Pravidelný seriálek o dobrovolnictví uzavíráme sympatickou Pavlou Hroudovou, dobrovolnicí v Cestě domů. Působí zde 12 let a jak sama říká, tím že má odrostlé děti, může se věnovat své práci velmi intenzivně.
Jak jste se k dobrovolnictví dostala? Co Vás k němu přivedlo?
K dobrovolnictví mě přivedlo asi více důvodů, jeden trochu pateticky znějící je, že jsem toho hodně od světa, společnosti dostala, a tak bych chtěla také něco vrátit.
V Cestě domů pomáhám asi 12 let. O dobrovolnictví v hospici jsem před tím uvažovala dlouhá léta, ale netroufala jsem se zapojit jako dobrovolnice v přímé péči. Také by to bylo pro mne obtížné v letech, kdy jsme měli malé děti. Ve chvíli, když mé děti víceméně odrostly, se otevřel nový dobročinný obchod a já mohla začít pomáhat každý týden jedno dopoledne. Po několika letech pravidelné práce v dobročinném obchodě Cesty domů na Bubenské a na různých osvětových a prodejních akcích jsem také prošla ročním výcvikem pro dobrovolníky v přímé péči v rodinách klientů hospice, takže působím i v této roli.
Je to Vaše první zkušenost?
Před dobrovolnictvím v Cestě jsem měla zkušenost s příležitostnou dobrovolnou výpomocí v různých zájmových spolcích našich dětí a také vedením výtvarných dílen na letních táborech pro mládež. V Cestě ale působím nejdéle a nejintenzivněji, tato práce je pevnou součástí mého života a jsem za to moc vděčná.
Proč zrovna Cesta domů?
Mám osobní zkušenost s péčí o starého a umírající člověka – starali jsme se s manželem 4 roky o mého dědečka, zemřel u nás doma ve svých 94 letech. Právě i díky této zkušenosti jsem se v Cestě domů zapojila do pomoci. Cesta domů byla založena těsně poté, co dědeček zemřel a já jsem si v té chvíli říkala, jak moc by nám s péčí o dědečka byla pomohla odborná pomoc.
Co je úkolem Vaší práce?
Moje práce v Cestě domů je velmi různorodá. Jako dobrovolník v rodinách klientů Cesty domů pomáhám pečujícím, kteří si potřebují na několik hodin odpočinout nebo se věnovat jiným činnostem. V čase u klienta mluvím o tom, o čem chce a potřebuje nemocný mluvit. Často ale mlčím a jsem prostě přítomná, když nemocný nemá sílu nebo chuť promluvit. Někdy ho držím za ruku, aby se necítil osaměle nebo vystrašeně. Pomáhám s pitím, jídlem, s hygienou, na toaletu. V této dobrovolnické práci se můžu setkat s hlubokým smutkem, duševními a fyzickými bolestmi, únavou, ale také s radostí, láskou, trpělivostí a odpuštěním. Někdy se stává, že pečující si s námi dobrovolníky potřebují promluvit o těžkostech spojených s péčí, o svém vyčerpání a psychickém tlaku. Mohou se na nás obrátit na jako na někoho „zvenčí“, kdo není zapojen do jejich každodenního života, a tím mají možnost mluvit otevřeně, ulevit si a vyjádřit své pocity bez obav z hodnocení.
V dobročinném obchodě pomáhám s prodejem, přijímáním, tříděním a naceňováním darovaných věcí, úklidem a v neposlední řadě také hovořím se zákazníky o Cestě domů, pomáhám vybírat knížky z našeho nakladatelství a často se také snažím povzbudit laskavým slovem a nasměrováním na odbornou pomoc ty, kteří k nám přicházejí s nějakým trápením.
Kromě práce v obchodě a v rodinách také tvořím ilustrace pro Nakladatelství Cesty domů. Během let jsem malovala obrázky pro balicí papíry, pohledy a přání, pexeso, sadu origami papírů.
A v neposlední řadě jsem také dva roky členkou lektorského týmu Cesty domů – po roční přípravě teď pravidelně pořádáme semináře a webináře pro pedagogy a ostatní pracovníky škol všech stupňů s názvem „Život má začátek i konec“. Cílem seminářů je posílit kompetence pedagogických pracovníků a podpořit je v tom, aby sami dokázali děti obtížnými tématy bezpečně provést.
Čím Vás naplňuje a co jste se při ní eventuálně naučila?
Mám pocit, že minimálně každotýdenní kontakt s problematikou umírání mi ukazuje některé mé (často malicherné) problémy a starosti v jiném světle a dává mému životu určitou hloubku, kterou jsem dříve neznala. Je to pro mne taková malá, tichá, každotýdenní připomínka, že je potřeba žít tak, jako by ten dnešní den byl poslední. Ačkoliv takto napsané to vypadá jako klišé, tak u mne to fakt funguje.
Co děláte ve svém volném čase?
Kromě dobrovolnictví se věnují hodně malbě, v posledních letech maluji hlavně akvarelovými barvami. Ve své tvorbě se snažím zachytit krásu a rozmanitost světa přírody. Akvarel mi díky své křehkosti, nevyzpytatelnosti a jemnosti umožňuje přiblížit podstatu ptáků a dalších živočichů, vyzdvihnout jejich jedinečné vlastnosti a prchavé okamžiky jejich existence.
Co Vás těší a těšíte se na Vánoce?
Jak jsem psala výše, mojí velkou vášní je výtvarná tvorba. Také pobyt a chůze v přírodě, v horách, v lese. A když můžu spojit malování a pobyt v přírodě – tedy malovaní v plenéru, tak mám opravdu radost. Těší mne také setkávání ss přáteli a hlavně s rodinou. Na Vánoce se těším i netěším – bude to letos poprvé bez mého táty, který zemřel v lednu. Ale těším se na to, že budeme spolu jako rodina, budeme vzpomínat a také se radovat z toho, co jsme za letošní rok mohli prožít a bude nám spolu dobře.
Více informací najdete na webu Cesty domů.
