Před domem „Na Studenci“ v Mikulandské ulici a v nedaleké pasáži generála Josefa Bílého se konal pietní akt připomínající život, památku a odkaz armádního generála Josefa Bílého, který byl 28. září roku 1941, tedy pouhý den po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, spolu s divizním generálem Hugem Vojtou odsouzen k trestu smrti a ještě týž večer v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni zastřelen.
„Příbuzní pana armádního generála Josefa Bílého se snaží seznamovat širokou veřejnost s jeho odkazem a s důležitou rolí Obrany národa v boji proti nacistům a já jsem hrdý na to, že Městská část Praha 1 mohla k této snaze přispět mimo jiné udělením Čestného občanství Prahy 1 in memoriam panu armádnímu generálovi a podporou vytvoření pamětních desek od architektů Stanislava Fialy a Petra Malinského, které jsou umístěny v Mikulandské ulici a v nové pasáži. A jsem také hrdý na to, kolik lidí se ke snaze rodiny Josefa Bílého a dalších dobrých lidí různými způsoby připojilo, včetně velké odezvy na sociálních sítích,“ prohlásil při pietním shromáždění starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký a dodal: „Je to důkazem jak působivě neokázalého hrdinství Josefa Bílého, tak i touhy nemalé části národa připomínat činy velkých osobností naší historie, zejména pak těch, které se postavily oběma totalitám.“
Budoucí generál se narodil do selské rodiny, a to 30. června roku 1872 v Ochozu u Zbonína nedaleko Písku. Obecnou školu navštěvoval ve Varvažově, odkud přešel na Císařsko-královské gymnázium v Písku, které zakončil v roce 1888. Následující čtyři roky pak byl frekventantem kadetní školy v Terstu. Ve svých dvaadvaceti letech byl povýšen na poručíka pěchoty a v letech 1898 až 1900 studoval na Válečné škole ve Vídni. Od roku 1908 dva roky učil taktiku a pořádkovou přípravu v kadetní škole pěchoty ve Vídni.
Kromě studia a výuky působil v období před vypuknutím první světové války u několika vojenských jednotek. V hodnosti majora pak byl 18. srpna roku 1914 nasazen nejprve na ruskou frontu, kde se zúčastnil bojů v Haliči a Karpatech. Poté bojoval na italské frontě, kde byl v roce 1915 u Doberda zraněn. Po vyléčení se následující rok vrátil a až do konce války působil jako velitel na italské frontě.
Po vzniku Československa Josef Bílý jako správný vlastenec nezaváhal a už v listopadu roku 1918 se přihlásil do nově vznikající československé armády. A přestože do konce první světové války zůstal v řadách rakousko-uherské armády a většina vysokých důstojníků prvorepublikové armády pocházela z řad legionářů, byl tehdy plukovník Bílý už natolik respektovaným vojákem, že se stal jednou z mála výjimek v nové československé armádě.
V ní zastával různé velitelské funkce v Českých Budějovicích, Užhorodě a Moravské Ostravě. Od roku 1922 do roku 1923 působil jako zástupce zemského velitele v Brně. Následujících pět let byl tamtéž velitelem 6. pěší divize. V tomto období vykonával i dvakrát funkci zemského vojenského velitele na Moravě.
Vrcholem jeho vojenské kariéry v prvorepublikové armádě bylo jeho velice úspěšné působení ve funkci zemského vojenského velitele pro Čechy, a to v letech 1928 až 1935. Roku 1931 byl navíc dekretem prezidenta republiky povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. 1. července roku 1935 odešel do výslužby.
V době ohrožení republiky byl tehdejším náčelníkem Hlavního štábu opět povolán do činné služby a od 23. září do 3. října roku 1938 konal službu jako velitel velitelství „M“ ve Vizovicích, kde byl pověřen vybudováním strategického posledního ústupového postavení na Moravě.
Ve druhé polovině třicátých let bydlel armádní generál Josef Bílý na území naší dnešní Městské části Praha 1, přesněji v Mikulandské ulici. Zůstal tady až do konce roku 1939, kdy byl nucen odejít do ilegality a skrývat se před gestapem. Ihned po vzniku protektorátu se totiž zapojil do odbojové činnosti: byl členem Rady starších, kterou kromě něj tvořili generálové Alois Eliáš, Hugo Vojta a Sergej Vojcechovský, a v jeho bytě byla také na jaře roku 1939 založena významná protinacistická odbojová organizace Obrana národa.
Armádní generál Josef Bílý, který v roce 1933 odmítl nabídku, aby se stal náčelníkem Hlavního štábu, protože se na to v jedenašedesáti letech cítil starý, o šest let později – v době pro národ nejtěžší – nezaváhal. Stal se hlavním velitelem Obrany národa, kterému podléhali zemský velitel v Čechách, generál Vojta a zemský velitel na Moravě, generál Bohuslav Všetička. V ilegální práci používal krycí jméno „Zipon“.
Organizace však byla bohužel prozrazena a Josef Bílý musel odejít do již zmíněné ilegality.
Jedenáct měsíců se ukrýval nejprve v Praze, odkud pak tajně odešel do jižních Čech. Používal jméno „pan Brožek“ a ukrýval se v myslivnách a hájovnách na Třeboňsku. Jak vzpomínala jeho paní manželka, měl to ale se skrýváním těžké. I když si změnil zevnějšek, jako známý a oblíbený velitel – navíc s typicky vojenským vystupováním – byl často poznáván. A tak se stalo, že ho někdo zradil a udal, a 14. listopadu roku 1940 byl gestapem zatčen. Navzdory dlouhým a tvrdým výslechům a věznění na Pankráci a v Terezíně, armádní generál Josef Bílý vydržel a nacistům nic neprozradil.
Dne 28. září roku 1941, pouhý den po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, byl spolu s divizním generálem Vojtou a dalšími statečnými odbojáři odsouzen k trestu smrti. Trest byl vykonán ještě týž den večer v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni.
Pan generál odmítl pásku přes oči a zavelel svůj poslední rozkaz: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“
Na návratu armádního generála Josefa Bílého do veřejného povědomí má velkou zásluhu jeho prasynovec Karel Bergl, který vedl i pietní shromáždění. „V tento významný den nám přišlo jako symbolické, že čestnou stráž drželi u pamětních desek generála Bílého a Obrany národa potomci významných českých generálů – Ludvíka Krejčího, Karla Pezla, Otakara Zahálky, Josefa Churavého a Josefa Bílého,“ popsal Karel Bergl, který veřejnost s armádním generálem Bílým seznamuje i prostřednictvím úspěšného facebookového profilu www.facebook.com/GenBily/.
