Operní zpěvák a herec Radek Krejčí je náš soused a rezident z Prahy 1 Nového Města. K profesionálnímu zpěvu ho přivedla profesorka Dagmar Součková. Pomohla mu na pražskou Akademii múzických umění, kterou vystudoval ve třídě profesora Karla Bermana. Během studia hostoval a hrál na různých scénách naší republiky a věnoval se koncertní a divadelní činnosti. Dnes má stálé angažmá v Severočeském divadle. Jeho basbaryton mu umožňuje zpívat jak role basové, například Eremita v Čarostřelci, tak role buffo bas až po role barytonové, jako je Paolo Albiani v opeře Simon Boccanegra. Když se Radek před šedesáti lety narodil, mohlo ale všechno dopadnout úplně jinak.
Brzy oslavíte krásné životní jubileum…
V tom období, začátkem června, mám nejvíce práce za celou sezonu. Jedu do Německa, kde hostujeme s operou Carmen, v níž zpívám Zunigu, navštívím Karlovy Vary s Nocí na Karlštejně, kde mám roli Purkrabího. Hraju a zpívám v muzikálu My Fair Lady v Severočeském divadle, v milované roli popeláře Doolitla. Na hradě Střekov hrajeme Prodanou nevěstu v rámci Open Air Střekov. Tam nově vystupuji v roli otce Míchy.
Jaká cesta vás dovedla k dráze operního pěvce?
Budete možná první, komu to prozradím. Narodil jsem se česko-japonskému páru, maminka byla mladá studentka a otec japonský velvyslanec. Jako rodina jsme neskončili spolu. Maminka mne dala do kojeneckého ústavu a tatínek se poté, co vše přiznal, vrátil do Japonska. Na své dětství si vzpomínám opravdu jen matně, protože neosobní vyrůstání v davu vám nedá tu správnou rezonanci všímat si pocitů, jemnosti a radostí dětského věku.
Ve čtyřech letech jsem se dočkal adopce a vzali si mě milující rodiče. Ti mne vychovali. Dávali mi veškerou péči a objevili můj hudební talent, který pevně a systematicky rozvíjeli. Odmalička jsem byl veden k hudbě. V dospělosti na mne byli pyšní, že jsem se stal tím, čím jsem. Jako chlapec jsem mimo jiné zpíval ve sboru Bambini di Praga s tak vynikajícími muzikanty, jako je David Koller, Tomáš Trapl nebo Petr Malásek. Zkrátka v dobré společnosti.
Hledal jste někdy své biologické rodiče?
Nikdy mne to ani nenapadlo, moji rodiče byli máma a táta, které jsem měl doma. I těm jsem oznámil, že své pravé rodiče nikdy hledat nebudu. Nepociťoval jsem ani zvědavost, ani nostalgii. Taky jsem se svými milovanými rodiči byl až do konce jejich života. Posloužil jsem jim, jak se patří a nebylo to vždy lehké. Jsem vděčný syn. Nepraktické to je, když se mne lékař ptá na geny a genetické choroby – to nemohu sloužit. To jednoduše nevím.
Za čím se ohlížíte a na co se těšíte?
Moc se neohlížím. Na to je brzy a nemám na to čas. Rád vzpomínám na spolupráci s našimi hereckými bardy, jako byl pan Lukavský, Cupák nebo paní Galatíková. Zasměju se při vzpomínkách na vojnu v Boru u Tachova, kde jsme byli s Jirkou Pomeje. I s vaším fotografem Petrem Našicem jsme vojákovali v Armádním uměleckém souboru. Vzpomínám na blízkou přítelkyni Hanu Hegerovou, se kterou jsem se denně vídal. Carmen byla úžasná a chybí mi. Vařila, starala se o své blízké, byla to dáma a stoprocentní kamarádka. Jinak se dívám dopředu, chci navštívit a projet Latinskou Ameriku, milovat, učit se. Možná i učit bych chtěl. Vést studující a těšit se z jejich vývoje.
Jaký styl hudby, žánr, zvuk si rád poslechnete?
Cinkot skleniček s vínem nebo ticho je taky fajn (směje se). Ale vážně, mám rád dobrý šanson, dobrý jazz. Z klasiků obdivuji Alexandra Skrjabina. Poslechnu si rád cimbálovku. Radost mi dělá Arvo Pärt. Musím se vypravit do Divadla Komedie na představení Lazarus, kde můj oblíbenec Ondřej Ruml zpívá písně Davida Bowieho.
Praha je láska a místo k žití pro vás…
Ano. Praha, jak je už v současnosti mírně vysídlená, umožňuje pocit velké vesnice. Večery a víkendy v centru, kde se všichni zdravíme a víme o sobě, jsou milé. Mám to zde rád. Například v Nerudovce v restauraci U Kocoura je moc fajn. Všichni jsou sounáležití, sousedsky si radíme a pomáháme, jak tomu vždy bývalo. Co nemám rád, jsou hory nevychovaných turistů ze zahraničí, jejich hlučnost a poházené koloběžky, kola a odpadky po prohýřené noci. Turisté nedodržují a ani u nás nemusí dodržovat žádná pravidla, škoda.
Radek své narozeniny oslaví se svými blízkými a kamarády na terase Malé Strany. Zatím se neví, zda už u toho bude nový rodinný příslušník – nedávno narozený jezevčík. Operní zpěvák se narodil v astrologickém znamení Blíženců, v čínském znamení Draka, a kdysi mu předpověděli, že kolem roku 2000 bude zpívat na velkých jevištích. To se vyplnilo v Auditorio Nacional de Música v Madridu a ve Vídni s Niederösterreichische Tonkünstler-Orchester. Radek Krejčí se nikam nežene, žije rád stranou, neleká se toho, že mu nějaký koncert uteče nebo některou z rolí nedostane. Žít a nechat žít je jeho motto. Je to tak, malý chlapec jménem Ryuichi na to kdysi přišel: důležité je plnit si své sny v klidu.
Gratulujeme.
Foto: Jan Kvarda (černobílá fotografie) a Jaroslav Hauer