Pamětní deska v ulici Elišky Krásnohorské 2 nově připomíná příběh rodinných příslušníků rodin Bergmanových, Bondyových a Holznerových, který je také příběhem kola Jozefa Gabčíka. Tragické osudy spolupracovníků parašutistů najdeme na více místech Prahy 1. Lydie Holznerová se poprvé setkala s Vlastimilem Moravcem v roce 1936 v Teplicích, odkud pocházela. On byl tehdy na prázdninách. Nikdo nemohl tušit, za jak tragických okolností se setkají za pár let.
Do Prahy se Lydie Holznerová odstěhovala se svou matkou a sestrou poté, co byly postoupeny Německu ty části republiky, kde žilo více než 50 % obyvatel hlásících se k německé národnosti. Původně bydleli na Vinohradech. Praha měla pro ně být pouze přestupní stanicí na cestě do Chile, kam jako Němci nenávidění Židé plánovali uprchnout. Na začátku roku 1939 dostali povolení k vystěhování, ale to se v říjnu nakonec podařilo jen Edithě. Lýdie s matkou zůstali v protektorátu i přes stále více omezující protižidovské zákony. Lýdii do života vstoupila životní láska v podobě MUDr. Jiřího Bondyho, za kterého se v roce 1941 provdala. Neskutečný tlak protižidovských opatření dospěl od zákazu vstupů do parku nebo jízdy tramvají k tomu, že Židé nesměli vlastnit jízdní kolo. Což pravděpodobně přimělo Lidyii předat své kolo kolegyni, zdravotní sestře Marii Šebestové. Ke kolu měla ale Lydie citový vztah, přivezla si ho z Teplic. Otec ho koupil v roce 1935, dva roky před svou smrtí.
V rodině Šebestových nenašlo kolo užitku. Proto putovalo k Mariině sestře Barboře Kuthanové, ale nakonec se vrátilo ze stejného důvodu k Šebestovým. Před Vánoci 1941 Lydie Bondyová kolo nabídla Vlastíkovi Moravcovi. Jeho rodina se stane důležitým pomocníkem Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka a kolo najde své osudové využití. Parašutisté na kolech (Jan Kubiš jej měl od Smržových z Vysočan), projížděli trasu jízdy Reinharda Heydricha z Panenských Břežan, kde bydlel, do Prahy. Po úspěšné akci se Gabčík ke kolu nedostal kvůli projíždějící tramvaji a pronásledování Heydrichovým řidičem. Kolo tak skončilo spolu s koženou taškou, stejnou bombou použitou při atentátu a náhradním zásobníkem do samopalu, v rukou německých kriminalistů. Z kola odebrali vzorky zeminy, které určily, že se kolo pohybovalo v okolí Panenských Břežan, ale majitele kola se jim dlouho nepodařilo vypátrat.
Výrobní číslo 40363 a značka dovedly Němce do prodejny v Teplicích. Věci nalezené v místě útoku, včetně kola, byly vystavené ve výkladní skříni prodejny Baťa na Václavském náměstí, pouhých 950 metrů od bytu rodiny Bondyových v ulici Elišky Krásnohorské 2. Němci doufali, že se jim pod tlakem propagandy někdo přihlásí a určí majitele těchto věcí. I přes charakteristické markanty (např. poškozený výplet zadního kola) se k nejznámějšímu kolu nikdo nepřihlásil. V Teplicích, místě výroby a prodeje kola, zřídili Němci zvláštní komisi, která přešetřovala, kdo si mohl kolo zakoupil. Zároveň prověřovali na 40 000 protektorátních příslušníků vyhnaných z Teplic, zda s kolem nemají nic společného. Všichni obyvatelé protektorátu museli na zvláštním formuláři s fotkami kola písemně potvrdit, že o něm nic neví. Nic však nevedlo k cíli. Všechny předcházející majitelky kola Lydie Holznerová, Marie Šebestová či Barbora Kuthanová musely bezpochyby „své“ kolo poznat, ale žádná z nich nabídku Němců na beztrestnost a odměnu nevyužila a žádnou informaci neposkytla.
Až zrada výsadkáře Karla Čurdy vedla k odhalení podporovatelů parašutistů. Původní majitelka kola Lydii Bondyové–Holznerové věděla, komu kolo patří a neudala to, a proto byla zatčena. Spolu s ní i její matka Frieda Holznerová, manžel MUDr. Jiří Bondy, jeho strýc Zdenko Bergman a oba jeho rodiče MUDr. Alexandr Bondy a Hilda Bondyová. Krutému osudu neunikly ani rodiny Šebestových a Kuthanových, které byly rovněž zatčeny.
Všichni byli 29. září 1942 odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán 24. října 1942 v Mauthausenu v tzv. odstřelovacím koutě. Jiří Bondy se vykonání trestu nedočkal. Byl dozorci umlácen v Malé pevnosti Terezín, pravděpodobně již 22. července 1942.
Vzpomínky a historie patří v každém národě k tomu nejcennějšímu. Toho si je vědomé i vedení MČ Praha 1, a proto chce pokračovat v jejím připomínání.
