přetíná Vítěznou ulici, která navazuje na most Legií. Od roku 1841 na témže místě obstarával spojení Starého i Nového Města s Malou Stranou a Smíchovem železný řetězový most. Stavba tohoto tehdy teprve druhého pražského mostu byla velkou záležitostí pro celé město, tím spíše ovlivňovala bezprostřední okolí. Proto se v místech dnešní Šeříkové ulice říkalo U řetězového mostu. Název byl projednáván v roce 1891 v městské radě, avšak neprošel, zástupci města namítali, že řetězový most bude brzy nahrazen mostem kamenným a že navrhované pojmenování znamená germanismus v češtině. Název Šeříková platí snad někdy od roku 1870, tedy už krátce po tom, co ulice v polovině 19. století stavebně začala vznikat.

Současný název je dán charakterem ulice, není však zcela původní, neboť části této komunikace se takto říkalo už v 17. a 18. století. I před asanací, která tuto čtvť zasáhla na přelomu 19. a 20. st. nejvíce, patřila k nejprostornějším ulicím Josefova.

Také v počátcích vzniku samotného města patřila dnešní Široká ulice k nejvýznamnějším tepnám. Vedla tuty spojnice od brodu štvanického k brodu u dnešního Mánesova mostu napříč Starým Městem. Když se zde začali usazovat Židé a vzniklo ghetto, Židovské Město, od konce 18. století Josefov a od roku 1850 pak Josefov – V. čtvrť, byla to hlavní ulice celé této čtvrti. Místo k obývání na pravém břehu Vltavy určil Židům už první český histroicky prokázaný kníže Bořivoj (asi 852 – 888). Obě nejstarší židovské osady na pravém břehu: U staré školy a kolem Staronové synagogy rozkládaly se při této cestě. Asi nejstarší pojmenování osady znělo V Židech a nejstarší ulice jmenovala se Židovská. Navazovala na Vězeňskou ulici a spolu s Kaprovou směřovala k tržišti v místě dnešního Rudolfina. Obě ulice do něho přímo ústily. Západní část ulice se v 15. století jmenovala Pinkasova podle bohatého Žida, rabína, jenž měl zásluhu na výstavbě synagogy, která po něm je také pojmenována. Stavba byla vytvořena v roce 1535 Mešullamem Hořovským na místě starší modlitebny. Při stavbeních úpravách v padesátých letech 20. století bylo objeveno zdivo z 11. a 12. století, roubená studna a přilehlá vodní nádrž. V 17. a 18. století zůstal západní části stejný název Pinkasova, střední část se nazývala Hlavní, Široká nebo Dlouhá a východní část ulice za Pařížskou třídou jmenovala se Černá. Žádný z těchto názvů není třeby zvlášť vysvětlovat, je dán charakterem a podobou ulice v té době. Celá komunikace dostala pak v roce 1870 název Josefovská, tedy stejný, jaký měla celá čtvrť Josefov. K názvu Široká se úřady vrátily v roce 1958. Ještě jeden důvod vedl k přejmenování. Josefská na Malé Straně a Josefovská v Josefově znějí téměř stejně, snadno by mohlo dojít k záměně. Josefská byla ponechána, neboť je historicky starší. Téměř všechny synagogy se nacházejí v blízkosti této hlavní židovské ulice: Klausová synagoga, Maislova, Vysoká, Španělská i nejslavnější z nich Staronová synagoga. Z Pinkasovy synagogy, o níž už byla řeč výše, byl na konci 50. let 20. století upraven památník, na jehož zdi bylo napsáno 77 297 jmen obětí nacismu. Státní židovské muzeum, jehož počátky lze datovat do roku 1906, bylo jako instituce založeno až v roce 1950. Jeho sbírky tvoří pozůstatky z českých a moravských synagog, které nacisté za druhé světové války likvidovali. Při ulici nachází se také Starý židovský hřbitov, o němž máme záznam z roku 1420, avšak pochovávalo se zde už v 10. století. Nejdříve sloužil hřbitov jenom Židům ze Starého Města, když však král Vladislav zrušil v roce 1478 Židovskou zahradu, jejímž středem vedla od té doby Vladislavova ulice, stal se hlavním židovským hřbotovem.

V 15. st. byl majitelem jednoho z mlýnů v těchto místech Jan Šítka (+ 1451). K Šítkovskému mlýnu a k dalším mlýnům u řeky, jimž se též říkalo Hořejší Lodecké, vedla dnes již zaniklá Šítkovská ulice. Současná Šítkova vznikla spolu s nábřežím v r. 1906.

Krátká ulice směřuje k Masarykovu nábřeží proti Slovanskému ostrovu. Viz Masarykovo nábřeží. Mlýny byly na tomto pobřeží již ve 12. století. V tomto místě jsou připomínány k roku 1419 a první vodárna je připomínána v roce 1495. Současná Šítkovská věž pochází z roku 1588 a byla nazývána Novoměstskou, Zderazskou nebo Šítkovskou. Měla pro město velký význam, vždyť například kolem roku 1610 dodávala vodu do 12 pivovarů, dvou klášterů a do 130 obecních i soukromých stojanů. Původní dubový rošt, jenž je podpírán dubovými jehlami, chrání dodnes věž i přes její téměř půlmetrovou odchylku od osy. Stavbu vedl novoměstský měšťan Karel Mělnický (1534 – 1599), o němž bylo známo, že se podílel i na jiných komlikovaných stavbách, například opravoval kostel sv. Václava na Zderaze. Při budování vodárny vedl stavební deník, jenž je uložen ve Strahovské knihovně. Za zmínku stojí, že stavbu vodárny vykonával tři roky jako čestnou funkci. V roce 1648 byla vodárna poškozena švédskou dělostřelbou a při opravách v roce 1651 získala dnešní charakteristickou báň. Po rekonstrukci v roce 1883 byla vodárna ještě v činnosti do roku 1913. V roce 1926 získal věž výtvarný spolek Mánes. Latinský nápis na věži popisuje obléhání Švédů: /Na den sv. Václava/ starožitnosti mé sláva/ od Švejdů z dvou velkých kusův/ sto devadestát štusův/ trpěti jsem musela/ a již jsem klesat počala /

Pojmenování je přiléhavé, neboť tradice školství je v ulici udržována od 15. století až do současnosti.

Zakřivení ulice, která poměrně prudce klesá od Štěpánské ulice k Vodičkově, napovídá, že stavební čára respektovala původní komunikaci, která vedla osadou Rybníček, v níž se až do našich časů zachovala jedna ze tří pražských rotund, rotunda sv. Longina. Nejstarší názvy v ulici jsou odvozeny z terénu, který v polovině 14. století, tedy v době, kdy bylo zakládáno Nové Město pražské, vystupoval ještě zcela zřetelně z povrchu krajiny. Jáma, V jámě nebo Nad jámou. Sousední ulice se dodnes jmenuje V jámě. Asi v 15. století získala ulice název Židovská, neboť se sem stěhovali Židé z okolí nedaleké Židovské zahrady (hřbitova), jejímž středem nechal v roce 1478 král Vladislav prorazit ulici, která dodnes po něm nese jméno. Viz Vladislavova. Zde však nepobyli asi dlouho, protože při doznívajících husitských nepokojích v roce 1483 museli zase dál. Přesto ještě v roce 1513 píše se o židovské škole, která stála při spodním konci ulice. V 16. století objevují se názvy Velká Řeznická, Masná nebo Řeznická, neboť v okolí se začali usazovat řezníci, jejichž novoměstské masné krámy byly u kostela sv. Lazara, v místech, kde dnes stojí na křižovatce Spálené a Lazarské budova soudu. Do roku 1850 pak platí název 3. řeznická. Viz Řeznická. V letech 1850 – 1869 jmenuje se ulice jen Řeznická a od roku 1869 platí současný název Školská. Západní strana ulice byla dříve zastavěná, ve spodní části býval obecní dvůr a kašna, do níž vedla voda ze Šítkovské věže (Mánes). Východní stranu ulice tvořily zahrady a dvory ze Štěpánské, byla parcelována později. Téměř celá jedna strana ulice od Vodičkovy k Navrátilově je tvořena budovami škol. Při Navrátilově ulici byla novoměstská obecná škola, dnes je v těchto místech střední průmyslová škola technologie masa, směrem k Vodičkově pak v roce 1876 postavil architekt Josef Srdínko měšťanskou dívčí školu (čp. 685), dnes střední zdravotní škola, a na rohu s Vodičkovou ulicí vybudoval v letech 1866 – 1867 architekt Ignác Ullmann Vyšší dívčí školu (čp. 683). Viz Vodičkova. Ulice je památná nejen školami, ale i domem čp. 1325/16, v němž se 30. dubna 1883 narodil slavný český spisovatel Jaroslav Hašek (1883 – 1923).

Ulice byla nazvána podle paláce šlechtické rodiny Šporků (čp. 321/12), který hraběcí rodina vlastnila v 70. letech 18. století.

Původně v těchto místech byla osada Obora, jedna z osad, které na levém břehu Vltavy existovaly ještě před založením Malé Strany v roce 1257. Osada byla soustředěna kolem kostela sv. Jana Křtitele, po němž zůstalo v nejbližším okolí dodnes několik názvů: Jánský vršek, Jánská ulice, Jánské schody. V těsné blízkosti nacházel se ještě kostel sv. Matěje. Jádro osady bylo nejspíše v místech dnešního nepravidelného domovního bloku mezi ulicemi Šporkovou, Vlašskou a Jánským vrškem. Nasvědčuje tomu zbylé gotické zdivo v současných objektech. Kostel sv. Jana Křtitele je připomínán k roku 1241 a byl založen patrně na místě ještě starší románské rotundy. Zrušen byl v roce 1784 a prodán v dražbě Josefu Peiznachovi, zvoníku u sv. Mikuláše, který kostelní stavbu přebudoval v obytný dům (čp. 322/3), a přilehlý hřbitov na zahradu. Ve stejném roce byl zrušen i nedaleký kostel sv. Matěje a radnice (čp. 323/13). Ulice je směrem k západu zaslepena stejně jako sousední Jánská, odtud pak vytváří vidlicovitý výběžek a ústí do ulice Vlašské. Místo bylo zvláště z právního hlediska dosti komplikované. Původně samostatná osada patřila ke svatovítské kapitule, ke Starhovskému klášteru, také ke Starému Městu a ještě českým královnám. K Malé Straně byla připojena v roce 1654. Například dům hrabat Šporků (čp. 321/12), nazývaný také U dvou zlatých lvů, Martinický nebo Piccolominiho, dům, který byl patrně od svého vzniku v majetku šlechty, dům, jehož uliční trakt patřil pod jurisdikci kostela sv. Jana, ale dvůr, zahrada a další přístavby patřily pod pravomoc kláštera na Strahově. V roce 1777 prodal dům Jan Karel hrabě Špork sousednímu Vlašskému špitálu sv. Karla Boromejského a v roce 1836 přešel dům do majetku Spolku paní pro výchovu sirotků, pozdějšího spolku sv. Notburgy. Zakladatelem rodiny Šporků byl prostý voják Jan Špork, jenž se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, a mnoha dalších bitev ve službách císaře. Za zásluhy získal hraběcí titul a dosti značný majetek. Nejvýznamnější z rodu je jeho syn František Antonín hrabě Špork (1662 – 1738), ctitel vědy a umění, známý mecenáš. Vybudoval zámek Kuks u Dvora Králové a při něm zejména rozsáhlou galerii soch, z nichž většina pochází z dílny Matyáše Brauna. Otevřel první stálou operu v Čechách, jejíž scéna pak střídavě působila v Praze a na Kuksu. V první polovině 18. století byl Kuks centrem kulturního dění v Čechách. F.A.hrabě Špork podporoval vynikajícího malíře Petra Brandla, Johana Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho, architekta Giovanniho Alliprandiho. Základy dnešní ulice existovaly určitě už ve 12. století v osadě Obora, neboť základy kostela sv. Jana Křtitele, kostela sv. Matěje i Rathausu jsou patrné i v dnešních stavbách. V 18. století objevuje se název Jánská Dolejší, což bylo pojmenování odvozené od kostela a od místního terénu, koncem 19. století v letech 1870 – 1895 získala ulice na krátkou dobu název Špitálská podle nedalekého Vlašského špitálu (čp. 335/14) a od roku 1895 platí současný název Šporkova. Všechny stavby v blízkém okolí jsou vyvzdorovány na nepřístupném terénu. Výsledkem je malebný a klidný malostranský kout.

Jan Šverma ( 1901 – 1944), český komunistický politik a novinář. V letech 1939 – 40 řídil činnost zahraničního byra KSČ v Paříži, od r. 1940 pracoval v Moskvě. Za Slovenského národního povstání byl vyslán na Slovensko, kde při přechodu hor zemřel.

Most spojuje Staré a Nové Město s Holešovicemi, navazuje na Revoluční třídu na pravém břehu Vltavy a směřuje k Letenskému tunelu. Tam, kde začíná most na pravém břehu řeky, bývala ve středověku lázeň Jakuba Holby, lazebníka krále Václava IV. Řeka tady byla přehrazena novoměstským jezem, u něhož byla z iniciativy zoologa, geologa a paleontologa dr. Antonína Friče (1832 – 1913), profesora Karlovy univerzity, zřízena pražská lososnice. Jezy a přehrady znemožnily život této ryby v našich řekách. V těchto místech stával dříve železný řetězový most, který postavili v letech 1865 – 1868 angličtí inženýři Ordish a Le Feuvre, jeden ze dvou pražských řetězových mostů, které překlenuly Vltavu až dlouho po kamenném mostu Karlově, jenž byl založen v roce 1357. Řetězový most císaře Františka Josefa I. byl ještě v roce 1898 rekonstruován, řetězy byly vyměněny za lana, avšak ve 40. letech 20. století byl demontován a nahrazen provizorním mostem dřevěným. Ve stejném místě byl pak postaven v letech 1948 – 1951 železobetonový most o délce 200 m a šířce 24 m se třemi segmentovými oblouky nad řekou. Konstrukce mostu je dílem Jana Fischera a Otakara Širce, architektonické řešení je od Vlastislava Hofmana. Od roku 1969 stojí u mostu v malém parčíku bronzový pomník Jana Švermy. Postava revolučního tribuna a publicisty je znázorněna s jeho typickým řečnickým gestem. Sochu vytvořil po vítězném soutěžním návrhu profesor Antonín Nykl, architektonickou úpravu pomníku navrhl akademický architekt Vratislav Růžička. Od roku 1951 platil název Švermův most a od roku 1997 Štefánikův most.

Rotunda sv. Longina v osadě Rybníček je připomínána k roku 993. Až do 14. st. byla zasvěcena sv. Štěpánovi. Proti rotundě založil v r. 1351 Karel IV. farní chrám, na který bylo zasvěcení z rotundy přeneseno. Stal se hlavním chrámem Horního Nového Města.

Osada Rybníček patřila k původním lokalitám, které se rozkládaly na území budoucího Nového Města. Rybníček, Bojiště, Psáry, Opatovice, Zderaz, Chudobice a Podskalí zůstaly zachovány i s hlavními komunikacemi, které je propojovaly a navazovaly na hlavní cesty ze staroměstských bran. Štěpánská ulice patřila spolu s Koňským trhem (Václavské náměstí) a Vodičkovou ulicí k prvním, kde docházelo k parcelaci a zástavbě už v roce 1348, když bylo město založeno. Hradby stály do dvou let a celé Nové Město bylo v podstatě dokončeno už roku 1372. Podle kostela sv. Štěpána, kterému se také říkalo Ščepán nebo německy Steffel či Šteflík, možná i podle vzácného gotického tabulového obrazu pany Marie Svatoštěpánské z roku 1475, říkalo se ulici brzy po založení Svatoštěpánská anebo podle místního rozmanitého terénu Nad jámou nebo Nad louží. V 15. století pak se zde začali usazovat výrobci provazů, a proto Provaznická. Kolem roku 1500 říká se zde Široká ulice u sv. Štěpána (některé ulice už při zakládání Nového Města dosahovaly šířky až 27 metrů ). Později získala ulice název Květoňská po domu Na květoni (čp. 614/22). Domu se též říkalo U Kořeníčků, kde býval pivovar a později gymnázium. Kolem roku 1700 objevuje se v zápisech patrně zkomolený název Kvittanská. Někdy v 18. století ujalo se opět vlastně původní a téměř tisíc let staré pojmenování Štěpánská. Kostel, jemuž dal současnou podobu v roce 1876 architekt Josef Mocker, vzácná románská rotunda, jedna ze tří zachovalých v Praze, a oddělená zvonice z let 1600 – 1605 s charakteristickou špičatou střechou, která stojí v místě kdysi snad největšího pražského hřbitova. Při kostele bývala významná škola, jejíž bakalář Jan Akron Albis přeložil v roce 1557 Ezopovy bajky. V roce 1842 kaplan zdejšího kostela Jan Vlček Vlčkovský přeložil Iliadu. Z této školy také vyšel Martin Bacháček Nouměřický z Nouměřic (1539 – 1612), přítel slavných hvězdářů Tychona Brahe a Johana Keplera. Slavná škola u sv. Štěpána je připomínána už v roce 1404. V ulici se nachází ještě jedna významná škola (čp. 614/22), jejíž slavná tradice vychází z hluboké minulosti. Schola superior, tedy gymnázium – gymnázium akademické, jehož počátky lze sledovat v roce 1556 v jezuitském Klementinu, pak v Husově ulici (1783), opět v Klementinu (1805), dále na Smetanově nábřeží (1883), pak Na rejdišti (1902), v Panské u piaristů (1920) a od roku 1945 ve Štěpánské ulici.

Pojmenování viz Malá Štupartská.

Štupartská i Malá Štupartská tvořily už asi od samého vzniku jeden celek. K jejich rozlišení jménem došlo až v roce 1925.Dům U Štupartů (čp. 647/4) nebo také Sixtův Platejs podle Kateřiny Elshaynové, která měla k domu určitý vlastnický vztah. Původně byl v těchto místech dům kláštera z Pomuku (Jan Nepomucký), který později patřil Janu Lucemburskému. Tehdy získal dům podobu francouzkých paláců s věží. V roce 1333 bydlel v domě i jeho syn Karel IV., který se vrátil z Francie a neměl v Praze kde bydlet, neboť Pražský hrad byl neobyvatelný. Později dům daroval Karel IV. míšeňskému markrabímu Fridrichovi, odtud též název Míšeňský. Když v 17. století nebyl dům obýván a pustnul, vysloužil si název Čertova krčma. Teprve v roce 1664 koupil dům císařský úředník Petr Štupart z Löwenthalu, rozšířil jej o sousední krejčovský herberk (hospodu) a důkladně přestavěl. Dům, v němž se v roce 1787 narodil malíř František Tkadlík (1786 – 1840), učitel zakladatele našeho moderního malířství Josefa Mánesa (1820 – 1871), nepřežil staroměstskou asanaci a byl v roce 1911 zbořen.

Dům V Templu (čp. 589/1) i ulice získaly pojmenování od řádu templářů, jenž byl založen v Jeruzalémě r. 1118, kde příslušníci řádu bydleli v těsném sousedství Šalamounova chrámu (templum znamená latinsky – chrám).

Vede z Jakubské ulice do ulice Celetné, kam ústí průchodním domem čp. 589, Celetná 27. K překlenutí uličky došlo při přestavbě domu někdy v roce 1801. Asi první název in Templo objevuje se na odkazovací listině z roku 1363. Templáři přišli do Prahy někdy kolem roku 1230 a vytvořili si opevněné místo při kostele sv. Vavřince. Viz Anenské náměstí. Údajně usadili se i v ulici, která po nich je pojmenována. Když byl templářský řád v roce 1312 zrušen, scházeli se jeho členové tajně ve sklepeních domu. František Ruth píše v Královské kronice hl.m. Prahy o kamenném oltáři, který byl ve sklepeních objeven. Zápis beguttae in Templo z roku 1433 opět připomíná název domu i ulice. V domě žily po templářích bekyně, a i když z jiných míst pro svou nedobrou pověst byly vyháněny, tady se udržely asi i proto, že zde byl i špitál pro chudé ženy. Se špitálem existoval zde i kostel Obrácení sv. Pavla. Na stavbách se podíleli Carlo Lurago a Giovanni Domeniko Orsi. V roce 1784 byl kostel se špitálem zrušen a stavby šly do dražby. Podle ceny i podle zástavby nejbližšího okolí nešlo o stavby rozsáhlé. Hmota původních staveb a charakteristické stavební prvky zůstaly zachovány v celém domě. Na fasádě domu směrem do Celetné ulice byl v 16. století obraz Božích muk, před nímž klekali k modlitbě odsouzenci, které tudy vodili. Historický název Templová se udžel od 14. století až do současnosti.

Pojmenování viz Těšnov.

Silniční tunel spojuje nábřeží Ludvíka Svobody s nábřežím Rohanským. Pojmenování Těšnovský tunel zvolily úřady v roce 1984 podle starého místního názvu. Tato pravobřežní komunikace mezi Švermovým a Hlávkovým mostem byla dána do provozu v roce 1980. Její součástí je 344 m dlouhý tunel.

Palác (čp. 180/14), po němž ulice získala jméno, koupil v roce 1656 salcburský arcibiskup Quidobald Thun – Hohenštejnský. Za jeho nástupce Osvalda Thuna dal domu dnešní podobu Antonín Lurago. Po vzniku ČSR získalo rezidenci britské velvyslanectví.

Vede souběžně s Nerudovou ulicí, stoupá od Tomášské a Sněmovní ulice k Novým zámeckým schodům. Tato ulička i celé nejbližší okolí bylo v historické době silně ovlivněno existencí tří starých kostelů na Pětikostelním náměstí, významnou komunikací, která směřovala k jižní bráně Hradu i tradicí sněmů a úřadů v sousení ulici. Viz Sněmovní. Ještě v době, kdy na stráních pod Hradem bývaly vinice, říkalo se v těchto místech Kavčí hora. Za císaře Rudolfa II. usazovala se v blízkosti Hradu i v podhradí šlechta, malíři, řemeslníci a umělci, kteří pracovali pro uměnímilovného panovníka. V čp. 194/III bydlel vynikající manýristický malíř Bartolomeus Spranger (1546 – 1611). Nepravidelná budova Thunovského paláce je vestavěna do příkré stráně, za domem je největší zahrada jižního svahu pod Pražským hradem. Nad ní už je Rajská zahrada a zahrada Na valech. Ulice si dodnes zachovala středověký ráz, ve svém nejužším místě je překlenuta třemi prampouchy, rozpěrnými oblouky mezi budovami. V roce 1903 byl přes ulici dokonce zřízen můstek, jenž měl ulehčit úřední styk mezi kancelářemi zemského výboru. Ve 14. století říkalo se zde Pod stupni podle stupňů, schodů, které vedly k hradnímu návrší. Dolní část se v 18. století jmenovala Sklenářská podle činnosti, kterou vyvíjeli zde usazení řemeslníci, ale také Farní nebo Farská podle fary kostela sv. Mikuláše (čp. 177/III). Horní část ulice se jmenovala Thunovská. Oficiální název Thunovská platí pro celou ulici od roku 1870.

Ulici dal jméno chrám sv. Tomáše, který založili v r. 1285 při městské malostranské zdi a na místě už staršího kostela sv. Tomáše se souhlasem krále Václava II. mniši řádu sv. Augustina.

Zvláštní ulice, neboť na rozdíl od většiny malostranských ulic je vystavěna na rovině. Kostel sv. Tomáše byl patrně součástí malostranské hradby, kterou nechal budovat po založení Malé Strany v roce 1257 Přemysl Otakar II. Hradba vedla v těchto místech od biskupského dvora u kamenného mostu k Valdštejnské ulici, kde byla přerušena Píseckou bránou. Proto také nejstarší název ulice, který platil asi od 14. do 16. století, zněl Písecká. Ulice směřovala ke stejnojmenné bráně a odtud dál k předměstí Na Písku (Klárov). Když byla brána dvakrát přestěhována, jednou na Klárov a podruhé k barokním hradbám k Brusce, kde dostala své místo za Karla VI. na přelomu 17. a 18. století, změnila i ulice jméno a začíná být používán název podle nejvýznamnější stavby, tedy podle kostela Tomášská. Pohnutou historii kostela poznamenaly husitské války, kostel i ostatní budovy byly téměř zničeny a mniši se odvážili k návratu až v roce 1437. Požár v roce 1503 a velký požár Hradčan a Malé Strany v roce 1541 opět zanechaly neblahé následky a v roce 1648 přišli Švédové, kteří odnesli, co se odnést dalo, včetně vzácné klášterní knihovny. V 16. století byl v kostele kazatelem Václav Hájek z Libočan. Barokní podobu dal kostelu v letech 1723 – 1731 Kilián Ignác Dientzenhofer. V téže době vytvářel pro kostel sochy a kazatelnu sochař Antonín Quitainer. Traduje se, že honoráře si nechával vyrovnávat hlavně dobrým pivem. Kostelní fresky jsou dílem Václava Vavřince Reinera (1686 – 1743). Hlavní oltářní obraz Zavraždění sv. Tomáše a sv. Augustina namaloval v roce 1639 Petr Pavel Rubens (1577 – 1640). Jiné oltářní obrazy jsou dílem Karla Škréty (1644), Josefa Heintsche (1692), Františka Xavera Balka a Ignáce Raaba. Vojtěch Volavka vyzdvihuje vysoko právě tuto stavbu: „Tady barokní Praha nejen dostihla barokní Borrominiův Řím, ale zašla dokonce o kus dále za jeho příklad.“ Současně s kostelem byl budován i klášter a velmi záhy i pivovar (čp. 33/12) s vchodem i z Letenské ulice. Světoznámý pivovar zahájil výrobu v roce 1358, i když současná kamenná stavba vznikla až v roce 1763. Zmodernizován byl v roce 1930 a upravován ještě naposledy v roce 1970. Pivnice je známá i proslulým spolkem Mahábhárata, jenž se zde scházel na přelomu 19. a 20. století a k němuž patřili Jakub Arbes, Mikoláš Aleš, Ignát Herrmann, Eduard Vojan, Jan Herben, Jaroslav Vrchlický, Luděk Marold, Josef Svatopluk Machar nebo Karel Matěj Čapek Chod. Cesta vedla těmito místy ještě dříve, než byl vybudován přes Vltavu most, a směřovala k jižnímu vstupu do hradu. Pravděpodobně právě v těchto místech bylo nejstarší centrum pražského podhradí. Viz Sněmovní. O stáří ulice svědčí i velmi nízká čísla popisná. Jediný dům zde má čp. 518, ostatní: čp. 27/2, čp. 8/3, čp. 26/4, čp. 10/5, čp. 25/6, čp. 11/7, čp. 24/8, čp. 12/9, čp. 23/10, čp. 13/11, čp. 22/12, čp. 14/13, čp. 21/14, čp. 15/15, čp. 20/16. K nejzajímavějším patří dům čp. 26/4, dům U zlatého jelena, kde se spojili dva významní tvůrci, stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer a sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff, jenž vytvořil sousoší sv. Huberta s jelenem. Východní strana ulice byla ovlivněna ohrazením kláštera, zde se řadily domy jeden vedle druhého při cestě k Písecké bráně, druhá strana je odlišná, vznikala zde podloubí téměř po celé délce ulice.

Název získala ulice podle řemeslníků, kteří v těchto místech začali převažovat už v 15. století. S určitou přestávkou platí název dodnes.

Ulice spojuje mírným obloukem Petrskou ulici a Petrské náměstí s náměstím Republiky. Ve třicátých letech 13. století bylo území, na němž se dnešní Truhlářská ulice nachází, odděleno od Starého Města hradební zdí. Tím se z celé této pobřežní oblasti stalo předměstí. Nejstarší název v těchto místech je patrně Na latráně, což je asi starý pomístní název, který se dá vysvětlit jako boční ulice. V jiné souvislosti latrán znamená předměstí nebo předpolí nějakého hradu. Ve 14. století byly užívány názvy Štercéřská a Hrnčířská podle majitele některého z domů Oldřicha Štercéře a podle hrnčířů, kteří zde bydleli i pracovali. V 16. století je užíván název Kaňhovic podle Pavla Kaňhy, jemuž kolem roku 1500 patřil dům čp. 1119. V 17. století vyskytuje se název Skalská podle domu U Skalských (čp. 1113). Dům patřil v letech 1616 – 1619 Janu Skalskému z Dubu. V čp. 1120/22 sídlí od roku 1886 státní české gymnázium. Spolu se základní školou sídlí gymnázium v budově dodnes.

Obchod, trh byl přenesen do těchto míst koncem 18. st. z Malostranského náměstí. Tak zde vzniklo jedno z malostranských tržišť, u něhož činnost dala vzniknout i názvu.

Ulice stoupá do strmého svahu od Karmelitské k Břetislavově a k Vlašské, s níž původně tvořila jeden celek. Tržiště svým způsobem vzniku předběhlo později podobně utvářené komunikace, jako byly Nové zámecké schody nebo třída Na příkopě mezi Starým a Novým Městem. Původně tudy tekl potok od Strahova a Prokopskou ulicí směřoval k Vltavě. Cesta podél potoka vedla dnešní Vlašskou ulicí na Petřín. Pokud zde byla nějaká zástavba, byla překryta přemyslovskými hradbami při založení Malé Strany po roce 1257. Hradby ztratily obranný význam, když se Karel IV. rozhodl rozšířit dnešní Malou Stranu a vymezit její území dodnes existující Hladovou zdí. Šetrnost našich předků vedla k tomu, že staré opevnění využili při tvorbě nové ulice. Věžovitý útvar čtvercového půdorysu zůstal zachován ve zdivu Vrtbovského paláce. Pravá strana ulice směrem vzhůru je dána charakterem domů, které jsou čelem obrácené k Malostranskému náměstí. Jejich chudší příbuzní s čelem k Tržišti vznikaly z hospodářských budov a na místě dvorů. Jižní strana ulice je honosnější, vyrostly zde paláce se zahradami na svazích Petřína. Tato část Tržiště se zahradami Lobkovickou, Schönbornskou a Vrtbovskou, odpovídá na druhé straně údolí zahradám Fürstenberské, Pálffyovské, Kolovratské a Ledeburské.Tržiště bylo součástí Vlašské ulice až do poloviny 17. století, a když sem bylo přeneseno v roce 1784 obchodování z malostranského Rynku, získalo si toto místo pojmenování Nový trh nebo Novotržní ulice. Dále se zde objevují názvy Nová ulice nebo Vaječný a Selský trh nebo též Vlašský (podle sousední ulice, kde se usazovali zejména Italové). Od roku 1870 platí současné pojmenování Tržiště. Schönbornský palác (čp. 365/15) byl budován v letech 1643 – 1656 a slouží spolu s rozsáhlou zahradou velvyslanectví Spojených států severoamerických. Tržiště z hlediska architektury je dáno terénem, stavbami, bohatstvím stavebníků i schopností nejlepších architektů, kteří se na domech v ulici podíleli, jako byli například Oldřich Aostalis, Ferdinand Maxmilián Kaňka nebo sochař Matyáš Bernard Braun. Tržiště proti svahu končí tzv. jungwirthovským domkem, domkem U Ježíška (čp. 303/2), v němž po příchodu do Prahy v letech 1823 – 1825 bydlel začínající historik František Palacký. Právě tento dům přitahuje náš pohled a architekt říká jazykem vznešeným – point de vue.

Slovo týn znamená ve slovanských jazycích hradbu nebo ohradu. Ještě starší germánské jazyky užívaly tvaru tuna. V němčině Zaun, plot, v angličtině town. V keltštině dunum znamená hradiště. Cizí kupci, hosté, zde nacházeli ochranu,ale za poplatek, ungelt.

Týn, Týnský dvůr nebo také Ungelt nachází se mezi dvěma významnými kostely Starého Města, mezi kostelem Panny Marie před Týnem a kostelem sv. Jakuba. Už název vypovídá, že kostel, o němž první zmínku máme z roku 1135, stál před týnem, stavba chrámu sv. Jakuba je mladší, v roce 1232 usadili se zde minorité, příslušníci řádu sv. Františka. Na severní straně je Týnský dvůr vymezen Týnskou ulicí, na jihu ulicí Štupartskou. Nejstarší název Týn se objevuje současně s názvem Veselý dvůr (Laeta curia). Ve stejnou dobu se objevuje název Fronhof, což může znamenat totéž co Veselý dvůr (Frauenhof), ale je možné připustit i výklad služebný dvůr, kde pracovali lidé jen pro knížete. Množství cizích i domácích kupců, neustálý shon a provoz činily z tohoto místa jedno z nejživějších míst v Praze. Peníze i množství cizinců, to nesporně vedlo i k bujnější zábavě. Název Ungelt se objevuje až později. Václav Hájek z Libočan umístil právě sem k roku 836 sídlo pohanského knížete Křesomysla, jenž nechtěl bydlet ani na Hradě, ani na Vyšehradě, ale zvolil si dřevěný dům zde. Většina historiků opírá se asi o Kosmovu kroniku. Roku 1092 byl kníže Břetislav II. vítán biskupem Kosmou a kněžstvem „in porta civitatis ante templum sanctare Mariae.“ Problémem zůstává, kde byla ona brána i onen kostel, od něhož pak byl kníže veden ke kamennému stolci, kde byl podle prastarého zvyku nastolován. Bylo to u kostela Panny Marie před Týnem, nebo u kostela Pany Marie na Pražském hradě. Václav Hájek umístil knížecí stolec na Staré Město, Ivan Borkovský vlastními archeologickými výzkumy dokládá existenci kostela na Hradě, František Palacký moudře rozhoduje. Uvítání proběhlo ve městě „za Teynem“ a pak biskup Kosmas doprovodil knížete až na Hrad, kde byl nastolen. Průvod se ubíral cestou, která později byla nazvána Královskou. Nejnovější archeologický průzkum Týnského dvora nepotvrdil stáří, které bychom si při této lokalitě i třeba přáli, počátky osídlení tohoto místa lze datovat až do 2. poloviny 12. století. Nevylučuje to však možnost, že kupecký dvůr ohrazený, otýněný dřevěným plotem zde byl už v 10. století. Býval tu příkop, jednoduchá dřevěná palisáda a později kamenná zeď.Neschůdné cesty, vlastně jen stezky, neprostupné lesy a velké vzdálenosti ztěžovaly obchod. Cizí kupci, hosté, rádi přijímali ochranu knížete a rádi zaplatili. Týnský dvůr ležel ideálně mezi oběma hrady „Mezigrady“ a spolu se staroměstským tržištěm, dnešním Staroměstským náměstím, převzal úlohu nejvýznamnějšího pražského tržiště. Kupecké místo s kostelem Panny Marie, se špitálem, se skladišti pro převážené zboží, se stájemi pro větší množství koní a dokonce i s vlastním právem, neboť městská policie neměla sem přístup, a každý, kdo do Týna vstupoval, musel v bráně odevzdat zbraň, sloužilo kupcům k odpočinku i jako překladiště zboží až téměř do konce 18. století. Clo bylo zrušeno v roce 1787. Poplatek, ungelt, clo náleželo knížeti, pak králi, pokud vybírání cla nepropůjčil obci, městu nebo církvi. Město vybíralo poplatky od kupců od roku 1311. Ungeltní dům, kde byl i písař, který vše zapisoval, byl vybaven mírami a váhami a i příslušným řádem, z něhož lze vyčíst, kolik se platilo z určitého zboží. Originál ungeltní knihy z roku 1597 je uložen v Archivu hl.m.Prahy. Velmi dobře prosperoval kupecký Týnský dvůr v době Karla IV. i v době jeho syna Václava IV. V Praze obchodovali Benátčané, Janované, Arméni, Židé, Řekové, Norimberští, Poláci a další národnosti. Dováželo se koření, ovoce, drogy, cukr, sůl, kafr, kadidlo olivovový olej, francouzská a rýnská vína, ryby, sukno, plátno, francouzský kment, hedvábí, ryby, med, kůže, chmel, vosk, perly a slonovina, měď a olovo. Z Čech bylo vyváženo zejména dřevo, dobytek, maso, cín, nože, pivo, české sukno, hliněná keramika, ale i víno. Karel IV. poskytoval Praze obchodní výhody, chránil pražské obchodníky listinami proti Norimberku (1342), byli osvobozeni od cel v říši (1354), získal pro ně výhody ve Frankfurtu nad Mohanem, v Braniborsku (1349), v Bavorsku (1350), v Uhrách (1357), v Benátkách (1358). Usiloval o to, aby kupecké karavany směřovaly přes Prahu, přičemž jejich povinností bylo zastavit v Praze, vyložit zboží v Týnském dvoře a zaplatit poplatek. Kdo by se odvážil tomuto řádu vyhnout, musel počítat s tím, že o zboží přijde. Počátkem 14. století pracovala ve dvoře slévárna cínu, v husitské době byla v Ungeltu umístěna slévárna pušek a děl. Za Rudolfa II. popisuje Zikmund Winter dvůr opět jako hlučný a veselý. Jakub mladší Granovský získal původní ungeltní dům při západním bráně od Frdinanda I. Dům, Granovský dům (čp. 640/2) přestavěl a bohatě vyzdobil. Protější strana Ungeltu byla chráněna východní bránou, která byla součástí Vrbnovského domu, též Modrého domu (čp. 645/12). V tomto domě byla kolem roku 1835 kavárna U Komárků, kam chodili Josef Kajetán Tyl, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Hynek Mácha a další. Nad bránou proti závěru Týnského chrámu je letopočet 1558 a česky psaný nápis: Marnost nad marnost, všecko marnost. Areál Ungeltu je téměř celý velkolepě opraven a rekonstruován. V roce 1997 má být slavnostně otevřen. Jediný dům uvnitř dvora dosud vzdoruje dokončení. Stojí ve východní řadě domů blíže sv. Jakubu a byl přistavován k původní gotické ohradní zdi s největší pravděpodobností z obou stran, neboť zmíněná zeď nachází se uvnitř domu. U země měří asi 2 m a směrem vzhůru se zužuje. Také ostatní vnitřní příčky domu jsou neobvyklé, neboť nacházejí se mezi nimi zdi stavěné způsobem hrázděného zdiva, což je nezvyklé pro českou architekturu a téměř nevídané v Praze. Dům připomíná spíše slepenec. Byl zpevněn ocelovou konstrukcí, budou rekonstruovány malované stropy. Složitější stavební situace domu je příčinou pozdržené rekonstrukce. Nádvoří Ungeltu zdobí plastika Jana Štursy (1880 – 1925) Den a Noc. Sousoší je zapůjčeno Národní galerií. V Ungeltu se usazují galerie, starožitníci, obchody a hospody, jako před deseti stoletími, kdy zde byl otevřen hospic, tedy hotel pro hosty. O celý areál se ve spolupráci s pražským Magistrátem starají firmy First Prague Ungelt a PM Equities int.

Pojmenování viz Týn.

Týnská ulice začíná na Staroměstském náměstí mezi domem U kamenného zvonu (čp. 605) a Týnskou školou (čp. 604). Škola není náhodný název, existovala zde od 14. století až do poloviny 19. století, kdy byla přenesena ke sv. Jakubu. Nápadné jsou na Týnské škole její renesanční štíty. Ve škole vyučoval v 2. polovině 15. století Matěj Rejsek, stavitel Prašné brány. Ulice se podobá úzké soutěsce, která je hned zpočátku překlenuta spojovací chodbou mezi výše zmíněným domem U zvonu a chrámem Panny Marie před Týnem. Toto spojení je důkazem o důležitosti domu či spíše paláce, z něhož obyvatelé měli vlastní vstup do chrámu. O domu viz Staroměstské náměstí. Už ve 14. století je doložen název K Týnu, což bylo dáno cílem, k němuž ulice směřovala. Nejmenovala se K náměstí nebo K tržišti nebo k Velkému náměstí, ale K Týnu. V pozměněném tvaru se název zachoval až do současnosti. Ulice vede rovně podél kamenné zdi Týnského chrámu a na malém prostranství před severním portálem se mírně rozšiřuje. Portál mezi dvěma opěrnými pilíři je proslulý svým půlkruhovým tympanonem, jenž je složen z pěti desek a zobrazuje Utrpení Páně a Ukřižování. Tato sochařská výzdoba pochází z Parléřovské hutě, jejíž rozkvět spadá do druhé poloviny 14. století a počátku 15. století. Proti severnímu portálu stojí dům (čp. 627/7), jehož vlastníkem byl Václav Budovec z Budova, pán na Mnichově Hradišti a Zásadce, spisovatel, člen Jednoty bratrské, popravený 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Podél domu U prstenu (čp. 630/6), pod nímž archeologové našli ochranný příkop původního opevnění Týnského dvora, vede dál Týnská ulice průchodem. Kolem průchodu začíná být ulice samý roh, kout, záhyb a cíp, přímo ukázka středověkého obranného systému, v němž nepřítel nemohl nezabloudit. Ulice končí v Malé Štupartské, v místech, kde stávaly staroměstské masné krámy ještě v první polovině 20. století. Viz Masná.

Pojmenování viz Týn.

Také tato komunikace má historické pojmenování dané směrem K Týnu, kam odbočuje z Dlouhé ulice. Rohový dům Týnské a Týnské uličky byl pověstný dlouhá léta vetešnictvím pana Čapka, kde bylo možné dostat téměř cokoli. Známý je také dům U černého jelena (čp. 628/2). Původní stavba na tomto místě byla zbořena v roce 1898. V ní se narodil roku 1604 český barokní malíř Karel Škréta (1604 – 1674). Pamětní deska pochází z roku 1870.

Název vznikl spolu s ulicí v roce 1931 podle vojenských kasáren, které zde stávaly od r. 1779. Avšak i název kasáren byl už přenesený a odvozený od prvotního asi pojmenování potoka Brusnice, Brusky či Brusinky. Viz ulice Pod Bruskou.

Původně bylo v těchto místech jen poměrně málo zastavěné vltavské nábřeží. Rozkládala se zde Na písku nebo Na pískách kolem kostela sv. Petra jedna z levobřežních osad, osada Rybáře. Kostelík byl podle kronikáře Kosmy už kolem roku 1100 celý opravován. V roce 1775 byl zbořen. V těchto místech byl brod, přívoz a patrně i nejstarší most přes Vltavu, později železná lávka a nakonec dnešní Mánesův most. Ještě na počátku 19. století byla v místech bývalého Klárova ústavu slepců (čp. 131/3), tedy v těsné blízkosti starých Bruských kasáren, ohrada na dříví. Ulice byla vybudována v souvislosti s rekonstrukcí Chotkovy silnice ve 30. letech 20. století. Byl tak odkloněn hlavní směr na Klárov k nábřeží Edvarda Beneše, k nábřeží pod Letnou, takže bylo ulehčeno složitému dopravnímu uzlu na křižovatce Klárova. Dva domy levé strany ulice čp. 627/1 a čp. 132/3 jsou součástí Malé Strany, čtyři domy na opačné straně jsou součástí Hradčan: čp. 100/1, 181/2, 72/3, 69/4.

Pojmenování viz výše u ulice U Bruských kasáren, nebo ulice Pod bruskou či ulice K Brusce.

Odbočuje z ulice Milady Horákové na katastru Dejvic, od Jelení je už na katastru Hradčan, a směřuje k malebným uličkám hradčanské pěší zóny. K ulici patří čp. : 188/1 a 71/4, oba objekty jsou v péči Kanceláře prezidenta republiky. Jde o volnou a téměř nezastavěnou komunikaci, která zkracuje cestu k Hradu, a přetíná rozlehlé Lumbeovské zahrady kolem potoka Brusnice. Vlevo po proudu potoka jsou hradní zahrady pečlivě ošetřovány, na opačné straně podél Nového Světa panuje neproniknutelná džungle. Zahrady nesou jméno ředitele pražské polytechniky Josefa Lumbeho, který je koupil od Eugena Czernina v roce 1852. Název U Brusnice platí od roku 1910, kdy byla ulice založena.

14. 8. 1979 byla úředně pojmenována podle polohy ulice Pomístní název však existoval mnohem dříve a byl velmi vžitý. V těchto místech mívali zelinářské zahrady Bulhaři, jejichž hlavní kolonie byla v Michli při Botiči. Bývala tu i hospoda U Bulhara.

Křižovatka ulic Hybernské, Husitské a Bolzánovy je vlastně hraničním pásmem mezi Novým Městem a katasrem Žižkova. K Praze 1 patří čp. : 1604/1, 1611/3, 1655/5, 1674/7. Jde o část bývalé třídy Vítězného února pod úrovní nově vybudované magistrály , od roku 1990 opět Wilsonovy. Nevzhledná a opuštěná ulice pod mostem.

Jakub Dobřenský vlastnil v 17. st. dům čp. 271/5 na rohu s Náprstkovou ulicí. Rodina Dobřenských byla pro své kulturní zásluhy v Praze dobře známá.

Krátká ulice nedaleko Betlémského náměstí vznikla na konci 19. století výstavbou Náprstkova Průmyslového muzea a pojmenována byla oficiálně podle vážené rodiny Dobřenských v roce 1901. Odtud vede průchod Boršovem, nejkratší ulicí v Praze, do ulice Karoliny Světlé.

Komplex klášterních budov a dvorů (čp. 72), jenž patřil řádu voršilek, byl josefínskými reformammi v 80. letech 18. st. přeměněn na kasárny a slouží vojenským účelům i v současné době.

Tvoří spojku mezi dvěma prastarými cestami k Pražskému hradu. Jedna zajišťovala spojení se Strahovským klášterem, druhá vedla Kanovnickou ulicí a podél potoka Brusnice. Dnešní ulice U kasáren uzavírala na západě původní prostor městského útvaru Hradčan, jak jej založil kolem roku 1320 purkrabí krále Jana Lucemburského Hynek Berka z Dubé. Na křižovatkách těchto tří ulic byly brány hradčanských hradeb. Až za Karla IV. v druhé polovině 14. století se zástavba rozšířila dál za dnešní ulici U kasáren. Někdy v polovině 18. století získala ulice pojmenování Voršilská podle ženského řádu voršilek, jimž postavil Kilián Ignác Dientzenhofer klášter a kostel sv. Jana Nepomuckého. Viz Kanovnická. Také se ulici říkalo Malá Uršulinská, protože Voršilskou (voršilky – uršulinky) byla nazývána též Kanovnická. Klášter voršilek byl v roce 1784 zrušen a změněn na kasárny. Název ulice U kasáren platí od roku 1870. Stehlíkův Historický průvodce ulicemi hlavního města Prahy z roku 1929 uvádí, že ulice je dosti nebezpečná, a jelikož ji stačí zaplnit projíždějící tramvaj, „není možno se vyhnout.“ Část ulice tvoří boční stěna Martinického paláce (čp. 181), který od roku 1837 byl využíván pro účely vojenské nemocnice. V současné době patří hradní stráži prezidenta republiky.

Ulici dala jméno lanová dráha, komunikace mezi úpatím Petřína a jeho vrcholem. Byla vybudována v souvislosti se Zemskou jubilejní výstavou v r. 1891.

Ulice je tvořena čtyřmi domy: čp. 412/1, 409/2, 609/3, 408/4. Odbočuje z Újezdu směrem do svahu Petřína a vznikla při výstavbě lanové dráhy. V roce 1896 byla pojmenována K lanové dráze, od roku 1932 nese pozměněný název U lanové dráhy. Lanová dráha plnila funkci vlaku, který dopravoval cestující přes Nebozízek na vrchol Petřína od roku 1891 až do roku 1914. V r. 1932 byla přestavěna z vodního pohonu na pohon elektrický. Původní hnací síla spočívala v tom, že vagon naplněný vodou byl spouštěn dolů a vytahoval nahoru vagon s cestujícími. Od r. 1932 sloužila lanovka do r. 1965, kdy došlo k narušení geologických vrstev svahu Petřína. Provoz lanovky byl obnoven v roce 1985. Původní dráha překonávala vzdálenost 396, 5m, po elektrifikaci byla trať prodloužena na 510m. Zařízení pocházelo z Tatry Studénka a bylo uvedeno do provozu zásluhou Družstva rozhledny na Petříně. Sama rozhledna je volnou kopií Eiffelovy věže v Paříži a byla otevřena rovněž k jubilejní výstavě v roce 1891.

Ulici dal jméno Lužický seminář (čp. 86/11), kde od r. 1705 žili studenti a kněží, lužičtí Srbové, než otevřeli r.1726 novou školu v sousedním čp. 90/13. Seminarium Budissinorum ad.s.Petrum chtěl chránit slovanský jazyk a katolickou víru Lužice.

Prastará levobřežní cesta mezi dnešními mosty Karlovým a Mánesovým existovala v těchto místech dávno před výstavbou i toho nejstaršího mostu, když zde byly jen brody. Dům Kotlárovský nebo také U modrého lva (čp. 77/3) je zmiňován v pramenech k roku 1326, je tedy ještě starší než Karlův most. Ulice na první pohled vzbuzuje dojem periferie, avšak z mnoha ohledů je velmi vzácná. Nachází se v těsné blízkosti Vltavy, blízká náplavka je ještě posledním svědkem původního vltavského břehu, je spojena s obloukem Cihelné ulice, kde v roce 1781 otevřel František Herget cihelnu, jejíž budovy se zachovaly až do naší současnosti. V roce 1996 Hergetova cihelna vyhořela a v současné době je na náklady Obvodního úřadu Městské části Prahy 1 opravována. Původní pobřežní cesta vedla do osady Rybáře, která ležela na levém břehu u dnešního Mánesova mostu. Zadní fronta domů proti Čertovce vytváří „Pražské Benátky“. Část ulice u Karlova mostu s přechodem na Kampu má svůj vlastní starobylý ráz, střední část ulice je rozšířena a zastavěna obytnými domy, část ulice u Klárova už má opět charakter komunikace. Téměř celá jedna strana ulice je lemována vysokou zdí dnešních Vojanových sadů. Dříve zde byla zahrada řádu bosých karmelitek, od roku 1782 anglických panen a ještě dříve rozsáhlé zahrady biskupského dvora, jehož sídlo bylo u Karlova mostu. Zahrady byly v roce 1920 církvi vyvlastněny a roku 1955 pojmenovány po Eduardu Vojanovi (1853 – 1920) Periferní a okrajový dojem ulice je vysoko vyvážen neopakovatelnými pohledy na protější břeh, komplex budov kláštera a kostela křižovníků a Karlův most s věžemi. Od 14. až do 18. století ovlivňoval okolí nejsilněji kamenný most, proto byla ulice nazývána Dolejší mostecký plácek. Od počátku 18. století jižní část je nazývána Pod mostem, část od Karlova mostu k domu čp. 111 dostává pojmenování Nová ulice, což bylo způsobeno průnikem Míšeňské ulice do tohoto prostředí. Víme to z plánku stavitele Tomáše Haffeneckera k čp. 86/11, dům U tří havranů nebo U tří růží. Plán se vztahuje k roku 1705 a je zde naznačeno proražení nové ulice. Prostranství před domem čp. 111 bylo nazýváno U Staré zbrojnice, Plac u Staré zbrojnice nebo Zbroje – Domský plac. Zbrojnice (čp. 111) zde byla vybudována po roce 1614 za Matyáše II. a roku 1767 byla odtud přenesena k Újezdu do Michnovského paláce (Tyršův dům). Později se zde říkalo U porážky, neboť od roku 1833 do roku 1896 byly v budově jatky. V budově byla také káznice a nakonec obecní skladiště. Odtud pokračovala ulice dál ke Klárovu pod názvem Lodní, protože se zde blížila ke břehu, kde kotvily lodě. Také název Na břehu se zde objevuje. Celá ulice od roku 1870 nesla jméno Lužická a od roku 1947 U Lužického semináře. Při semináři, jenž je jako budova nesporným vstupem do ulice, byl v roce 1846 založen první slovanský studentský spolek v Praze – Serbowka. Barokní stavba bohosloveckého semináře je ozdobena sochou sv. Petra od Matěje Václava Jäckla (1655 – 1738). To, že obyvatelé Lužice, Budyšínska a Zhořelecka tíhli k české Praze, je pochopitelné, neboť tato oblast patřila k českým zemím už někdy kolem roku 1086 a od roku 1373 trvale. Po napoleonských válkách v roce 1815 postoupil Dolní a část Horní Lužice saský král Prusku. Císař František se pak tohoto léna zřekl. V současné době je v budově bývalého Lužického semináře lužickosrbská knihovna Národního muzea. Z Karlova mostu od Malostranské mostecké věže je dobře vidět dům U tří pštrosů (čp. 76/1). V roce 1597 jej získal obchodník s pštrosími pery Jan Fux. Módní novinka, předmět jeho zájmu a prodeje, dodnes je živou ozdobou domu. V domě kolem roku 1714 otevřel první pražskou kavárnu Armén Deodatus Damajan. V letech 1972 – 1976 byl dům rekonstruován a upraven na hotel.

Řád milosrdných bratří získal špitál a kostel sv. Šimona a Judy po r. 1620 od Ferdinanda II. Ze špitálu postupem času vznikl rozsáhlý areál kláštera a nemocnice (čp. 847/1). Příslušníci řádu zde pokračovali v tradici ošetřování nemocných.

Ulice byla určována od samého začátku existencí kláštera sv. Anežky (1234) a klášterem a kostelem sv. Kříže, který byl v roce 1256 založen Přemyslem Otakarem II. a při asanaci v roce 1890 zbořen. Proto také nejstarší názvy v této ulici byly U sv. Kříže a U sv. Anežky. Až do dnešní doby se zachoval kostel sv. Šimona a Judy, jsou v něm pořádány vynikající koncerty, ve 14. století to však byla jen kaple při špitále, kde byla poskytována péče chudým a nemajetným. Kaple byla založena v roce 1357 za Karla IV. a vysvěcena prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Čeští bratři kapli přestavěli na kostel v letech 1615 – 1620. Po Bílé hoře se už o kostel i o špitál staral řád milosrdných bratří. Žebravý řád milosrdných bratří založil Portugalec sv. Jan z Boha v roce 1540 v Granadě. V roce 1572 byl uznán jako kongregace špitálníků, od roku 1611 byl uznáván jako řád. V Čechách se usadil od roku 1620. Tehdy vzniklo pro část ulice dnešní pojmenování, východní části se říkalo Vrabčí ulice, Brabčírna nebo Brabčina. Snad název vyplýval z neuspořádanosti a nevzhlednosti ulice. František Ruth uvádí bez bližších podrobností občana Vrabce. V 19. století, v letech 1840 – 1870, se ujal pro tuto část ulice také název Dolní ulice obecního dvora. Obecní staroměstský dvůr (čp. 800/16 a čp. 1017/18) byl v těchto místech založen na konci 15. století. Pojmenování U Milosrdných platí od roku 1870. Areál nemocničních budov se rozrůstal a byl přebudováván až do naší doby. Novou nemocnici postavil směrem k Vltavě Na Františku ve 20. letech 20. století stavitel Vilém Kvasnička. Poslední přestavby probíhaly ještě v roce 1992. Tradice Bohuslavova špitálu, Bohuslav z Olbramovic založil špitál v roce 1354, byla neustále posilována. Po roce 1620 pracoval ve špitálu slavný ranhojič Gabriel Ferrary. 1761 byla zde zřízena posluchárna pro studium anatomie, 1784 zavedle profesor Arnold vyučování chirurgie. Na přelomu 18. a 19. století zde pracoval vynikající lékař, primář a rektor Karlovy univerzity doktor Jan Theobald Held (1770 – 1851). V roce 1847 zde poprvé v Rakousku aplikoval první narkózu pater Celest Opitz. V roce 1783 byl zde otevřen též ústav pro choromyslené kněze. Od roku 1779 zde byla jediná klinika, která pak byla v roce 1791 přenesena do všobecné nemocnice. Nejobtížnější případy bývaly posílány k Milosrdným. V současné době spravuje nemocnici Na Františku Obvodní úřad Městská část Praha 1.

Budova bývalé okresní nemocenské pojišťovny (čp. 1235) byla postavena v letech 1926 – 1927 podle projektu Bohumila Hypšmana a Františka Roitha. Z pojišťovny vznikl Krajský ústav národního zdraví, v současné době sídlo fakultní polikliniky.

Krátká ulice vznikala při úpravách Nového Města v roce 1928, vytvořila spojku z Klimetské ulice k vltavskému nábřeží Ludvíka Svobody. Od svého vzniku až do roku 1940 nesla současné pojmenování, Během okupace v letech 1940 – 1945 se jmenovala Wettenglova podle pražské patricijské rodiny, která zde žila v 16. a 17. století. Od roku 1945 platí opět název U nemocenské pojišťovny.

Obecní dům (čp. 1090/2), ukázková secesní stavba, byl vystavěn v l. 1905 – 1911 architekty Antonínem Balšánkem a Osvaldem Polívkou. Nejde jen o dnes už architektonicky uznávanou stavbu, ale i o význam, který měla v době vzniku, jako důkaz sílící obce.

Ulice vede kolem zadní řásti Obecního domu, spojuje Králodvorskou ulici s náměstím Republiky. Viz náměstí Republiky. Vznikla v místech někdejšího Králova dvora, po němž dnes zůstal jen název přilehlé ulice. Viz Králodvorská. Nejprve zde stál dvůr krále Václava IV., po něm až do roku 1483 sídlili zde další panovníci: císař Zikmund, Zikmundův zeť Albrecht rakouský, , Albrechtův syn Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský. Pak zde byl arcibiskupský seminář a při něm od roku 1697 kostel sv. Vojtěcha, pak byl seminář změněn na kasárny, od roku 1869 zde byla kadetní škola. Budovy byly už jako majetek Živnostenské banky v letech 1902 a 1903 zbořeny a vznikla dnešní ulice. Při vzniku byla nazvána Lvovskou podle města Lvova na Ukrajině, v době pojmenování ulice byl Lvov hlavním městem rakouské Haliče, nějaký čas se také jmenovala Pařížská podle hlavního města Francie, tedy stejně jako hotel Paříž (čp. 1080/1), jenž zde byl na místě zbořených budov vystavěn v roce 1904 podle plánů Jana Vejrycha. Od roku 1927 platí dnešní název U Obecního domu.

Obecní dvůr (čp. 800/9) byl založen na Starém Městě někdy kolem r. 1495, budován dále v 16. až 18. st., zachoval se až do pol. 19. st. a historickou podobu má dodnes. Sloužil obci, byly zde stáje pro obecní koně, vozy, voznice a hasičské potřeby.

Ulice jedním směrem vede k Anežskému klášteru, který byl v těchto místech asi nejstarší lokalitou, na druhou stranu je napojena na křižovatku s Kozí ulicí, kudy vedla ve středověku jedna z nejfrekventovanějších cest podél pobřeží Vltavy. Václav Vladivoj Tomek (1818 – 1905) popisuje v místě dnešního obecního dvora čtyři domy, prostranství se soukenickými krámy, pivovar, sladovnu a rozlehlou zahradu. Směr, kterým se ulice ubírá, možná ovlivnil i její nejstarší pojmenování, avšak neznáme ho. Snad se používalo pojmenování Obecnodvorní. Současný název U obecního dvora je doložen až v 18. století. Z dalších deseti domů v ulici jsou pozoruhodné zejména dva. Dům U cenzorů (čp. 798/5), který byl v roce 1795 přestavěn pro Františka Antonína Mayera, jenž zde přímo v domě zastával svůj cenzorský úřad. Cenzuru knih měli původně na starost kněží, zde v domě ji vykonával svobodný pán Frant. Ant. Mayer. Cenzura, tedy kontrola informací určených ke zveřejnění, trvala až do roku 1848, kdy byla zrušena. Už v roce 1781 zavedl císař Josef II. svobodu tisku. Druhý dům s čp. 799/7 byl obydlím slavné rodiny Mánesů. Zde se narodil 12. května Josef Mánes (1820 – 1871). Ve věžičce sousedního domu U cenzorů (věžičku nazývanou Belveder nechal vybudovat na střeše výše zmíněný cenzor) měl Antonín Mánes ateliér. Antonín Mánes (1784 – 1843), zakladatel české krajinářské školy, jeho syn Josef, zakladatel české národní malby, Quido Mánes (1828 – 1880), malíř venkovských žánrových obrazů a Amálie Mánesová, jejich sestra a rovněž nadaná malířka. V rodině Mánesů bydlela nějaký čas i služebná Fanynka Šťovíčková, s níž měl Josef Mánes dceru Josefinu. Stejné jméno dal malíř svému slavnému obrazu.

Název je dán polohou ulice mezi dvěma plovárnami. Vojenská plovárna existovala od roku 1809, občanská byla otevřena v r. 1840. Úředně platí pojmenování od roku 1901. Návrh, aby při břehu bylo zavedeno pojmenování Strakovské nábřeží, se neujal.

Plovárny při dnešním Kosárkově nábřeží byly vybudovány na vorech, občanská níže po proudu. K nim patřily příslušné budovy na břehu. Občanskou plovárnu vystavěl Josef Ondřej Kranner (1801 – 1871) ve stylu klasicismu. Otevřené průčelí střední části budovy se zachovalo a je dobře viditelné z Mámesova mostu. Když v letech 1868 – 1870 byly oba břehy spojeny železnou řetězovou lávkou, byly obě plovárny ještě více přiblíženy Starému Městu. Vlastně jde o nejstarší plovárnu v Rakousku, založil ji velký příznivec koupání setník Arnošt z Pfuolu. Ve Vídni byla plovárna založena v roce 1812 a v Berlíně v roce 1817. Zpočátku sloužila vojenská plovárna všem občanům Prahy společně, avšak protože zde docházelo, jak píše František Ruth, k určitým třenicím, rozhodli se civilisté k vybudování vlastní plovárny. Václav Krolmus píše ve své Kronice povodní o tom, že v roce 1824 vzala voda celou vojenskou plovárnu s sebou, i když byla zatěžkána čtyřmi děly a železnými kulemi a dobře přivázána ke břehu. Vltavští plavci dříví chytili trosky plovárny až u Roztok. Avšak otcové i děti prý chodili v těch místech „po dlouhý čas oděni tak, že strakatě vypadali.“ Klasicistní občanská plovárna je v současné době opravována, v budoucnu má sloužit jako zábavní podnik, diskotéka a herna. Také nedaleká kaple sv. Maří Magdalény je čerstvě opravená. Barokní kruhová kaple z roku 1635 musela být v roce 1955 posunuta asi 50 metrů z nábřeží Edvarda Beneše směrem k Vltavě, neboť stála v cestě při rozšiřování komunikace. O kapli pečuje starokatolická církev.

Jediná brána, která zůstala z celého staroměstského opevnění, měla řadu názvů: Odraná, neboť zanedbaná, Horská, jelikož cesta od ní směřovala ke Kutné Hoře, od konce 17. st. Prašná, protože sloužila jako skladiště střelného prachu. Viz Celetná.

Krátká ulice vede z Celetné od Prašné brány ke křižovatce ulic Králodvorské a U Obecního domu. Ulice má tři domy: čp. 1078/1, 1090/2 a 1079/3. Obecní dům (čp. 1090) tvoří jednu celou stranu ulice. Vznikla na počátku 20. století, kdy i v těchto místech docházelo k asanačním zásahům. Od roku 1902 do roku 1904 prováděl v těchto místech zednický mistr z Malé Strany Ferdinand Korb bourání budov bývalého Králova dvora, naposledy byl zbořen kostel sv. Vojtěcha, který patřil k arcibiskupskému semnináři u Prašné brány, v roce 1904 bylo zbouráno 13 krámků, které při Prašné bráně stály od roku 1819. Rozparcelováním pozemku, který od roku 1899 patřil Živnostenské bance a jehož výměr činil 14 370 čtverečních metrů, vznikly nové ulice, Pařížská a Petrohradská. Název byl ulici přidělen tedy asi někdy v roce 1905, získala jméno Petrohradská podle hlavního města tehdejšího carského Ruska Petrohradu. V letech 1916 – 1927 nesla jméno Lvovská, jako sousední ulice U Obecního domu, která se nějaký čas jmenovala stejně. Od roku 1927 platí úřední název U Prašné brány.

Od r.1535 vedla k severní bráně Hradu cesta přes dřevěný most, jímž byl překlenut příkop. Když v r. 1541 shořel, byl nahrazen mostem zděným, r. 1769 byl vybudován násep s tunelem pro Brusnici. Most měl střechu, pod ní se usazoval prach, proto Prašný.

Část ulice, která patří k Praze 1, začíná na křižovatce s ulicemi Mariánské hradby a Jelení a končí u severního vstupu do Pražského hradu. Domy v ulici patří pod správu Kanceláře prezidenta republiky. Do roku 1870 byla ulice nazývána Za Prašným mostem, od roku 1870 nese název U Prašného mostu. Jaroslav Schaller (1738 – 1809) uvádí ve své době název Prašnomostecká. V roce 1906 bylo dnešní pojmenování dáno i části ulice na katastru Dejvic. Prašný most je součástí ulice a jako u samostatnému objektu bylo vlastní samostatné pojmenování zrušeno 24. 10. 1991. Za Ferdinanda I., jenž byl od roku 1526 českým a uherským králem, začínají se podél Jeleního příkopu zřizovat zahrady, jimž se říká Královské nebo Císařské. Vznikly z vinic, které patřily králi, kapitule Všech svatých a klášteru sv. Jiří. Tyto zahrady zaujímají prostor od Prašného mostu dolů k dnešním Chotkovým sadům. Zahrady zvláště za císaře Rudolfa II. získaly světovou proslulost. V době rozkvětu zahrad spravoval botanické oddělení osobní lékař arciknížete Ferdinanda Petr Mattioli (1501 – 1577), jehož český herbář vydal další neméně proslulý doktor Tadeáš Hájek z Hájku (1525 – 1600). Byly zde pěstovány tulipány, které získal Rudolf II. nikoli z Amesterodamu, ale od cařihradského vyslance, rostly zde palmy, cedry, cizokrajné keře i cizokrajné ovoce. V Jelením příkopu byli chováni srnci, jeleni, laně. Jeleni byli v příkopu chováni ještě v polovině 18. století. Dnes už zůstal po nich jen název Jelení příkop. A ve Lvím dvoře, jenž se jako stavba dodnes zachoval při ulici U Prašného mostu, byli chováni lvi, tygři, levharti, pardáli, medvědi a dokonce tehdy jako velká zvláštnost i orangután, jemuž říkali lesní muž. K nejvýznamnějším stavbám v zahradách patří Královský letohrádek, čistá renesační architektura, klenot a skvost italské architektury v Praze, dílo italského kameníka, stavitele a architekta Paolo della Stelly z let 1535 – 1537. Letohrádek však byl dokončen až mnohem později vlivem různých nepříznivých okolností. Stavbu této vzácné budovy dokončil v roce 1563 hradní stavitel Bonifác Wohlmuth, jehož dílem je též Míčovna, rovněž renesanční stavba, kterou vystavěl spolu s Oldřichem Aostalisem. Z Míčovny byly za Josefa II. zřízeny konírny a také Královský letohrádek vzal málem za své, neboť Josef II. nechal zde zařídit laboratoř. Také tyto stavby byly restaurovány architektem Pavlem Janákem v padesátých letech 20. století. Velmi známá je Zpívající fontána, kterou v letech 1564 – 1568 vytvořil zvonař a puškař Tomáš Jaroš z Brna. Autor fontány se sám už nedočkal zavedení vody k vlastnímu dílu, aby mohl potvrdit, že fontána opravdu zpívá, vodovod z měděných a olověných trubek byl napříč zahradou položen až v roce 1574. Cesta vody k Pražskému hradu je poměrně složitá, vede z Hostivic, Liboce a Vokovic do Šáreckého potoka a odtud z rybníka při potoce a pak Střešovickou ulicí do rybníka u bažantnice, dál už šla voda potrubím. Mistr Jaroš zemřel v Košicích na Slovensku v roce 1569, kde řídil výrobu odlévání děl pro turecká bojiště. Kašna snad je téměř celá vyrobena z kovu obrovského hmoždýře, jenž byl původně majetkem města Tábora. Kamenný Herkules od Jana Jiřího Bendla (asi 1630 – 1680) byl vytvořen někdy kolem roku 1670. Část ulice U Prašného mostu je tvořena architektonicky vzácným objektem jízdárny Pražského hradu. Tato královská jízdárna je skromnější a chudší stavba než jízdárna Valdštejnská, ale je asi o šedesát let starší. Byla vystavěna v roce 1572, Valdštejnská byla dokončena někdy kolem roku 1630. Obě jízdárny však potkal stejný osud, kterému se nevyhnuly ani tak velkolepé stavby, jakými byla Míčovna a Královský letohrádek. Stavby byly propůjčeny vojsku a postupně se z nich stávala skaldiště. Z jízdáren nakonec vznikly výstavní síně a galerie, na čemž má značnou zásluhu také architekt Pavel Janák (1882 – 1956). Zahrady, v nichž stojí i vila, která byla obydlím několika prezidentů, jsou v současné době opět přístupné veřejnosti.

Dům čp. 955/10, půjčovna, též po majitelích U Pospíšilů nebo U Zedníčků, byl koupen v r. 1846 pro účely půjčovny, zástavního úřadu, lidově amtu. Zastavárny poskytovaly peněžní půjčky na zástavu cenných předmětů, klenotů, ale i např. šatstva.

Zástavba ulice souvisí s počátky založení Nového Města po roce 1348. Protože se nachází nedaleko kostela sv. Jindřicha, po němž je pojmenována sousední Jindřišská ulice, říkalo se i zde „nová ulice faráře svatojindřišského“. Také se objevují patrně pomístní názvy Na okřesu nebo Na otesu a později název Zadní Růžová podle farní zahrady kostela sv. Jindřicha, kde byly pěstovány ve velkém množství růže. Zadní Růžová proto, že poblíž Růžová už byla. Tato ulice si své poetické jméno udržela dodnes. Současný název U půjčovny platí od roku 1850, ujal se tedy krátce po tom, co v domě čp. 955/10 byla půjčovna zřízena. První zastavárna nebo půjčovna byla u nás zavedena císařovnou Marií Terezií v roce 1747 v čp. 261/10 na Malostranském náměstí. V roce 1770 byla zastavárna zestátněna a v roce 1826 přestěhována na Staré Město do Masné ulice čp. 620. Od roku 1846 začala působit v ulici, která po ní je pojmenována. Půjčovna, zastavárna sledovala nejdříve charitativní cíle, poskytovala drobné půjčky zejména chudým lidem, později, když byla organizována státem, bylo možné získat půjčky i na cenné papíry.

Obzvlášť výstižné pojmenování vyplývá ze skutečnosti, že naši předkové a jejich zástupci, radní, se radili v původním kostele sv. Mikuláše, od r. 1338 ve Staroměstské radnici a od počátku 20. st. v Nové radnici. Všechna zmíněná místa jsou v čáře ulice.

Oblouk ulice připomíná podkovu, začíná na křižovatce s Linhartskou ulicí, zapojuje Platnéřskou, Kaprovu, Maislovu a končí u Pařížské ulice a u Staroměstského náměstí. Ve 12. století stála v těchto místech osada, která byla soustředěna kolem kostela sv. Linharta. Románský kostel prodělal celou řadu úprav a oprav, až byl v roce 1798 zbořen. Stával na východním konci Linhartské ulice a její název nám kostel připomíná. Část románské osady tvořil Jarošův dvůr, o jehož významu svědčí skutečnost, že zmíněný kostel byl uvnitř tohoto dvorce. Osada měla spojení s cestou od Vyšehradu (Vyšehradská cesta), byla napojena na cestu od brodu u ostrova Štvanice a ležela přímo na křižovatce cesty z ohrazeného Týnského dvora, odkud vedla cesta do Kaprovy ulice, k dalšímu brodu a na Hrad. Ve 14. století se ulice stává vlastně součástí rozsáhlého sousedního tržiště, jemuž od roku 1895 trvale říkáme Staroměsstké náměstí. U dnešní Nové radnice se prodávaly uzdy, součást koňského postroje, a proto se zde říkalo V uzdářích nebo Pod uzdáři. Názvy přetrvaly až do 17. století. Při kostele sv. Mikuláše, nad nímž později vyrostla impozantní stavba dnešního Dientzenhoferova chrámu, byla prodávána drůbež, proto název Kurný trh, a přímo proti kostelu byly prodávány pasy, součásti oděvu, a proto Pasířská ulička, anebo Za chlebnými kotci nebo Mezi krámy, ale též Huselmarkt. Chléb byl prodáván poblíž Staroměstské radnice. Ještě ve 14. století se severní části ulice začalo říkat U sv. Mikuláše, část ulice u Nové radnice byla připojena k Malému náměstí, ostatní části byly spojeny pod názvem Svatomikulášský plácek, to pak v 19. století počeštěno na Mikulášské náměstí, a od roku 1870 změněno na Mikulášskou ulici. Jižní část ulice získala kolem roku 1870 jméno Radnická a počátkem 20. století bylo pojmenování rozšířeno i na ostatní části ulice. Název U radnice platí přibližně od roku 1914. Návrh z roku 1996, aby část ulice byla přejmenována na náměstí Franze Kafky, který se v čp. 24/5 v roce 1883 narodil, úřady neschválily. Skutečnost, že se v těchto místech už ve 13. století rodila městská samospráva, zůstává zachována v názvu ulice. Krále zastupoval rychtář, královský úředník, jenž měl původně rozhodující slovo. Rychtáři měla pomáhat městská rada, sbor přísežných, které rovněž dosazoval král. Zpočátku městská rada neměla ani kancelář a listiny byly vyhotovovány patrně v rychtě, kde byla uložena privilegia, zápisy, a pečetidla, z nichž asi později vznikly jednotlivé městské znaky. Pečetidlo Starého Města pochází z doby někdy před rokem 1280. Úspěchem městské rady byla skutečnost, že se některá jednání nekonala v rychtě, ale u některého z měšťanů v domě, dále zřízení úřadu purkmistra, v němž se jednotliví konšelé střídali, a zřízení úřadu městského písaře. Písař měl právnické vzdělání a byl podřízen radě, nikoli rychtě. Úřad písaře povolil král Václav II. v roce 1299, přičemž v téže listině, kterou písaře schvaluje, zamítá zřízení domu pro účely radnice. (Navzdory tomu píše Jaromír Čelakovský, že přísežní koupili radní dům v roce 1296 a 1338. Rostislav Nový upřesňuje nejstarší radní dům do těsné blízkosti domu Wolflina od kamene, jenž je i dnes považován za základ radničního komplexu). První zmínka o přísežných v Praze je z roku 1258, z roku 1269 pochází tzv. právo Otakarovské. kde je zmínka o rychtáři se soudní pravomocí a o radě dvanácti (konšelů). Pravomoc městské rady byla posílena za Jana Lucemburského, rada se starala nejen o bohaté měšťany, ale o celé město. V roce 1310 pořídila staroměstská rada městskou knihu (liber vetustissimus), kam bylo zapisováno vše, co bylo hodno paměti města.: privilegia, statuty, soudní rozhodnutí, udělování měšťanství i drobné výdaje obce, včetně dojemného zápisu o tom, kolik stál nákup nepopsané knihy. Zázrakem zůstala tato vzácná kniha zachována, stala se vzorem pro městské knihy i v jiných městech.

Sovovy mlýny (čp. 503/2) patřily v 16. století mlynáři Václavu Sovovi z Liboslavě. V roce 1542 odkázal majetek, dům na ostrově a vinici na Smíchově své dceři Johaně.

O Kampě se hovoří v darovací listině krále Vladislava II. z roku 1169, když král daroval „kus země při Vltavě“, dnešní ostrov Kampu, řádu maltézských rytířů. Viz ulice Na Kampě. Zdali tady byl první mlýn v Praze, není jisté, avšak s největší pravděpodobností jde o nejstarší stavbu na ostrově. Ve 13. století byl zde mlýn sv. Jiří, majetek kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Sovovy mlýny, od roku 1850 Odkolkovy, byly v roce 1867 přestavěny podle projektu architekta Josefa Schulze. Výjímečné místo lákalo výjímečné architekty, spolu se Schulzem podílel se ve stejné době na úpravách staveb Josef Zítek a už v roce 1836 přistavoval k budovám Josef Kranner pilu s plošinou nad řekou. Ještě 16. ledna 1890 dostává Jindřich Odkolek dopis z magistrátu, z něhož se dovídá, že prozatím nelze vyhovět jeho přání o navýšení ulice proti mlýnům nad stav vody z roku 1845. Zpráva ztratila, ale i získala na aktuálnosti, neboť 2. září 1890 postihla Prahu obrovská povodeň, při níž byl pobořen i Karlův most. Když pak hlavní budova v roce 1896 vyhořela, zůstala z budov jen torza. Část staveb byla po požáru zcela odstraněna a s nimi i vysoký tovární komín, který kazil pohled na Malou Stranu. Úpravy okolí Sovových mlýnů, terénu i nábřeží byly prováděny v souvislosti s výstavbou říční propusti v roce 1920. Mlýn sloužil v naší době kabinetu Zdeňka Nejedlého a Československé akademii věd. Část budov využívala také Umělecká řemesla. V současné době je stav Sovových mlýnů nevyjasněný, jedná se i o možnosti zřídit v těchto prostorách uměleckou galerii. Také se říkalo Soví mlýny a název byl odvozován podle pověsti od sov, které žily v prastarých stromech na ostrově, avšak tento název i podobné pojmenování Na sovách, německy Eulmühlgasse, bylo patrně způsobeno nedorozuměním. V 18. i v 19. století je užíváno názvu Sovomlýnská, od roku 1870 platí pak současný název U Sovových mlýnů. Dobrovského zahradní domek (čp. 501/7) viz Na Kampě. K ulici patří též palác s čp. 506/4, Lichtenštejnský, Kaiserštejnský a také Odkolkův (rodině Odkolků patřil svého času celý ostrov Kampa), od 60. let 19. století byl palác součástí České techniky a v 70. letech 20. století byl přestavěn pro diplomatické potřeby státu.

V těchto místech stávala židovská synagoga (Templ), která byla současně školou. Už kolem r. 1400 říkalo se jí Stará škola. Na jejím místě v r.1868, ještě před asanací, vybudovali Ignác Ullmann, Josef Niklas a Quido Bělský Španělskou synagogu (čp. 141/1).

Krátká ulička se zalamuje kolem Španělské synagogy z Dušní ulice do Vězeňské. Stará škola (Templ) bývala zde patrně už ve 14. století při hlavní cestě, která vedla napříč celým Židovským Městem, Josefovskou ulicí, dnešní Širokou. Domy s čp.: 141/1 a 153/3 patří k Josefovu a domy s čp.: 115/2, 114/4, 113/6 a 112/8 jsou součástí Starého Města. Název U Staré školy je doložen v 18. století a po přerušení německou okupací za druhé světové války byl v roce 1945 ulici znovu navrácen. Jak se Židovské Město, od roku 1850 Josefov, naplňovalo obyvateli, vznikala i zde nepřehledná změť ulic. Spletité uličky a klikaté průchody zmizely na přelomu 19. a 20. století při asanaci, ale i tak si zachovala současná ulička přibližný směr původní komunikace. Také se zde právě v těchto místech usazovali Židé z Portugalska a ze Španělska, možná i to ovlivňilo stavitele poslední synagogy, která na území Josefova vznikla před rozsáhlým bouráním celé čtvrti. Od roku 1960 byla v synagoze umístěna expozice synagogálního textilu. Také tato synagoga je součástí majetku Židovské obce.

Starý židovský hřbitov, po němž je ulice pojmenována, je součástí Židovského Města od pol. 15. st. Nejstarší náhrobek pochází z r. 1439 a do r. 1787, kdy se zde přestalo pohřbívat, nahromadilo se jich tady v mnoha vrstvách na sobě asi dvanáct tisíc.

Ulice vznikla po vydání asanačního zákona v roce 1893 a vytvořila svým tvarem hluboký klín do Starého židovského hřbitova. Část ulice však zcela jistě existovala už v roce 1440, neboť z tohoto roku pochází zpráva o tom, že židovští starší koupili dům s městištěm proti hampejzu, vedle „židovské zahrady, kde se pohřbívá.“ Kolem roku 1400 říkalo se tady V Hampejse (in Gallimardio), Na Hampase anebo Hampejská, což se udrželo až do 19. století. Současný název U starého hřbitova byl ulici přidělen při asanaci někdy kolem roku 1905 a s určitou přestávkou v období okupace platí do dnešní doby. Staré původní názvy jsou odvozeny od vykřičených domů, které jsou spojovány s čp. 208 (Starý hampejs) a s čp. 265 (Nový hampejs). Také od západu druhé strany byl židovský hřbitov narušen v roce 1903 výstavbou komunikace 17. listopadu. Část hřbitova z tohoto místa byla přenesena ke Klausově synagoze. V roce 1911 byl v těchto místech obvod hřbitova uzavřen segmentovou zdí, která odděluje přijatelným způsobem rušné město od tajemného a bizarního prostředí natěsnaných kamenných stél.Starý židovský hřbitov patří k nejproslulejším historickým lokalitám města Prahy a stává se spolu s přilehlými synagogami (Staronová, Klausová, Pinkasova) a Židovským muzeem centrem zájmu zejména zahraničních návštěvníků. Než byl vytvořen centrální židovský hřbitov zde v Josefově, existovala až do roku 1478 Sluneční zahrada (hřbitov) v místě dnešní Vladislavovy ulice. A ještě starší hřbitovy nacházely se patně někde v blízkosti Vyšehradské ulice a v místě dnešního Újezdu na Malé Straně. Zde kolem Staronové synagogy se Židé začali soustřeďovat od doby, kdy byli nuceni žít uzavřeně v ghettu. Viz Široká ulice.

Pojmenování podle kostela sv. Ducha. Viz Dušní ulice. Kostel vznikl v době Karla IV. jako součást kláštera řádu benediktinek na místě už starší drobné měšťanské zástavby z odkazu obchodníka Mikuláše Rokycanského.

Krátká ulička vede z ulice Elišky Krásnohorské do ulice Dušní kolem kostela sv. Ducha. Druhá strana ulice je tvořena dvěma domy: čp.10/1 a čp. 9/3. Zatímco domy jsou součástí katastru Josefova, kostel se nachází na území Starého Města. Byl vybudován v bezprostřední blízkosti významné židovské lokality, Staré školy (Templu). Původně se v okolí kostela sv. Ducha říkalo prostě U sv. Ducha, v 18. století a počátkem století 19. byl užíván pro ulici název Schisslingova nebo Schiellingova podle majitele blízkého domu (čp. 890). V 19. století byla ulice po mechanickém překladu z němčiny nazývána Střelná. V období asanace, někdy po roce 1911 získala ulice opět své staré pojmenování podle kostela sv. Ducha.

Dům U Zlaté studně (čp. 166/4) a také vyhlášená restaurace U Zlaté studně získaly pojmenování podle litinového reliéfu nad vchodem, jenž znázorňuje Krista u studny. Autorem modelu reliéfu byl řezbář a sochař Josef Malinský (1756 – 1827).

Ulička stoupá od trojúhelníku náměstí, s nímž tvořila v minulosti jeden celek jak zástavbou, tak i pojmenováním. Začíná u domu čp. 170/15, který dal blízkému okolí jméno. Dům U pěti kostelů, též u Fünfkirchenů, odtud Pětikostelní náměstí. Viz Sněmovní ulice. A končí u domu, jenž stojí příčně přes ulici, u domu U Zlaté studně (čp. 166/4). Odtud je přístup k restauraci, k níž byla vybudována zvláštní a neobvyklá cesta přes pavlače, terasy a dvory v roce 1924. Původně renesanční dům z roku 1589 postavil známý architekt Oldřich Avostalis (+ 1597) pro měšťana Michala Lagranda. Renovován byl v letech 1956 – 1957, také v současné době je zcela rekonstruován. Ulice sama patří pro své architektonické kvality k vyhledávaným pražským lokalitám. Členité střechy, portály domů, drobné stavbební detaily a nad ulicí v nadhledu Ústav šlechtičen, původně Rožmberský palác Pražského hradu. To vše je nám odměnou za namáhavou cestu nahoru. Tam jsme však odměněni dvojnásobně, neboť vyhlídka na Prahu přes malostranské střechy je k nezaplacení. Původně se i v těchto místech říkalo Pod valy hradu pražského a od poloviny 18. století pak Pětikostelní. Také název Sněmovní se přenesl až sem nahoru od sousední ulice, která toto jméno má dodnes, neboť sídlila tam od roku 1871 do roku 1918 zemská sněmovna. Současný název ulice U Zlaté studně se datuje od vytvoření Velké Prahy v roce 1922.

Železná řetězová lávka byla postavena v místě staroměstského přívozu v l.1868 – 1870. Jelikož Karlovu mostu nikterak při dopravě neulehčovala, byla v r. 1914 rozebrána a nahrazena v témže roce dokončeným Mánesovým mostem.

Směr ulice byl dán přímkou železné lávky. Inženýr František Schön navrhl lávku spolu s architektem Karlem Veselým a zároveň postavil u lávky dům čp. 127 a v pozdějších letech navázaly další domy, takže vznikla uliční řada domů, které byly pojmenovány Schönovy. První dům ulice byl postaven na místě převoznického domku. Přívoz tady existoval už ve staré osadě sv. Petra v Rybářích a říkalo se mu Dolní nebo Obecní. Proto se tady ještě od poloviny 18.století až do roku 1870 říkalo Dolní přívozní. Od r. 1870 platí dnešní název U železné lávky. Nejblíže k vodě zůstal domek (čp. 554), jenž patřil vojenské správě, která pečovala i o nedalekou vojenskou plovárnu.V čp. 125 byly umístěny vojenské pekárny. Ještě koncem 19. století vytvářely charakter ulice zelinářské zahrady, které postupně byly parcelovány na stavební pozemky. V roce 1887 dochází při parcelaci ulice k úpravě stavebních čar i k úpravě rovinné výšky. Stavební úřad magistrátu bral v úvahu výšku prahu domu čp. 127 tak, že práh byl 1m nad povodňovým stavem vody z roku 1845. Úprava ulice souvisí s otevřením nové silnice od bývalého Ústavu slepců (čp 131), která nejkratším způsobem spojovala Smíchov s Holešovicemi. V čp. 567/12 bydlel spisovatel , konzervátor, ředitel městského muzea a vynikající znalec Prahy, stavební inženýr Jan Herain, jenž spolu s jinými statečnými občany Prahy zachránil v období asanace mnoho stavebních a uměleckých památek. V témže domě bydlel také spisovatel František Xaver Svoboda a spisovatelka Růžena Svobodová. Jedna strana ulice je tvořena parkem, druhá již zmíněnými Schönovými domy.

Prodej dřevěného uhlí byl do těchto míst přenesen ve 14. st. z Kozího nám. Uprostřed trhu stála kovárna, při ní huť na uhlí, které sem bylo dováženo i z venkovských milířů, a tady prodáváno. Kovárna byla na Uhelném trhu ještě v r. 1807.

Trojúhelník dnešního prostranství Uhelného trhu si zachovává starobylý ráz. Původně bylo toto místo však jen zakončením rozsáhlého Havelského nebo Svatohavelského tržiště, které zabíralo prostor od Celetné ulice až po Skořepku. Nebyly zde Kotce, nebylo zde Stavovské divadlo ani žádné jiné budovy, jen rozsáhlé tržiště s názvem Nové tržiště, protože Staré tržiště bylo na dnešním Staroměstském náměstí. Proto také Nový trh uhelný. Starý uhelný trh byl v rozšířené části Kozí ulice. Později ujalo se zde pojmenování Zelený trh, Zelný trh, Zélný nebo Na zeleném trhu, ale také německy Kohlmarkt. Prodávala se zde zelenina a drobné potřeby pro domácnost, bývaly zde přenosné kuchyňky, kde bylo možné koupit laciné jídlo, kolem roku 1900 převládal už prodej květin. Kovárna s uhlířskou hutí stávala podle pověsti na místě domu, jenž byl prý vůbec nejstarším domem na Starém Městě. V roce 1951 byla do těchto památných míst umístěna kamenná kašna s plastikami Františka Xavera Lederera. Výjev představuje mladého chlapce, jenž podává vinný hrozen sedící dívce. Kašnu nechal vytvořit pražský podnikatel a mecenáš Jakub Wimmer jako ozdobu Nových alejí (dnešní Národní třída). Wimmerova kašna stávala i na jiných místech v Praze, viz Jungmannovo náměstí. Dnes je uprostřed Uhelného trhu obří studna kolektoru. Až bude toto technické zařízení dobudováno, bude klasicistní Wimmerova kašna jistě mnohem lepší ozdobou celého okolí. Na Uhelném trhu se v domě (čp. 423/2, Skořepka č. 9), dům U Šturmů, U Trubačů, U zlaté révy, U zlatého vinného keře, narodil v roce 1826 významný pražský mecenáš, zakladatel průmyslového a později i etnografického muzea Vojta Náprstek. Viz Betlémské náměstí.

Újezd (Oujezd), statek nebo území, země, kterou lze ujezdit, zorat, obdělat, také pozemek, který je možné objet. V Čechách existuje několik desítek Újezdů (osad), v Praze Újezd sv. Martina (Perštýn), u sv. Haštala a v Šárce.

Újezd navazuje na Karmelitskou ulici za křižovatkou s Hellichovou ulicí a končí na Smíchově u náměstí Kinských. Původně i Karmelitská patřila k Újezdu, neboť celá tato komunikace pod Petřínem byla součástí prastaré dálkové cesty, která vedla z Malostranského náměstí a od jižní brány Pražského hradu přes Smíchov do jižních Čech anebo přes Košíře na západ do říše, do Německa. Území Újezdu mezi Vltavou a Petřínem bylo ve 12. století vymezeno na severu kostelem sv. Jana u vody, později sv. Jana Na prádle, viz Říční ulice, na jihu kostelem sv. Filipa a Jakuba, který stával na dnešním Arbesově náměstí a byl přenesen na skálu nad Zlíchov. Na území osady Újezd se vztahovalo právo johanitů, kláštera sv. Jiří na Hradě a pražské kapituly. Nejdříve celá osada patřila k Smíchovu, až vybudováním hradeb za Karla IV. v letech 1360 – 1362 bylo část osady připojeno k Malé Straně. Historický název Újezd je doložen už ve 13. století a jen na krátkou dobu v letech 1800 – 1870 říkalo se zde Újezdská ulice. Ve stejnou dobu byla jižní část ulice jmenována U brány Újezdské. Z uježděné cesty se zejména za Karla IV. stává živá ulice. Nejstarší Újezdská brána stála na nároží Karmelitské s Malostranským náměstím, později se posunula a tvořila součást přemyslovských hradeb, které vedly Tržištěm dolů do Prokopské ulice, za Karla IV. při dalším rozšiřování Malé Strany stála brána na hranicích se Smíchovem, dodnes na svahu Petřína je možné vidět zubatou Hladovou zeď, která k bráně vedla. Tato Újezdská brána (Kartouzská, Košířská nebo také Střelcovská) zde stála až do roku 1693, kdy byly kolem města budovány barokní hradby. V té době byly postavena nová brána s názvem Říšská a ta zde sloužila od roku 1862 do roku 1891, kdy musela uvolnit místo narůstající dopravě. V době výstavby barokní fortifikace byly na čelném místě nad Újezdem postaveny v roce 1712 kasárny, které nejspíše vešly do dějin tím, že se v nich 9. července 1834 narodil velký český spisovatel Jan Neruda. Kasárny stály proti Vítězné ulici a dominantní místo petřínského svahu spíše hyzdily. K jejich zbourání došlo až v roce 1932. Už kolem roku 1900 existoval návrh, aby na místě kasáren byla postavena monumentální a architektonicky cenná stavba, která by byla důstojným zakončením mostu Legií a Vítězné třídy. Naštěstí se návrh neuskutečnil. Významnou stavbou v ulici je Tyršův dům (čp. 450/40). Ve středověku byl v tomto místě hospodářský dvůr nazývaný Luben, na počátku 13. století stál tady klášter sv. Anny, v němž působily dominikánky, které odtud v roce 1313 přešly na Staré Město. Klášterní tradici zde ještě obnovila Eliška Přemyslovna v roce 1330, ale pak se tu objevují stavby výrazně světské. O lokalitu se střídala řada bohatých šlechticů, až po spekulanta a zbohatlíka třicetileté války Pavla Michnu z Vacínova (Michnovský palác), jenž získal majetek v roce 1625. V roce 1767 byla z budov vytvořena zbrojnice. Po první světové válce získala palác Československá obec sokolská a vytvořila si tady své centrální sídlo. I po 2. světové válce zde zůstali sportovci, v roce 1951 usídlil se zde Institut tělesné výchovy a sportu, bylo vybudováno i Muzeum tělesné výchovy a sportu (1953). Po roce 1989 byl majetek opět vrácen Sokolské obci. Na Újezdu, poblíž bývalých a zbořených Újezdských kasáren narodil se v dnes již neexistujícím domě Karel Hynek Mácha, v ulici vlastnil dům známý architekt Antonín Balšánek a na rohu s Vítěznou ulicí bydlel Joachim Barrande (1799 – 1883). Domem čp. 427 je možné z újezdu vstoupit do rozsáhlého dvora, jenž je tvořen domovními bloky okolních ulic. Uprostřed tohoto dvora stával ateliér magického fotografa Josefa Sudka (1896 – 1975), jenž řadu svých fotografických studií věnoval historii Prahy. I když už po ateliéru slavného fotografa dnes nezůstalo nic, kromě několika skleněných vitrín na zdi dvora, přesto návštěvníci Prahy znovu a znovu přicházejí. Zvláště cizinci.

Název je dán terénem, hluboká cesta se zařezávala do příkrého svahu, u ní se v obtížném prostředí uchytila sporadická zástavba, vznikla ulice. Pojmenování, i když poněkud obměněné, se udrželo až do dnešní doby.

Úvoz je pokračováním Nerudovy ulice, odkud stoupá do příkrého svahu a končí u Pohořelce. Asi nejstarší název této komunikace byl Strahovská cesta, neboť už na počátku 12. století směřovala ke kostelu a klášteru, které od roku 1140 budovali na Strahovském vrchu příslušníci řádu premonstrátů. Cesta se stejným názvem vedla ke Strahovu také po jižním svahu Petřína. Viz Strahovská. Asi od 14. století je pak užíváno názvu Hluboká cesta, úřední název Úvoz platí od roku 1870. Charakter ulice je dán nejen nepříznivým terénem, s nímž se museli architekti a stavitelé vypořádat, ale i rozmanitostí rozličných drobných stavebních útvarů, arkýřů, vikýřů, štítů a střech, hlavně však také výhledy, které svažitý terén poskytuje směrem do Strahovské zahrady i na město Prahu. Výrazná je barokní stavba (čp. 160/24) z roku 1706 s kamenným mariánským sloupem a s poprsím Luny na památku bývalého majitele malíře Kristiána Luny, jenž zde žil počátkem 18. století. V domě bylo do roku 1953 Muzeum a knihovna Jaroslava Vrchlického, odtud byly pomátky na českého básníka přestěhovány do Památníku národního písemnictví. Dům patřil Československé akademii věd. V domě bydlely také sestry Kalašovy. Starhovský špitál sv. Alžběty (čp. 155/15) byl v roce 1668 založen strahovským opatem Vincencem Makariusem Frankem. Původní strahovský špitál stával v západní části Pohořelce ( v místech kasáren) a postavil ho v roce 1623 opat Kašpar z Questenberka. Špitál byl zbořen při stavbě barokního opevnění Prahy. Od špitálu směrem dolů vede hradba Strahovské zahrady, do ní je vestavěn dům (čp. 157/11), původně viniční domek, lis. Zde také bývala pekárna Strahovského kláštera. Ulice je rovněž zajímavá pověstmi, které se k ní vztahují (Josef Svátek, Pražské pověsti).

V těchto místech byly dvory pražské celnice, která byla zřízena v dnešním domě U hybernů počátkem 19. st. Název platí od r. 1947, kdy byly dvory otevřeny. Poplatky z vyváženého zboží, tzv. celní regál, jsou doloženy v českých zemích už v 11. století.

Vede z náměstí Republiky ke křižovatce s Havlíčkovou ulicí a s ulící Na Florenci. Proti dnešní Prašné bráně, kterou zde vybudoval v polovině 15. století Matěj Rejsek na místě původní a mnohem starší brány, stál od doby vlády Karla IV. kostel s klášterem sv. Ambrože, dnes dům U hybernů. Jinak byl prostor proti staroměstským hradbám v těchto místech nezastavěn. Když Králův dvůr při dnešní Prašné bráně přestával po roce 1484 existovat jako královské sídlo, začali se zde střídat různí majitelé, až budovy začala používat pražská chudina. Od roku 1631 však místo dostalo zase řádného majitele v podobě arcibiskupa Arnošta z Harrachu, jenž v roce 1647 přikoupil pro kněžský semminář, který zřídil v místě Králova dvora, území dnešního náměstí Republiky, a nechal zasypat hluboké hradební příkopy v nejbližším okolí. Za sv. Ambrožem (dům U hybernů) nebylo do poloviny 14. století zastavěno nic. Pokud je známo, začalo se zde stavět po roce 1382, kdy švec Bláha získal pozemky od krále Václava IV. Dnešní ulice V celnici se nachází v místě rozsáhlé zahrady, která patřila klášteru a kostelu ambrosiánů a od roku 1631 irským františkánům, hyberňákům. Tito mniši pěstovali na zahradě první brambory u nás. Zrušením kláštera v roce 1786 je zpečetěn i osud zahrady. Ulice začala nejdříve asi vznikat ze zadních dvorů ulice Hybernské a z druhé strany stejně tak ze zadních traktů staré komunikace Na Poříčí. Dlážděná ulice (Hybernská) je uváděna prvně k roku 1378 a je budována se zřetelným záměrem řešit v těchto místech dopravu od brány staroměstského opevnění k nové bráně v opevnění novoměstském a dál do Kutné Hory, proto také brzy název Horská ( k roku 1389 platea Montana). Mezi těmito dvěma hlavními a významnými komunkacemi zůstává dnešní ulice V celnici jakýmsi zastrčeným územím nikoho, a proto je také dlouho opomíjena, i když se sem po zrušení celnice v Týně, viz Týn, začíná stěhovat důležitý úřad, jenž souvisí s proclíváním zboží. Celní regál, středověké právo na vybírání poplatků, je nahrazeno v polovině 19. století právními předpisy o clech. I budova původního kostela a pak kostela U hybernů byla přebudována architektem Janem Zobelem v letech 1808 – 1811 na celnici. Z kláštera stal se finanční úřad a z kostela celnice. Byl zde i cenzurní úřad. Viz Hybernská. Na místě skladištních budov staré celnice je připravována výstavba švédské nábytkářské firmy IKEA, kde budou obchody a kanceláře.

Název je dán charakterem ulice, která připomíná cíp, je slepá. I domy jsou do této ulice obráceny zády.

Ulice V cípu je jakýmsi apendixem ulice Panské, z níž odbočuje do obytných bloků směrem k Václavskému náměstí, kam je možné projít pasáží, stejně jako je možné projít do Jindřišské ulice. K roku 1395 se objevuje název in vico dicto Czyp a už k následujícímu roku 1396 zase název V Betlémě. Tato ulička vznikala spolu se sousední Panskou, ale přece jen poněkud odlišně. Hlavní ulice, hlavní opěrné body, kostely a kláštery byly jistě už v originálním plánu Nového Města, ale dál výstavba pokračovala mnohde samovolně, byla až v druhém plánu stavebních záměrů Otce vlasti. Velcí stavebníci, jimž patřily velké pozemky, viz Panská, parcelovali své od daní osvobozené pozemky na malé stavební díly, z nichž jim pak plynul malý, ale „věčný“ zisk. K této spontánní zástavbě patří sousední Nekázanka nebo Malá Štěpánská, ale i naše malá ulička V cípu. Nekázanka je jmenována před rokem 1379 jako „In cuno“ a Malá Štěpánská „In culo“ neboli V rzici. V samovolně vznikajících lokalitách nebylo prostředí nejčistší a bylo chudé. Dlouho ještě nebylo nejčistší ani v místech mnohem vznešenějších. K nejstarším názvům přibývají ještě názvy V čípku nebo Cípek a také Heršova, protože ze zdejších domků platili obyvatelé panu Heršovi z Lipska, majiteli domu čp. 900/7 v Jindřišské ulici. Název V cípu platí od roku 1896.

Název je dán místním reliéfem, terénem, místní zkušeností, která vycházela ze skutečnosti, že okolí bylo plné prohlubní, jam a stružek, v nichž se držela voda.

Ulice vytváří spojku mezi hlavními komunikacemi Nového Města, mezi ulicemi Vodičkovou a Štěpánskou. Název V jámě je doložen už v 15. století a platí dodnes, i když prošel během let několikerou obměnou. Říkalo se zde V jámě nebo zdrobněle V jamce nebo Pod jamou. Do jam v terénu odhazovali poblíž usazení pasíři odpadky a odřezky kůží, z nichž vyráběli pasy. Ulice zaznamenala značnou změnu, když byl odstraněn rohový dům U Nováků (čp. 699). Na jeho místě pak vyrostl moderní palác, jenž zabírá polovinu celé ulice. Čelem směřuje tento dům do ulice Vodičkovy. Původně dům U Vodičků, pak U Štaigrů, byl nahrazen v letech 1902 a 1903 na náklady stavbeníka pana J. Nováka, podle plánů architekta Osvalda Polívky, postaven byl stavitelem Matějem Blechou. Průčelí do Vodičkovy zdobí dům mozaikový obraz Jana Preislera, jenž je alegorií Obchodu a průmyslu. Tehdy moderní obchodní dům byl jediný svého druhu nejen u nás, ale v celém Rakousku. Přístavba z roku 1928, rovněž dílo Osvalda Polívky, je sídlem divadla ABC, mezi dvěma válkami v letech 1927 – 1938 sídlilo zde Osvobozené divadla Jana Wericha a Jiřího Voskovce.

Jircháři zpracovávali kůže jako koželuhové, používali podobných techologických postupů. Vyčiňovali usně z jehňat, kůzlat nebo z vysoké zvěře. Jejich práce byla jemnější. Například rukavičkáři.

Od kostela sv. Michala, který byl centrem středověké osady Opatovice, vede ulice směrem k Vltavě. Název ulice Na struze, do níž tato ulice ústí, nasvědčuje tomu, že zde pobřeží a nábřeží vypadalo zcela jinak, řeka zasahovala hluboko do dnešního města. Jircháři se usazovali zpravidla poblíž vody, neboť ji potřebovali ke své nepříliš čisté práci. Osada Opatovice byla zapojena do plánu Nového Města v roce 1348 při jeho založení, avšak vesnice zde existovala už od roku 1115. Viz Opatovická. Románský kostel sv. Michala byl přestavěn do gotické podoby a tak se nám zachoval v podstatě až do dnešní doby. V roce 1787 byl kostel zrušen a 1789 stavbu koupili němečtí luteráni, jimž patřil až do května 1945. Kostel slouží slovenským evangelíkům. Už při založení Nového Města říkalo se zde Pod Zderazem nebo V Opatovicích podle nejbližších osad, od 14. až do 18. století udržoval se název Smradaře nebo V Smradařích, což vystihovalo nevoňavé jirchářské řemeslo, ale také se zde říkalo V Kalabrii, protože se udržovalo vědomí, že Karel IV. pozval jirchářské mistry právě z tohoto italského města. Je však také docela dobře možné, že jircháři byli v těchto místech usazeni ještě dříve, než bylo Nové Město založeno. V letech 1850 – 1870 byl pro ulici používán název Jirchářská Prostřední, protože i sousední ulice byly obydleny jircháři. Od roku 1870 platí současný název V jirchářích.

Dnes již neexistující dům (čp. 922/1), Stará kolkovna, byl zbořen při asanaci v roce 1904. Nacházel se zde starý kolkovní úřad a byly zde k dostání kolky, státem vydávané známky, jimiž se platily některé úřední polatky.

Odbočuje kolmo z Dlouhé ulice směrem k ulicím Široké a Vězeňské. Vznikla při asanaci v roce 1905 a hned získala dnešní název V kolkovně podle výše uvedeného domu čp. 922/I. Dům U černého orla, též Vagenburský nebo také Stará kolkovna, ve 13. století majetek Menharda z rodu Rokycanských, patřil také buskupu Vratislavskému a na počátku 15. století patřil králi Václavu IV. a spolu s čp. 910/I. tvořil základ dvora, v němž král přechodně bydlel. Václav Vladivoj Tomek o této lokalitě píše: „curia domini regis“. Tedy další dvůr. Po králi patřil Petru z Michalovic, počátkem 16. století nesl název Tovačovský, v polovině 18. století patřil pak Trauttmansdorfům a v roce 1743 v něm slavila narozeniny císařovna Marie Terezie. Nějaký čas žil zde v tomto domě také Václavův otec král Jan Lucemburský. Pokud se zdržoval v Praze. Dům, který architekti označili za point de vue Dlouhé třídy, byl zbořen při asanaci. K domu ve středověku patřila rozlehlá zahrada a pivovar. Král Václav IV. měl, když opustil Pražský hrad, hlavní sídlo ve dvoře, který začal budovat u dnešní Prašné brány, měl hrádek na Zderaze v Novém Městě, mezi jeho venkovská sídla patřil Žebrák a Točník, a někdy kolem roku 1410 si začal stavět Nový hrádek u Kunratic, kde při bouřlivých husitských událostech v roce 1419 zemřel. Dům U černého orla byl zdoben podobným gotickým arkýřem, jaký ještě dnes můžeme vidět na Staroměstské radnici nebo na univerzitní budově Karolina, avšak ani přes protesty tehdejších odborníků nebyl dům zachován. Byl zbořen.

Kotce, krámky soukeníků, pláteníků a kožešníků byly stavěny na volném prostranství mezi Uhelným a Ovocným trhem už při založení Havelského Města někdy ve 30. letech 13. století. Po jejich zboření na jejich místě vznikla dnešní ulice V kotcích.

Patrně i zde, neboť tak tomu bylo i na největším tržišti Starého Města, na dnešním Staroměstském náměstí, se prodávalo a obchodovalo přímo na zemi, později se začaly stavět provizorní krámky. Na jejich místě byla kolem roku 1362 postavena velká tržnice, která sloužila městu až do roku 1795, kdy byla zbořena. Původní kamenné kotce vystavěl na Staroměstském náměstí Volflin, z jehož domu vzniklo jádro Staroměstské radnice. Kotce byly orientovány severojižním směrem podél dnešní radnice a v témže roce, kdy zanikly, byly nahrazeny podobnou tržní budovou na prostranství před kostelem sv. Havla. Tržnici na Svatohavelském náměstí tvořila velká hala, jejím středem vedla 200 m dllouhá chodba, z níž se na obě strany odbočovalo do jednotlivých krámků, kotců. Ulice na místě zbořené tržinice začala vznikat od první poloviny 19. století a byl jí ponechán již vžitý místní název V kotcích. Existuje i názor, že pojmenování vzniklo z německého slova Kotze, což znamená houně, jimiž byly krámky přikryty místo střechy. Menší kotce ještě stávaly za Melantrichovou ulicí, pak zde bylo od roku 1743 z iniciativy obce divadlo V kotcích, kde se hrálo až do roku 1782, kdy bylo otevřeno Stavovské divadlo. Tady stávaly kotce menší. Na místě menších kotců byla vybudována Pražská spořitelna, za našich časů Muzeum Klementa Gottwalda, v současné době je zde opět peněžní ústav. Větší kotce byly blíže k Uhelnému trhu. Ulička V kotcích i po mnoha stech letech zůstala věrná sortimentu zboží, také v naší době je zde prodáván hlavně textil.

Název získalo toto centrální prostranství Nového Města v roce 1848. Pojmenování navrhl 16. 3. 1848 Karel Havlíček Borovský na památku schůze ve Svatováclavských lázních a na paměť světce české země sv. Václava.

Prostor náměstí byl vyměřen již při založení Nového Města, logicky navazoval podobou a charakterem uliční sítě na starší Havelské Město, od něhož se v těchto místech stavební činnost odvíjela. Náměstí je dlouhé asi 750 m a široké 60 m. Zaujímá svou délkou prostor od bývalých hradeb Starého Města až k pozdějším hradbám Nového Města. Ve spodní části začínalo Svatohavelskou bránou a končilo bránou Koňskou. Její název byl shodný s názvem celého prostranství. Shodné jsou i další názvy. Prodávali se zde koně, proto Koňský trh, koňské právo (dům, kde byly řešeny obchodní spory) i Koňská brána. Podobně jako Staroměstské náměstí plnilo i toto prostranství svůj úkol centra Nového Města, ale velmi často i centra celé Prahy. Už od roku 1362 zde byly konány výroční trhy, obchodovalo se zde nejen s koňmi, ale i se zbraněmi, látkami a až do roku 1877 také s obilím. Ve spodní části náměstí stávaly novoměstské kotce. Viz ulice V kotcích. Po jejich zbourání v roce 1786 bylo zde vystavěno dřevěné divadlo – Bouda. Dřevěné divadlo tady působilo jen několik let, ale mělo velký význam pro český život v Praze a pro vývoj národního obrození. Ještě na počátku 19. století vypadalo i centrum města poměrně venkovsky. Vprostřed náměstí stála boží muka, kamenný sloup s výjevem ukřižování Krista, tedy obraz, který byl a dodnes mnohde na venkově je k vidění na křižovatkách venkovských cest anebo i uprostřed polí. Na křižovatce s Vodičkovou a Jindřišskou ulicí stávala od roku 1680 kamenná jezdecká socha sv. Václava od Jana Jiřího Bendla, roku 1879 byla přenesena před budovu probošství na Vyšehrad a tam stojí dodnes. Vydlážděno bylo náměstí až koncem 18. století. Kolem roku 1875 bylo celé prostranství osázeno řadami lip, které už po dvaceti letech musely ustoupit kolejím elektrické dráhy, která tudy vedla až do roku 1980. Horní část náměstí je ozdobena monumentální sochou sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka (1848 – 1922). Celé sousoší zde bylo odhaleno, ještě nedokončené, v roce 1913. Spolu s architektem Aloisem Dryákem umístil Myslbek na rozích podstavce čtyři naše významné národní patrony: Ludmilu, Prokopa, Vojtěcha a Anežku Českou. Pomník je nejen vynikající sochařskou prací, ale je i důstojným symbolem naší české státnosti. 28. října 1918 četl před sochou sv. Václava spisovatel Alois Jirásek listinu o samostatnosti Československa. Významným architektonickým počinem, ale i symbolickým dílem pro celý národ bylo vybudování Národního muzea. Stojí v místech Koňské brány nebo také brány sv. Prokopa. Exponáty pro budoucí muzejní sbírky byly uchovávány na mnoha různých místech: v refektáři kláštera u sv. Jakuba, v bytech několika příznivců, teprve v roce 1846 byl zakoupen Nostický palác Na příkopě a tam byly sbírky až do vybudování dnešního muzea v roce 1890. Hlavními iniciátory už na počátku 19. století byli šlechtici a vlastenci hrabě Kašpar ze Šternberka, hrabě František Kolowrat Libštejnský a hrabě František Klebelsberk. K nim se připojili další naši velikáni jako František Palacký, Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík, Jan Svatopluk Presl a jiní. Stavba budovy byla svěřena architektu Josefu Schulzovi, jehož návrh zvítězil v zadané soutěži. Jako na stavbě Národního divadla nebo Obecního domu či Rudolfina i zde se podíleli naši nejvýznamnější umělci. V muzeu nejsou jen památky naší kultury, je to i vědecké pracoviště, které má spojení s ostatním odborným světem. Václavské náměstí je obklopeno 58 domy, vlastně moderními paláci, avšak jejich architektura v celku není tak působivá jako architektura některých starších pražských čvrtí. Je poněkud všední.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 – 1634), český šlechtic a vojevůdce, od r. 1623 kníže, od r. 1625 vévoda frýdlantský, od r. 1627 kníže zaháňský, od r. 1628 vévoda meklenburský. Vyhrál řadu bitev třicetileté války, 25. 2. byl v Chebu zavražděn.

Vychází ze stejnojmenného náměstí a částečně dodržuje křivku původní komunikace, ta byla narušena stavbou Valdštejnského paláce, a končí na Klárově. Od 14. až do 17. století říkalo se této ulici podle směru, kterým se ubírala, tedy K Písecké bráně. Stará brána stávala na začátku ulice od roku 1257 až do roku 1588 u Pálffyovského paláce (čp. 158). Tam končila Malá Strana, za branou byly vinice a pak pusté končiny prastarého předměstí Na Písku (Klárov), kudy vedla cesta k osadě Rybáře u brodu přes Vltavu. Brána byly posunuta z Valdštejnské ulice do míst Pod Bruskou (u čp. 135), když pak byly stavěny nové barokní hradby, byla brána vybudována nahoře na Mariánských šancích, kde je dodnes. V polovině 18. století se začíná užívat názvu Valdštýnská a od roku 1935 platí Valdštejnská. Majetek v místě dnešní Valdštejnské ulice byl dělen na deskové domy (zapsané v zemských deskách), část majetku patřila obci (vápenka či cihelna), ale platila zde i jurisdikce svatojiřská, byl zde majetek kláštera sv. Jiří. Nejstarší zprávy se vztahují až k bájeslovné kněžně Libuši, která si tady dala postavit dvorec, který se jmenoval Liboc. Sem do míst čp. 149 klade pověst první pražský dům, který vévoda Vojen věnoval svému vojevůdci Dumslavovi. Libušin dvůr, později Důmslavův, zasahoval až do míst Fürstenberského paláce (čp. 153). Píše o tom Václav Hájek z Libočan a dál pokračuje o Liboci, že za jeho času patřil tento majetek Jindřichu Berkovi z Dubé, nejvyššímu sudímu království českého. Jindřich Berka zemřel v roce 1541, tedy právě v době, kdy vyšla Hájkova Kronika česká. Dům sudího, majetek rodu Berků, nazývaný také Vápenice, souvisí s Hájkem i jeho nakladatelem Václavem Halašem z Radimovic. Pravděpodobně tady byla v domě Berků Kronika tištěna. Mezi nakladatelem Halašem a autorem Kroniky se vlekl spor až do roku 1545. Možná už odtud pramení malá důvěra v Hájkovo dílo, protože nakladatel udělal vše možné, aby Václava Hájka co nejvíce očernil. Podobu ulici daly třicetiletá válka a rozsáhlé konfiskace. Zásluhu na stavební aktivitě v těchto místech má voják, císařský generál Albrecht z Valdštejna. Ulice sleduje trasu cesty, která vedla od brodu u řeky, kde je dnes Mánesův most, osadou Na písku, dnešní Valdštejnskou ulicí, přes Pětikostelní náměstí k jižnímu vstupu Hradu. Ještě v 16. století končila Valdštejnská ulice na východě vápenicí, pak byly zahrady: Trčkovská, Feldovská, Khynigovská, Böhmova, Dyrynkova a zahrady obecní. Všechny tyto sady se staly součástí zahrady Valdštejnského paláce. Původní zástavba byla tvořena, pokud je známo, z malých staveb drobných řemeslníků, byla zde také zájezdní hospoda. Pak přišel velký požár v roce 1541, třicetiletá válka a generalissimus Albrecht z Valdštejna. Valdštejnův palác vznikl na místě 26 domů, několika zahrad a zabrána byla i malostranská obecní vápenice. Bez ohledu na původní komunikace, bez ohledu na původní zástavbu rozkročil se palác do všech stran a zabral i podstatnou část dnešní ulice. Valdštejn vykupoval malostranský majetek, někomu zaplatil, někomu zaplatit zapomněl. Pomalejším obyvatelům bourali vojáci při stěhování střechy přímo nad hlavou. Palác, stáje pro tři sta koní, jízdárna, rozsáhlá zahrada a na ní monumentální salla terrena a rybník, v němž bylo možné i koně plavit. Když generalissimus pobýval ve svém pražském paláci, musely být okolní ulice vystlány slamou, vojenské hlídky obcházely kolem a napomínali vozky i jezdce k tichu. Albrecht z Valdštejna byl nejen velmi bohatý, ale také velmi nemocný. Když ho postihl záchvat, nesnášel jakýkoli hluk. Valdštejnský palác až do dnešního dne svou architekturou i výzdobou, i když se časem leccos zničilo a ztratilo, patří ke klenotům hlavního města. Nedocenitelnou hodnotu má sochařská výzdoba holandského umělce Adriana de Vries, jenž pracoval ve službách císaře Rudolfa II., a po císařově smrti vytvořil řadu soch i pro Valdštejna. Téměř všechny tyto sochy jsou dnes v královském zámku Drottingholmu, kam si je Švédové v roce 1648 odvezli jako válečnou kořist. V zahradě Valdštejnského paláce jsou umístěny kopie z roku 1913. V roce 1945 přešel palác do majetku státu. Částečně byl opravován za druhé světové války, kdy křídlu do ulice hrozilo zhroucení, pak byl rekonstruován v letech 1949 – 1955. Z jízdárny, která po 1. světové válce sloužila jako správkárna automobilů, byly vytvořeny prostory Národní galerie, v paláci sídlilo ministerstvo školství i ministerstvo kultury, útočiště zde mělo i muzeum Jana Amose Komenského a dosud má centrum Penkubu. Od roku 1996 se stal Valdštejnský palác sídlem Senátu České republiky. Ulice není slavná jen zásluhou válečníka a podnikatele Valdštejna. Bydlili v těchto místech i jemnější duše: obrozenecký hudební skladatel Jan Václav Tomášek, malíř krajinář Adolf Kosárek, a v roce 1909 a dalších letech bydlel v Brustově domě (čp. 152), který dnes už neexistuje, Tomáš Garrique Masaryk, pozdější československý prezident. Hlavně je však ulice charakteristická výstavnými paláci, v nichž jsou většinou diplomatické ambasády a při nich nejpěknější zahrady jižního svahu Pražského hradu.

Pojmenování viz Valdštejnská ulice.

Prostor náměstí leží mezi Malostranským náměstím a Klárovem. Dominantou tohoto prostranství je Valdštejnský palác. Viz Valdštejnská ulice. Původně se zde říkalo U Písecké brány, protože brána byla na samém začátku ulice směrem k osadě Na písku. Podobně jako u přilehlé ulice začalo se i u náměstí užívat od poloviny 18. století názvu Valdštýnské a od roku 1935 paltí pro náměstí název Valdštejnské. Valdštejnský palác (čp. 17/4) byl vybudován v letech 1624 – 1630, poměrně v krátké době. Základem byl Trčkovský dům, počátkem 15. století zde také byl majitelem Jindřich Škopek z Dubé, přítel mistra Jana Husa, sousední dům vlastnil Jindřich Lefl z Lažan, který v roce 1414 poskytl na hradě Krakovci M.J.Husovi útočiště. V letech 1564 – 1621 patřil dům Trčkům z Lípy. Pak majetek získal Albrecht z Valdštějna a začal stavět s pomocí svých stavitelů, ale hlavně vojáků. Na stavbě se podíleli Andreo Spezza, Niccolo Sebregondi, ale hlavně Giovanni Pieroni. Palác je největší stavbou na Malé Straně, a i když je vybudován v podhradí, není pochyb o tom, že jeho majitel chtěl dát zřetelně najevo, že je stejně bohatý a stejně mocný jako potencionální hradní pán nad ním.

Kostel sv. Valentina stál na rohu s ulicí Kaprovou v místě domů čp. 58/I a čp. 59/I asi od r. 1253 do r. 1794, kdy byl zbořen. Na Langweilově modelu je vidět, jak zástavba vypadala po zániku kostela.

Spojuje Mariánské náměstí s Kaprovou ulicí, leží na jedné z nejstarších cest na území Prahy. Tudy ve středověku vedla Vyšehradská ulice, o níž píše kronikář Kosmas, dnešní Vyšehradskou třídou kolem Emauzského kláštera, Karlovým náměstím, Spálenou a Husovou ulicí a dnešní Valentinskou k brodu nebo k mostu. Když byl po roce 1158 vybudován kamenný Juditin most, ztrácela Valentinská ulice původní komunikační význam, oddělila se od Vyšehradské ulice a získala pojmenování U sv. Valentina. Románský kostelík sloužil přilehlému šlechtickému dvorci, proto se také náměstíčku nebo rynečku, který zde později vznikl, nějaký čas říkalo Ve dvorci. Současné pojmenování Valentinská je užíváno od 17. století, i kyž se v 18. století objevuje také název Smetištka, vedle názvu Dolejší ryneček, Hořejší ryneček říkalo se Linhartskému náměstí.Hanlivý název je prvně v záznamech v roce 1333 a vznikl nejspíš z pověsti, kterou si ulice pro svou nečistotu vysloužila. Náměstí v těchto místech bylo považováno za nejstarší na pravém břehu Vltavy, zaniklo kolem roku 1900 při asanaci. František Ruth se v Královské kronice zmiňuje o knížce o Praze z roku 1817, kde se píše dokonce o vykopávkách, které prý potvrzují pomníky a zdi Marobudova města. Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom na území Prahy rázem město dva tisíce let staré. Několik domů v ulici patří ke katastru Starého Města, několik ke katastru Josefova. Část ulice je tvořena budovou Městské knihovny, z Valentinské ulice vede vchod do dětského oddělení. Část domu (čp. 59/I) byla v roce 1913 upravena pro Pražské umělecké dílny, které založili pro výrobu kubistického nábytku Josef Gočár, Josef Chochol a Pavel Janák.

Prvně se objevuje název „Smekhacz“ v r. 1399. Je chápán jako jméno Smekáč, Smekáčova, což vzniklo zkomolením „smek hacě“ (svékl kalhoty). Později vznikají vazby Na Smečkách, Ve Smečkách. Název je někdy též zdůvodňován smečkami toulavých psů.

Vytváří spojení mezi Žitnou ulicí a Václavským náměstím, do něhož vstupuje tak, aby plynule mohla navázat na Opletalovu. V polovině 19. století je užíváno názvu Zahradní nebo Zahradnická, protože se dlouho v těchto místech udržely zahrady. Ještě Jaroslav Schaller (1738 – 1809), profesor piaristické školy v Panské ulici a autor spisu Beschreibung der Hauptstadt Prag (Popis hlavního města Prahy) uvádí na konci 18. století jenom na Novém Městě 376 zahrad. V roce 1869 vrátily úřady ulici původní nejstarší pojmenování Ve Smečkách. Obdobný název Na Smečkách se objevuje ještě jižně odtud v roce 1645 v souvislosti se zahradou Jana Kirchmayera u Svinské brány, tedy někde ve východní části Ječné ulice. V ulici Ve Smečkách bydlela spisovatelka Karolina Světlá se svým mužem profesorem Petrem Mužákem.

Dům U Vejvodů (čp. 353/2), po němž se ulice jmenuje, patřil v l. 1717 – 1799 rodině Jana Václava Vejvody ze Stromberka. Jan Vejvoda byl od r. 1745 primátorem Starého Města. Mázhaus je upraven jako hostinec, dodnes známá pivnice U Vejvodů.

Úzká ulička tvoří spojku mezi ulicemi Jilskou a Michalskou. Počátkem 17. století jmenovala se Míčová (Ballgasse) podle čp. 445/8, kde měl Ital Ringolini míčovnu, v níž se hrála oblíbená míčová hra, podobná našemu současnému tenisu. V polovině 19. století vznikl nesprávným překladem z němčiny název Bálová, brzy však bylo obnoveno pojmenování Míčová. Od roku 1870 platí současný název Vejvodova. Dnešní dům U Vejvodů byl vystavěn v 17. století na místě tří starších domů z 15. století. Mikuláš František Turek, konšel a od roku 1643 primas Starého Města setrvával ve funkci dvacet devět let a zásluhy si získal zejména v roce 1648 při obraně města proti Švédům. M. F. Turek z Rozentálu a ze Šturmfeldu pomáhal vyzbrojovat studenty. Dům U Turků koupil v roce 1717 Jan Václav Vejvoda. Je to jediný dům, který zbyl z celého bloku nárožních domů, které kdysi patřily rodinám Turků a Vejvodů.

Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599), Mistr UK, humanista, vydavatel a překladatel. Narodil se zde v osadě sv. Valentina. Převzal tiskárnu svého tchána Jiřího Melantricha z Aventina. Vydal např. Mattioliho Herbář.

Krátká, původně klikatá ulička, byla změněna asanací Starého Města, ale směr komunikace zůstal zachován . Spojuje Křižovnickou a Valentinskou. Domy v ulici byly stavěny kolem roku 1900 v místech, kam zasahovalo malé náměstí, které se vytvořilo kolem kostela sv. Valentina ze zaniklého šlechtického dvorce. Viz Valentinská. Proto i zde platilo původně pojmenování Ve dvorci nebo ryneček u sv. Valentina anebo Dolejší ryneček. Objevovaly se i názvy V osadě sv. Valentina nebo Malý ryneček. Současný název Veleslavínova byl dán ulici patrně brzy po roce 1900. Ruthova Královská kronika města Prahy název uvádí už v roce 1903. Dějiny literatury zaznamenávají celou jednu historickou epochu pod názvem Veleslavínova. Univerzitní profesor dějepisu Daniel Adam z Veleslavína převzal tchánovu tiskárnu v Melantrichově ulici a pokračoval v její zavedené tradici. Napsal Kalendář historický, v němž u každého dne uvádí české i cizí příběhy, napsal a vydal čtyřjazyčný slovník česko – latinsko – řecko – německý. Jako jeden z prvních vydavatelů tiskl i noty. Vždy byla vysoko hodnocena jazyková vytříbenost a čistota i typografická úprava jeho knih. Šlechtický přídomek z Veleslavína získal v roce 1578 právě za svou spisovatelskou a vydavatelskou činnost.

Velkopřevorský palác (čp. 485/4) vybudoval na místě staré zástavby Giuseppe Bartolomeo Scotti z iniciativy velkopřevora Gudunkera z Ditrichštejna v l. 1726 – 1731 jako sídlo hlavy maltézského, johanitského řádu v Čechách. Od r. 1952 Muzeum hudby.

Prostaranství před budovami velkopřevorského paláce a kostelem Panny Marie pod řetězem, do něhož ústí ulice Lázeňská a Prokopská. Můstkem je náměstí spojeno s Kampou. Ještě před vznikem jednotlivých pražských měst, tedy i před založením Malé Strany, byla v těchto místech osada Trávník. Historie této části levého břehu Vltavy se odvíjela v souvislosti se sousední komunitou maltézského řádu u kamenného mostu. Viz Maltézské náměstí. Obdélník Velkopřevorského náměstí je totožný s částí dřívějšího areálu kláštera. Václav Hlavsa a Jiří Vančura nazývají toto dnes tak tiché zákoutí prostorem feudální reprezentace a Vojtěch Volavka dodává: „Vznešená enkláva nevpustila žádného nešlechtice“. Na výjímečném a vznešeném dojmu se podílí průčelí paláců i vysoká zeď a prastaré stromy. Velkopřevorský palác (čp. 485/4) je vyzdoben skulpturami Matyáše Brauna. V přilehlé zahradě jsou pořádány koncerty. S palácem sousedí Velkopřevorský nebo také Štěpánský mlýn (čp. 489/6), jenž stál při Čertovce už ve 13. století. Majetkem mlynáře Štěpána a jeho dědiců byl v letech 1532 – 1596. Střídavě patřil mlýn malostranské obci a maltézskému řádu. Nyní je soukromým majetkem a spíše turistickou atrakcí. Dále jsou to Hrzánský palác (čp. 490/1) a Buquoyský palác (čp. 486/2), sídlo francouzského velvyslanectví. Historický název Velkopřevorské náměstí je stabilně užíván od poloviny 18. století.

Pojmenování, které napovídá, že v ulici bylo vězení, je doloženo už v 18. století.

Ulice byla vyrovnána a rozšířena při asanaci na přelomu 19. a 20. století. Zachovává však trasu původní komunikace, která spolu s Širokou ulicí patřila k hlavním tepnám Židovského Města. Nachází se v místech, kudy vedla cesta napříč Starým Městem od brodu u Štvanice k brodu u dnešního Mánesova mostu. Španělská synagoga (čp. 141/1) v této ulici se nachází na katastru Josefova a byla vystavěna na městišti bývalé židovské Staré školy. Viz Dušní ulice. Tato část ulice začala vznikat někdy kolem roku 1500. Na protější straně ulice je dům čp. 910 vystavěn na místě, kam v době Václava IV. zasahoval králův dvůr z Dlouhé ulice. Původně se zde říkalo ulice z Uhelného trhu k sv. Duchu. Tento název naznačoval směr cesty z Kozího plácku, kde se ještě ve 14. století prodávalo dřevěné uhlí, než byla huť přenesena na dnešní Uhelný trh. Současný název zněl v německém překladu Stockhausgasse, z čehož se asi v polovině 19. století utvořilo pojmenévání Štokhauzská. Od roku 1870 platí název Vězeňská.

Vikáři zastupovali biskupy a od 14. st. i jiné církevní hodnostáře v jejich kněžských povinnostech. Vikářská funkce je připomínána prvně k r. 1229.Ulice je nazvána podle domu, který pro vikáře chrámu sv. Víta nechal postavit císař Zikmund.

Ulička v areálu Pražského hradu je tvořena čtyřmi domy nad Jelením příkopem a severní stěnou chrámu sv. Víta. Vedle domu vikářů, jenž se později rozšířil na domy dva (čp. 38/4 a čp. 39/6), nacházel se dům děkanů kostela sv. Víta (čp. 37/2). Podoba dnešního domu, o němž víme, že jeho základy sahají až do románského období, kdy byly přerušeny v roce 1344 založením dnešní monumentální chrámové lodi sv. Víta, vznikla zásluhou kapitulního děkana Adama Ignáce Mladoty ze Solopysk, proto Děkanský dům nebo také Mladotův dům. Výzdobu tvořila galerie děkanů a církevních hodnostářů od Jana Ezechiela Vodňanského z roku 1725, počínaje naším prvním kronikářem Kosmasem, jenž byl rovněž děkanem Svatovítské kapituly. Čp. 38/4, staré vikářství nebo Malá Vikárka, za nímž je Bílá věž či Mihulka, a čp. 39/6, nové vikářství nebo Velká Vikárka, kde už před sto lety existovala proslulá hospoda Na vikárce. Oba domy byly adaptovány v letech 1967 – 1969 pro znovuobnovenou restauraci. Domy byly v době císaře Rudolfa II. propojeny chodbou s kostelem sv. Víta. Do tohoto romantického a tajemného prostředí situoval v 19. století spisovatel Svatopluk Čech známou postavu pražského měšťana Matěje Broučka. Ulička, která spojuje III. hradní nádvoří s prostranstvím před kostelem sv. Jiří, původně neměla asi žádné jméno, v 18. století ustálilo se dnešní pojmenování Vikářská.

Ulice i čtvrť získaly pojmenování podle četných vinic, které se na tomto území rozkládaly. Vinice byly ve velkém zakládány ve 14. st. za Karla IV. Poslední zůstala zachována pod Gröbovkou ještě i v naší době.

Vinohradská třída patří k nejdelším v celé Praze. Boršov ve Starém Městě je nejkratší, měří asi 40 metrů, Vinohradská víc jak čtyři kilometry. Začíná u Národního muzea, vede přes Vinohrady a Žižkov a končí u Černokostelecké ulice a u ulice Na vinici. Ještě na přelomu 19. a 20. století šlo spíše o silnici mezi poli, sady a ojedinělými hospodářskými staveními. Již tehdy však bylo možné z cesty odbočit k olšanskému, vinohradskému, židovskému a evangelickému hřbitovu. Charakter celému území vtiskly na konci 18. století Wimmerovy sady a park Kanálka. Baron Jakub Wimmer, pražský podnikatel a mecenáš věnoval značnou část svých finančních prostředků na zvelebování Prahy. Známá je tzv. Wimmerova kašna. Viz Jungmannovo náměstí. Když v roce 1822 zemřel, sady na území Vinohrad začaly pustnout. Hrabě Josef Emanuel Canal z Malabaily vytvořil zahradu nad dnešním Václavským náměstím na vinicích, jejímž vlastníkem byl kdysi známý pražský lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie, jenž měl také snad první botanickou zahradu při dnešní Jindřišské ulici. Viz Jindřišská. Oba vzácné a vyšlechtěné přírodní útvary vzaly za své při dravém nástupu kapitalistického podnikání a určitou náhražkou za ně měly být Riegerovy sady. Většina pozemků, zahrad, parků, vinic i usedlostí byla rozparcelována a využita k výstavbě činžovních domů. Zůstaly většinou jen názvy: Smetanka, Švihanka, Šafránka, Pštroska, Kozačka, Folimanka, Zvonařka, Kravín, Nigrinka. Obec Vinohrady byla ustavena v roce 1849, od roku 1879 město, původně Královské Vinohrady. V roce 1922 byla čtvrť připojena k Velké Praze. Nejstarší název komunikace byl patrně Říčanská silnice a později, někdy před rokem 1873 říkalo se celé silnici Černokostelecká. Oba názvy jsou dány směrem, jímž se silnice ubírá: k Říčanům a do Kostelce nad Čečnými Lesy. Od 10. března 1962 platí název Vinohradská. Možná nejznámější adresa z celé Vinohradské třídy je Vinohradská 12 (čp.1409), budova Československého rozhlasu, dnes už jen Českého rozhlasu.

V roce 1928 získala ulice pojmenování na památku událostí v roce 1918, kdy vzniklo samostatné Československo. Název má logickou návaznost na Národní třídu a na most Legií.

Malostranské i smíchovské nábřeží bylo v 1. polovině 19. století ovlivněno stavbou tehdy teprve druhého pražského mostu, řetězového mostu, jímž Bohumil Schnirch v roce 1841 spojil oba vltavské břehy prozíravě v místech rohraní mezi Starým a Novým Městem, Malou Stranou a Smíchovem. Viz most Legií. Už v roce 1839 koupila Akciová společnost pro stavbu řetězového mostu pozemky při starobylém kostele sv. Jana Na prádle a vyznačila stavební čáru dnešní Vítězné ulice v jedné přímce s mostem. Tři domy (čp. 419/15, čp. 420/18, čp. 443/12) postavil na zakoupených parcelách podnikatel a stavitel Josef Choura. Známé jsou též Chourovy domy na protějším břehu u Národního divadla (zbořeny 1959). Další jméno v řadě novodobých podnikatelů té doby patří Jindřichu Jechenthalovi, jenž zakoupil barokní baštu č. I, fortifikační pozemek, jenž byl vymezen na východě Vltavou, na západě čp. 444, 445 a 550, jižně výše zmíněným mostem císaře Františka a severně Říční ulicí. Jindřich Jechenthal na pozemku vybudoval část Malostranského nábřeží, schody do Říční ulice a blok domů, který se dodnes po staviteli jmenuje Jechanthalovy domy. Výstavba dnešní Vítězné ulice zasahovala i další bastiony č. II a č. III až k baštám, které už souvisely s Hladovou zdí. Rozparcelováním zahrad a pozemků byl vytvořen základ nové a moderní široké třídy. Část ulice od Újezdu k čp. 550/8 vznikala už při stavbě řetězového mostu a byla pojmenována Chotkova po hraběti Karlu Chotkovi (1783 – 1868), jenž se zasloužil nejen bezprostředně o řešení dopravy v těchto místech, ale na mnoha jiných místech Prahy. Viz Chotkova. Další část ulice od čp. 550/8 k mostu se od zastavění až do roku 1911 jmenovala rovněž Chotkova, ale od tohoto roku získala pojmenování Harrachovo náměstí podle Arnošta Vojtěcha Harracha (1598 – 1667), pražského arcibiskupa. Dnešní název Vítězná platí pro celou spojenou ulici od roku 1928. Pohled od mostu Legií byl poután nepříliš okrasnou stavbou Újezdských kasáren. Po jejich zboření v roce 1932 naštěstí nebyla uskutečněna myšlenka národního památníku nebo vítězného oblouku v těchto místech, ba ani garáže zde nebyly vybudovány, zůstal čistý a travnatý a příjemný výhled na zvlněnou horu Petřína. Výhled na Petřín měl z rohového domu (čp. 419/15), který je dnes už na smíchovské straně ulice, slavný inženýr, ale hlavně paleontolog Joachim Barrande.

Vladislav II. Jagelonský (1456 – 1516), od r. 1471 český a od r. 1490 uherský král. Váhavou politikou oslaboval český stát. Po zvolení uherským králem žil většinou v Budíně. Na vzniku ulice, která je po něm pojmenována, měl bezprostřední podíl.

Vede souběžně mezi ulicemi Spálenou a Jungmannovou. Vznikla někdy kolem roku 1478 z nařízení krále v místech, kde se říkalo od 15. až do 19. století Židovská zahrada, neboť prostranství, které zaujímají Charvátova, Purkyňova a Vladislavova ulice, sloužilo od roku 1254, kdy místo Židům daroval Přemysl Otakar II., jako hlavní židovský hřbitov, kde byli pochováváni pozůstalí z Čech i z Moravy. I po zrušení hřbitova zachovalo si místo zvláštní prosvětlený ráz, snad i proto od roku 1850 do roku 1869 nese jméno Sluneční ulice. Od roku 1869 vrátila se ulice svým pojmenováním k svému zakladateli a po něm nese jméno Vladislavova. Nejdříve toto území před branou sv. Martina (dnešní Perštýn) patřilo Vyšehradské kapitule, v roce 1254 získali prázdné a nezastavěné místo Židé pro svůj ústřední hřbitov a středem tohoto hřbitova vedl pak ulici král Vladislav. Ve Starých letopisech se píše: „Když král Vladislav s svou radou a svým komonstvem jezdíval (rady sadit) na Novoměstskou radnici, o tom jest častokráte přemýšloval pozastavě se, aby tu zahradu židovskou nebo krchov zkaziti mohl a jinak přeměniti a Nového Města pražského přivětšiti a zdělati na tom místě domy, aby se tu lidé osazovali, a platu přivésti k obci.“ Ještě v roce 1866 byly z Vladislavovy ulice převáženy ke Staronové synagoze podlouhlé gotické kamenné stély, náhrobní kameny nejstaršího typu, co se dochovaly. Arno Pařík v Praze židovské uvádí ještě starší místa pohřebiště na Malé Straně, snad v místěch dnešního Újezdu nebo v místěch Maltézského kláštera. Významný je v ulici dům čp. 1477/20, jenž od roku 1870 až do roku 1939 patřil Měšťanské besedě. Měšťanská beseda vznikla z podnětu vlasteneckého faráře Jana Arnolda (1785 – 1872) v roce 1846 nejprve ve Voršilské ulici v domě dnešní papežské nunciatury a tam sídlila do roku 1848. V klubovnách, čítárnách, hernách a konferenčních místnostech uskutečňoval se společenský život pražských středních vrstev. V letech 1848 – 1869 sídlila Měšťanská beseda v nově postaveném domě U černé růže na Příkopech, 1866 zakoupila dům čp. 28/17, U bílého lva, a přistavěla dům do Vladislavovy ulice, kam se nastěhovala v roce 1870. Domy Měšťanské besedy sloužily i jiným spolkům. Byla zde Průmyslová jednota, Hlahol, Umělecká beseda a na přelomu 19. a 20. století měl zde své sídlo klub Za starou Prahu. Za 2. světové války sídlila zde Todtova organizace, která budovala vojenské objekty po celé Evropě. Po válce zde bylo Vojenské velitelství, Ústřední revoluční výbor, Lužickosrbský národní výbor i Česká dětská nemocnice. Po roce 1848 změnil se název Měšťanské besedy na Pražská beseda. V roce 1952 majetek této organizace získal Československý rozhlas, jenž byl zároveň pověřen přípravou televizního vysílání. V té době byl také připojen dům v Jungmannově ulici (čp. 29/19). Když televize začala 1. května 1963 vysílat, sledovalo ji všech pět set majitelů prvních televizních příjímačů. 4. února 1994 v témže domě začala vysílat soukromá televizní stanice Nova. Nežli však k tomu došlo, musel být celý komplex domů přebudován a restaurován. Z venku jsou vidět charakteristické kresby Adolfa Borna, uvnitř je zasklený dvůr s původními pavlačemi, prastarý trámový strop, nástěnné malby. Při rekonstrukci budovy byla objevena v odpadní jámě středověká keramika z doby Karla IV., renesanční ozdobné kachle a skleněné střepy. Z našeho století bylo pod omítkami objeveno odposlouchávací zařízení. Středověké sklepy pro nedostatek času nebyly prozkoumány, zůstávají však zakonzervovány pro naše potomky. Temná okna vlevo od vchodu patřila celou první polovinu 20. století hostinci. Dnes patří zpravodajcům TV Nova. Dům čp. 1382/14 je v ulici nápadný snad jen tím, že je o dvě nebo o tři patra nižší než ostatní domy. Poslední léta svého života strávil v domě Jan Neruda, český básník a novinář, literární a výtvarný kritik, autor nepřekonaných Povídek malostranských. Viz Nerudova ulice.

Italové (Vlaši) se začali v Praze usazovat někdy v polovině 16. st. V r. 1573 vznikla Vlašská kongregace a počátkem 17. st. Vlašský špitál. Italská kolonie se rozrostla zejména za Rudolfa II., jenž poskytl práci zručným řemeslníkům, malířům a stavitelům.

Nepravidelná a neučesaná ulice s mnoha rohy, zákoutími a výběžky kopíruje prastarou cestu z Újezdu na Petřín, navazuje na široké malostranské Tržiště, prudce stoupá po petřínském svahu a je zakončena asfaltovou pěšinou, která směřuje ke Starhovskému klášteru, a strmými schody, které směřují k Petřínské rozhledně, ke kostelu sv. Vavřince a ke kapli Božího hrobu. Ve srovnání s přetíženou komunikací Újezdu vytváří přece jenom klidnější kout, v němž dominují diplomatické ambasády Spojených států amerických, Spolkové republiky Německo a kulturní centrum italského velvyslanectví. Původně byla v těchto místech už ve 13. století osada Obora. Viz Jánská ulice a Jánský vršek. Název Vlašská nebo Vlaská či Špitálská se ujal někdy v polovině 17. století po výstavbě Vlašského špitálu, přičemž k ulici bylo podle názvu připojeno i Tržiště, které se oddělilo pod vlastním názvem někdy v 18. století. Náměstíčku před špitálem se říkávalo Vlašské náměstí nebo Špitálské. Od špitálu nahoru se ulici v 19. století říkalo Pod Petřínem, spodní část ulice byla nazývána podle majitelů honosného paláce v 18. a na začátku 19. století Lobkovicova. Od roku 1870 platí pro ulici název Vlašská (Vlaská). Pravděpodobně se právě nejvíce tady začali usazovat přistěhovalci z Itálie (Vlaši) po roce 1541, kdy došlo k velkému požáru Hradčan a Malé Strany. Oheň zničil většinu původní zástavby a způsobil nenahraditelné škody (v zemské sněmovně na Hradě shořely zemské desky), ale byl také počátkem neobyčejné stavební aktivity. Osada Obora, v jejímž středu se v těsné blízkosti vedle sebe nacházely dva kostelíky: sv. Jana Křtitele a sv. Matěje, byla asi až do výstavby nových hradeb po roce 1360 jednou z mála zastavěných lokalit. Byly zde vinice, z nichž většina patřila Strahovskému klášteru, a zahrady, v místě Lobkovického paláce už na počátku 15. století stával pivovar. Po vybudování hradeb v letech 1360 – 1362, do jejichž obvodu byla pojata rozšířená Malá Strana, začíná i zástavba Vlašské ulice, avšak stavební konjunktura, a to zejména co do architektonické hodnoty, souvisí se jmény italských umělců a architektů. Oldřich Avostalis, Ulrico Aostalli (+ 1597), hradní stavitel, ale hlavně budovatel Malé Strany, v místě zahrad, viz Břetislavova, vystavěl dnešní Břetislavovu ulici, která se podílí i na charakteru ulice Vlašské. Vlastnil dům (čp. 365/1), dnes část Schönbornského paláce, v němž sídlí velvyslanectví USA, bydlel též v domě U bílého lva (čp. 358/7), v němž v 18. století žil Francesco Lurago, a patřil mu dům (čp. 362/3), v němž zemřel. Oldřichu Avostalisovi patřilo od roku 1580 také část Vrtbovského paláce (čp. 373) na rohu Tržiště a Karmelitské ulice. Anselmo Lurago (1702 – 1765) koupil ve Vlašské ulici dům U černého slona (čp. 331/26). Anselmo Lurago, Francesco Lurago, Carlo Lurago, Martin Lurago, Jan Antonín Lurago, to všechno jsou zvučná a do dnešního dne známá jména členů početné a rozvětvené rodiny, jejíž kořeny sahají do rodné Itálie, avšak téměř všichni se sžili s českým prostředím, pro české prostředí pracovali a tvořili a v naší zemi i zemřeli. Nad Schönbornským palácem vlevo odbočuje krátká slepá ulička, o jejíž úpravě jednal magistrát už v roce 1892, avšak až do naší doby zůstala téměř beze změny. Nemá žádné vlastní jméno, je součástí Vlašské ulice a je zakončena domem U tří červených růží (čp. 355/9), v němž bývalo sídlo Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV, bývalé působiště Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny za objev v oboru polarografie. Dnes sídlo Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR. Právě v místě křižovatky této slepé bezejmenné uličky a Vlašské ulice je připravována na nezastavěné parcele stavba kancelářsko – obytného objektu. Dům U tří mušketýrů získal ve Vlašské ulici v roce 1696 František Karel Přehořovský z Krasejovic a vybudoval z něho v letech 1703 – 1708 palác s velkou zahradou. Nad palácem bývaly zahrady Luragova, Taussigova a Glaserova. Majetek patřil Lobkovicům od roku 1753, odtud Lobkovický palác (čp. 347), velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Dnešní podoba stavby je dílem Ignáce Palliardiho (1737 – 1824). Dnes bezejmenné prostranství proti paláci vzniklo při jeho výstavbě, současně v téže době zanikla úzká ulička, která vedla do Břetislavovy ulice mezi domy čp. 330 a čp. 331. Z tohoto náměstíčka je přístup i do bývalého Vlašského špitálu (čp. 335/34), později sirotčince. Druhý velký komplex budov tvoří Nemocnice sv. Karla Boromejského (čp. 336/36). Těmito stavbami se italská komunita v Praze stávala zcela soběstačnou. Na stavbách, které začaly v roce 1602, se podíleli Domenico de Bossi, Bartolomeo Scotti (1685 – 1737) a Adalbert Gudera. Pro sebe B. Scotti postavil ve Vlašské ulici dům (čp. 361/5). Původně sloužila nemocnice jen hospitalizovaným ženám, v současné době jde o všeobecnou fakultní nemocnici. Z původního letohrádku (čp. 337) vznikl postupem času rozsáhlý komplex, jenž je architekty hodnocen spíše jako předimenzovaný vzhledem k ostatní zástavbě Malé Strany. Kostel sv. Karla Boromejského byl postaven v roce 1851. Kde není ulice zastavěna domy, tam je chráněna z obou stran vysokými zdmi, které vedou až ke schodům na Petřín. Odtud, z nejvyšší polohy ulice, se může člověk potěšit méně známými pohledy na Pražský hrad, na katedrálu sv. Víta a na Prahu.

Jan Vodička, bohatý novoměstský řezník, podle něhož má ulice už pět století stále stejný název, vlastnil v 15. století v ulici největší dům (čp. 699), dnes palác U Nováků.

Ulice mírně klesá od Novoměstské radnice, křižovatkou s ulicemi Lazarskou a Jungmannovou vytváří malé prostranství, na němž ve středověku byla studna, pak nepatrně odbočuje z původního směru a končí v centru Václavského náměstí. 3. dubna 1347 byla na Křivoklátě z rozhodnutí českého krále Karla IV. vypracována listina o založení Nového Města v místech předměstí Většího Města pražského (Staré Město), v místech „dědin, rolí a polí před městem ležících“. Dalším právním aktem v této věci byl Majestát Karlův z 8. března 1348 a 36. března téhož roku byl položen základní kámen. Před staroměstskými hradbami nebyla pustina, těmi dědinami je v královských listinách zřejmě míněna osada Rybníček, jejímž středem byla rotunda sv. Štěpána, později sv. Longina, dále Bojiště, Opatovice, Újezd sv. Martina v místě Perštýna, Chudobice v místech dnešní ulice Politických vězňů a rozlehlá osada Poříčí. Mezi těmito lokalitami jistě existovalo spojení, počátek budoucí uliční sítě. První stavební místa byla přidělována na Novém Městě už měsíc po vyhlášení Majestátu, přičemž stavba musela být dokončena za 18 měsíců ode dne přidělení parcely. Nejdříve byly parcely přidělovány na Koňském trhu (Václavské náměstí), ve Štěpánské ulici, Na příkopě a ve Vodičkově ulici. V letech 1348 – 1351 bylo postaveno asi 650 domů z kamene a vápna. Vodičkova ulice byla parcelována po obou stranách od čp. 695 po čp. 699, pak čp. 703, 704, 707, 708, 711 až 715. Názvy zde byly však už dávno před položením prvního základního kamene. Dá se předpokládat, že pojmenování v místech dnešní Vodičkovy ulice: V jámě, Nad jámou, Na louži nebo V močále patřila už mnohem dříve k zástavbě ještě dřevěné. Jde o pomístní názvy ze 14. a 15. století. Podle řemeslníků, kteří se už v počáteční fázi výstavby začali tady usazovat, získala ulice jméno Pasířská, severní část potom Stará Pasířská, aby se odlišila od Nové Pasířské, což byla dnešní ulice Palackého. Od druhé poloviny 15. století platí pak už název Vodičkova. Městská rada chodila při oficiálních příležitostech Vodičkovou ulicí do kostela sv. Jindřicha, který byl po Týnském chrámu hlavním farním kostelem, důležitou roli pro ulici hrál kostel Panny Marie Sněžné, oba kostely souvisely se založením Nového Města, a rovněž Novoměstská radnice, v jejímž stínu ulice leží, a kaple Božího Těla na Karlově náměstí, kde byly od doby Karla IV. a jeho syna Václava IV. vystavovány pravidelně ostatky svatých. Kaple byla rovněž spojena s činností Karlovy univerzity. 16. prosince 1622 byl zde jako poslední z univerzitních mistrů pochován Jan Kampánus Vodňanský. Nelze pominout obchodní a tržní význam ulice, neboť ležela mezi Koňským trhem (Václavské náměstí) a Dobytčím trhem (Karlovo náměstí). Vodičkova ulice, jako by byla tvořena ze dvou částí, které představují různé doby. Věž Novoměstské radnice a její renesanční štíty a několik dalších blízkých domů s barokními prvky, jako by patřily spíše ke Starému Městu, k středověkému feudalismu, dole pod křižovatkou začínají účelové a praktické stavby, začíná zde kapitalismus. Idyla sporadického a řídkého osídlení, kdy lidé mohli stavět i s ohledem na přirozený terén, byla nahrazena namačkanými a natěsnanými domy. Každé místo je náležitě využito a také náležitě zaplaceno!

Vojtěch z rodu Slavníkovců (kol.r.957 – 23. 4. 997), od r. 982 druhý pražský biskup, 993 s knížetem Boleslavem II. založil první mužský benediktinský klášter v Břevnově, kol.r. 1000 kanonizován. Sv.Vojtěch patří mezi první evropsky orientované vzdělance.

Vojtěšská ulice za Národním divadlem vede poněkud klikatě podél Masarykova nábřeží a spojuje Myslíkovu, Šítkovu, ulici Na struze a Pštrossovu. Šítkova ulice připomíná známé mlýny a název Na struze napovídá cosi o místním terénu. Dnešní ukázněné kamenné nábřeží se diametrálně odlišuje od někdejší skutečnosti, kterou zde rozhodujícím způsobem ovlivňovala řeka Vltava svými četnými zátokami, zálivy a strouhami. Řeka nebyla jen trvalou hrozbou svými záplavami, ale umožňovala mnoha lidem, kteří se na jejích březích usazovali, mnohostrannou obživu. Přímo v těchto místech byly mlýny, lázně, ale zejména koželuhové a jircháři. Proto byl nejstarší název ulice Malá Jirchářská a výraz, jenž pojmenovává tuto jemnější koželužskou živnost, se objevuje i ve všech pozdějších názvech: v letech 1800 – 1850 se ulice jmenuje 3. Jirchářská, (1. jirchářská byla V jirchářích, 2. jirchářská byla Pštrossova), viz V jirchářích, od roku 1850 do roku 1870 Dolejší Jirchářská a od roku 1870 platí pak dnešní název Vojtěšská. Celá oblast, v níž se tady koželuhové a jircháři usazovali, nazývala se Podzderazí podle nedaleké osady na terénní vyvýšenině, dnes Na Zderaze a Na zbořenci. Celé čtvrti se říkalo také V jirchářích, Smradaře, Svatovojtěšská anebo V Kalábrii podle jirchářů, kteří k nám přišli z Itálie pravděpodobně ještě před založením Nového Města. Osada pod Zderazem sousedila na jedné straně s Opatovicemi a proti proudu Vltavy s Podskalím. Kolem roku 1900 se stala Vojtěšská ulice středem asanačního zájmu, bylo budováno kamenné nábřeží, vyrovnáván terén a bořena stará zástavba. Zázrakem zůstal zachován kostel sv. Vojtěcha s přilehlou farou a s oddělenou zvonicí. František Ekert, jenž byl v tomto kostele starším kaplanem, zanechal nám vzácné svědectví v dvousvazkovém díle Posvátná místa královského hlavního města Prahy. První zmínka o kostele sv. Vojtěcha pochází z roku 1318, avšak kostel tady mohl být již dříve, neboť dílny i obydlí koželuhů a jirchářů existovaly zde už ve 13. století. Nepravidelná stavba kostela přežila barokizaci v letech 1720 – 1730, přežila regotizaci v letech 1875 – 1881, dnešní podobu dal kostelu profesor české techniky Jiří Pecold, a přežila i asanaci. Svorníky gotických žeber jsou zdobeny znaky jirchářů, růžemi a jelínky. Jeden ze zbožných jirchářů daroval kostelu dokonce celý stříbrný zvonek. František Ekert ještě píše o šesti zvonech, ve skutečnosti jsou ve zvonici jen dva, Vojtěch a Ludmila, a jejich lahodný hlas můžeme slyšet při lahodném nedělním obědě. Vzácný zvuk zvonů je způsoben obsahem stříbra anebo i zlata ve zvonovině. Základy kostela jsou pravděpodobně románské, nad nimi a kolem nich byla stavba postupně rozšiřována, takže i dnes je i po všech změnách a přestavbách nápadný několikadílný stavební korpus s pozoruhodným terénním sklonem. Oltářní obraz sv. Vojtěcha vytvořil Petr Maixner, zajímavá je zejména svým osudem socha Panny Marie zderazské z konce 15. století, kvalitní je plastika od sochaře Jana Floriana ze Staré Říše. V letech 1873 – 1876 byl zde ředitelem kůru Josef Bohuslav Foerster a varhaníkem jeden z našich největších hudebníků Antonín Dvořák. Foersterova síň žije na faře (čp. 214) stále, zpěváci nacvičují v neobvykle vymalovaných prostorách budovy vážné skladby. Foerster zavedl zde chorální a vícehlasé zpěvy, „čímž kůr zdejší stal se štěpnicí a úrodným semeniskem přesného směru v hudbě posvátné“. Svatý Vojětch, jemuž byl zasvěcen kostel a po němž je pojmenována ulice, byl umučen pobaltskými pohany nedaleko Gdaňska u hradiska Cholína 23. dubna 997. Jan Canaparius, současník Vojtěchův a opat aventinského kláštera napsal o životě sv. Vojtěcha legendu Est locus, rovněž spolužák Vojtěchův Bruno z Querfurtu vydal svědectví v legendě, která začíná slovy Nascitur purpureus flos Boemicis terris… Vykvetl nachový květ v českých zemích… V roce 1997 si připomínáme milenium sv. Vojtěcha, jenž už ve své době byl skutečným Evropanem, ale hlavně vzdělaným a moudrým člověkem. Dodnes platí jeho zásada, kterou přijal od zakladatele řádu sv. Benedikta: „Každý má být přijat tak, jako by přišel Kristus.“ Břevnovský klášter, dnes známý spíše pod jménem sv. Markéty, zbořená kaple sv. Vojtěcha před západním průčelím chrámu sv. Víta, zbořený kostel sv. Vojtěcha Menšího v Podskalí, zbořený kostel sv. Vojtěcha u Prašné brány, úsilí Karla IV., jenž dobře chápal význam sv. Vojtěcha, výtvarné památky od Františka Tkadlíka, ale hlavně od mistra nad mistry Petra Brandla, to vše nám připomíná českého patrona. Avšak památky na tohoto velkého muže dodnes existují i V Římě, v Cáchách, v Uhrách i v polském Hnězdně. Sám Vojtěch Slavníkovec byl patrně i autorem naší nejstarší dochované duchovní písně, česky psané už v 10. století, písně, která byla zpívána při korunovacích českých králů, písně Hospodine pomiluj ny…, jeho je patrně i polská Bogurodzica. Sv. Vojtěch i po deseti stoletích je naším živým příkladem. Celý svůj život hledal Krista, lásku a pravdu.

Klášter (čp. 139) řádu sv. Voršily byl zde založen r. 1672 a vystavěn v l. 1674 – 1678. V l. 1721 – 1722 byl dostavován. Kostel sv. Voršily byl vystavěn Markem Antoniem Canevallem v l. 1699 – 1704.

Kolmo vede z ulice V jirchářích k Národní třídě. Bývaly zde vápenice, cihelny, lázně a hospodářský dvůr a žili zde původně podle majitelů domů kožišníci, jircháři, mydláři, kameníci a rybáři. Od 15. století je známé pojmenování Kropáčkova. Kožešník Mařík Kropáček vlastnil v ulici dům čp. 140 a další dva domy v místech nynějšího kláštera. V roce 1839 získala ulice pojmenování Uršulinská podle německého výrazu Ursulinengasse. Profesor František Ruth v Královské kronice předběhl svou dobu, když poznamenal, že jde o germanismus, neboť správný český název by měl znít Voršilská. A tento název skutečně od počátku 20. století pak platil i úředně. Řád sv. Voršily byl založen v Itálii (1536) a do Prahy se dostal přes Belgii v roce 1655. Voršilky nejprve sídlily poblíž schodů k Hradu, později na Ujezdě a od roku 1672 začaly žít v dnešní Voršilské. Území, které zakoupily, zabíralo prostor mezi Národní třídou, Voršilskou, Ostrovní a Divadelní. U kláštera byla rozsáhlá zahrada a škola, v níž se učilo německy a od roku 1898 česky. Po listopadu 1989 zde byla církevní škola obnovena. V restituovaných klášterních prostorách je stále ještě sídlo Endokrinologického ústavu. Viz Ostrovní. Hlavní oltář kostela je ozdoben obrazem sv. Voršily od Jana Kryštofa Lišky. Dům (čp. 140), o jehož asi prvním majiteli z roku 1381 víme, že byl rybář, v roce 1455 patřil již zmíněnému Maříku Kropáčkovi a později střídavě různým příslušníkům šlechty, tento dům se stal v lednu 1846 majetekem Měšťanské besedy. Tato aktivita drobných českých podnikatelů, měšťanů a občanů byla základem pozdější bohaté české buržoazie, která byla posléze natolik silná, ekonomicky i duchovně, že dokázala dokončit proces národního obrození a připravit i vhodnou půdu pro vznik samostatného státu. Měšťanská beseda byla slavnostně otevřena za účasti nejvyšších úředních činitelů: městský hejtman hrabě Moric Deym, purkmistr rytíř Josef Müller, Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík, František Palacký, Jan Svatopluk Presl a další. Prvním starostou Besedy byl JUDr. Josef Frič a jednatelem JUDr František Brauner. Viz Vladislavova.

Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460 – 1520), český humanista, právník, mistr UK, pak písař zemského soudu a zapisovatel do zemských desek. Vlastnil v ulici domy čp. 448 a 449, jejichž zahrady vedly k Čertovce.

Spojuje prohnutým obloukem Újezd s Říční ulicí a za křižovatkou pokračuje jako podle pravítka k Vítězné třídě. Na první pohled tyto dvě části ulice k sobě nepatří. Oblouk kopíruje starou místní komunikaci kolem kostela sv. Jana Křtitele u vody, později sv. Jana Křtitele Na prádle, jenž byl centrem malostranské části osady Újezd, viz Říční ulice, zatímco nově zbudovaná část jde přímo. Pro nejbližší okolí byly charakteristické mlýny, cihelna a zahrady. A samozřejmě prastarý kostel, v němž je pochován Viktorin Kornel ze Všehrd, jenž zde zemřel na mor a jenž vešel do historie práva svým dílem O praviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery, na němž pracoval od roku 1495 až do roku 1508. Ve starší době není název ulice uváděn, ale je tomu tak zřejmě proto, že orientace byla srozumitelná podle kostela sv. Jana u vody. Až v 18. století se objevuje pojmenování Špitálská, i když malostranský špitál (čp. 440) byl při kostele už od 16. století. Také se ulici říká Zbrojní nebo U zbrojnice podle zbrojnice (čp. 450), která existova od 18. století v Michnovském paláci. Viz Újezd. Té části ulice, v níž stály výše zmíněné Všehrdovy domy, říkalo se také Cihelná. Po určitých peripetiích byl ulici vrácen v roce 1945 název Všehrdova. V roce 1889 magistrát schválil, aby mezi domem čp. 550/III a mezi fortifikačním pozemkem u řetězového mostu (most Legií) byla otevřena nová ulice 14 m široká. A tak vzniklo současné nesourodé prodloužení Všehrdovy ulice. V té době vznikalo i blízké Malostranské nábřeží i domovní blok, obojí dílo stavitele Jindřicha Jechenthala. Viz Vítězná ulice. Protože se prodlužovaná Všehrdova ulice, stejně jako spodní část ulice Říční, nacházely v inundační zóně, musely být všechny stavby v této oblasti podle tehdy platného stavbebního řádu zakládány tak, že veškeré podlahy přízemních bytů byly 30 cm nad výškou vody z roku 1845. Nová část ulice byla zvýšena násypem o čtyři metry a výškový rozdíl s Říční ulicí vyrovnán kamennými schody. Ačkoli pan stavitel Jechenthal úplně stejným způsobem řešil obdobný výškový rozdíl na Malostranském nábřeží, tady protestoval, neboť předvídal potřebu přímého silničního spojení s mostem přes Vltavu. Jak to dopadlo, můžeme za sto let posoudit. Schody zůstaly oboje, takže alespoň některá místa jsou od dopravy ušetřena. Staré části Všehrdovy ulice, například dvorek domu čp. 437, jak jej zachytil na své kresbě Bohumír Kozák, připomínají svou architekturou Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

George Washington (1732 – 1799), americký státník, první prezident USA, stál v čele boje za nezávislost amerických kolonií proti Velké Británii, 1776 zvítězil u Trantonu,1777 u Princetonu, 1777 u Saratogy, 1787 stál v čele sboru, který vypracoval ústavu.

Ulice směřuje od horního konce Václavského náměstí do středu Vrchlického sadů. Jedna starna je lemována dvěma rozlehlými a většinou obytnými bloky, druhou stranu tvoří přilehlé zbytky parku. Celý prostor sadů byl budován postupně v letech 1876 – 1890 v místech někdejších novoměstských hradeb, které zde tvořily úsek mezi Horskou bránou, jíž byla uzavřena Hybernská ulice, a bránou sv. Prokopa čili Koňskou bránou, která se nacházela v místě dnešního Národního muzea. Na vytvoření parku před Hlavním nádražím se podílel městský zahradník Ferdinand Malý a zahradní architekt František Thomayer. Ulice byla od svého vystavění v roce 1875 až do roku 1933 součástí Městského sadu, tak se sad jmenoval v letech 1875 – 1912. Park, v jehož středu býval i malý rybníček, značně utrpěl výstavbou magistrály i při rozšiřování odbavovací haly Hlavního nádraží, jakož i budováním metra. Název Washingtonova platí od roku 1945.

Thomas Woodrow Wilson (1856 – 1924), americký politik a v l. 1913 – 1921 americký prezident, podílel se na uspořádání světa po 1. svět. válce, vyhověl požadavku samostatnosti států Rakousko – Uherska. Na jeho počest bylo pojmenováno nádraží i ulice.

Jen málo ulic zažilo tak převratné peripetie, jako zažila tato, a to jak v přejmenování, tak i v přestavbě. Dnešní Wislonova ulice vede od Muzea k Hlávkovu mostu. Původně se začala utvářet v místě bořených novoměstských hradeb, v jejichž trase stávaly při hlavních výpadových silnicích z města brány: Koňská nad Václavským náměstím (Koňský trh), Horská v Hybrnské ulici a Poříčská v Petrské. Až do poloviny 19. století vedla tudy cesta k Vltavě nerušeně, avšak od roku 1845, kdy byly městské hradby proraženy při výstavbě železnice a dnešního Masarykova nádraží, končila ulice na křižovatce s Hybernskou, U Bulhara. Od roku 1875 se zde podle budovaných mětských sadů říká Sadová silnice. Za sto let od této skutečnosti byly koleje železnice překlenuty magistrálou a dnešní Wilsonova ulice se stala součástí třídy Vítězného února (Wilsonova, Mezibranská, Sokolská), která vedla od Hlávkova mostu až k mostu Nuselskému. V této podobě byla nazvána třídou Vítězného února v roce 1978. Stavbou magistrály došlo k narušení křižovatky U Bulhara, zůstala jen jedna strana ulice, viz U Bulhara, a na tento uliční fragment, jenž tvoří blok domů pod dálnicí od Bolzanovy k Hybernské, byl přenesen starší pomístní název U Bulhara v roce 1979. 22. března 1990 byl ulici vrácen oficiálně název Wilsonova. Amerického prezidenta T.W. Wilsona připomíná rovněž budova Hlavního nádraží (čp. 300), jednoho z největších v Evropě. Bylo vystavěno na místě již staršího a menšího nádraží (dílo architekta Josefa Ullmanna) podle návrhů profesora Josefa Fanty v letech 1901 – 1909 stavitelem Vincencem Gregorem. Ukázková secesní stavba s dvěma dominantními věžemi. Původně se jmenovalo nádraží císaře Františka Josefa I., pak Wilsonovo, v současné době Wilsonovo. V roce 1928 byl před nádražím k destátému výročí vzniku Československa odhalen Wilsonův pomník od českého rodáka a profesora na akademii krásných umění v Chicagu Albína Poláška. Pomník stál proti nádraží až do roku 1941, kdy byl německými okupanty odstraněn a zničen. Fantova stavba byla doplněna v 70. letech 20. století moderní odbavovací halou. Mezi Národním muzeem a Hlavním nádražím jsou v těchto místech ještě dvě významnné stavby: Smetanovo dívadlo, dnes součást Státní opery v Praze a budova bývalého Federálního shromáždění, v současné době pracoviště stanice Svobodná Evropa. Ještě v 19. století na místě dnešního divadla (čp. 101) stávalo divadlo dřevěné, to bylo zbořeno v roce 1885, aby uvolnilo místo třetímu pražskému kamennému divadlu, které bylo stavěno v letech 1886 – 1888 stavitelem Josefem Wertmüllerem podle plánů vídeňské firmy Fellner a Helmer pro pražské Němce, a proto se mu také říkalo Německé. V roce 1946 bylo přejmenováno na Operu 5. května a v roce 1948 převzalo tuto scénu Národní divadlo jako svou pobočnou. V roce 1950 bylo přejmenováno na přání ministra Zdeňka Nejedlého podle Bedřicha Smetany Smetanovo. Novorenesanční budova divadla byla rekonstruována, ale hlavně odhlučňována v roce 1970. Sousední budova, která byla nevhodným způsobem natěsnána do centra města a která sloužila nějaký čas Federálnímu shromáždění (čp. 52), byla dokončena architektem Karlem Pragrem v roce 1973. Nádraží, divadlo i úřední budova architekta Pragra nacházejí se na katastru Vinohrad. Wilsonova ulice se stala dopravní tepnou, součástí přetížené a centrem města nevhodně vedené severojižní magistrály.

Pojmenování podle kostela sv. Haštala na Haštalském náměstí. Viz Haštalské náměstí a Haštalská ulice.

Slepá ulička je přístupná z Haštalského náměstí mezi čp. 754, domem U modré boty, kde se až do současné doby zachovaly gotické sklepy a domem čp. 784, u něhož je stále uváděn název Starý špitál. Tento dům koupil arcibiskup Arnošt z Pardubic pro fakultu svobodných umění. Patrně i v těchto místech platila původně orientace podle kostela, takže nebylo třeba bližších názvů, ostatně názvy měla většina domů, takže se obyvatelé města mohli řídit i tímto způsobem. Podle plánku, který sestavil spisovatel Géza Včelička a nakreslil Hubert Bednár v roce 1945, jmenovala se tato ulička Slepá Haštalská. Pojmenování Za Haštalem platí úředně od roku 1947.

Název je dán směrem, kterým se ulice ubírá k Pražskému hradu, k zámku. Dominanta Prahy – Pražský hrad – si své pojmenování uchovává už tisíc let, i když svým vzhledem skutečně připomíná spíše zámek.

Krátká ulička odbočuje z Nerudovy ulice a prudce stoupá k rozšířenému prostranství v Thunově ulici, která rovněž sleduje směr k Zámeckým schodům. Je tvořena jen několika domy, z nichž nejzajímavější jsou: U krásné Panny Marie (čp. 201/3), U sv. Jana Nepomuckého (čp. 202/4) a čp. 182/6 s vyobrazením Panny Marie. Od 14. až do 19. století platil pro uličku název Ke stupňům, od roku 1829 se i zde říkalo Nové zámecké schody nebo Pod Novými zámeckými schody, ale také se objevuje pojmenování Zámkonovovstupní, což je krkolomný výraz, který odpovídá nejspíše Jaroslavu Schallerovi (1738 – 1809). Současný název Zámecká platí od roku 1870.

Název je dán, stejně jako je tomu u předchozí Zámecké ulice, směrem, kterým se schody ubírají k Pražskému hradu, k zámku.

Zkrácená, leč poněkud namáhavá cesta z Malé Strany na Pražský hrad. Zámecké schody jsou pokračováním Thunovské ulice, jsou však také přístupné z Nerudovy ulice Zámeckou uličkou a též zkratkou kolem kostela Panny Marie u kajetánů. Schody zde byly již ve 13. století, avšak podél nich vedla i příkrá cesta pro jezdce i pro vozy. Je připomínána k roku 1278 jako Strmá cesta, v následujícím století pak jako Stupně, přičemž kamenný stupeň byl tu a tam nějaký. Později se pak ujal název Zámecké schody a od roku 1829 Nové zámecké schody, neboť bylo nutné odlišit je od Starých zámeckých schodů, které spojovaly Klárov s Pražským hradem. Název je to ovšem klamný, neboť Nové zámecké schody byly jako cesta užívány ihned po zrušení jižního přístupu ke královskému paláci, jsou ve skutečnosti tedy starší než Staré zámecké schody. V letech 1540 – 1541 byly vybudovány schody pohodlnější, k jejichž rozšíření pak došlo ještě v roce 1670. Od roku 1870 platí úředně pojmenování Zámecké schody. V 16. a 17. století přistavovali obchodníci ke svahu na schodech obchody a krámky a dodnes si domy s širokými okenními deskami zachovaly jejich charakter. Dněšní podobu mají schody z let 1670 – 1674, opravovány byly naposledy v letech 1970 – 1972. V domě U pelikána (čp. 188/6) bydlel významný český malíř Jan Zrzavý (1890 – 1977) Plachý a uzavřený člověk, jenž žil s příkladnou skromností, zanechal za sebou zvláštní snové a mystické dílo. Kdo vystoupí po schodech až k hradní rampě, je za svou námahu odměněn a ihned zapomene na skutečnost, že nemůže popadnout dech.

Pojmenování bylo na tuto ulici přeneseno z dnešní ulice Náprstkovy v r. 1905. Tam mělo skutečné opodstatnění, neboť už od 14. st. se v blízkém okolí usazovali zlatníci a šperkaři. Viz Náprstkova.

Výjímečně klikatá a komplikovaná ulice, od níž navíc je nezbytné mít klíč. Kolmo vychází z Jilské ulice, vede kolem kostela sv. Jiljí do Husovy, dál pokračuje mimo osu původním směrem, přetíná Liliovou a za ní je uzavřena bránou, odkud pokračuje mezi domem a zdí Anenského kláštera k další bráně, jíž ústí do Anenského náměstí. Když zemřel známý pražský mecenáš Vojta Náprstek (1826 – 1894), byla ulice poblíž domu U Halánků na Betlémském náměstí, kde Náprstek začal budovat základy dnešního etnografického muzea (Náprstkovo muzeum) pojmenována po něm. Název Zlatá byl úředně přenesen na ulici, která zřejmě až do této doby žádné jméno neměla. Pojmenování Zlatá najdeme u ulic: Náprstkova, Maiselova.

Název je opodstatněn skutečností, že v uličce bydleli zlatotepci, ale i jiní řemeslníci. Pověst o zlatě alchymistů, i když je nepravdivá, stále přetrvává.

Ulička se nachází v areálu Pražského hradu, jenž je svou plochou stejně veliký, jako je plocha Václavského náměstí. Rozlehlost hradního areálu umožňuje, že má i své ulice. Ulička nad Jelením příkopem je přístupná od katedrály sv. Víta anebo z druhé strany od Starých zámeckých schodů. Prostor uličky vznikl mezi románskou hradní zdí z 12. století a zdí jagellonskou z 16. století. Mladší vnější zeď byla vyztužena četnými opěrnými oblouky, jejichž rozšířením a zastřešením vznikla jednoduchá a prostá obydlí. Nikoli však pro alchymisty, avšak pro hradní střelce císaře Rudolfa II., jenž roku 1597 dekretem vyhradil svým střelcům místo „ve zdi zámku proti zahradě“. Tak zvaní Červení střelci, hradní a vězeňská stráž, vykonávali na Hradě službu až do období vlády císaře Josefa II., jenž zrušil vězení i stráž. Posledním hejtmanem Červených střelců byl Arnošt Šiška z Jarmolic. Nad skromnými příbytky hradních stážců byla vybudována chodba jako součást fortifikačního systému a spojovala Daliborku, Bílou věž a Prašnou věž (Mihulku). V současné době spojuje jen Daliborku a Bílou věž. Věže sloužily i jako vězení, v Daliborce byl vězněn a v roce 1498 popraven rytíř Dalibor z Kozojed, v Bílé věži byl vězněn za Rudolfa II. Angličan Edvard Kelley. V 16. století se objevuje název Zlatnická, v 17. století je doloženo pojmenování Zlatá ulička. V domečku s čp. 22 bydlel nějaký čas v roce 1917 spisovatel Franz Kafka. V 50. letech 20. století bylo rozhodnuto, že ulička bude zachována jako celek. Domečky byly vykoupeny a pod vedením architekta Pavla Janáka byla v roce 1955 dokončena jejich rekonstrukce. Pohádkově barevné řešení vymyslel malíř a filmový režisér Jiří Trnka. Romantická, ale velmi prostá obydlí (celá ulice měla jen jediné sociální zařízení) jsou v příkrém kontrastu s nedalekými světskými i církevními paláci. Současně je téměř celá ulička využita k prodejním účelům: suvenýry, klobouky, dýmky, knihy, ale hlavně skářské výrobky. Chodba střelců a ostatní přístupné prostory jsou využívány k výstavám.

Zlatníci se v této ulici začali usazovat v 15. století, odtud název. Za Karla IV. bylo zlatnické řemeslo řazeno hned na třetí místo za řezníky a sladovníky.

Ulice začala vznikat až na konci 14. století západně od zahrad, které patřily původně k Biskupskému dvoru. Nejstarší název Štercéřská získala ulice po novoměstském měšťanu Oldřichu Štercéřovi, jehož jméno je uváděno v roce 1386. Od 15. století je už užíváno názvu Zlatnická. Jednotlivá řemesla měla své čestné postavení ve středověkých městech, nikoli však jen proto, že zajišťovala obživu nebo bohatství města, ale hlavně proto, že jim byla přiznávána zásluha, když se dokázali postavit na obranu obce. Řezníci například pomohli Janu Lucemburskému v roce 1310 obsadit Staré Město. Karel IV. podporoval zlatnické řemeslo, daroval tomuto cechu ves Zlatník na Kouřimsku. K rozkvětu řemesla došlo hlavně za císaře Rudolfa II.

Dům čp. 41, jehož průčelí původně směřovalo do ulice Platnéřské, patřil v l. 1615 – 1641 městu Žatci,a proto získal pojmenování U Žateckých. Odtud i název ulice.

Ulice vede napříč bývalým Josefovem, spojuje Platnéřskou a Širokou, křižuje Kaprovu. Část ulice je tvořena bočním traktem Městské knihovny. Viz Mariánské náměstí.

Po založení Nového Města v roce 1348 bylo v této ulici prodáváno žito. Za bránou, která ulici uzavírala a která se rovněž jmenovala Žitná, se rozkládala podle jiného výkladu žitná pole.

Novoměstská Žitná ulice (vicus siliginis) tvoří hranici mezi Prahou 1 a Prahou 2. Klesá od Mezibranské ulice až ke Karlovu náměstí. Z levé strany současné Prahy 1 jsou na tuto frekventovanou dopravní tepnu napojeny ulice Vodičkova, Příčná, Školská, Štěpánská, Ve smečkách, Krakovská a Mezibranská. Nahoře byla zakončena Žitnou branou, která byla součástí novoměstského středověkého opevnění, za nímž byla už pole, venkov. I uvnitř hradeb byly v těchto místech převážně zahrady, které vzaly za své až s průmyslovým rozmachem v druhé polovině 19. století. Od 15. až do 18. století byla tato komunikace tvořena vlastně dvěma ulicemi. Od Karlova náměstí ke Štěpánské ulici to byla Žitná, od Štěpánské k Mezibranské to byla ulice Na Rybníčku. Názvem Na Rybníčku byla přejmenována nedaleká Nová Štěpánská (asi 1880), která odbočovala ze Štěpánské kolem rotundy sv. Longina. Spojením původních dvou ulic vznikla v 18. století Žitnobranská (název Žitná tehdy byl přenesen na Myslíkovu, viz Myslíkova) a od roku 1869 pak dnešní Žitná.